Ze života s kočkou 2: Je pojmenováno!

Kočičák nám dělá radost. Tedy většinou. Pokud zrovna vytrvale nemňouká, což tedy dělá docela často – vlastně tím vyplňuje čas mezi spánkem, jídlem a hraním si (DIY kočičí hračka z třásně a tkaničky dostává neskutečnou sodovku), ke kterému se ještě dostanu. A tahle mezifáze nastává nejčastěji  - překvapivě – v noci. První noc jsem proto spal s ním, tu druhou zvládl už docela sám.

 

S důrazem na ono docela.

Když jsme jej v předsíni „opustili“ (předpokládám, že tohle slovo přesně popisuje jeho úhel pohledu), začal nás vymňoukávat, což doprovázel šmátráním pacičkou pode dveřmi. Druhý zvuk zněl jako několikatisícihertzová roztomilost, ten první jako vuvuzela. Především jejich neotřesitelná pravidelnost pak má účinky, které podle mě musí mít i mučení kapající vodou.

Takže jsme se nechali ukecat. Ne, pořád jsme ho nepustili dovnitř ložnice (otázka je, jak dlouho tenhle intenzívní psychologický nátlak vydržíme), zase jsme šli raději my k němu. S knížkou a lahvinkou vína jsme si tak udělali epilog hezkého sobotního večera s tím, že půjdeme spát, až kočičák usne.

První odpadla žena.

Někdy mezi druhou hodinou ranní a středou nakonec i kočičák. Byl jsem vysvobozen a mohl to jít taky zalomit.

Jo, a abych nezapomněl. Konečně jsme vybrali jméno. Jak jsem psal v první epizodě, chtěli jsme se rozhodnout na základě toho, jaký vlastně kočičák bude – v tomhle má člověk přeci jen volnější ruku než třeba u dítěte. (Ale bylo by fajn říkat ratolestem prvních 15 let jejich života třeba jen „Potomku“ a otitulovat je až potom, ne?)

Osobnost se projevila rychle. Ono hraní si, decentně nakousnuté v úvodu, představuje nejen honbu za opelichanou třásní, ale také zběsilé lítání odněkud někam, které nejde nazvat jinak než jako zlobení. Druhou osobitou vlastností je potom kočičákovo časté odpovídání. Mnohdy na zvuk, který mu směřujete, reaguje mňauáním. A obzvláště, pokud mu něco vyčítáte, to má tendenci neustále odmlouvat.

A nakonec vizuální indicie vedoucí ke jménu – ta kočičí ladnost pohybů při hraní si, šelma v něm prostě pořád je. Nebo spíš šelmička. (Nepoužíval tohle slovo Nabokov v Lolitě?)

Takže – voilá – seznamte se: kočičí pán Calvin Hobbes.

Říkal jsem už, že jsme popkulturní magoři? 

A neprodává se někde kočičí rohypnol?

Ze života s kočkou 1: Domů

Tak dlouho jsme zvažovali, že si pořídíme psa, až jsme si pořídili kočku. Respektive kocoura, abychom byli genderově přesní. Zlatý whiskas, zajímají-li vás ty věci jako čistokrevnost a rodokmen. Pro nás je to především ztělesněná chlupatá roztomilost na nožičkách.

Vyzvedávali jsme jej u jeho dočasné rodiny, které na první pohled vládne paní domu - blonďatá, hlasitá cca čtyřicítka, jež očividně občas pomůže rodinnému rozpočtu prodejem koček. Ale proč ne, žejo. Moje mamka takhle kdysi prodávala jorkšíry.

V přepravce v MHD i mimo ni se minikočičák tvářil jako uzlíček nervů, který každou chvíli vyskočí z kožichu (dle jeho vykulenosti nejspíše očima) a zdrhne, zatímco zbytek těla dostane infarkt. Tep měl v rytmu tvrdého techna, řekl bych tak 220 BPM.

My se ženou jsme po cestě probírali alternativy, kterak to malé stvoření uctít adekvátním jménem. A jelikož jsme oba popkulturní magoři, možností se nabízela celá plejáda:

-          Al Pačičíno

-          Mňautin Tarantino / Quentin Mňautino

-          Clark Kent. Nebo taky Clark Kočkent.

-          Nějaká postava z Červeného trpaslíka. Třeba „Dave Lister“. Nebo kreativněji „Kocour“.

-          Když Kocour, pak samozřejmě také: „Pejsek“. Ale to mu nemůžeme udělat, všechny ostatní kočky by se mu za tuhle dehonestaci vysmňauly.

-          Humphrey Bogart. To protože jsme nedávno znovu viděli Casablancu.

-          Whiskas. To protože zdrobnělina – Whiskey.

Co jsme nakonec vybrali? Nic. Rozhodli jsme se, že počkáme na to, jakou bude mít osobnost, a teprve podle toho jej vhodně pojmenujeme.

O zhruba hodinu a patnáct kilometrů později se kočičák seznamoval se svým novým domovem. Nejprve jsme jej nechali v otevřené přepravce, aby se sám mohl rozhodnout, kdy vyleze ven. A po dvacetiminutovce bez pohybu jsme ho, trochu netrpěliví, popostrčili. A vytáhli ven. Ukázali mu, kde bude jíst. Kde bude spát. Kde bude kadit and stuff. Kocoura však nejvíc zajímalo, kde se může schovat.

Jelikož jsme mu zapomněli předem koupit hračku, vyrobili jsme jednu z chlupaté třásně z ženiny starší šály a z tkaničky. Díky téhle „hračce“ a naší trpělivosti začal pomalu, hodně pomalu pookřávat a osmělovat se, což obnášelo i vydávání se na průzkum. Velice postupný průzkum. Vždy ušel jen pár kroků do neprobádaných končin značky „Hic sunt Leones“, načež vzal rozum do hrsti a zdrhnul zpátky do krabice, kterou si stihl pronajmout jako svou Cat-cave. (Jasně, je to narážka na Batmana.)

Nakonec se přeci jen rozhodl poznat všechna dostupná teritoria, mezitím nás stihle vele-potěšit, když si šel odskočit na kýžené místo určení. A stihl vlézt do knihovny a položit se na knihy k Vonnegutovi a Connie Willisové, takže je jasně náš a navíc má vkus. Na sbírání koulí do tlapky, nutné k probuzení kolumbovské touhy objevovat, mu přitom stačilo jen pár hodin. Což taky znamená, že se přiblížila doba spánku.

Alespoň pro lidi.

To se kočičákovi nelíbilo – i především proto, že jsme se rozhodli mu teritorium ložnice prozatím nezpřístupnit. Své pocity přitom dával najevo hlasitě a s železnou zarputilostí. Což je pochopitelný, brečet první den bez mámy. Mně se to stává dodnes…

A jelikož jsem páníček měkosrdcatej, rozhodl jsem se, že tedy jakože budu spát s ním, do předsíně jsem si proto nainstaloval matraci z „pokoje pro hosty“.

Za noc kňourl jen párkrát. A na matraci na podlaze se spí mnohem lépe, než jsem čekal.

Možná mu stejně nakonec budeme říkat „Kňoural“ nebo „Kvíčala“.

Hevesyho medaile

Takový ty příběhy, o kterých normálně neslyšíte.

Tohle je George de Hevesy.

původem maďarský radiochemik, objevitel hafnia (protože prvek s protonovým číslem 72 podle geniální Mendělejovy tabulky prostě musel existovat!) a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1943 za objev izotopů jako značkovačů.

A chlápek na svým místě.

Když německá armáda vtrhla do Dánska, kde tou dobou žil, hrozilo, že zlaté medaile jeho kolegů, Maxe von Laua a Jamese Francka, kteří před nacisty z Němec tak nějak pochopitelně zdrhli, by mohly být zabaveny. Vyvážet z führerovy otčiny zlato bylo totiž zakázané.

Dá se tak předpokládat, že Lau a Franck by přišli o víc než o medaile.

Hevesy to však vyřešil a medaile rozpustil v lučavce královské, jedné z mála látek, které ani vysoce stabilní zlato neodolá. A baňky s roztokem nechal stát v laboratoři, kde tak nějak nepůsobily nepatřičně. Pod svícnem je největší tma, nebo jak se to říká.

Po válce zlato prostě vysrážel zpět a Nobelova společnost z něj nechala medaile znovu odlít.
Lau a Franck tak i nadále měli "tu svou".