Ze života s kočkou 2: Je pojmenováno!

Kočičák nám dělá radost. Tedy většinou. Pokud zrovna vytrvale nemňouká, což tedy dělá docela často – vlastně tím vyplňuje čas mezi spánkem, jídlem a hraním si (DIY kočičí hračka z třásně a tkaničky dostává neskutečnou sodovku), ke kterému se ještě dostanu. A tahle mezifáze nastává nejčastěji  - překvapivě – v noci. První noc jsem proto spal s ním, tu druhou zvládl už docela sám.

 

S důrazem na ono docela.

Když jsme jej v předsíni „opustili“ (předpokládám, že tohle slovo přesně popisuje jeho úhel pohledu), začal nás vymňoukávat, což doprovázel šmátráním pacičkou pode dveřmi. Druhý zvuk zněl jako několikatisícihertzová roztomilost, ten první jako vuvuzela. Především jejich neotřesitelná pravidelnost pak má účinky, které podle mě musí mít i mučení kapající vodou.

Takže jsme se nechali ukecat. Ne, pořád jsme ho nepustili dovnitř ložnice (otázka je, jak dlouho tenhle intenzívní psychologický nátlak vydržíme), zase jsme šli raději my k němu. S knížkou a lahvinkou vína jsme si tak udělali epilog hezkého sobotního večera s tím, že půjdeme spát, až kočičák usne.

První odpadla žena.

Někdy mezi druhou hodinou ranní a středou nakonec i kočičák. Byl jsem vysvobozen a mohl to jít taky zalomit.

Jo, a abych nezapomněl. Konečně jsme vybrali jméno. Jak jsem psal v první epizodě, chtěli jsme se rozhodnout na základě toho, jaký vlastně kočičák bude – v tomhle má člověk přeci jen volnější ruku než třeba u dítěte. (Ale bylo by fajn říkat ratolestem prvních 15 let jejich života třeba jen „Potomku“ a otitulovat je až potom, ne?)

Osobnost se projevila rychle. Ono hraní si, decentně nakousnuté v úvodu, představuje nejen honbu za opelichanou třásní, ale také zběsilé lítání odněkud někam, které nejde nazvat jinak než jako zlobení. Druhou osobitou vlastností je potom kočičákovo časté odpovídání. Mnohdy na zvuk, který mu směřujete, reaguje mňauáním. A obzvláště, pokud mu něco vyčítáte, to má tendenci neustále odmlouvat.

A nakonec vizuální indicie vedoucí ke jménu – ta kočičí ladnost pohybů při hraní si, šelma v něm prostě pořád je. Nebo spíš šelmička. (Nepoužíval tohle slovo Nabokov v Lolitě?)

Takže – voilá – seznamte se: kočičí pán Calvin Hobbes.

Říkal jsem už, že jsme popkulturní magoři? 

A neprodává se někde kočičí rohypnol?

Ze života s kočkou 1: Domů

Tak dlouho jsme zvažovali, že si pořídíme psa, až jsme si pořídili kočku. Respektive kocoura, abychom byli genderově přesní. Zlatý whiskas, zajímají-li vás ty věci jako čistokrevnost a rodokmen. Pro nás je to především ztělesněná chlupatá roztomilost na nožičkách.

Vyzvedávali jsme jej u jeho dočasné rodiny, které na první pohled vládne paní domu - blonďatá, hlasitá cca čtyřicítka, jež očividně občas pomůže rodinnému rozpočtu prodejem koček. Ale proč ne, žejo. Moje mamka takhle kdysi prodávala jorkšíry.

V přepravce v MHD i mimo ni se minikočičák tvářil jako uzlíček nervů, který každou chvíli vyskočí z kožichu (dle jeho vykulenosti nejspíše očima) a zdrhne, zatímco zbytek těla dostane infarkt. Tep měl v rytmu tvrdého techna, řekl bych tak 220 BPM.

My se ženou jsme po cestě probírali alternativy, kterak to malé stvoření uctít adekvátním jménem. A jelikož jsme oba popkulturní magoři, možností se nabízela celá plejáda:

-          Al Pačičíno

-          Mňautin Tarantino / Quentin Mňautino

-          Clark Kent. Nebo taky Clark Kočkent.

-          Nějaká postava z Červeného trpaslíka. Třeba „Dave Lister“. Nebo kreativněji „Kocour“.

-          Když Kocour, pak samozřejmě také: „Pejsek“. Ale to mu nemůžeme udělat, všechny ostatní kočky by se mu za tuhle dehonestaci vysmňauly.

-          Humphrey Bogart. To protože jsme nedávno znovu viděli Casablancu.

-          Whiskas. To protože zdrobnělina – Whiskey.

Co jsme nakonec vybrali? Nic. Rozhodli jsme se, že počkáme na to, jakou bude mít osobnost, a teprve podle toho jej vhodně pojmenujeme.

O zhruba hodinu a patnáct kilometrů později se kočičák seznamoval se svým novým domovem. Nejprve jsme jej nechali v otevřené přepravce, aby se sám mohl rozhodnout, kdy vyleze ven. A po dvacetiminutovce bez pohybu jsme ho, trochu netrpěliví, popostrčili. A vytáhli ven. Ukázali mu, kde bude jíst. Kde bude spát. Kde bude kadit and stuff. Kocoura však nejvíc zajímalo, kde se může schovat.

Jelikož jsme mu zapomněli předem koupit hračku, vyrobili jsme jednu z chlupaté třásně z ženiny starší šály a z tkaničky. Díky téhle „hračce“ a naší trpělivosti začal pomalu, hodně pomalu pookřávat a osmělovat se, což obnášelo i vydávání se na průzkum. Velice postupný průzkum. Vždy ušel jen pár kroků do neprobádaných končin značky „Hic sunt Leones“, načež vzal rozum do hrsti a zdrhnul zpátky do krabice, kterou si stihl pronajmout jako svou Cat-cave. (Jasně, je to narážka na Batmana.)

Nakonec se přeci jen rozhodl poznat všechna dostupná teritoria, mezitím nás stihle vele-potěšit, když si šel odskočit na kýžené místo určení. A stihl vlézt do knihovny a položit se na knihy k Vonnegutovi a Connie Willisové, takže je jasně náš a navíc má vkus. Na sbírání koulí do tlapky, nutné k probuzení kolumbovské touhy objevovat, mu přitom stačilo jen pár hodin. Což taky znamená, že se přiblížila doba spánku.

Alespoň pro lidi.

To se kočičákovi nelíbilo – i především proto, že jsme se rozhodli mu teritorium ložnice prozatím nezpřístupnit. Své pocity přitom dával najevo hlasitě a s železnou zarputilostí. Což je pochopitelný, brečet první den bez mámy. Mně se to stává dodnes…

A jelikož jsem páníček měkosrdcatej, rozhodl jsem se, že tedy jakože budu spát s ním, do předsíně jsem si proto nainstaloval matraci z „pokoje pro hosty“.

Za noc kňourl jen párkrát. A na matraci na podlaze se spí mnohem lépe, než jsem čekal.

Možná mu stejně nakonec budeme říkat „Kňoural“ nebo „Kvíčala“.

Hevesyho medaile

Takový ty příběhy, o kterých normálně neslyšíte.

Tohle je George de Hevesy.

původem maďarský radiochemik, objevitel hafnia (protože prvek s protonovým číslem 72 podle geniální Mendělejovy tabulky prostě musel existovat!) a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1943 za objev izotopů jako značkovačů.

A chlápek na svým místě.

Když německá armáda vtrhla do Dánska, kde tou dobou žil, hrozilo, že zlaté medaile jeho kolegů, Maxe von Laua a Jamese Francka, kteří před nacisty z Němec tak nějak pochopitelně zdrhli, by mohly být zabaveny. Vyvážet z führerovy otčiny zlato bylo totiž zakázané.

Dá se tak předpokládat, že Lau a Franck by přišli o víc než o medaile.

Hevesy to však vyřešil a medaile rozpustil v lučavce královské, jedné z mála látek, které ani vysoce stabilní zlato neodolá. A baňky s roztokem nechal stát v laboratoři, kde tak nějak nepůsobily nepatřičně. Pod svícnem je největší tma, nebo jak se to říká.

Po válce zlato prostě vysrážel zpět a Nobelova společnost z něj nechala medaile znovu odlít.
Lau a Franck tak i nadále měli "tu svou".

Jak jsem prvně LARPoval

Tak nakonec i na mě došlo a zahrál jsem si svůj první, nefalšovaný LARP. Tedy tu odnož popkultury, o které jsem samozřejmě věděl, ale raději se od ní držel v uctivé vzdálenosti. Myslel jsem si, že tohle pro mě prostě není. A taky, že ti lidé, co se kolem LARPů točí, jsou trochu divní. Takoví divnolidé.

A pak to přišlo a část redakce časopisu Pevnost se dohodla, že tedy poprvé ten LARP, jehož evangelium mezi námi dlouho hlásal apoštol Leoš Kyša, vyzkoušíme, abychom zjistili, nakolik ten zážitek dokáže nabourat naše stereotypní představy. Dohodli jsme termín, usnesli se, jaký typ hry si chceme zahrát a nervózně se těšili. Volba padla na Moon, komorní hru ze světa seriálu Firefly, který všichni milujeme. Takže dobré.

Rozebrali jsme si postavy (vybral jsem si kněze Josepha - jo, to abych si nemusel pamatovat jméno) a v několika posledních dnech před samotnou hrou jsme pro jejch pochopení a uchopení dostali podklady - minulost, motivace, zásady, vztah k jiným postavám. Kněz Joseph mě na první pohled zaujal vnitřním konfliktem, o němž jsem si myslel, že jako LARPová prvnička jej přeci nemůžu přesvědčivě uhrát a dirigovat. A co mě děsilo především:

- dokážu se do té postavy vžít, nebo budu já i nadále... já?

- nezkazím to špatným sehráním ostatním hráčům?

Pro jistotu jsem si podklady k postavě několikrát přečetl a udělal si i další přípravu - správný kněz přeci cituje pasáže Bible, tedy jsem si pár těch nejzajímavějších vyhledal a sepsal. A pár čínských sprosto-hlášek z Firefly k tomu. Rovněž pro jistotu.

Sešli jsme se v prostorách nakladatelství Epocha u Staroměstského náměstí, chvíli si přátelsky povídali. Přeci jen jsme se takřka všichni velice dobře znali, což s sebou přinášelo i nesporné pozitivum - nebudu se tolik stydět. Ale jak tomu tak bývá, souviselo s tím nejspíše i jedno negativum, ke kterému se dostanu později.

Poté trochu „přituhlo“, když jsme si po jednotlivcích šli pro poslední instrukce k postavám. Hra mohla začít.

Pokud jsem to pochopil správně, účelem LARPu není projít hrou bez konfliktů, smířlivě, přátelsky a jednohlasně, bez dramatu. V takovém případě jsme hráli správně. Postavy se hádaly, snažily se najít uvnitř sebe odpověď na zapeklitá témata a tu pak podpořit dalšími lidmi na své straně. Hádky, konflikty, politika a intriky, třenice, zrady... Taková Hra o trůny v prostředí sci-fi, bez sexu a bez zabíjení. 

LARPové prvničky po ztrátě věnečku

Překvapilo mě, jak se člověk i bez LARPových nebo divadelních zkušeností do postavy nejen vžije, ale zároveň v její kůži rychle nalezne cestu k vyřešení nějakého vnitřního konfliktu. Zároveň jsem však záhy dospěl k dvojímu poznání:

- skutečně nejsem moc dobrý (a necítím se moc komfortně) v konfliktních situacích, u ostřejších hádek jsem vydržel tak dvě-tři argumentační kola a pak raději utichl

- je trochu těžší nevnímat v těch postavách kolem sebe své přátele - jak překvapivě dobře hrají, jak suverénně působí, jak těžké je být s nimi v přeostřených konfliktních situacích. V tomhle směru by možná neznámí spoluhráči a protihráči byli „přívětivější“. Možná.

Hra skončila, postavy z nás postupně opadávaly, dostavila se i jakási katarze v momentě, kdy jsme si o hře a svých nových zážitcích vášnivě povídali. Jaké scény se nám líbily, co nás překvapilo, co naše postavy cítily v závěru, jakou postavu bychom si vybrali, kdybychom měli Moon hrát ještě jednou, dohodneme se na další LARP?

Naprostá většina z nás tam u Staroměstského náměstí přišla o svoje LARPové panenství a panictví. A jak se o prvním sexuálním styku říká, že stojí většinou za pendrek, pro LARP tohle neplatí. Že Moon nebude poslední hrou, kterou jsme si zahráli, bylo rozhodnutí prakticky jednohlasné.

Tímto se omlouvám všem divnolidem. Stereotypní představy padly jako domeček z karet.

Pětihvězdí v roce 2015

Jsem sice fanoušek setavování žebříčků, ale napadlo mě, že letos se tomu vyhnu. Místo toho sestavím seznam všech těch filmů, knih a komiksů, které jsem v loňském roce viděl poprvé a obšťastnil plným hodnocením na těch oblíbených serverech - CSFD a Goodreads. Takže pokud sháníte tip na pořádnou počtenici nebo podívanou, tady jsou. 

Filmy

Co se diváckých zážítků týče, splnil jsem si obě předsevzetí - vidět 200 nových filmů (což bylo předsevzetí pro rok 2015, stejně jako rok předtím a rok poté) a vidět všechny filmy, které získaly Oscara v kategorii Nejlepší film (což bylo předsevzetí dlouhodobé). K těm Oscarovým bych se rád vrátil v samostatném textu.

Sicario: Nájemný vrah (2015)

Farář u svatého Dominika (1944)

Eso v rukávu (1951)

An Inspector Calls (2015)

Hádej, kdo přijde na večeři (1967)

Ghost Dog: Cesta samuraje (1999)

Mr. Holmes (2015)

Odtud až na věčnost (1953)

V hlavě (2015)

Rituál (1973)

Oceány (2009)

Píseň moře (2014)

Diamanty jsou věčné (1971)

Kingsman: Tajná služba (2015)

Zodiac (2007)

Údolí včel (1967)

Whiplash (2014)

V součtu jsem viděl 228 nových filmů a jen dva seriály - Kovboje Bebopa a Awake: Probuzení. Asi moc nejsem na roztahané příběhy. Ale zkouším to napravit a doháním - pomalu - své televizní resty. A že jich je.

Knihy

Jedediah Berry - Příručka pravého detektiva

Jo Nesbo - Krev na sněhu I.

Fredrick Backman - Muž jménem Ove

Komiksy

Daniel Majling - Rudo

Bill Willingham - Mýty 4: Pochod dřevěných vojáčků

Neil Gaiman - Sandman: Lovci snů

Kurt Busiek - Marvels: Zázraky

Mark Millar - Starej dobrej Logan

Grant Morrison - Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě

Mark Millar - Superman: Rudá hvězda

Alan Moore, Ed Brubaker - Kameňák a další příběhy

Juan Diaz Canales - Blacksad

Neil Gaiman - 1602

Co se čtení týče - stručné statistiky roku 2015 jsou:

- přečteno 66 knih a 60 komiksů, celkem 30 506 stran (jo, až takovejhle magor jsem, když přijde na statistiky)

- jedinou knihu jsem přečetl hned dvakrát: Fredrick Backman - Muž jménem Ove (takhle dobrý to je)

- 16 knih jsem přečetl v elektronickém formátu (což je přibližně 25 %), komiks pouze jeden

- 3 knihy jsem přečetl v angličtině, komiks - opět - pouze jeden (Richardson, Sakai - 47 Roninů - jo, je to tentýž jediný čtený v elektronické podobě)

A v roce 2016 ve čtení a sledování rozhodně nepolevím.

Hrdinové, o kterých se nemluví...

Dnes je to 56 let ode dne, kdy Don Walsh a Jacques Piccard (syn slavného dobrodruha, fyzika a vynálezce batyskafu Auguste Piccarda) dosáhli jako první lidé dna Mariánského příkopu. Mimo jiné objevili, že i v hloubce jedenácti kilometrů to životu pořád šlape - nalezli placatou, asi 30 cm dlouhou rybu. A ta samozřejmě musí něco žrát.

Za zmínku stojí, že v současnosti chodí po Zemi osm lidí, kteří chodili i po Měsíci. Stovky jich bylo ve vesmíru. Tisícovky na vrcholu Mount Everestu. Ale jenom dva muži, kteří byli skutečně "na dně". Kromě Walshe (Piccard je sedm let po smrti) také režisér James Cameron (Titanic - dno ho očividně přitahuje, Avatar).

Don Walsh a Jacques Piccard na dně světa

A vůbec nejzajímavější je, že zatímco Gagarinovi či Armstrongovi se na základních a středních školách nevyhnete, o Walshovi a Piccardovi zmínka moc často nepadne (já o těchto jménech slyšel poprvé právě dnes, což je samosebou také vina mého nezájmu o tematiku). A přitom jejich počin je neméně hrdinský. 

Tlak tam dole je 1 086x vyšší než atmosferický a člověk je zavřený v kovové plechovce (Walsh a Piccard v batyskafu Trieste, Cameron v batyskafu Deepsea Challenger). Jedna netěsnost či chyba a končí - tedy úplně stejně jako ve vesmíru.

Však to také Walsh a Piccard neměli bez patřičné porce dramatu. V hloubce něco přes 9 kilometrů zaslechli nemilý zvuk - prasknutí. Vyšlo najevo, že ohromný tlak nevydrželo jedno z plexiskel a od jasné smrti je chrání vnitřní ocelový plášť - a jsem si jistý, že si po návratu museli vyměnit spoďáry.

Pánové však - spoďáry nespoďáry - pokračovali v sestupu a po takřka pěti hodinách (z nichž většina se díky chladné vodě odehrála v teplotách asi 7°C) od ponoru dosáhli nejnižšího bodu na planetě Zemi. Zde strávili asi 20 minut, načež odpojili několikatunové zátěže - železné broky - a zahájili tři a čtvrt hodiny trvající cestu vzhůru.

Tak a teď už o nich víte. Není zač. 

A jasně, kapitán Picard ze Star Treku svoje jméno nedostal jen tak z legrace.