Národní předsevzetí

Původně jsem nechtěl psát sváteční příspěvek, spíš později jakousi rekapitulaci roku. Vždyť na Silvestra by měl mít člověk na práci lepší věci než psaní... Počkat, beru zpět. Žádné lepší věci než psaní nejsou. (Nejspíš ani sex.) I tak jsem si po tom ohromném množství letošních článků „kam se dalo“ prostě jen dával svátek. 

To bych se ovšem při návštěvě obchodu nesměl stát svědkem další ze situací, jakých za ten rok člověk nashromáždí depresivně mnoho. Obzvláště při návštěvě obchodu.

Menší fronta, nic strašlivého. Jelikož mám košík spíše plný než naopak, pouštím před sebe chlapíka, jehož nákup zahrnoval pouze chipsy a kolu. Usmál se a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku byť jen o fous zlepšili den.

V tu chvíli zvýšený hlas. Odbarvená ženština v semišovém kabátku huláká na prodavačku, jejíž frontu jsem svou existencí obšťastňoval, že přeci použila čtyřicetikorunovou stravenku a ta v účtence není vidět a ona tak platila plnou cenu - kartou, zdůrazňovala, a že ji prodavačka, snad i cíleně (jak naznačoval její tón) okradla o čtyřicet (ta ohromná cifra!!!) korun. A mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku den pořádně zkurvili.

Ženština si nechala zavolat vedoucího pobočky (čímž se nesmazatelným, nasíracím písmem zapsala do posledního dne roku dalšímu člověku), který s ní účtenku projel. Hádejte co? Součet položek v ní byl přesně o čtyřicet korun vyšší, než ženština nakonec zaplatila. Kartou. A znovu hádejte co? Neomluvila se. Jak už to tak bývá.

Při platbě jsem prodavačce popřál šťastný nový rok. Nálada se jí zvedla na první pohled a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí...

Napadlo mě tedy napsat předsevzetí a poprvé je mi líto, že Pepandemonium nikdo nečte, aby mohl tento příspěvek vůbec něco znamenat. Nejde totiž o předsevzetí pro mě (i když i já bych se jej jistě mohl držet víc než doposud), ale o předsevzetí národní (nebo globální?):

Chovejme se k sobě, sakra, jako lidi. Nezaměňujme asertivitu s agresivitou, jak se často stává. Mávněte nad drobným problémem rukou, víc se usmívejte, buďte na lid pracující ve službách a obchodech a vlastně všude slušní a milí, přejte jim hezký den. Uvědomte si, že když vy na někoho prsknete špínu a hnus, jen málokdy je daný člověk finálním hostitelem - mnohem spíš tyhle parazity pošle zase dál a z vaší třeba jen jediné slabé pětiminutovky může mít zkažený den kvantum lidí. Je naší morální povinnosti téhle epidemii bránit už v zárodku.

A preventivní opatření? Šiřte dobrou náladu. Není snad potěšující, když vás někdo pustí v obchodě před sebe, nechá vás sednout si v tramvaji nebo vám podrží dveře, nebo píchne s píchlou pneumatikou? TAHLE epidemie za to stojí. A stačí doopravdy málo.

A když už jsem v tom kázání - začalo druhé čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Buďte více hrdí na to, kde žijete. Čechy jsou krásným místem. A kdo má pořád poslouchat, jak je tady naprd.

A čtěte Pepandemonium!

PF  2015

Vloupání do vlastního bytu (text z 2011)

Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale zabouchnuté klíče představují malou tragédii malých lidských životů.

A víte, co je ještě horší? Když máte klíče u sebe, ale další klíč, ten záložní, kterým se zamykáme na noc a je třeba jej při odchodu povytáhnout, je v zámku, zevnitř, zaražený jako obtloustlý Američan do měkkého křesílka během show Oprah Winfreyové. Tento malý, hloupý kus kovu zcela vyřadí smysl existence onoho malého hloupého kusu kovu, který v ten moment držíte v ruce. (Inteligentní čtenář jistě pochopil, že z vnější strany je taková ta neotáčivá koule, která neumí splňovat i tak jednoduchou činnost, jakou zvládá klika. Nelamentoval bych přeci nad otevření-neschopnými dveřmi, kdyby stačilo uchopit za kliku.)

Cesta pro poštu se tak může impozantně protáhnout (věřte tomu, nebo ne – v té schránce navíc NIC nebylo!)

Hlavně nepanikařit! Říká první pravidlo řešení životních trablí. Pěstí proto vztekle mlátím do zdi, ramenem se snažím dveře vyrazit, nic. (Ti zloději mají ale složité zaměstnání, já se nedokážu dostat do odemčených dveří.) Nakonec zvítězil chladný rozum. Rozšroubování celého kování kliky se přede mnou zjevilo jako jediná reálná možnost. Čtyři šroubky a já – v ten moment nepřátelé na život a na vyšroubování.

S vervou jsem se do nich pustil pomocí klíče od schránky. Jeden sok byl na lopatkách, než bys řekl pozpátku: Nejneobhospodařovávanější sopkou je Eyjafjallajoekull.

Jenomže na další tři jsme byli (já a můj klíč) krátcí. Naštěstí, díky prozřetelnosti, jsem měl u sebe peněženku, takže jsem se rozhodl pro návštěvu nedalekého obchodního domu. Věřili byste tomu, že tam nemají šroubovák? Seženete tam cokoliv od štětky na záchod po náhradní pneumatiku k vojenskému transportéru, ale šroubovák nikde. Asi počítají s tím, že každý už jeden má.

Nakonec jsem zakoupil vývrtku s malým zavíracím nožíkem, který se jevil pro moje účely jako ideální. Takový také byl. Šroubky byly venku, kování sundáno, klika nahrazena vsunutými třemi klíči, otevřeno. Svoboda. V tu chvíli bych se cítil i na zneškodnění atomové bomby. Vše jsem vrátil na původní místo, kliku trochu více utáhl, vždyť bylo tak jednoduché se dovnitř dostat, bezpečí především.

„Ty jsi vůl,“ oznámila mi přítelkyně, když jsem jí obeznámil s mým příběhem.
„To by se mohlo stát každému,“ bránil jsem se.
„Jo, ale stalo se to tobě. Ten třetí klíč vyhoď, ať se to nestane znovu.“ Konec diskuze.

Všichni samozřejmě víte, co bylo dál. Dvě z těch největších životních pravd zní: “když ženská něco řekne, chlap neposlechne“ a “když ženská řekne, že by se něco mohlo stát, stane se to“. Ona to vlastně přivolala, je tedy vinna.

Jenomže podruhé jsem u sebe neměl peněženku, abych si koupil další vývrtku. Obešel jsem pár sousedních bytů, než jsem narazil na člověka se šroubovákem (obchoďáky se spletly – každý NEMÁ šroubovák!). Šrouby kování byly venku a Nic. Mnou utažená klika nechtěla povolit.

Co nejde silou, jde větší silou (a co nejde větší silou, jde izolepou). Celé kování jsem utrhl, rozlomil, zničil, a teprve pak se dostal dovnitř. Nato jsem spěchal sehnat nové kování, v naději, že ho přidělám dřív, než se ONA vrátí domů. (Samozřejmě jsem si jist, že si toho všimne, ženy na tohle mají nějaký šestý smysl, či co.)

Nebojte, třetí klíč jsem zahodil. Nemyslím však na nic jiného, než na to, jaký Já jsem vůl.

Můj betačtenář (nikdo jiný než přítelkyně) souhlasí.

Průser týdne

Kdyby se vyhlašovala cena průser týdne, bylo by poslední sedmidenní pořádně zapeklitým případem. Skoro se chce jeho průserová košatost vyjádřit básní (parafrází na dávný rapový „song").

Svět se točí, točí, točí,
a rubl padá, padá
a z Babišových očí
trýskají slzy překvapení
z výhry zakázky státní,
a hackeři zdatní,
pro KLDR západ zotročí.

(nikdo netvrdil, že se umím vyjadřovat básní)

V kategorii „Českojazyčný průser“ by jednoznačně vyhrál ministr financí Andrej Babiš, jehož firma Agrofer <ironie>překvapivě</ironie> získala státní zakázky na údržbu lesů. Jak by řekl Kája och-mein-Gott: „Tohle jsem ale vážně nečekal.“

vtip ze stripů Calvin & Hobbes s tématem nijak nesouvisí, mám jej prostě rád

Ve světě se tvrdě rubou průsery hned dva. Ale jelikož prudký pád rublu v Rusku podle mě představuje průser budoucnosti (taková drobná krize ještě utvrdí Putinovo postavení, o čemž nás dějiny a strýčkové Adolf a Josif přesvědčili), tutotýdenní cenu bych dal Sony a Severní Koreji a hackerům.

Severní Korea je nasraná na filmové studio Sony. To produkovalo komedii „Interview“ v níž hlavní hrdinové v podání Setha Rogena a Jamese Franca hrají novináře, kteří dostali od CIA za úkol sejmout severokorejského diktátora Kim Čong-una. Což se Kimovi nelíbí. Moc se totiž nepotatil (táta Kim Čong Il svou „účast“ v Team America: Světovej policajt tak nějak zkousnul).

Nejprve si Severní Korea zkoušela stěžovat na radě OSN. Jo. Severní Korea podává stížnost na radě Organizaci Spojených Národů. Ta země, kde jsou političtí vězni a odpůrci režimu tvrdě trestaní, kde se popravuje jen z rozmaru (jak je dokázáno v případě Čonga-una), kde je všudypřítomná bída zakrytá pozlátkem pěkných ulic, mimo něž se případní turisté (mnoho jich povolení k navštívení země nedostane) nikdy nepodívají, kde se vyvíjejí jaderné zbraně a kde tu a tam padne nějaká slova hrozby k jižnímu, mnohem úspěšnějšímu sousednímu státu. Tahle země podává stížnost. Už to zní jako epesní vtip.

Stížnost samo sebou neprošla.

A tak si nafouknutý (no vážně, koukněte na tu hlavu) KČU najal hackery. Ti se pustili do Sony a obohatili svět o kvanta insiderských informací. FBI prokázala útok z KLDR. A Sony se strachy podělalo.

Nejprve zrušilo premiéru s tím, že film půjde alespoň na VOD (video-on-demand - přes internetové služby typu Netflix). Pak odvolalo i tuhle možnost. Interview se má zkrátka vypařit.

Kam se podělo ono „s teroristy nevyjednáváme“? Celou tuhle situaci vidím jako totální průšvih. Západ (ač je Sony Japonská firma, řaďme ji do západní kultury - přinejmenším tam vydělává nejvíce) se sklání před diktátem totalitního režimu.

A nebo - na druhou stranu - jde o nejgeniálnější marketingový tah všech dob. Protože teď ten film chtějí vidět všichni. 

Nejspíš i Kim Čong-un.

Dislike na facebooku!

Alespoň podle slov, která Mark Zuckerberg (to je ten pracháč, který tyje z toho, že jsme všichni závislí na jeho Facebooku) pronesl na konferenci 11.12., tedy že on a jeho tým přemýšlí nad zavedením tlačítka „Toto se mi nelíbí“ do nejnavštěvovanější sociální sítě současnosti.

 

Chce se říci - Jak geniální nápad! Teď teprve budou masově sdílené zprávy o úmrtí někoho slavného patřičně oplakány!

Kolik „přátelství“ bude odebráno, až vám upřímní facebookoví kámoši dají dislike k čtyřistatřicátépáté fotce s miminem/psem/osmákem/deváťačkou?

Ne, že by tuto myšlenku nenavrhovali uživatelé po celém světě již několik let. Ale očividně to nějaký ten čas trvá, než se nápady dostanou až nahoru.

Ostatně, tak jako všude.

Splněná předsevzetí

Je v nejlepším pořádku, když se vám podaří nějaké to novoroční předsevzetí doopravdy splnit. Proto si dávám jenom lehká předsevzetí.

V minulém týdnu jsem viděl svůj pro letošek dvoustý, doposud neviděný film. Splněno. Oproti loňské pětistovce je to v podstatě ždibet, ale rok 2014 jsem chtěl nést více ve čtenářském duchu (předsevzetí - 50 knih - splněno dávno, dnes jsem někde u pětašedesátky, nepočítám-li takřka stovku komiksů).

Nejlepší z těchto dvou stovek filmů byly (řazeno tak, jak jsem je viděl):

- Jeho dívka Pátek (r. Howard Hawkes, 1940) - Cary Grant byl prostě kanón

- Captain America: Návrat prvního Avengera (r. Anthony & Joe Russo, 2014) - nejlepší Marvelovka od dob prvního Iron Mana

- Třetí muž (r. Carol Reed, 1949) - parádní noir

- X-Men: Budoucí minulost (r. Bryan Singer, 2014) - mutanti mě stále baví

- Podivné dědictví (r. Enzo Barboni, 1972) - tomu říkám demýtizace westernu!

- Perfect Blue (r. Satoši Kon, 1997) - Aneb anime inspirace pro Arronofského Černou labuť

- Stalag 17 (r. Billy Wilder, 1953) - Wilderův geniální scénář rozsvítí i zajatecký tábor

- Nepřítel (r. Denis Villeneuve, 2013) - Chladná, metaforická pecka a pořádný mind-fuck

- Bang Bang Club (r. Steven Silver, 2010) - váleční fotografové a úvaha nad médii

- Batman: The Movie (r. Leslie H. Martinson, 1966) - Takhle jsem se dlooouho nenasmál. „Podej mi protižraločí bat-sprej!“

- Jodorowského Duna (r. Frank Pavich) - dokument o jednom skvělém, leč neexistujícím filmu, a šíleném tvůrčím géniovi

- Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví (r. Tom Stoppard, 1990) - scénáristická Vysoká škola

- Hon na ponorku (r. John McTiernan, 1990) - režisérská vysoká škola: takhle se točí thriller!

- Řím (seriál, 2005) - Ještě před Hrou o trůny HBO vyplodilo parádní intrikánskou podívanou

- Millennium Actress (r. Satoši Kon, 2001) - Satoši Kon nalehko, ale díky své nápaditosti pořád geniálně.

Toť výčet bijáků, kterým jsem dal pětihvězdí na slovutné csfd.cz databázi, domovu každého cinefila ne-hipstera.

14 filmů, jeden seriál. Z více než dvou stovek. Uf.

Do konce roku ještě pár dní zbývá, doufám tedy, že nějaký ještě přibude.

Kdo má čas pořád koukat na ptákoviny, žejo.

Teď ještě splnit ta další a obzvláště to, které zní: "Přežít."
 

Sparťanský vrchol podzimu 3 - a zase NE.

Už je to takový smutný evergreen. Fotbalová Sparta prostě ty doopravdy důležité zápasy nezvládá. Jenom letos prohrála snad všechny.

Nejde však o trend poslední sezóny. I v dřívějších ročnících Sparťané ostrouhali v nejméně vhodný čas - s Žilinou či Häckenem v kvalifikační fázi Ligy Mistrů. Häckenem se však „švédský černý mrak“ nerozplynul. Letos jsme ve stejné části nejproslulejší týmové soutěže světa vypadli s jiným „Tre Kronor“ týmem - Mälmem. Brána Ligy mistrů tak zůstává na další rok (a že jich už bylo!) zavřená, zatarasená a ustřežená vikingy. A my museli vzít zavděk jejím menším sourozencem, Evropskou ligou.

V půli sezóny pak Sparťané vyhořeli v souboji se svým největším konkurentem, Plzní, za níž těsně zaostávají v boji o čelo ligové tabulky. Možná se mohli vymlouvat na „rozpolcenost“, narozdíl od Plzně totiž bojovali na dvou frontách.

Za což byli dozajista rádi.

Výmluvy však padly v posledním mači podzimu sezóny. Po poměrně slušných výkonech ve skupině Evropské ligy (výhra doma s Berns, remíze tamtéž s Neapolí a dvě jasné výhry nad Slovanem Bratislava) přišlo finální utkání o postup do jeji jarní fáze se švýcarskými Young Boys Bern. Nutno podotknout, Sparta měla výhodnější pozici, v tabulce byla bod před YBB a k postupu jí tedy stačila remíza.

První hořkou zprávou ještě před samotným utkáním bylo nenasazení zraněného kapitána Sparty a jejího nejlepšího (a mnohdy vlastně i jediného) střelce, Davida Lafaty. Druhou fakt, že se hraje na umělé trávě, na niž české kluby rozhodně nejsou zvyklé (což je znát především v obratnosti pohybu).

Třetí pak skutečnost, že když už se jednou z deseti útoků Sparta dostala na dostřel soupeřovy branky, zazázračil brankář Švýcarů. Nebo hráči v rudém poslali míč do míst, které si s brankou soupeře rozhodně netykají. A navrch měla sparťanská obrana v jistých chvílích den otevřených dveří, což jen díky parádnímu výkonu brankáře-hasiče Štěcha dlouho neskončilo tragédií.

Co tak nedokázali Švajcové z Bernu ze hry, zvádli penaltou. Trochu přísnou, pro nás trochu smolnou (Štěch si na pumlíč sáhl), trochu nemile moc mezi třemi tyčemi a za brankovou čarou. Patnáct minut před koncem.

Úkol zněl jasně - nahnat VŠECHNO, co má nohy na svém místě, do útoku. A málem to vyšlo. Nebýt dalšího mega-hustě-super zákroku Mvoga po Hušbauerově hlavičce. A mega-hustě-pokřivené mušky Holka, který z metru přestřelil, snad v mylném dojmu, že hraje fotbal americký.

Při úporné snaze o útok a s tím související dokořán otevřenou obranou je druhý banán v podstatě jen otázkou času. I ten si Štěch nakonec - za svůj výkon notně nezaslouženě - utrhl.

Evropská sezóna pro nás tak končí a s ní i čas výmluv. V domácí lize už MUSÍME jen vyhrávat a skončit na jejím peletonu. A naučit se těžké zápasy - ty nejsou v nohách, ale v hlavách. Nebo se po dnešku notně rozkymácená lavička pod trenérem Lavičkou převhrne. 

A to nechce žádný příznivec letenského klubu.

Kalašnikov na soutěži Miss

Dlouho jsem se při čtení nějaké novinky ze světa marketingu nepobavil tak, jako z budování nové brand identity výrobce jedné z nechvalně nejproslulejších útočných pušek AK-47 - koncernu Kalašnikov.

Ten minulý týden vyrukoval nejen s novým logem, ale i sloganem. A obojí je epoch(v)ální trefa do černého. Humoru.

Zaprvé, logo. Marketérům Kalašnikovu se asi nelíbilo, že z jejich starého loga je na první pohled patrné, o jakou společnost jde (a to i přes pro většinu populace země nečitelnou azbuku) a tak přišli s podivným patvarem, který působí jako značka supermarketu (Kaufland, neasi) nebo třebas Knižního klubu. Snad jako by říkali: nakupovat útočné pušky nikdy nebylo snazší!

Mohlo by se zdát, že Kalašnikov přechází na výrobu krabic, ale není tomu tak.

Zadruhé, slogan. Představuji si následující:

Zástupci Kalašnikova se zúčastnili soutěže Miss a nastajlovaný moderátor vypálil netradiční otázku: „Co byste chtěli vykonat ze všeho nejvíce?“

Na což přišla stejně netradiční odpověď: „Chceme zařídit světový mír!“

A nový slogan byl upečený. „Vyrábíme zbraně pro světový mír.“ Což je o to větší ironická petarda, přičtete-li, že AK-47 je nejoblíbenější hračkou všech teroristů světa, kterým je víc než dva roky, což je věková hranice, po jejímž překročení mohou spát s polštářem pod pistolí.

Takže teď jen čekat, kdy vyrukuje McDonald s heslem: „Společně za štíhlou linií.“ Nebo Shell s „Zachraňujeme planetu.“ 

Nebo, abychom se vrátili k tématu, Islámský stát s hesly typu: „Make love, not war."

Jak vylepšit film

Tenhle příspěvek bude možná trochu kořeněný. Koho by náhodou pohoršuje, ať jej prostě nečte.

Mnoho debat fanoušků filmu se točí kolem jejich chyb a možností, jak jej zlepšít. Třeba nedávno jsme jednu takovou vedli s kamarádem ohledně Strážců Galaxie, jednoho z nejúspěšnějších filmů letošního roku, přestože v jádru jde vlastně jen o lacinou a plochou natvrdlost oblečenou do hezkého hávu a sitcomově nahláškovaného scénáře.


Takže:
Co chybí Strážcům Galaxie?

Pořádná postelová scéna. Gamora a Groot.

Chtivá vesmírná diva na svého parťáka vypustí hejno puchýřníků lékařských (komu se nelení, tomu se zelení). Pak následuje pár záběrů v trochu Raimi-Evil dead style, okořeněných špetkou dialogů ve stylu: "A umíš zvětšit tuhle část?"

Případně: "Je tam až po kořen!"

Zkrátka: Zeleň sobě.

Pořád by ten film byl lacinou a plochou natvrdlostí oblečenou do hezkého hávu a sitcomově nahláškovaného scénáře, ale zato s nezapomenutelnou scénou!