Čtenářský deník 2015 - 3.

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady jsou postřehy k některým titulům ze třetí desítky:

Laura Joh Rowland: Shinju

Jako historický román a jakýsi průvodce Japonskem v období Edo... prosím. Rowlandová je barvitá, rozhodně nešetří s prodáváním svých znalostí o tomto prostředí, a tak poměrně věrohodně přibližuje zvyklosti, termíny, postavy, aj.
Jako detektivka - nic moc. Hlavní hrdina "vyšetřuje" zpočátku v podstatě tím, že se jde k někomu zeptat, zpovídaný jej pošle za někým dalším a tak se jde hlavní hrdina zeptat onoho dalšího, který jej pošle ještě za někým jiným a dál a dokolečka, než hlavní hrdina v podstatě deusexmachinovskou náhodou nezaslechne nejdůležitější stopu.

Ve výsledku jde tedy o poměrně čtivou historickou knihu (obzvláště pro fanoušky prostředí Japonska v období Edo), ve které se snad náhodou ocitla veskrze naivní detektivka.
 

Kim Newman: Anno Dracula

Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn - tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.

Na stránkách Anno Dracula pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Muž jménem Ove je v podstatě jako Eastwoodův film Gran Torino, ze kterého někdo odstranil všechen ten "thrill" ohledně gangů, nahradil jej kýblem laskavosti a citu, dalšími skvělými postavami a humorem. A nechal jej zrežírovat nikoliv Clintem, ale Frankem Caprou. Už dlouho (pokud někdy) se mi nestalo, že bych knihu během jednoho dne: - koupil - přečetl - převrátil - a rozečetl znovu To snad mluví za vše. Zkrátka jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje – Sonáta pro Azazela

Tedy, přiznám se, čekal jsem o Sonáty pro Azazela více. Fabianův (mnohými profanovaný) díl je takový nemastný-neslaný. V někteých scénách sice slušně staví atmosféru, ale tím výčet pozitiv zhruba končí. Akce nudná, jazykově také nedosahuje kvalit (rozuměj vtipu) páně Pavlovského. Po většinu stránkáže šeď, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne.

Rju Murakami: Piercing
 

Spíše povídka než román, v níž Murakami vypráví neuvěřitelně cynický příběh o zlu, zloduších a obětech.

A vypráví ho s takovou porcí černočerného humoru, že si čtenář jen těžko nenajde zalíbení. Murakami však exceluje i v těch mnohem temnějších pasážích.

Chuck Palahniuk: Strašidla

Snad první dílo, jímž se Palahniuk definitivně proslavil… a snad první dílo, v němž se zcela kompletně míjíme. Strašidla jsou jen lacinou módní přehlídkou hnusu, která se snaží za každou cenu šokovat.

Při takovém množství postav, které si po vzoru Dekameronu či Canterburských povídek vyprávějí příběhy, se navíc ukazuje největší mezera v Palahniukově talentu – slabý cit pro postavy. Když pracuje jen s jednou či dvěma, ještě jej dokáže jakž takž zakrýt, při takovém počtu však ani zdaleka. Postavy jsou si tak podobné a navrch výsostně nesympatické.

Superhrdinové v kongresovém centru

Koncert Superhrdinů, Pražský filmový orchestr, 7.3.2015, Praha: Kongresové centrum

Návštěva Pražského filmového orchestru patří mezi moje oblíbené kratochvíle. Symfonický orchestr, který fidlá noty oblíbených filmových milodií, je pro milovníka soundtracků, za něhož se považuji, zkrátka povinností.

Tentokrát hrálo „PéeFÓčko“ v novém prostředí - v Kongresovém centru nedaleko Vyšehradu. Rozdíl mezi ním a tradičním Rudolfinem návštěvníka uhodí do očí hned při vstupu - místo klasických divadelních sedaček pouho-prosté židle (a tedy žádná vzestupnost napříč jednotlivými řadami).

Človek si však říká: hlavně jde o hudbu, žejo.

Koncert plný melodií ze superhrdinských filmů má oproti předchozím vystoupením velkou nevýhodu: tyto melodie nejsou tak zažité a naposlouchané, jako skladby z Pána prstenů či Hvězdných válek. Williamsův Superman či Elfmanův Batman mezi největší hity sice patří, ale skladby typu X-Menů: Posledního vzdoru již mnohem méně. Ani to však tolik nevadilo - skladby hrané tolikahlavým orchestrem mají ohromnou sílu i přes menší proslulost.

Ale parta rozjuchaných cosplayerů v superhrdinských oblečcích, ta mi vadila. Tematické kostýmy se na koncertech PFO již objevily (postavy Středozemě), ale šlo o obyčejnou a krátkou přehlídku - nastoupení před pódium a odchod. V tichosti a poklidu.

Tentokrát jsme to měli i s choreografií - cosplayeři se strkali, naháněli, tancovali a produkovali další a další skopičiny.

Které člověka, který si jde poslechnout hudbu, rozhodně nezajímají. Ba dokonce mu přijdou lehce přihlouplé a přitraplé. A co víc - velice rušivé.

Co do stránky hudby, ani tentokrát Pražský filmový orchestr nezklamal. Jeho provedení filmových skladeb je povětšinou bezchybné, program působivý.

V otázce pořadatelské však tentokrát výrazně klopýtl.

Yann Tiersen: Okouzlení ve vyprodané Roxy

Yann Tiersen, Roxy Praha, 26. 2. 2015

Nepatřím mezi obvyklé návštěvníky klubových koncertů. Nemyslím si, že mi dobrá atmosféra (která není nutně pravidlem) stojí za mačkání se a povětšinou horší poslech, než doma z alba. Tím samozřejmě nekritizuji oblíbenou kratochvíli fanouškům takových akcí. Každému, co jeho, žejo.

Příležitost vidět na vlastní oči Yanna Tiersena, to je však jiné kafe. Geniální hudebník, multiinstrumentalista a autor, který podle statistik last.fm představuje moje posluchačské numero uno – to je výzva, na kterou nemůže říct ne ani zapálený asociál a odpůrce davů jako já.

S maestrem Tiersenem - já jsem ten, kdo se na společné setkání šklebí více

A dobře jsem udělal.

Tiersen v Roxy představil svoje poslední album Infinity, oslavu moře a kamenů. Jeho studiová alba se od legendárních soundtracků k Amélii z Montmartru či Good Bye, Lenin!, díky nimž se k Tiersenovi dostala bezesporu většina návštěvníků koncertu, snad ani nemohou lišit víc, což ale skutečného fanouška Yannovy tvorby jen těžko překvapí.

One-woman-band entreé Tiersenovi předskočila zpěvačka Tiny Feet, jejíž debutovou desku Yann produkoval. Její představení bylo psychedelické a industriální a po několika skladbách ubíjejícně monotónní. TinyFeetiny skladby navíc jako by většinou končily v nejlepším.

Což naprosto neplatí o Tiersenovi, jehož hudba a charisma prostupovala obecenstvem. Program hlavního hrdiny večera byl barvitý: vedle tíživé melancholie se objevovaly skladby energické a punkové, skladby z poslední desky protknuté některou z variací na oblíbená témata. Tu nastoupily beaty, jinde netradiční nástroje (ne však v rámci Yannovy tvorby) jako xylofón či zvonkohra, tamhle housle, škoda jen, že akordeon nechal Tiersen doma. Hudba přesto zcela vládla a člověk si v tom davu po intimnější atmosféře posteskl jen párkrát.

Bez zajímavosti nebyla ani druhá část programu, věnovaná syntezátorovému projektu ze 70. let Kosmischer Laufer. Přestože nepatřím mezi fanoušky elektronické hudby, spojením hudby a světel šlo o působivou show.

A na závěr přídavek v podobě rychlé, punkrockové tečky.

Přestože Tiersen nezahrál moje nejoblíbenější skladby (Monochrome a Kala), z koncertu jsem odcházel nadšený.

I proto, že jsem mu o absenci těchto skladeb v programu mohl říci osobně, neboť Yann stál u stánku s deskami a merchandisingem, kde se ochotně podepisoval a fotil.