Facebooková výzva: černobílé fotografie

Včera jsem si na facebook tak nějak zanadával, dneska se o něj otřu z úplně jiné strany. Tak jako jsem se poměrně nedávno účastnil jedné z mnoha facebookových výzev o knihách, ani tentokrát jsem nemohl odolat - šlo totiž o výzvu v oblasti digitálních fotografií. Černobílých!

Jejím úkolem bylo v rámci pětidenky (podle vzoru pětiletky, neasi) napostovat pět černobílých fotografií z vlastní produkce. Každý den jednu. Nejlépe nové, v nejhorším případě z archivu. Nejhorší případ vlastně nastal povětšinou.

A jelikož fotím tuze rád, černobílé fotky ještě tuzeji a navíc nemám problém se svými výtvory pochlubit, zúčastnil jsem se s radostí. Nevybral jsem však 5 svých nejlepších černobílých fotografií. 3 - 4 z nich by totiž byly portréty a já nechtěl, abych se do výzvy promítl monotónně.

Den 1. - Liduprázdno

Tohle byla vlastně jediná nově vyfocená záležitost. Jejím cílem bylo s veeeelkou závěrkou (asi 30 sekund - tedy i pomocí ND filtru) zaznamenat nějaké rušné místo v Praze tak, aby na fotografii nakonec nebyli vůbec žádní lidé. Takhle to dopadlo, a už se těším, až si podobnou techniku zkusím během dne. A třeba na Václaváku.

Den 2. - Saxofonista

Tohle je dost možná nejlepší fotografie, jakou jsem kdy vyfotil. Pán se saxofonem, s nímž se můžete setkat na Staromáku, mi to však svou fenomenální fotogeničností notně usnadnil.

Den 3. - Múza

Uvědomuji si nedokonalosti téhle fotografie. Ale její nápad se mi stále velice líbí. 

Den 4. - Úžas

Poměrně výrazné zrno na této fotografii není nežádoucím produktem nastavení vysoké citlivosti snímače (ISO), nýbrž žádoucí úpravou ve photoshopu. Na fotografii je můj nejmladší bratr, jehož vášeň pro lokomotivy, vlaky a mašinky všeho druhu je roztomile bezedná.

Den 5. - Spiderman

A nakonec fauna. A flóra. Detail na hrdlo skleněné lahve, po němž leze minipavouček, se mi rovněž moc líbí - obzvláště díky zostřelému (v porovnání s pozadím) obrazu květů ve skle hrdla.

Téhle výzvy bych se s chutí zúčastnil i vícekrát.

Facebook vás vlastní. Nebo alespoň bude.

Jste-li aktivní na sociální síti facebook, nejspíš vám tato informace neušla. Dost možná jste ji ovšem ignorovali.

V tlačítku pro nová oznámení naskočilo čísílko v červeném pozadí. Po rozkliknutí jste mohli zjistit, že:

Používáním našich služeb po 1. lednu 2015 vyjadřujete svůj souhlas s aktualizovanými podmínkami, zásadami používání dat a souborů cookie, stejně jako s tím, že se vám budou zobrazovat vylepšené reklamy na základě toho, jaké aplikace používáte a jaké weby navštěvujete. Přečtěte si níže více o těchto aktualizacích a o tom, jak ovlivnit, jaké reklamy se vám budou zobrazovat.

Třeba jste klikli a četli, třeba ne a prostě pracovali dál. Pravděpodobně vás začal potkávat i průvodní prvek této novinky, masově šířený hoax (falešná zpráva) se zněním:

V reakci na novou politiku FB vás informuji, že všechny mé osobní údaje, ilustrace, kresby, články, karikatury, obrázky, fotografie, videa, atd., jsou předmětem mých autorských práv (v souladu s Bernskou úmluvou).
Pro komerční využití všech výše uvedených předmětů autorského práva je v daném případě vyžadován můj písemný souhlas!

Dost možná hoax doplněný výzvou: Vložte si tuto zprávu na profil i vy. Jak mnozí nakonec skutečně udělali.

Tedy, hoax...

Facebook doopravdy změní podmínky (jak hlásá zpráva ve vašich notifikacích) týkající se ochrany soukromí, osobních dat, fotografií a dalších. S nimi začne od nového roku jednoduše obchodovat - prodávat je marketérům, kteří tak mnohem účelněji zefektivní svoje kampaně.

S jistou pravděpodobností se to zrovna Vašich profilů, textů a fotografií týkat nebude. Ale pokud i na ně nakonec dojde, máte prostě smolík. A jakékoliv zaklínání v souladu s Bernskou úmluvou bude mít zhruba stejný efekt, jako byste seděli před obrazovkou a křičeli: „Expelliarmus!“ Právě proto je ono masově sdlené zaklínání v podstatě hoaxem.

Každý uživatel totiž používáním facebooku s těmito podmínkami souhlasí, jak říká ona notifikace. Uživatelé tak mají dvě možnosti:

a) Změnit dres, odhlásit se z facebooku a přejít na jinou sociální síť. Nebo nikam.

b) Smířit se s tím.

Ovšem ad. a) - Facebook ještě nějakou (blíže nespecifikovanou) chvíli data uživatelů i po smazání profilu ukládá. A navíc - jakmile vaše data (statusy, fotky, videa, cokoliv) nasdílel jiný uživatel, jsou v podstatě součástí i jeho profilu - tato data tedy „takto jednoduše“ nesmažete.

Zbývá dodat jediné - facebook svou novou „aktivitu“ vypustil na veřejnost. Ovšem doopravdy si uživatelé myslí, že teprve teď dochází ke ztrátám jejich soukromí? Že schopný jedinec by o internetově aktivních lidech nezjistil mnohé z toho, o čem by neřekli ani nejbližším? Zkrátka, Velký bratr Internet se dívá. Takže přestaňte vyhledávat to nelegální porno!

Aktuality letem rychlíkem (23-11-14)

Jelikož se pomalu adaptuji ve své nové práci, času na psaní doopravdy mnoho nezbývá. A témat je přitom tolik!

17. listopadu

Ne, nebudu se znovu zabývat Milošem Zemanem, tedy ani akcí Červená karta Milošovi či házením vajíček na Albertově (ač je podivné, že na českého prezidenta se píská, zatímco tomu německému se tleská. My se tou spolkovou zemí prostě staneme!). Událostí je pro mě státní svátek samotný.

Je tomu pětadvacet let, co jsme svobodní. Pravda, já se k tomu mohu sotva vyjadřovat osobně, když jsem jen o pár měsíců starší, než svoboda v Čechách, mnohé však znám z vyprávění. Čtvrtstoletí si Češi mohou rozhodovat o své zemi, a přitom je tu stále takový bordel. Jsme obeznámen s teorií, že všechen nepořádek pramenící z dob minulého režimu a převratu zmizí, až zmizí i politici, kteří komunismus v našich zemích zažili.

Pro mě je však důležitějším tématem stav, v jakém se český lid a jeho vztah k Česku nachází. Negativismus, kam se podíváš. Neustálé koukání za hranice ve stylu: „Jo v Německu (doplň jinou západní zemi), tam se mají.“ 

Nikdy jsem nepochopil proč.

Jsem rád za zemi, v níž žiju, za to pěkné malé místo na světě, kde sice nemáme moře, ale zato přívětivé podnebí, dobré půdy, krásnou krajinu, nádherná města a bohatou kulturu, žádná tornáda, tsunami, zemětřesení (myslím ta markantní), sopečné erupce nebo tvory, kteří jsou schopní dát si člověka k baště (různé výplody pekel, které se plazí po zemi nebo chodí na osmeru nohou). Zkrátka - Zemský ráj to napohled. Kde jinde by měla být svoboda šťastnější?

Nebezpečné tričko

Nevím jestli jste o tom slyšeli, ale poprvé v historii se výdobytek lidské civilizace dostal na kometu. Jules Verne chrochtá blahem a Karel Zeman tancuje kozáčka. Součástí týmu, kterému se podařilo přistát sondou Rosetta na kometě 7P/Čurjumov-Gerasimenko (což znamenalo výběr přesného místa přistání, několikanásobný oblet komety a přistání - samozřejmě v plné rychlosti letu komety) byl i Matt Taylor, chlapík, který na sebe velice záhy jen nerad strhl kvantum pozornosti. 

V reportáži totiž vystopil v tričku potištěném bandou polonahých blondýn a na sociálních sítích se strhla pravá feministická mela. Ta se dostala až k vědcovi, který se posléze ve speciálním videu omluvil za svůj módní (ne)vkus - přičemž svůj projev končil v slzách.

Jen těžko se dalo v poslední době najít něco absurdnějšího a směšnějšího, než banda bezvýznamných feministických trapek, jimž se omlouvá kurevsky boží nerd, který přistál kurevskou sondou na kurevské kometě!

Déčka kam se podíváš

Nebojte či netěšte se, nepůjde o nadstandardní velikosti dámských hrudníků. I když déčka to jsou také pořádná. Zdůrazněná, často doplněná o nějakou tu efektní číslici a zařazená na vrcholné položky kinoprogramu. Zkrátka nové rozměry zážitků z filmu. Nebo?

Tenhle text ve mně dřímal poměrně dlouho. S každým dalším filmem, zhlédnutým v naprosté většině případů ve zbytečném 3D, se však pomalu probouzel. A po návštěvě kina 4DX (to už zní jak nějaká útočná puška!) zkrátka musel ven.

Možná víte, že 3D filmy nejsou bůhvíjaká novinka. Lépe řečeno – jejich koncept je starší než naprostá většina lidí na světě. Patent na stereoskopické filmy byl totiž zaregistrován Angličanem Williamem Friesem-Greenem již v závěru devatenáctého století. Efektu třetího rozměru bylo dosaženo pomocí dvou filmů promítaných na jedno plátno, které divák sledoval pomocí stereoskopických brýlí.

Za tu dobu vznikla spousta spoust (odborný termín pro jejich skutečný počet je „hafo“) 3D filmů. Prvním byl americký snímek Síla lásky (The Power of Love) v roce 1922, jeho 3D verze se však v průběhu let ztratila. S třetím déčkem koketoval dokonce i slovutný Alfred Hitchcock, který v tomto formátu natočil thriller Vražda na objednávku (Dial M for Murder). Po dlouhá desetiletí pak bylo 3D jakousi atrakcí, doplňkovým zbožím. A pak přišel Avatar.

Snímek s nejvyššími tržbami všech dob pak změnil tvář filmového světa. Díky němu má takřka každý blockbuster dneška svoji „trojrozměrnou“ (uvozovky vysvětlím) verzi. Několik z nich bylo ve 3D přímo natočeno speciálními kamerami, většině se prostorový efekt dodá v postprodukční fázi. Děti na magickou formulku „třidé“ slyší a rodiče za lístek do kina vypláznou větší cifru a děti jsou spokojené, rodiče jsou spokojení a filmoví producenti jakbysmet.

U nás poměrně novým zážitkem pak je 4DX nebo dokonce 5D kino. Při sledování bijáku sedíte v sedačce, která sebou hází v akčních scénách, do ksichtu vám valí jakýsi aerosol, před vámi i za vámi občas prudce vyfoukne vzduch v jakože vítr-efektu, plátno občas zahalí mlha-kouř, z bočních stěn kinosálu občas zableskne jasné světlo, a při tom všem ještě máte 3D brýle!

Jako nic proti, pokud jdete do kina v podstatě jen pro tenhle efekt, tedy jako do lunaparku. Ale zajímá-li vás film samotný, sedněte si v bůhvíkolikDX sálu snad raději na schody. Všechny z výše zmiňovaných efektů mají totiž nepříjemnou společnou vlastnost – ruší. Díky nim se zkrátka nedokážete nechat vtáhnout do děje, což je koneckonců to největší kouzlo, jaké film (a s ním i další narativní média) má. Jednou jsem to ale zkusit zkrátka musel.

Podobným způsobem ovšem v naprosté většině případů ruší i samotné 3D. Plátno je kvůli brýlím tmavší, akční scény méně přehledné, a v IMAXu, kde je samotný efekt snad nejdokonalejší, musíte po celou stopáž filmu držet hlavu pod co nejpřímějším úhlem. Což je po pár desítkách minut s jejich poměrně těžkými brýlemi docela problém. A nosíte dioptrická skla? No, s tím se nějak poperte, žejo…

Jasně, tu a tam se vyrojí film, v němž ten „třírozměrný“ (vysvětlení uvozovek se blíží!) efekt doopravdy stojí za to. Třeba ten Avatar… Ale u většiny z nich je to jen zbytečné pozlátko. Ostatně (je to tady!), sám velký Christopher Nolan říká, že 3D technologii na své snímky nikdy nepoužije a opovrhuje jí. Podle něj totiž byly filmy trojrozměrné vždycky. Pod to se podepíšu. Co nezvládla hloubka pole v jednotlivých záběrech, to dokonala představivost.

P.S.: Než se spustí hlasy v duchu: „Tak proč na ty filmy chodíš?“, musím podotknout, že pokud má biják svého 3D sourozence, filmoví distributoři nám na novinářských projekcích pouštějí právě jeho. (V častých případech dokonce v dabingu, protože 3D je pro mlaďochy, žejo, a ti nechtějí číst titulky, žejo. Ale to už je na další, samostatný hejt.)

Řím (seriál)

Můj divácký podzim se nese v duchu dohánění seriálových restů. Což mě tentokrát zavedlo do starého Říma, otřásaného jménem Julia Caesara.

Právě Juliův zářný vzlet a tvrdý dopad popisuje první série seriálu. Často přímo z pohledu legendárního vojevůdce, jindy skrze postavy historicky méně významné. Nebo docela neznámé, nikoliv však méně zábavné.

Historický seriál z produkce HBO již v roce 2005 jasně dokazoval, čím se produkce této stanice odlišuje. Nebývalá technická, herecká i scénáristická kvalita, naprosto žádný strach ze zobrazování explicitní nahoty, sexu či brutality, skvělé příběhy skvělých postav. Řím je v podstatě nefantasy verzí toho, s čím HBO o pár let později roztrhá divácké rekordy - adaptací ságy George R.R. Martina Píseň ledu a ohně, seriálem Hra o trůny.

Ovšem z Římu očividně notně těžil i jiný oblíbený seriál - Spartacus. Jeho vizuální a akční stránka je sice epigonem filmu 300: Bitva u Thermopyl Zacka Snydera, Spartacus však neméně dobře funguje i v rovině politické, kdy postavy přadou ostošest svoje husté sítě intrik - což Řím připomíná více než nápadně.

Úchvatnost Římu pohlcuje snadno a rychle. Zásluhu na tom má i šťastná ruka tvůrců při výběru hereckých představitelů, stejně tak vynikající scénář plný šťavnatých a propracovaných postav. Jen těžko dáte dohromady užší výběr těch nejoblíbenějších.

Tohle byla parádní zastávka. Řím má navíc série hned dvě, což znamená, že se do něj ještě přinejmenším jednou vrátím.

Vztahová telepatie

Jste, nebo jste někdy v minulosti byli, ve vážném, spokojeném a dlouhém vztahu? Nebo máte skvělé vazby s rodiči? A zjistili jste při tom, že jste telepaté?

Tak tak, telepatie. Slovo, které patří většinou do brakové literatury nebo komiksovým postavám. Čtení mysli a komunikace skrze myšlenky. Na první pohled ohromná fantasmagorie.

Než se kolem vás a vašich bližních začnou dít věci, které při bližší reflexi zcela jasně vypadávají z kolonky „náhoda“.

Tak například: při jakékoliv činnosti vás napadne svým blízkým (nejčastěji partnerovi či partnerce) zavolat nebo napsat smsku. Zalovíte po mobilu a přibližně v tu samou chvíli CINK! Hovor nebo zpráva od člověka, jemuž jste zrovinka chtěli volat/psát. Poprvé tomu ani nevěnujete pozornost, po několikáté „náhodě“ si tím však hlavu jistě potrápíte.

Nebo z jiného soudku: rozhovor „beze slov“. Ta chvíle, kdy v podstatě ani nemusíte mluvit, naprosto jasně totiž víte, co si váš protějšek myslí a co cítí. A nejen to, vám je rovněž jasné, že on/ona ví totéž o vás.

Nedávno jsme šli s přítelkyní po ulici, proti nám atraktivní žena. Přítelkyně ví, že se za takovými rád otočím (očima to není nevěra) - pravda, dělát to poněkud okatě, nicméně, kdybych vrhl jenom tajný a kradmý pohled, tak tím v podstatě lžu, nebo? Každopádně mě za to špičkuje. Nikoliv žárlivě, spíše s humorem (ač jsem si jistý, že ostýnek žárlivosti v tom vězí také).

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl v plánu se otočit. S jistotou jsem v tu chvíli však věděl, že mě můj poklad bedlivě sleduje. A tak jsem se neotočil. Tím však záležitost ani zdaleka neskončila.

Během okamžiku mi totiž bylo jasné, že přítelkyně VÍ, že jsem se neotočil jen kvůli vědomí, že přesně na to čeká (ano, začíná to být trochu komplikovanější - já zvěděl, že ona věděla, že já věděl, že ona věděla...). Upření pohledů na sebe a smích. Co jiného mohlo následovat? Proběhl mezi námi rozhovor beze slov.

Takových případů je s přibývajícím časem, který spolu dvojice tráví, stále více. Synchronní vyslovení stejných slov, myšlenek, nápadů... Shoda ve výběru filmu, který si večer pustíte, dialogy tak osekané, že jim nikdo kolem vás nemá šanci rozumět:

„Tohle je-“

„Já vím.“

„A co-“

„Uvidíme.“

Nepřisuzuji tyhle situace nějaké superschopnosti nebo snad magii. Spíše zažité frázi: „Jízda na stejné vlně.“ Čím jsou si dva bližší, tím se zákonitě musí sbližovat i jejich uvažování. A po jisté době toto sblížení mozků vyjde najevo.

Dnes už se nedivím, když mi zavolá v tentýž moment, kdy mám rozepsanou zprávu pro ni určenou.

Aktuality letem rychlíkem

Není nic horšího, než nedostatek nápadů na další a další plnění blogu. Snad kromě přebytku nápadů a témat, ale nedostatku času k jejich rozepisování. Ztráta práce, hledání nové práce, následná nová prozatimní práce, psaní předem domluvených honorovaných článků - na hobby nezbývá čas. A především aktuality trpí, není dobré se k nim vyjadřovat příliš zpětně. A jelikož se k většině z nich toužím vyjádřit, vezmeme to hopem.

Kupící se ostudy Miloše Zemana - po diktátorském sjezdu na Rhodosu, služební cestě v Číně, kde prohlásil, že občané ČR uznávají celistvost Číny, včetně ne zcela spokojených částí Tchaj-wanu a Hongkongu, aniž by se občanů ČR někdo kdy ptal, přibylo pár dalších: návrat soukromým érem movitého českého podnikatele, vyznamenání v rámci oslav výročí založení republiky opět tak trochu v duchu „tys mi pomohl, tu máš metál“ (režiséři Renč a Sedláček, kteří pro Zemana točili buď předvolební spot nebo dokument o něm), zatímco Sir Nicholas Winton neměl ani sluchátko s tlumočením ceremonie, a nakonec ultimátní Hovory z Lán pro Český rozhlas, kde si dovolil mluvit jako žumpa.

„A víte, co je ‘pasy’, pane redaktore? Kunda.“ - A víš, co je to Dick, Zemane? Čurák. Ty jsi Dick a já si (kdo by čekal, že to kdy řeknu) stýskám po lupiči propisek Klausovi. Protože prezident, který dělá takovou ostudu své zemi, že o něm opakovaně píší i v zahraničním tisku - to je kunda. Takže - po zbytek tvého období se budu, Miloši, modlit, aby na druhé nedošlo.

A tak mě potěšila alespoň Spartička, která po nevalném výkonu ve v Plzni vypráskala kožicha Slovanu Bratislava v Evropské lize výsledkem 4:0 a není úplně daleko do jarních kol evropské soutěže. Takhle se reprezentuje Česko.

Čas na báseň: Mary Elizabeth Frye - Nestůjte u mého hrobu

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.
Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání.
Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání.
Jsem sluneční svit na zralém obilí.
Jsem podzimní déšť, všechno zaliji.
Když se probudíte do ranního ticha,
já jsem ten čilý ruch, co na vás svěže dýchá.
Zpěv ptáků, co v kruhu víří ve výškách.
 Jsem hvězdy, co nocí září jako zlatý prach.
Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy...

Sparťanský vrchol podzimu?

Přinejmenším v rámci české Synot ligy ano. Dnešní utkání v Plzni proti sobě postaví největší rivaly posledních let - a to jak na hřišti tak i mimo ně.

Za poslední čtyři sezóny nasbíraly oba týmy jasně nejvíce bodů, Plzeň získala dva tituly a několikrát nakoukla do Ligy mistrů, Sparta pak v minulé krajízdné sezóně titul, pohár i superpohár (obé když ve finále porazila právě Viktorku). Velké soupeření však visí ve vzduchu i mimo trávník, míč a dvaadvacet hráčů - v médiích či fotbalových zákulisích.

Pro fanoušky tak nemůže být většího zápasu. Což si někteří fanoušci letenštích v protiplzeňské zášti ani nechtějí přiznat. Proto stále proklamují větší důležitost klasickému derby, tedy zápasu Sparty se Slavií. To má sice jistě výrazně bytelnější historický význam, ale v rámci několika posledních sezón je jeho výsledek díky Slávistickému trápení přinejmenším očekávatelný.

Největší náboj tak přináší právě tohle utkání. I letos se v něm popasuje současné duo na špici tabulky a zároveň nejžhavější adepti na ligový titul. Oba týmy dělí jediný bod. A nikdo nemůže s jistotou očekávat nějaký výsledek, zápas může skončit jakkoliv.

Tak hlavně ať nerozhodne nějaký podivný moment, jako kdysi nafilmovaná Limberského penalta. My chceme férový a hezký fotbal. Děkujeme za pochopení.