Vloupání do vlastního bytu (text z 2011)

Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale zabouchnuté klíče představují malou tragédii malých lidských životů.

A víte, co je ještě horší? Když máte klíče u sebe, ale další klíč, ten záložní, kterým se zamykáme na noc a je třeba jej při odchodu povytáhnout, je v zámku, zevnitř, zaražený jako obtloustlý Američan do měkkého křesílka během show Oprah Winfreyové. Tento malý, hloupý kus kovu zcela vyřadí smysl existence onoho malého hloupého kusu kovu, který v ten moment držíte v ruce. (Inteligentní čtenář jistě pochopil, že z vnější strany je taková ta neotáčivá koule, která neumí splňovat i tak jednoduchou činnost, jakou zvládá klika. Nelamentoval bych přeci nad otevření-neschopnými dveřmi, kdyby stačilo uchopit za kliku.)

Cesta pro poštu se tak může impozantně protáhnout (věřte tomu, nebo ne – v té schránce navíc NIC nebylo!)

Hlavně nepanikařit! Říká první pravidlo řešení životních trablí. Pěstí proto vztekle mlátím do zdi, ramenem se snažím dveře vyrazit, nic. (Ti zloději mají ale složité zaměstnání, já se nedokážu dostat do odemčených dveří.) Nakonec zvítězil chladný rozum. Rozšroubování celého kování kliky se přede mnou zjevilo jako jediná reálná možnost. Čtyři šroubky a já – v ten moment nepřátelé na život a na vyšroubování.

S vervou jsem se do nich pustil pomocí klíče od schránky. Jeden sok byl na lopatkách, než bys řekl pozpátku: Nejneobhospodařovávanější sopkou je Eyjafjallajoekull.

Jenomže na další tři jsme byli (já a můj klíč) krátcí. Naštěstí, díky prozřetelnosti, jsem měl u sebe peněženku, takže jsem se rozhodl pro návštěvu nedalekého obchodního domu. Věřili byste tomu, že tam nemají šroubovák? Seženete tam cokoliv od štětky na záchod po náhradní pneumatiku k vojenskému transportéru, ale šroubovák nikde. Asi počítají s tím, že každý už jeden má.

Nakonec jsem zakoupil vývrtku s malým zavíracím nožíkem, který se jevil pro moje účely jako ideální. Takový také byl. Šroubky byly venku, kování sundáno, klika nahrazena vsunutými třemi klíči, otevřeno. Svoboda. V tu chvíli bych se cítil i na zneškodnění atomové bomby. Vše jsem vrátil na původní místo, kliku trochu více utáhl, vždyť bylo tak jednoduché se dovnitř dostat, bezpečí především.

„Ty jsi vůl,“ oznámila mi přítelkyně, když jsem jí obeznámil s mým příběhem.
„To by se mohlo stát každému,“ bránil jsem se.
„Jo, ale stalo se to tobě. Ten třetí klíč vyhoď, ať se to nestane znovu.“ Konec diskuze.

Všichni samozřejmě víte, co bylo dál. Dvě z těch největších životních pravd zní: “když ženská něco řekne, chlap neposlechne“ a “když ženská řekne, že by se něco mohlo stát, stane se to“. Ona to vlastně přivolala, je tedy vinna.

Jenomže podruhé jsem u sebe neměl peněženku, abych si koupil další vývrtku. Obešel jsem pár sousedních bytů, než jsem narazil na člověka se šroubovákem (obchoďáky se spletly – každý NEMÁ šroubovák!). Šrouby kování byly venku a Nic. Mnou utažená klika nechtěla povolit.

Co nejde silou, jde větší silou (a co nejde větší silou, jde izolepou). Celé kování jsem utrhl, rozlomil, zničil, a teprve pak se dostal dovnitř. Nato jsem spěchal sehnat nové kování, v naději, že ho přidělám dřív, než se ONA vrátí domů. (Samozřejmě jsem si jist, že si toho všimne, ženy na tohle mají nějaký šestý smysl, či co.)

Nebojte, třetí klíč jsem zahodil. Nemyslím však na nic jiného, než na to, jaký Já jsem vůl.

Můj betačtenář (nikdo jiný než přítelkyně) souhlasí.