Národní předsevzetí

Původně jsem nechtěl psát sváteční příspěvek, spíš později jakousi rekapitulaci roku. Vždyť na Silvestra by měl mít člověk na práci lepší věci než psaní... Počkat, beru zpět. Žádné lepší věci než psaní nejsou. (Nejspíš ani sex.) I tak jsem si po tom ohromném množství letošních článků „kam se dalo“ prostě jen dával svátek. 

To bych se ovšem při návštěvě obchodu nesměl stát svědkem další ze situací, jakých za ten rok člověk nashromáždí depresivně mnoho. Obzvláště při návštěvě obchodu.

Menší fronta, nic strašlivého. Jelikož mám košík spíše plný než naopak, pouštím před sebe chlapíka, jehož nákup zahrnoval pouze chipsy a kolu. Usmál se a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku byť jen o fous zlepšili den.

V tu chvíli zvýšený hlas. Odbarvená ženština v semišovém kabátku huláká na prodavačku, jejíž frontu jsem svou existencí obšťastňoval, že přeci použila čtyřicetikorunovou stravenku a ta v účtence není vidět a ona tak platila plnou cenu - kartou, zdůrazňovala, a že ji prodavačka, snad i cíleně (jak naznačoval její tón) okradla o čtyřicet (ta ohromná cifra!!!) korun. A mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku den pořádně zkurvili.

Ženština si nechala zavolat vedoucího pobočky (čímž se nesmazatelným, nasíracím písmem zapsala do posledního dne roku dalšímu člověku), který s ní účtenku projel. Hádejte co? Součet položek v ní byl přesně o čtyřicet korun vyšší, než ženština nakonec zaplatila. Kartou. A znovu hádejte co? Neomluvila se. Jak už to tak bývá.

Při platbě jsem prodavačce popřál šťastný nový rok. Nálada se jí zvedla na první pohled a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí...

Napadlo mě tedy napsat předsevzetí a poprvé je mi líto, že Pepandemonium nikdo nečte, aby mohl tento příspěvek vůbec něco znamenat. Nejde totiž o předsevzetí pro mě (i když i já bych se jej jistě mohl držet víc než doposud), ale o předsevzetí národní (nebo globální?):

Chovejme se k sobě, sakra, jako lidi. Nezaměňujme asertivitu s agresivitou, jak se často stává. Mávněte nad drobným problémem rukou, víc se usmívejte, buďte na lid pracující ve službách a obchodech a vlastně všude slušní a milí, přejte jim hezký den. Uvědomte si, že když vy na někoho prsknete špínu a hnus, jen málokdy je daný člověk finálním hostitelem - mnohem spíš tyhle parazity pošle zase dál a z vaší třeba jen jediné slabé pětiminutovky může mít zkažený den kvantum lidí. Je naší morální povinnosti téhle epidemii bránit už v zárodku.

A preventivní opatření? Šiřte dobrou náladu. Není snad potěšující, když vás někdo pustí v obchodě před sebe, nechá vás sednout si v tramvaji nebo vám podrží dveře, nebo píchne s píchlou pneumatikou? TAHLE epidemie za to stojí. A stačí doopravdy málo.

A když už jsem v tom kázání - začalo druhé čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Buďte více hrdí na to, kde žijete. Čechy jsou krásným místem. A kdo má pořád poslouchat, jak je tady naprd.

A čtěte Pepandemonium!

PF  2015

Vloupání do vlastního bytu (text z 2011)

Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale zabouchnuté klíče představují malou tragédii malých lidských životů.

A víte, co je ještě horší? Když máte klíče u sebe, ale další klíč, ten záložní, kterým se zamykáme na noc a je třeba jej při odchodu povytáhnout, je v zámku, zevnitř, zaražený jako obtloustlý Američan do měkkého křesílka během show Oprah Winfreyové. Tento malý, hloupý kus kovu zcela vyřadí smysl existence onoho malého hloupého kusu kovu, který v ten moment držíte v ruce. (Inteligentní čtenář jistě pochopil, že z vnější strany je taková ta neotáčivá koule, která neumí splňovat i tak jednoduchou činnost, jakou zvládá klika. Nelamentoval bych přeci nad otevření-neschopnými dveřmi, kdyby stačilo uchopit za kliku.)

Cesta pro poštu se tak může impozantně protáhnout (věřte tomu, nebo ne – v té schránce navíc NIC nebylo!)

Hlavně nepanikařit! Říká první pravidlo řešení životních trablí. Pěstí proto vztekle mlátím do zdi, ramenem se snažím dveře vyrazit, nic. (Ti zloději mají ale složité zaměstnání, já se nedokážu dostat do odemčených dveří.) Nakonec zvítězil chladný rozum. Rozšroubování celého kování kliky se přede mnou zjevilo jako jediná reálná možnost. Čtyři šroubky a já – v ten moment nepřátelé na život a na vyšroubování.

S vervou jsem se do nich pustil pomocí klíče od schránky. Jeden sok byl na lopatkách, než bys řekl pozpátku: Nejneobhospodařovávanější sopkou je Eyjafjallajoekull.

Jenomže na další tři jsme byli (já a můj klíč) krátcí. Naštěstí, díky prozřetelnosti, jsem měl u sebe peněženku, takže jsem se rozhodl pro návštěvu nedalekého obchodního domu. Věřili byste tomu, že tam nemají šroubovák? Seženete tam cokoliv od štětky na záchod po náhradní pneumatiku k vojenskému transportéru, ale šroubovák nikde. Asi počítají s tím, že každý už jeden má.

Nakonec jsem zakoupil vývrtku s malým zavíracím nožíkem, který se jevil pro moje účely jako ideální. Takový také byl. Šroubky byly venku, kování sundáno, klika nahrazena vsunutými třemi klíči, otevřeno. Svoboda. V tu chvíli bych se cítil i na zneškodnění atomové bomby. Vše jsem vrátil na původní místo, kliku trochu více utáhl, vždyť bylo tak jednoduché se dovnitř dostat, bezpečí především.

„Ty jsi vůl,“ oznámila mi přítelkyně, když jsem jí obeznámil s mým příběhem.
„To by se mohlo stát každému,“ bránil jsem se.
„Jo, ale stalo se to tobě. Ten třetí klíč vyhoď, ať se to nestane znovu.“ Konec diskuze.

Všichni samozřejmě víte, co bylo dál. Dvě z těch největších životních pravd zní: “když ženská něco řekne, chlap neposlechne“ a “když ženská řekne, že by se něco mohlo stát, stane se to“. Ona to vlastně přivolala, je tedy vinna.

Jenomže podruhé jsem u sebe neměl peněženku, abych si koupil další vývrtku. Obešel jsem pár sousedních bytů, než jsem narazil na člověka se šroubovákem (obchoďáky se spletly – každý NEMÁ šroubovák!). Šrouby kování byly venku a Nic. Mnou utažená klika nechtěla povolit.

Co nejde silou, jde větší silou (a co nejde větší silou, jde izolepou). Celé kování jsem utrhl, rozlomil, zničil, a teprve pak se dostal dovnitř. Nato jsem spěchal sehnat nové kování, v naději, že ho přidělám dřív, než se ONA vrátí domů. (Samozřejmě jsem si jist, že si toho všimne, ženy na tohle mají nějaký šestý smysl, či co.)

Nebojte, třetí klíč jsem zahodil. Nemyslím však na nic jiného, než na to, jaký Já jsem vůl.

Můj betačtenář (nikdo jiný než přítelkyně) souhlasí.

Průser týdne

Kdyby se vyhlašovala cena průser týdne, bylo by poslední sedmidenní pořádně zapeklitým případem. Skoro se chce jeho průserová košatost vyjádřit básní (parafrází na dávný rapový „song").

Svět se točí, točí, točí,
a rubl padá, padá
a z Babišových očí
trýskají slzy překvapení
z výhry zakázky státní,
a hackeři zdatní,
pro KLDR západ zotročí.

(nikdo netvrdil, že se umím vyjadřovat básní)

V kategorii „Českojazyčný průser“ by jednoznačně vyhrál ministr financí Andrej Babiš, jehož firma Agrofer <ironie>překvapivě</ironie> získala státní zakázky na údržbu lesů. Jak by řekl Kája och-mein-Gott: „Tohle jsem ale vážně nečekal.“

vtip ze stripů Calvin & Hobbes s tématem nijak nesouvisí, mám jej prostě rád

Ve světě se tvrdě rubou průsery hned dva. Ale jelikož prudký pád rublu v Rusku podle mě představuje průser budoucnosti (taková drobná krize ještě utvrdí Putinovo postavení, o čemž nás dějiny a strýčkové Adolf a Josif přesvědčili), tutotýdenní cenu bych dal Sony a Severní Koreji a hackerům.

Severní Korea je nasraná na filmové studio Sony. To produkovalo komedii „Interview“ v níž hlavní hrdinové v podání Setha Rogena a Jamese Franca hrají novináře, kteří dostali od CIA za úkol sejmout severokorejského diktátora Kim Čong-una. Což se Kimovi nelíbí. Moc se totiž nepotatil (táta Kim Čong Il svou „účast“ v Team America: Světovej policajt tak nějak zkousnul).

Nejprve si Severní Korea zkoušela stěžovat na radě OSN. Jo. Severní Korea podává stížnost na radě Organizaci Spojených Národů. Ta země, kde jsou političtí vězni a odpůrci režimu tvrdě trestaní, kde se popravuje jen z rozmaru (jak je dokázáno v případě Čonga-una), kde je všudypřítomná bída zakrytá pozlátkem pěkných ulic, mimo něž se případní turisté (mnoho jich povolení k navštívení země nedostane) nikdy nepodívají, kde se vyvíjejí jaderné zbraně a kde tu a tam padne nějaká slova hrozby k jižnímu, mnohem úspěšnějšímu sousednímu státu. Tahle země podává stížnost. Už to zní jako epesní vtip.

Stížnost samo sebou neprošla.

A tak si nafouknutý (no vážně, koukněte na tu hlavu) KČU najal hackery. Ti se pustili do Sony a obohatili svět o kvanta insiderských informací. FBI prokázala útok z KLDR. A Sony se strachy podělalo.

Nejprve zrušilo premiéru s tím, že film půjde alespoň na VOD (video-on-demand - přes internetové služby typu Netflix). Pak odvolalo i tuhle možnost. Interview se má zkrátka vypařit.

Kam se podělo ono „s teroristy nevyjednáváme“? Celou tuhle situaci vidím jako totální průšvih. Západ (ač je Sony Japonská firma, řaďme ji do západní kultury - přinejmenším tam vydělává nejvíce) se sklání před diktátem totalitního režimu.

A nebo - na druhou stranu - jde o nejgeniálnější marketingový tah všech dob. Protože teď ten film chtějí vidět všichni. 

Nejspíš i Kim Čong-un.

Dislike na facebooku!

Alespoň podle slov, která Mark Zuckerberg (to je ten pracháč, který tyje z toho, že jsme všichni závislí na jeho Facebooku) pronesl na konferenci 11.12., tedy že on a jeho tým přemýšlí nad zavedením tlačítka „Toto se mi nelíbí“ do nejnavštěvovanější sociální sítě současnosti.

 

Chce se říci - Jak geniální nápad! Teď teprve budou masově sdílené zprávy o úmrtí někoho slavného patřičně oplakány!

Kolik „přátelství“ bude odebráno, až vám upřímní facebookoví kámoši dají dislike k čtyřistatřicátépáté fotce s miminem/psem/osmákem/deváťačkou?

Ne, že by tuto myšlenku nenavrhovali uživatelé po celém světě již několik let. Ale očividně to nějaký ten čas trvá, než se nápady dostanou až nahoru.

Ostatně, tak jako všude.

Splněná předsevzetí

Je v nejlepším pořádku, když se vám podaří nějaké to novoroční předsevzetí doopravdy splnit. Proto si dávám jenom lehká předsevzetí.

V minulém týdnu jsem viděl svůj pro letošek dvoustý, doposud neviděný film. Splněno. Oproti loňské pětistovce je to v podstatě ždibet, ale rok 2014 jsem chtěl nést více ve čtenářském duchu (předsevzetí - 50 knih - splněno dávno, dnes jsem někde u pětašedesátky, nepočítám-li takřka stovku komiksů).

Nejlepší z těchto dvou stovek filmů byly (řazeno tak, jak jsem je viděl):

- Jeho dívka Pátek (r. Howard Hawkes, 1940) - Cary Grant byl prostě kanón

- Captain America: Návrat prvního Avengera (r. Anthony & Joe Russo, 2014) - nejlepší Marvelovka od dob prvního Iron Mana

- Třetí muž (r. Carol Reed, 1949) - parádní noir

- X-Men: Budoucí minulost (r. Bryan Singer, 2014) - mutanti mě stále baví

- Podivné dědictví (r. Enzo Barboni, 1972) - tomu říkám demýtizace westernu!

- Perfect Blue (r. Satoši Kon, 1997) - Aneb anime inspirace pro Arronofského Černou labuť

- Stalag 17 (r. Billy Wilder, 1953) - Wilderův geniální scénář rozsvítí i zajatecký tábor

- Nepřítel (r. Denis Villeneuve, 2013) - Chladná, metaforická pecka a pořádný mind-fuck

- Bang Bang Club (r. Steven Silver, 2010) - váleční fotografové a úvaha nad médii

- Batman: The Movie (r. Leslie H. Martinson, 1966) - Takhle jsem se dlooouho nenasmál. „Podej mi protižraločí bat-sprej!“

- Jodorowského Duna (r. Frank Pavich) - dokument o jednom skvělém, leč neexistujícím filmu, a šíleném tvůrčím géniovi

- Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví (r. Tom Stoppard, 1990) - scénáristická Vysoká škola

- Hon na ponorku (r. John McTiernan, 1990) - režisérská vysoká škola: takhle se točí thriller!

- Řím (seriál, 2005) - Ještě před Hrou o trůny HBO vyplodilo parádní intrikánskou podívanou

- Millennium Actress (r. Satoši Kon, 2001) - Satoši Kon nalehko, ale díky své nápaditosti pořád geniálně.

Toť výčet bijáků, kterým jsem dal pětihvězdí na slovutné csfd.cz databázi, domovu každého cinefila ne-hipstera.

14 filmů, jeden seriál. Z více než dvou stovek. Uf.

Do konce roku ještě pár dní zbývá, doufám tedy, že nějaký ještě přibude.

Kdo má čas pořád koukat na ptákoviny, žejo.

Teď ještě splnit ta další a obzvláště to, které zní: "Přežít."
 

Sparťanský vrchol podzimu 3 - a zase NE.

Už je to takový smutný evergreen. Fotbalová Sparta prostě ty doopravdy důležité zápasy nezvládá. Jenom letos prohrála snad všechny.

Nejde však o trend poslední sezóny. I v dřívějších ročnících Sparťané ostrouhali v nejméně vhodný čas - s Žilinou či Häckenem v kvalifikační fázi Ligy Mistrů. Häckenem se však „švédský černý mrak“ nerozplynul. Letos jsme ve stejné části nejproslulejší týmové soutěže světa vypadli s jiným „Tre Kronor“ týmem - Mälmem. Brána Ligy mistrů tak zůstává na další rok (a že jich už bylo!) zavřená, zatarasená a ustřežená vikingy. A my museli vzít zavděk jejím menším sourozencem, Evropskou ligou.

V půli sezóny pak Sparťané vyhořeli v souboji se svým největším konkurentem, Plzní, za níž těsně zaostávají v boji o čelo ligové tabulky. Možná se mohli vymlouvat na „rozpolcenost“, narozdíl od Plzně totiž bojovali na dvou frontách.

Za což byli dozajista rádi.

Výmluvy však padly v posledním mači podzimu sezóny. Po poměrně slušných výkonech ve skupině Evropské ligy (výhra doma s Berns, remíze tamtéž s Neapolí a dvě jasné výhry nad Slovanem Bratislava) přišlo finální utkání o postup do jeji jarní fáze se švýcarskými Young Boys Bern. Nutno podotknout, Sparta měla výhodnější pozici, v tabulce byla bod před YBB a k postupu jí tedy stačila remíza.

První hořkou zprávou ještě před samotným utkáním bylo nenasazení zraněného kapitána Sparty a jejího nejlepšího (a mnohdy vlastně i jediného) střelce, Davida Lafaty. Druhou fakt, že se hraje na umělé trávě, na niž české kluby rozhodně nejsou zvyklé (což je znát především v obratnosti pohybu).

Třetí pak skutečnost, že když už se jednou z deseti útoků Sparta dostala na dostřel soupeřovy branky, zazázračil brankář Švýcarů. Nebo hráči v rudém poslali míč do míst, které si s brankou soupeře rozhodně netykají. A navrch měla sparťanská obrana v jistých chvílích den otevřených dveří, což jen díky parádnímu výkonu brankáře-hasiče Štěcha dlouho neskončilo tragédií.

Co tak nedokázali Švajcové z Bernu ze hry, zvádli penaltou. Trochu přísnou, pro nás trochu smolnou (Štěch si na pumlíč sáhl), trochu nemile moc mezi třemi tyčemi a za brankovou čarou. Patnáct minut před koncem.

Úkol zněl jasně - nahnat VŠECHNO, co má nohy na svém místě, do útoku. A málem to vyšlo. Nebýt dalšího mega-hustě-super zákroku Mvoga po Hušbauerově hlavičce. A mega-hustě-pokřivené mušky Holka, který z metru přestřelil, snad v mylném dojmu, že hraje fotbal americký.

Při úporné snaze o útok a s tím související dokořán otevřenou obranou je druhý banán v podstatě jen otázkou času. I ten si Štěch nakonec - za svůj výkon notně nezaslouženě - utrhl.

Evropská sezóna pro nás tak končí a s ní i čas výmluv. V domácí lize už MUSÍME jen vyhrávat a skončit na jejím peletonu. A naučit se těžké zápasy - ty nejsou v nohách, ale v hlavách. Nebo se po dnešku notně rozkymácená lavička pod trenérem Lavičkou převhrne. 

A to nechce žádný příznivec letenského klubu.

Kalašnikov na soutěži Miss

Dlouho jsem se při čtení nějaké novinky ze světa marketingu nepobavil tak, jako z budování nové brand identity výrobce jedné z nechvalně nejproslulejších útočných pušek AK-47 - koncernu Kalašnikov.

Ten minulý týden vyrukoval nejen s novým logem, ale i sloganem. A obojí je epoch(v)ální trefa do černého. Humoru.

Zaprvé, logo. Marketérům Kalašnikovu se asi nelíbilo, že z jejich starého loga je na první pohled patrné, o jakou společnost jde (a to i přes pro většinu populace země nečitelnou azbuku) a tak přišli s podivným patvarem, který působí jako značka supermarketu (Kaufland, neasi) nebo třebas Knižního klubu. Snad jako by říkali: nakupovat útočné pušky nikdy nebylo snazší!

Mohlo by se zdát, že Kalašnikov přechází na výrobu krabic, ale není tomu tak.

Zadruhé, slogan. Představuji si následující:

Zástupci Kalašnikova se zúčastnili soutěže Miss a nastajlovaný moderátor vypálil netradiční otázku: „Co byste chtěli vykonat ze všeho nejvíce?“

Na což přišla stejně netradiční odpověď: „Chceme zařídit světový mír!“

A nový slogan byl upečený. „Vyrábíme zbraně pro světový mír.“ Což je o to větší ironická petarda, přičtete-li, že AK-47 je nejoblíbenější hračkou všech teroristů světa, kterým je víc než dva roky, což je věková hranice, po jejímž překročení mohou spát s polštářem pod pistolí.

Takže teď jen čekat, kdy vyrukuje McDonald s heslem: „Společně za štíhlou linií.“ Nebo Shell s „Zachraňujeme planetu.“ 

Nebo, abychom se vrátili k tématu, Islámský stát s hesly typu: „Make love, not war."

Jak vylepšit film

Tenhle příspěvek bude možná trochu kořeněný. Koho by náhodou pohoršuje, ať jej prostě nečte.

Mnoho debat fanoušků filmu se točí kolem jejich chyb a možností, jak jej zlepšít. Třeba nedávno jsme jednu takovou vedli s kamarádem ohledně Strážců Galaxie, jednoho z nejúspěšnějších filmů letošního roku, přestože v jádru jde vlastně jen o lacinou a plochou natvrdlost oblečenou do hezkého hávu a sitcomově nahláškovaného scénáře.


Takže:
Co chybí Strážcům Galaxie?

Pořádná postelová scéna. Gamora a Groot.

Chtivá vesmírná diva na svého parťáka vypustí hejno puchýřníků lékařských (komu se nelení, tomu se zelení). Pak následuje pár záběrů v trochu Raimi-Evil dead style, okořeněných špetkou dialogů ve stylu: "A umíš zvětšit tuhle část?"

Případně: "Je tam až po kořen!"

Zkrátka: Zeleň sobě.

Pořád by ten film byl lacinou a plochou natvrdlostí oblečenou do hezkého hávu a sitcomově nahláškovaného scénáře, ale zato s nezapomenutelnou scénou!

Facebooková výzva: černobílé fotografie

Včera jsem si na facebook tak nějak zanadával, dneska se o něj otřu z úplně jiné strany. Tak jako jsem se poměrně nedávno účastnil jedné z mnoha facebookových výzev o knihách, ani tentokrát jsem nemohl odolat - šlo totiž o výzvu v oblasti digitálních fotografií. Černobílých!

Jejím úkolem bylo v rámci pětidenky (podle vzoru pětiletky, neasi) napostovat pět černobílých fotografií z vlastní produkce. Každý den jednu. Nejlépe nové, v nejhorším případě z archivu. Nejhorší případ vlastně nastal povětšinou.

A jelikož fotím tuze rád, černobílé fotky ještě tuzeji a navíc nemám problém se svými výtvory pochlubit, zúčastnil jsem se s radostí. Nevybral jsem však 5 svých nejlepších černobílých fotografií. 3 - 4 z nich by totiž byly portréty a já nechtěl, abych se do výzvy promítl monotónně.

Den 1. - Liduprázdno

Tohle byla vlastně jediná nově vyfocená záležitost. Jejím cílem bylo s veeeelkou závěrkou (asi 30 sekund - tedy i pomocí ND filtru) zaznamenat nějaké rušné místo v Praze tak, aby na fotografii nakonec nebyli vůbec žádní lidé. Takhle to dopadlo, a už se těším, až si podobnou techniku zkusím během dne. A třeba na Václaváku.

Den 2. - Saxofonista

Tohle je dost možná nejlepší fotografie, jakou jsem kdy vyfotil. Pán se saxofonem, s nímž se můžete setkat na Staromáku, mi to však svou fenomenální fotogeničností notně usnadnil.

Den 3. - Múza

Uvědomuji si nedokonalosti téhle fotografie. Ale její nápad se mi stále velice líbí. 

Den 4. - Úžas

Poměrně výrazné zrno na této fotografii není nežádoucím produktem nastavení vysoké citlivosti snímače (ISO), nýbrž žádoucí úpravou ve photoshopu. Na fotografii je můj nejmladší bratr, jehož vášeň pro lokomotivy, vlaky a mašinky všeho druhu je roztomile bezedná.

Den 5. - Spiderman

A nakonec fauna. A flóra. Detail na hrdlo skleněné lahve, po němž leze minipavouček, se mi rovněž moc líbí - obzvláště díky zostřelému (v porovnání s pozadím) obrazu květů ve skle hrdla.

Téhle výzvy bych se s chutí zúčastnil i vícekrát.

Facebook vás vlastní. Nebo alespoň bude.

Jste-li aktivní na sociální síti facebook, nejspíš vám tato informace neušla. Dost možná jste ji ovšem ignorovali.

V tlačítku pro nová oznámení naskočilo čísílko v červeném pozadí. Po rozkliknutí jste mohli zjistit, že:

Používáním našich služeb po 1. lednu 2015 vyjadřujete svůj souhlas s aktualizovanými podmínkami, zásadami používání dat a souborů cookie, stejně jako s tím, že se vám budou zobrazovat vylepšené reklamy na základě toho, jaké aplikace používáte a jaké weby navštěvujete. Přečtěte si níže více o těchto aktualizacích a o tom, jak ovlivnit, jaké reklamy se vám budou zobrazovat.

Třeba jste klikli a četli, třeba ne a prostě pracovali dál. Pravděpodobně vás začal potkávat i průvodní prvek této novinky, masově šířený hoax (falešná zpráva) se zněním:

V reakci na novou politiku FB vás informuji, že všechny mé osobní údaje, ilustrace, kresby, články, karikatury, obrázky, fotografie, videa, atd., jsou předmětem mých autorských práv (v souladu s Bernskou úmluvou).
Pro komerční využití všech výše uvedených předmětů autorského práva je v daném případě vyžadován můj písemný souhlas!

Dost možná hoax doplněný výzvou: Vložte si tuto zprávu na profil i vy. Jak mnozí nakonec skutečně udělali.

Tedy, hoax...

Facebook doopravdy změní podmínky (jak hlásá zpráva ve vašich notifikacích) týkající se ochrany soukromí, osobních dat, fotografií a dalších. S nimi začne od nového roku jednoduše obchodovat - prodávat je marketérům, kteří tak mnohem účelněji zefektivní svoje kampaně.

S jistou pravděpodobností se to zrovna Vašich profilů, textů a fotografií týkat nebude. Ale pokud i na ně nakonec dojde, máte prostě smolík. A jakékoliv zaklínání v souladu s Bernskou úmluvou bude mít zhruba stejný efekt, jako byste seděli před obrazovkou a křičeli: „Expelliarmus!“ Právě proto je ono masově sdlené zaklínání v podstatě hoaxem.

Každý uživatel totiž používáním facebooku s těmito podmínkami souhlasí, jak říká ona notifikace. Uživatelé tak mají dvě možnosti:

a) Změnit dres, odhlásit se z facebooku a přejít na jinou sociální síť. Nebo nikam.

b) Smířit se s tím.

Ovšem ad. a) - Facebook ještě nějakou (blíže nespecifikovanou) chvíli data uživatelů i po smazání profilu ukládá. A navíc - jakmile vaše data (statusy, fotky, videa, cokoliv) nasdílel jiný uživatel, jsou v podstatě součástí i jeho profilu - tato data tedy „takto jednoduše“ nesmažete.

Zbývá dodat jediné - facebook svou novou „aktivitu“ vypustil na veřejnost. Ovšem doopravdy si uživatelé myslí, že teprve teď dochází ke ztrátám jejich soukromí? Že schopný jedinec by o internetově aktivních lidech nezjistil mnohé z toho, o čem by neřekli ani nejbližším? Zkrátka, Velký bratr Internet se dívá. Takže přestaňte vyhledávat to nelegální porno!

Aktuality letem rychlíkem (23-11-14)

Jelikož se pomalu adaptuji ve své nové práci, času na psaní doopravdy mnoho nezbývá. A témat je přitom tolik!

17. listopadu

Ne, nebudu se znovu zabývat Milošem Zemanem, tedy ani akcí Červená karta Milošovi či házením vajíček na Albertově (ač je podivné, že na českého prezidenta se píská, zatímco tomu německému se tleská. My se tou spolkovou zemí prostě staneme!). Událostí je pro mě státní svátek samotný.

Je tomu pětadvacet let, co jsme svobodní. Pravda, já se k tomu mohu sotva vyjadřovat osobně, když jsem jen o pár měsíců starší, než svoboda v Čechách, mnohé však znám z vyprávění. Čtvrtstoletí si Češi mohou rozhodovat o své zemi, a přitom je tu stále takový bordel. Jsme obeznámen s teorií, že všechen nepořádek pramenící z dob minulého režimu a převratu zmizí, až zmizí i politici, kteří komunismus v našich zemích zažili.

Pro mě je však důležitějším tématem stav, v jakém se český lid a jeho vztah k Česku nachází. Negativismus, kam se podíváš. Neustálé koukání za hranice ve stylu: „Jo v Německu (doplň jinou západní zemi), tam se mají.“ 

Nikdy jsem nepochopil proč.

Jsem rád za zemi, v níž žiju, za to pěkné malé místo na světě, kde sice nemáme moře, ale zato přívětivé podnebí, dobré půdy, krásnou krajinu, nádherná města a bohatou kulturu, žádná tornáda, tsunami, zemětřesení (myslím ta markantní), sopečné erupce nebo tvory, kteří jsou schopní dát si člověka k baště (různé výplody pekel, které se plazí po zemi nebo chodí na osmeru nohou). Zkrátka - Zemský ráj to napohled. Kde jinde by měla být svoboda šťastnější?

Nebezpečné tričko

Nevím jestli jste o tom slyšeli, ale poprvé v historii se výdobytek lidské civilizace dostal na kometu. Jules Verne chrochtá blahem a Karel Zeman tancuje kozáčka. Součástí týmu, kterému se podařilo přistát sondou Rosetta na kometě 7P/Čurjumov-Gerasimenko (což znamenalo výběr přesného místa přistání, několikanásobný oblet komety a přistání - samozřejmě v plné rychlosti letu komety) byl i Matt Taylor, chlapík, který na sebe velice záhy jen nerad strhl kvantum pozornosti. 

V reportáži totiž vystopil v tričku potištěném bandou polonahých blondýn a na sociálních sítích se strhla pravá feministická mela. Ta se dostala až k vědcovi, který se posléze ve speciálním videu omluvil za svůj módní (ne)vkus - přičemž svůj projev končil v slzách.

Jen těžko se dalo v poslední době najít něco absurdnějšího a směšnějšího, než banda bezvýznamných feministických trapek, jimž se omlouvá kurevsky boží nerd, který přistál kurevskou sondou na kurevské kometě!

Déčka kam se podíváš

Nebojte či netěšte se, nepůjde o nadstandardní velikosti dámských hrudníků. I když déčka to jsou také pořádná. Zdůrazněná, často doplněná o nějakou tu efektní číslici a zařazená na vrcholné položky kinoprogramu. Zkrátka nové rozměry zážitků z filmu. Nebo?

Tenhle text ve mně dřímal poměrně dlouho. S každým dalším filmem, zhlédnutým v naprosté většině případů ve zbytečném 3D, se však pomalu probouzel. A po návštěvě kina 4DX (to už zní jak nějaká útočná puška!) zkrátka musel ven.

Možná víte, že 3D filmy nejsou bůhvíjaká novinka. Lépe řečeno – jejich koncept je starší než naprostá většina lidí na světě. Patent na stereoskopické filmy byl totiž zaregistrován Angličanem Williamem Friesem-Greenem již v závěru devatenáctého století. Efektu třetího rozměru bylo dosaženo pomocí dvou filmů promítaných na jedno plátno, které divák sledoval pomocí stereoskopických brýlí.

Za tu dobu vznikla spousta spoust (odborný termín pro jejich skutečný počet je „hafo“) 3D filmů. Prvním byl americký snímek Síla lásky (The Power of Love) v roce 1922, jeho 3D verze se však v průběhu let ztratila. S třetím déčkem koketoval dokonce i slovutný Alfred Hitchcock, který v tomto formátu natočil thriller Vražda na objednávku (Dial M for Murder). Po dlouhá desetiletí pak bylo 3D jakousi atrakcí, doplňkovým zbožím. A pak přišel Avatar.

Snímek s nejvyššími tržbami všech dob pak změnil tvář filmového světa. Díky němu má takřka každý blockbuster dneška svoji „trojrozměrnou“ (uvozovky vysvětlím) verzi. Několik z nich bylo ve 3D přímo natočeno speciálními kamerami, většině se prostorový efekt dodá v postprodukční fázi. Děti na magickou formulku „třidé“ slyší a rodiče za lístek do kina vypláznou větší cifru a děti jsou spokojené, rodiče jsou spokojení a filmoví producenti jakbysmet.

U nás poměrně novým zážitkem pak je 4DX nebo dokonce 5D kino. Při sledování bijáku sedíte v sedačce, která sebou hází v akčních scénách, do ksichtu vám valí jakýsi aerosol, před vámi i za vámi občas prudce vyfoukne vzduch v jakože vítr-efektu, plátno občas zahalí mlha-kouř, z bočních stěn kinosálu občas zableskne jasné světlo, a při tom všem ještě máte 3D brýle!

Jako nic proti, pokud jdete do kina v podstatě jen pro tenhle efekt, tedy jako do lunaparku. Ale zajímá-li vás film samotný, sedněte si v bůhvíkolikDX sálu snad raději na schody. Všechny z výše zmiňovaných efektů mají totiž nepříjemnou společnou vlastnost – ruší. Díky nim se zkrátka nedokážete nechat vtáhnout do děje, což je koneckonců to největší kouzlo, jaké film (a s ním i další narativní média) má. Jednou jsem to ale zkusit zkrátka musel.

Podobným způsobem ovšem v naprosté většině případů ruší i samotné 3D. Plátno je kvůli brýlím tmavší, akční scény méně přehledné, a v IMAXu, kde je samotný efekt snad nejdokonalejší, musíte po celou stopáž filmu držet hlavu pod co nejpřímějším úhlem. Což je po pár desítkách minut s jejich poměrně těžkými brýlemi docela problém. A nosíte dioptrická skla? No, s tím se nějak poperte, žejo…

Jasně, tu a tam se vyrojí film, v němž ten „třírozměrný“ (vysvětlení uvozovek se blíží!) efekt doopravdy stojí za to. Třeba ten Avatar… Ale u většiny z nich je to jen zbytečné pozlátko. Ostatně (je to tady!), sám velký Christopher Nolan říká, že 3D technologii na své snímky nikdy nepoužije a opovrhuje jí. Podle něj totiž byly filmy trojrozměrné vždycky. Pod to se podepíšu. Co nezvládla hloubka pole v jednotlivých záběrech, to dokonala představivost.

P.S.: Než se spustí hlasy v duchu: „Tak proč na ty filmy chodíš?“, musím podotknout, že pokud má biják svého 3D sourozence, filmoví distributoři nám na novinářských projekcích pouštějí právě jeho. (V častých případech dokonce v dabingu, protože 3D je pro mlaďochy, žejo, a ti nechtějí číst titulky, žejo. Ale to už je na další, samostatný hejt.)

Řím (seriál)

Můj divácký podzim se nese v duchu dohánění seriálových restů. Což mě tentokrát zavedlo do starého Říma, otřásaného jménem Julia Caesara.

Právě Juliův zářný vzlet a tvrdý dopad popisuje první série seriálu. Často přímo z pohledu legendárního vojevůdce, jindy skrze postavy historicky méně významné. Nebo docela neznámé, nikoliv však méně zábavné.

Historický seriál z produkce HBO již v roce 2005 jasně dokazoval, čím se produkce této stanice odlišuje. Nebývalá technická, herecká i scénáristická kvalita, naprosto žádný strach ze zobrazování explicitní nahoty, sexu či brutality, skvělé příběhy skvělých postav. Řím je v podstatě nefantasy verzí toho, s čím HBO o pár let později roztrhá divácké rekordy - adaptací ságy George R.R. Martina Píseň ledu a ohně, seriálem Hra o trůny.

Ovšem z Římu očividně notně těžil i jiný oblíbený seriál - Spartacus. Jeho vizuální a akční stránka je sice epigonem filmu 300: Bitva u Thermopyl Zacka Snydera, Spartacus však neméně dobře funguje i v rovině politické, kdy postavy přadou ostošest svoje husté sítě intrik - což Řím připomíná více než nápadně.

Úchvatnost Římu pohlcuje snadno a rychle. Zásluhu na tom má i šťastná ruka tvůrců při výběru hereckých představitelů, stejně tak vynikající scénář plný šťavnatých a propracovaných postav. Jen těžko dáte dohromady užší výběr těch nejoblíbenějších.

Tohle byla parádní zastávka. Řím má navíc série hned dvě, což znamená, že se do něj ještě přinejmenším jednou vrátím.

Vztahová telepatie

Jste, nebo jste někdy v minulosti byli, ve vážném, spokojeném a dlouhém vztahu? Nebo máte skvělé vazby s rodiči? A zjistili jste při tom, že jste telepaté?

Tak tak, telepatie. Slovo, které patří většinou do brakové literatury nebo komiksovým postavám. Čtení mysli a komunikace skrze myšlenky. Na první pohled ohromná fantasmagorie.

Než se kolem vás a vašich bližních začnou dít věci, které při bližší reflexi zcela jasně vypadávají z kolonky „náhoda“.

Tak například: při jakékoliv činnosti vás napadne svým blízkým (nejčastěji partnerovi či partnerce) zavolat nebo napsat smsku. Zalovíte po mobilu a přibližně v tu samou chvíli CINK! Hovor nebo zpráva od člověka, jemuž jste zrovinka chtěli volat/psát. Poprvé tomu ani nevěnujete pozornost, po několikáté „náhodě“ si tím však hlavu jistě potrápíte.

Nebo z jiného soudku: rozhovor „beze slov“. Ta chvíle, kdy v podstatě ani nemusíte mluvit, naprosto jasně totiž víte, co si váš protějšek myslí a co cítí. A nejen to, vám je rovněž jasné, že on/ona ví totéž o vás.

Nedávno jsme šli s přítelkyní po ulici, proti nám atraktivní žena. Přítelkyně ví, že se za takovými rád otočím (očima to není nevěra) - pravda, dělát to poněkud okatě, nicméně, kdybych vrhl jenom tajný a kradmý pohled, tak tím v podstatě lžu, nebo? Každopádně mě za to špičkuje. Nikoliv žárlivě, spíše s humorem (ač jsem si jistý, že ostýnek žárlivosti v tom vězí také).

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl v plánu se otočit. S jistotou jsem v tu chvíli však věděl, že mě můj poklad bedlivě sleduje. A tak jsem se neotočil. Tím však záležitost ani zdaleka neskončila.

Během okamžiku mi totiž bylo jasné, že přítelkyně VÍ, že jsem se neotočil jen kvůli vědomí, že přesně na to čeká (ano, začíná to být trochu komplikovanější - já zvěděl, že ona věděla, že já věděl, že ona věděla...). Upření pohledů na sebe a smích. Co jiného mohlo následovat? Proběhl mezi námi rozhovor beze slov.

Takových případů je s přibývajícím časem, který spolu dvojice tráví, stále více. Synchronní vyslovení stejných slov, myšlenek, nápadů... Shoda ve výběru filmu, který si večer pustíte, dialogy tak osekané, že jim nikdo kolem vás nemá šanci rozumět:

„Tohle je-“

„Já vím.“

„A co-“

„Uvidíme.“

Nepřisuzuji tyhle situace nějaké superschopnosti nebo snad magii. Spíše zažité frázi: „Jízda na stejné vlně.“ Čím jsou si dva bližší, tím se zákonitě musí sbližovat i jejich uvažování. A po jisté době toto sblížení mozků vyjde najevo.

Dnes už se nedivím, když mi zavolá v tentýž moment, kdy mám rozepsanou zprávu pro ni určenou.

Aktuality letem rychlíkem

Není nic horšího, než nedostatek nápadů na další a další plnění blogu. Snad kromě přebytku nápadů a témat, ale nedostatku času k jejich rozepisování. Ztráta práce, hledání nové práce, následná nová prozatimní práce, psaní předem domluvených honorovaných článků - na hobby nezbývá čas. A především aktuality trpí, není dobré se k nim vyjadřovat příliš zpětně. A jelikož se k většině z nich toužím vyjádřit, vezmeme to hopem.

Kupící se ostudy Miloše Zemana - po diktátorském sjezdu na Rhodosu, služební cestě v Číně, kde prohlásil, že občané ČR uznávají celistvost Číny, včetně ne zcela spokojených částí Tchaj-wanu a Hongkongu, aniž by se občanů ČR někdo kdy ptal, přibylo pár dalších: návrat soukromým érem movitého českého podnikatele, vyznamenání v rámci oslav výročí založení republiky opět tak trochu v duchu „tys mi pomohl, tu máš metál“ (režiséři Renč a Sedláček, kteří pro Zemana točili buď předvolební spot nebo dokument o něm), zatímco Sir Nicholas Winton neměl ani sluchátko s tlumočením ceremonie, a nakonec ultimátní Hovory z Lán pro Český rozhlas, kde si dovolil mluvit jako žumpa.

„A víte, co je ‘pasy’, pane redaktore? Kunda.“ - A víš, co je to Dick, Zemane? Čurák. Ty jsi Dick a já si (kdo by čekal, že to kdy řeknu) stýskám po lupiči propisek Klausovi. Protože prezident, který dělá takovou ostudu své zemi, že o něm opakovaně píší i v zahraničním tisku - to je kunda. Takže - po zbytek tvého období se budu, Miloši, modlit, aby na druhé nedošlo.

A tak mě potěšila alespoň Spartička, která po nevalném výkonu ve v Plzni vypráskala kožicha Slovanu Bratislava v Evropské lize výsledkem 4:0 a není úplně daleko do jarních kol evropské soutěže. Takhle se reprezentuje Česko.

Čas na báseň: Mary Elizabeth Frye - Nestůjte u mého hrobu

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.
Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání.
Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání.
Jsem sluneční svit na zralém obilí.
Jsem podzimní déšť, všechno zaliji.
Když se probudíte do ranního ticha,
já jsem ten čilý ruch, co na vás svěže dýchá.
Zpěv ptáků, co v kruhu víří ve výškách.
 Jsem hvězdy, co nocí září jako zlatý prach.
Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy...

Sparťanský vrchol podzimu?

Přinejmenším v rámci české Synot ligy ano. Dnešní utkání v Plzni proti sobě postaví největší rivaly posledních let - a to jak na hřišti tak i mimo ně.

Za poslední čtyři sezóny nasbíraly oba týmy jasně nejvíce bodů, Plzeň získala dva tituly a několikrát nakoukla do Ligy mistrů, Sparta pak v minulé krajízdné sezóně titul, pohár i superpohár (obé když ve finále porazila právě Viktorku). Velké soupeření však visí ve vzduchu i mimo trávník, míč a dvaadvacet hráčů - v médiích či fotbalových zákulisích.

Pro fanoušky tak nemůže být většího zápasu. Což si někteří fanoušci letenštích v protiplzeňské zášti ani nechtějí přiznat. Proto stále proklamují větší důležitost klasickému derby, tedy zápasu Sparty se Slavií. To má sice jistě výrazně bytelnější historický význam, ale v rámci několika posledních sezón je jeho výsledek díky Slávistickému trápení přinejmenším očekávatelný.

Největší náboj tak přináší právě tohle utkání. I letos se v něm popasuje současné duo na špici tabulky a zároveň nejžhavější adepti na ligový titul. Oba týmy dělí jediný bod. A nikdo nemůže s jistotou očekávat nějaký výsledek, zápas může skončit jakkoliv.

Tak hlavně ať nerozhodne nějaký podivný moment, jako kdysi nafilmovaná Limberského penalta. My chceme férový a hezký fotbal. Děkujeme za pochopení.

Umění rozsahu

Fejeton ve 3000 znacích? Ono se mnohem snadněji, než udělá, řekne: “Napiš to na takový a takový počet znaků.” Takové zadání je obzvlášť ve spojitosti s uzávěrkou textu skutečný oříšek. Pisatel se posadí před nepopsaný list, v dnešní době tedy spíše bělobou zářící textový soubor, a snaží se odkudsi ze vzduchu zachytit slinu nebo múzu (v závislosti na tom, v jakém stupni poetičnosti se momentálně nachází jeho letora), zatímco to vypadá, že spíše chytá lelky. Občas myšlenka doopravdy přijde, někdy je však nutné páčit ji hasákem. Pátrat na internetu po pracích podobného tématu, což vždy sklouzne k nevyhnutelnému prokrastinování, dopustit se lehkého eklektismu, ptát se dovednějších známých, snažit se přesvědčit dovednější známé ke splnění úkolu za pisatele, což se samozřejmě neobejde bez náležité odměny, vyhrožovat dovednějším známým špetkou toho násilí. Někdy nezbývá nic jiného, než se prostě modlit.

Nakonec se ve většině případů pisatel dostane k samotnému a osamocenému psaní. Spustí klávesnicový prstovalčík a převádí svoje velkolepé myšlenky do živoucí podoby. Zhruba každých dvacet úderů kliká na funkci textového editoru, která mu spočítá stávající počet znaků, odpočítává je jako vzdálenost k dosažení cíle maratónu. Velice záhy mu dochází, že na daný rozsah nemá šanci dosáhnout, vrací se proto v textu zpět, přidává tu slůvko, tu větu, natavuje text jako kaši, což mu často ubírá na čitelnosti a smysluplnosti. Ale stanovený rozsah, slovní spojení stvořené jakýmsi zlovolným božstvem, však představuje neoblomnou překážku.

Každý chléb je však o dvou kůrkách, každá mince má rub i líc, i dodržení rozsahu má svou alternativní stránku. Samozřejmě, je to ten moment, kdy pisatel doopravdy dostal nápad. Prstovalčík se změnil v pravé punkové prstopogo, text bezuzdně kyne, řádky sviští. Teprve po dokončení dokonalého díla pisatel zjišťuje, že stanoveného rozsahu hravě dosáhl...

... a o několik set či tisíc znaků jej i přeskočil. Co teď? Současná vláda velí škrtat, pisatel proto hloubá nad textem a přemýšlí, jakou část po vzoru filmových režisérů sestříhat. Jelikož však není profesionálním škrtem, nemá nejmenší ponětí, jak do textu zasáhnout, aniž by mu to ubralo na velkoleposti.

Zažíval jsem takové situace především ve chvílích, kdy jsem měl začít psát do jistého magazínu filmové recenze na ploše bratru neveliké - 1900 znaků (včetně mezer a zhruba 150 znakového infoboxu). Navyklý psát texty tohoto typu na zhruba dvojnásobném rozsahu, píšící si při sledování daného filmu dokonce i poznámky čítající vyšší počet znaků, musel jsem se, jak se říká, “za provozu” naučit vysokému umění zkratky. Další krušný moment pak přišel ve chvíli, kdy se jistý magazín graficky vyvinul a textová plocha ještě více ustoupila té obrazové. Vepsat recenzi do 1100 znaků tak, aby měla hlavu, patu, vypovídající hodnotu a ještě byla alespoň trochu nápaditá, to už vyžaduje náležitý kumšt.

Zakládám tímto odboj proti fixním rozsahům. Členy nabírám každé pondělí v 17 hodin na adrese