Čas na báseň: Percy Bysshe Shelley - Ozymandias

Já potkal chodce z končin prastarých,
ten děl: „Bez trupu nohy kamenné
ční v poušti, v písku blízko vedle nich
tlí rozbitá tvář, čelo svraštěné,
rty šklebné, v nichž se chladný povel mih’,
dí: ‚Sochař uměl čísti vášní vření,
jež vryty v mrtvou hmotu žijí dál
než hruď, jich zdroj, než dlaň, jich provedení.‘

A na podstavci slova ta jsem čet’:‚
Jsem Ozymandias, jsem králů král,
má díla, Mocní, vizte a v prach hned!‘
Nic po stranách víc nezbylo, jen kolem
té trosky obrovské, kam stačil hled,
se písek vlnil v obzor dlouhým polem.“

(překlad Jaroslav Vrchlický)

O psaní: Kurt Vonnegut - Osm pravidel pro psaní povídek

Ve sbírce povídek Tabatěrka z Bagomba vyjmenovává legendární spisovatel Kurt Vonnegut osm pravidel pro psaní povídek:

1. Využijte čas naprostého cizince takovým způsobem, aby si dotyčný či dotyčná nemysleli, že ho zbytečně promrhali.
2. Nabídněte čtenáři aspoň jednu postavu, které by mohl fandit.
3. Každá postava by měla něco chtít, byť třeba jen sklenici vody.
4. Každý věta musí udělat jednu ze dvou věcí - poodhalit postavu nebo posunout děj o kousek dál.
5. Začněte co nejblíž u konce.
6. Buďte sadista. Ať jsou vaše postavy sebehodnější a sebenevinnější, proveďte jim něco hrozného, aby čtenář viděl, z jakého jsou těsta.
7. Pište tak, abyste potěšili jen jednoho člověka. Když otevřete okno a začnete objímat celý svět, váš příběh dostane zápal plic.
8. Nabídněte svým čtenářům co nejvíc informací v co nejkratší době. K čertu s napětím. Čtenáři by měli být v obraze do takové míry, že by byli schopni příběh dokončit sami, kdyby náhodou posledních pár stránek sežraly myši.

Gillian Flynnová – Zmizelá po hitchcockovsku(recenze)

„Tohle jsem nečekal.“ Kéž by se tato věta vázala k bestselleru Gillian Flynnové, podle nějž natočil film oblíbený David Fincher, v pozitivním tónu. K překvapivému příběhu, třebas, tak jak jej Flynnová zamýšlela. Bohužel…

Zmizelá je příběhem manželů Dunneových, jejichž vztah se blíží kritickému sedmiletému momentu, a přesně naplňuje tuto poučku. Oběma, Nickovi i Amy, totiž nepřináší takřka nic jiného než znechucení.

Načež Amy zmizí. V den pátého výročí.

Dveře od domu jsou otevřené. Obývací pokoj je rozházený. Amy je pryč.

Případ řeší policie, a pokud tipujete, že hlavním podezřelým se brzy stane Nick, připište si plusový bod. Všechny objevené stopy postupem času ukazují na něj. Třeba mladá milenka, kterou šoustal během posledního roku. Nebo fakt, že byla Amy těhotná, přičemž Nick vyhlašoval, že o dítě rozhodně nestojí.

Nebo Amyin deník, v němž jasně píše, že se bojí svého manžela.

Zabil Nick svou ženu? Veřejné mínění je obráceno proti němu, ale stanovisko masy je vždy vrtkavé. Hrozba možného trestu smrti však nad Nickem visí jako znamení kletby.

Flynnová svůj příběh vypráví pomocí chytré, nicméně v dnešní době již poněkud vyčpělé kompozici: kniha je rozdělena do dvou částí, přičemž se po kapitolách střídají úhly pohledu obou manželů. V první polovině jsou navíc Amyiny kapitoly pouze retrospektivní, kdy máme možnost číst její deníkové zápisky. Druhá polovina pak přináší nutný zvrat (který zkušený čtenář tuší již nějakou tu stostranu)a rozjíždí zcela nový druh hry.

Flynnová se v podstatě pokouší o thriller v nejlepší tradici Alfreda Hitchcocka. Včetně MacGuffinu v podobě Amyina deníku. Jenomže Hitchcockovy filmy dnes oslovují nové diváky z řad cinefilů (zapálených fanoušků filmu) svou formou a technickým zpracováním spíše, než vytříbeností scénáristickou.

Gillian Flynnová

Zápletka Flynnové je podobným způsobem naivní a nevěrohodná, což se navíc stupňuje s přibližujícím se vyústěním, její hrdinové natvrdlí (především Nick) a nesympatičtí (především Amy), Flynnová se však bohužel nevyhnula ani logickým lapsům (sedačka, kterou Nick převrátit silou nedokázal, ale Amy ano) a ještě bohuželeji ani falešné hře se čtenářem.

Obdobně jako Hitch pracuje především ve druhé polovině i s vytvářením napětí: velký Al zastával názor, že diváka/čtenáře napnou více informace, které zná a čeká tak na jejich vyústění, než šokující momenty. I ty jsou ovšem pro správný příběh potřebné.

Šokující momenty Zmizelé však nejsou šokující, přestože se Flynnová snaží trousit falešné stopy (jejich násilná razance vás paradoxně přivede na správné řešení). Zmizelá není film (zatím) a Flynnová není Hitchcock. Věřím ovšem, že by se siru Alfredovi její román pravděpodobně zalíbil, je tím správným koktejlem lidských slabostí a psychóz, k němuž se rád obracel v dobách svého nejplodnějšího období. Možná by se jej i pokusil zfilmovat.

O to větší se pojí zvědavost k tomu, co si s podobně průměrnou (ano, Zmizelá je pouze průměrnou a poměrně přeceňovanou, na druhou stranu ovšem vysoce čtivou knihou) látkou počne mnohem syrovější a chladnější Fincher.

P.S.: Pokud jste Zmizelou již četli a podobně vás zklamala, zkuste ji přečíst znovu, ovšem pouze z pohledu Nicka. Románu to jenom prospěje.

Hodnocení: 60%

O psaní: John August - Jak napsat scénu

John August je hollywoodský scénárista, který na mnoha projektech spolupracoval s kultovním režisérem Timem Burtonem. Má tak na svém kontě scénáře ke skvělým filmům jako Velká ryba nebo Mrtvá nevěsta.

Jeho rady se tedy týkají především scénáristiky. Ovšem vhod přijdou dozajista i spisovatelům. 

1.       Přemýšlejte: Co se musí v této scéně stát?

Mnoho scénáristických příruček vám řekne, abyste se zaměřili na postavy a jejich motivace. To je špatně. Postavy nejsou zodpovědné za příběh – vy jste. Pokud by postavám bylo dovoleno řídit svoje scény, většina z nich by se prostě vyhnula konfliktu a filmy by byly ubíjejícně nudné.

Správné otázky nejsou, „Co by se mohlo stát?“ nebo „Co by se mělo stát?“ ale pouze: „Co se musí stát?“ Pokud jste si napsali osnovu, je ideální čas se na ni podívat. 

2.       Přemýšlejte: Co se stane, když tuto scénu vynecháte?

Představte si, že stříhač zachybuje a omylem vyhodí vaši scénu. Bude film i přesto dávat smysl? Pokud je odpověď na tuto otázku ANO, v tom případě tuto scénu nepotřebujete a neměli byste se s ní párat.

„Ale je tak dramatická!“ říkáte si. „Ale je tak zábavná!“

Smůla. Přidejte to drama nebo vtip do scén, které jsou pro film doopravdy důležité. První věc, kterou se naučíte při práci na filmech je, že cokoliv může být vystřiženo, bude vystřiženo. Takže dejte svůj nejlepší materiál do momentů, které ve filmu definitivně zůstanou, až bude hotový. 

3.       Přemýšlejte: Kdo musí ve scéně být?

Scénáře jsou často přecpány charaktery, které v nich nemají co dělat. Ale jelikož jsou slova malá, je snadné přehlédnout, že pan Hammersmith nic neřekl nebo neudělal na celých pěti stránkách. A pokud doopravdy nic nedělá, zbavte se ho. 

4.       Přemýšlejte: Kde se scéna odehrává?
Nejohranější prostředí pro scénu je obecně to nejméně zajímavé, takže tolik nespěchejte v umístění své scény na policejní ústřednu, do obýváku nebo na parkoviště. Vždycky zvažte, co by ve scéně mohly postavy dělat, i když to není ústředním tématem scény. Moment sblížení otce a syna bude působit jinak na jatkách, než na parketách bowlingového turnaje. 

5.       Přemýšlejte: Co nejpřekvapivějšího by se ve scéně mohlo stát?

Povolte si odstoupit od své osnovy a zvážit pár divokých možností. Co kdyby auto projelo zdí? Co když se váš hrdina zalkne a umře? Co když chlapec vyzvrací prst?

Většina z vašich scén nebude mít některý z těchto z-prstu-vycucaných prvků. Ale váš film potřebuje nějaké momenty, které budou zcela nečekané, takže se vždycky ptejte sami sebe: může tohle být jeden z nich? 

6.       Přemýšlejte: Má to být dlouhá nebo krátká scéna?

Není nic tak deprimujícího jako napsání skvělé třístránkové megascény a uvědomění si, že stejného výsledku byste dosáhli ve scéně na čtvrtině stránky. Takže se hned na začátku ptejte sami sebe: kolik FILMOVÉHO času chci téhle scéně dát? 

7.      Vypátrejte tři rozdílné způsoby, jak by mohla scéna začít

Otevřít scénu obrazem či úvodní větou dialogu, postavenými na základě závěru scény předešlé, to je nejčastější a často i nejlepší způsob. Ale tímhle se neuspokojujte a najděte alespoň tři způsoby, jak scénu otevřít. 

8.       Přehrajte si scénu na svém vnitřním plátně

Nejméně padesát procent scénáristiky je jednoduše sezení se zavřenýma očima a opakované sledování nenapsané scény v kině uvnitř vaší hlavy. Prvních pár pokusů je to těžké, takový nácvik prolomení vnitřní blokace. Ale poté uslyšíte postavy mluvit na sebe a z neurčitých pohybů se stane zřetelná akce.

Tenhle „smyčkovací“ proces je velmi důležitý. Neuspěchejte jej. Nechte scénu kolovat, prosakovat ji ven. Mumlejte si dialogy. Ponořte se do okamžiku, jak hluboko jen zvládnete. 

9.       Napište si hrubou verzi

Hrubá verze je v podstatě pomůcka, jak si zapamatujete skvělou scénu, kterou jste právě viděli ve své hlavě. Nepište věty. Nepište celé dialogy. Nezabere to více než pět minut. Prostě běžte na nejhrubší minimum, pomocí něhož scénu nezapomenete v následujících hodinách, kdy ji budete psát.

Já si většinou píšu hrubé verze ručně na papír, většinou na zadní stránky scénáře, ale můžete si je psát i do počítače. Tohle je příklad:

Duncan sedí na kraji sedačky

Postava mu říká: Jsem jeden z lékařů, který operoval vaši ženu

Nehoda, těžká zranění, zlomeniny, pardon, nemohli jsme ji zachránit

(sedí, reaguje)

Povaha zranění, plod by v děloze nepřežil, operatér byl schopen udělat císařský řez, chlapec je zdravý

(přikyvuje, neslyší)

Sestra vás za ním může vzít, naučí vás, jak s ním zacházet

Co?

Jak s ním zacházet

Vzít mě za kým / váš syn / moje žena nebyla těhotná

Tohle nejspíš nedává smysl nikomu, jen mně. Ale to je v pořádku. Hrubé verze jsou jenom pro vás, abyste nezabloudili a neztratili se během psaní plné verze scény. Ano, konečně nadešel čas a vy: 

10.   Napište plnou verzi scény

Pokud jste si napsali hrubou verzi, nezkoušejte ji pouze vycpat. Začněte nanovo. Hrubá verze je záměrně mizerná, a přepis mizerného je stále mizerný.
Hrubá verze je vaší osnovou pro scénu. Jistě, dovolte si hrubou verzi objet oklikou, pokud mezitím přišel lepší nápad. Ale pokud jste si scénu řádně promítli v hlavě (bod 8), jste pravděpodobně na správné cestě.
V závislosti na povaze scény, napsání správného dialogu může být tím největším oříškem. Zaměřte se na výběr těch nejlepších slov, která popíšou postavy, akci a tón, aby lidé při čtení vašeho čtenáře viděli ve svých hlavách tutéž scénu. 

11.   A znovu
Většina filmů se skládá ze zhruba dvou stovek scén, takže máte spoustu příležitostí k tréninku.

 

Facebookové výzvy: knihy pod kůží

Normálně na facebookové výzvy povětšinou nereaguji.

Kecám, beru zpět. Když je taková výzva zábavná a/nebo výzva pochází od někoho, kdo je mi blízký, a/nebo je mi blízké její téma, nemám s ní problém, naopak - jsem pak jako horlivý puberťáček.

A teď mi bylo téma blízké převelice. Knihy, opět!

Vybrat JEN deset titulů, které mě nějak ovlivnily, je samozřejmě nemožné. I s 30 bych měl problém. Ale nějak jsem to, se špinavým svědomím vůči knihám, které zůstaly smutně stát v koutě, zvládl.

Tu je tedy můj výsledek:

Možná bych na sebe raději lil kýbl ledové vody, než vybrat JEN deset knih, které se mi dostaly pod kůži. Ale co, výzva je výzva... Se smutkem v duši jsem vyřadil povídkové sbírky, čímž odpadly Gaimanovy Křehké věci a sbírky Philipa K. Dicka. A díky tomu se ten výběr dal tak-nějak vůbec udělat. A beztak jsem na něco zapomněl.

J.R.R. Tolkien - Pán prstenů
Neil Gaiman - Nikdykde
Chuck Palahniuk - Klub rváčů
Ernest Hemingway - Zelené pahorky africké
Joseph Heller - Hlava 22
Vladimir Nabokov - Lolita
Dennis Lehane - Tajemná řeka
Douglas Adams - Daleká cesta za domovem
George Orwell - 1984
Boris Vian - Pěna dní
Alan Moore - Strážci

Jo, počítáte správně. Je jich 11. Zaprvé je jedenáctka moje nejoblíbenější číslo, zadruhé jsem chtěl přidat nějaký komiks a zatřetí musím mít furt něco extra!

...

Zapomněl, samozřejmě.

Asi 20 dalších.

Knihomolův rok 2014 – část 1.

Nikdy jsem se tomu označení nebránil, naopak. Jsem knihomol a hrdě se ke svému postižení hlásím.

 

Tak jako jsem byl loni posedlý sledováním doposud neviděných filmů – což bylo zapříčiněno „prozíravým“ předsevzetím vidět pět set takových (úspěšně splněno!), jsem letos fanatik spíše přes písmenka a stránky. Což neznamená, že by měly knihy minulý rok nebo filmy letos utrum. Jen se trochu prohodil jejich poměr. (Doopravdy jen trochu, i tak bych viděl rád alespoň dvě stě pro mě nových snímků.)

Opět to začalo předsevzetí, jen bylo tentokrát mnohem více střídmé – stačilo přečíst padesát knih. Což se mi podařilo… zrovna TEĎ. Tím to však nekončí, během prvních měsíců roku s koncovkou 14 na sebe totiž předsevzetí nabalilo souboj s jiným knihomolem o to, kdo těch knížek letos přečte víc. Nepočítáme si komiksy či poezii, nutno podotknout.

A tak tedy přišla padesátá knížka letoška.

Samozřejmě jsem chtěl, aby nešlo o nějaký brak určený k recenzi nebo oddychu. Takový kulatý počet, navíc naplnění předsevzetí, muselo jít o něco speciálního. Nějaký dlouholetý rest, k němuž jsem se ne a ne nemohl dostat.

Třeba Vonnegut. Ještě nikdy jsem nečetl Vonneguta (já, ostuda!), přestože na něj spousta mých přátel pěje oslavné ódy. Takže to měl být Vonnegut. Ale čím začít? Chronologicky, Mechanickým pianem? Přišlo mi to tak nejrozumnější. Jenomže přišla trocha nezbytného cestování po městě, takže jsem sáhl po té nejtenčí – paperbacku s tenounkými stránkami, zaplněnými drobným písmem dost možná nejslavnějším Vonnegutovým dílem, knize Jatka č. 5.

 

Můj 

        první 

                  Vonnegut.

Byl jsem ohromen. Jeho vynikajícími nápady, jeho smyslem pro humor a cyničností na jedné straně a humanismem a citlivostí na straně druhé. V perfektním vyvážení. 

Nejsem si jist, zda jsem někdy četl formálně silnější válečný protestsong. Masterpiece.

Zato jsem si bezmezně jist, že Jatka č. 5 rozhodně nebyly mým posledním setkáním s Kurtem Vonnegutem.