1602: Gaiman, Marvel a Zlatý věk

Ultimátní komiksový komplet se bezesporu stihl stát jakýmsi fenoménem na našem komiksovém trhu. Což není překvapení – přinášet komiksařům významnější kusy slavné stáje Marvel v hardbacku za bratru příjemná dvě kilča (později 250,-), to je sázka na jistotu. Už dnes jsou některá z čísel oné vybrané šedesátky (v současnosti již víme, že i v Čechách bude tato základní řada o další kopu navýšena) jen špatně sehnatelná.

Jednou z nejvýznamnějších akvizic, se kterou jsme se mohli v rámci „ÚKáKáčka“ seznámit, je specifická (v rámci nakladatelství orientovaného spíše na superhrdinské extraefektní oddychovky) minisérie 1602 z pera veleoblíbeného komiksového scénáristy, spisovatele (a mnohé další) Neila Gaimana. Ten se mezi první autorskou komiksovou ligu vyšvihl parádní sérií Sandman, nedávno jsme si mohli přivonět k jeho Černé orchideji, ve svých rukou měl třebas také milý, dvousešitový minipříběh Batmana a jeho smrti Co se stalo s temným rytířem?

I jednoho dne přišel Neil Gaiman k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green Goblinem.“ Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém: v rámci tradic žánru i nakladatelství a zároveň jako by „z druhé strany“, jak je jeho zvykem u Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská ručka sáhne.

Na tradice zezadu

A tak vzal tradiční hrdiny, s nimiž se potýkal jako chlapec-čtenář v šedesátých letech – v onom bájném druhém "Zlatém věku" Marvelu. Počkat, Zlatý věk, volná asociace, šup sem rovnítko – Zlatý věk za vlády Královny Alžběty I.! Zadní vrátka k obejitím tradic byla nalezena. Gaiman sebral některé z hlavních postav, na nichž Marvel v šedesátých letech budoval své renomé, a zasadil je do roku 1602, těsně před smrt velké královny.

Ne, mezi budovami Londýna se neprohání Spider-Man ve svém červeném spandexu, každý z oblíbených hrdinů je přimknut době příběhu. Sir Nicholas Fury pracuje coby špión Jejího Veličenstva, jeho pravou rukou je mladý Petr Parquagh – obyčejný chlapec s lehkou úchylkou na pavouky, tajemný pan Strange je královniným „lékařem“, králem nočních ulic je irský slepý bard a ďábel Matthew, chromý Javier je ředitelem školy pro speciální syny významných rodin, na niž inkvizice pohlíží jako na sídliště ďáblova plémě, zlovolný baron Otto von Doom lační po opanování Evropy… a mnohé, velemnohé další.

Je to v podstatě jedna velká a zábavná hra, kterou Gaiman se čtenářem hraje. Ani za mák se ovšem nesnaží jej lacině tahat za nos, k jednotlivým postavám většinou dodává dostatečné množství vodítek, zaručujících, že jejich původ komiksově vzdělanější zaručeně poznají. Po svém však hrdiny ještě malinko postrčí do mýtických struktur (Ačkoliv, co jsou komiksoví hrdinové, když ne báje a mýty dneška? Není Superman Heráklem současnosti?), takže se kupříkladu z členů Fantastické čtyřky mohou stát symboly základních elementů. A tento zábavný intertextuální koktejl ještě zvládá chytře provázat se skutečnou historií. A současností. A tedy i zařídit, aby šla čtenáři hlava kolem nad jeho autorským géniem, aniž by přitom působil jako onanista.

K dokonalosti pak Gaimanův scénář dovádí kresba Andyho Kuberta – s výraznou tužkou, častou detailností věrnou evropským tradicím.

Ve zkratce: ano, tohle se zatraceně povedlo.

Čtenářský deník 2015

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je první desítka:

 

Robert W. Chambers: Král ve žlutém

Při hodnocení bych knihu rozdělil na tři části:
- úvodní třetina patří mysteriózním příběhům o záhadné knize "Král ve žlutém", která v lidech rozdrnčí struny příčetnosti až k prasknutí. V těchto příbězích je rozpoznatelný inspirační zdroj Lovecrafta. Chambers je však neprodává s takovou grácií jako Mistr, dokonce ani jako jeho předchůdci Poe či Ambrose Bierce. Přesto slušné počtení.
- ve druhé třetině dojde na překvapivě (v porovnání s předchozí částí) citlivé romantické fantazie, z nichž některé vůbec nepůsobí zestárle - tady jsem si knihu užíval nejvíce
- závěrečné povídky patří nedávné (pro Chamberse) historii Paříže a americkým studentům umění - s těmihle texty jsem měl největší problém, nepřinášejí nic zajímavého po stránce formální i obsahové.

Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii – Život, vesmír a vůbec

Stopař u mě začíná trpět podobným neduhem jako "konkurenční" Zeměplocha - po několika knihách už ty geniální vtipy zkrátka toliko neokouzlí. 

Třetí kniha je v jejich kladení navíc lehce střídmější a naředěnější - přesto mám tucha, že si už napořád budu pamatovat, v čem tkví umění létat.

Alissa Nutting: Tampa

Tentokrát trochu říznější názor, ale vzhledem k povaze knihy...
Nakonec ne tak provokativní, jak jsem čekal (i když, berte toto tvrzení od člověka, který do vyhledavače zadává termín MILF i několikrát týdně, s rezervou), ale zase o mnoho chytřejší satira na školský i soudní systém a vlastně i společnost jako takovou.
Hrdinka je bezcitná sociopatka, která lidi kolem sebe vysává jako upírka, aniž by se nad svým počínáním kdy pozastavila - k snídani do sebe nechá manžela - svůj finanční zdroj vymasturbovat (její vlastní termín), aby k obědu zničila život nějakému čtrnáctiletému kloučkovi, kterých má kolem sebe coby učitelka poměrně dost.
Nelze v Tampě nevidět anabázi na procesy s podobně "postiženými" učitelkami, na nichž se vždycky rád přiživí bulvární tisk. Nutting navíc hned ve své prvotině vykazuje zábavný a hravý styl, ve kterém je trochu cítit inspirace Palahniukem.
Perličkové P.S.: Při porovnání s Lolitou (která by se mohla zdát - chybně - tematicky podobná) vychází najevo, že zlo je vždycky na stranách žen - nezávisle na věku. :D

Před Strážci: Ozymandias/Karmínový korzár

Chápu (a chápu i proč), že jdu v tomhle případě trochu proti proudu, ale pro mě osobně je Ozymandias/Karmínový korzár nejlepším svazkem téhle diskutabilní série. Veidtovo košaté komentování a myšlenkové pochody mě nenudily, naopak - bylo zajímavé sledovat jeho minulost, každý ten krůček za krůčkem až k velkolepému cíli. 

Karmínový korzár je příběhově postaven na pirátských historkách (proto připomíná i třebas Piráty z Karibiku), takže nepřekvapí ani motivy, ani líbivou, i když dnes už poměrně klasickou pointou. Ale ta parádní kresba z něj dělají pěkný zážitek. 

Jednohubka o Dollarové Billovi je pak nádhernou satirkou s poměrně silným koncem.

Robert J. Sayer: Flashforward

Příjemné překvapení. Tvorba Roberta J. Sawyera je mi známá, leč nikdy jsem se s ní neseznámil blíže, což do budoucna dozajista napravím. Ke knize jsem se dostal v podstatě díky znalosti seriálové adaptace, která na Sawyerově zápletce staví, jak je zvykem, docela jiný příběh.
Při spuštění velkého pokusu v CERNu dojde k neočekávané události - všichni lidé na světě (a další tvorově s vědomím, třebas opice) na dvě minuty omdlí a každý vidí sebe sama v budoucnosti za 20 let. Následky jsou samozřejmě katastrofální, především na dálnicích a v letadlech, která zrovna neměla to štěstí být tak vysoko, že fungovala jen na autopilota a tak jim dvouminutový výpadek v kontrole nevadil.
Bavilo mě, jak svůj nápad Sawyer vytěžil téměř na maximum - kromě dějových linií samotných jsou před každou kapitolou titulky novinových zpráv (a leckdy je v nich mnoho humoru). Zábavný byl i koncept jedné z ústředních linií - detektivka naruby, kdy postava ví, že zemře, a tak pátrá po vrahovi, aby jej mohl zastavit předem.
Ve zbytku kniha stojí na klasickém sci-fi tématu - nervozitě z rychlosti vědeckého a technologického pokroku. Máme si hrát na Boha? Je to, co víme, skutečně pravda? Sawyer poměrně obratně míchá fyziku (jejíž pravdivost v textu naštěstí nejsem schopen úplně posoudit, díky čemuž jsem nebyl při čtení srážen, ale zněla mi poměrně košér) a "masovou filozofii" - nenáročnou a snadno pochopitelnou. Ani jedno z toho neubírá knize na čtivosti - a je to vysoká čtivost, dlouho jsem se takto nezačetl.

Michael J. Sullivan: Královské spiknutí

Do čtení téhle knihy mě v podstatě dotlačil kamarád, jehož vkusu si poměrně vážím - leč tentokrát jsme se nesešli.
Královské spiknutí je totiž jen čtivá a svižná jednohubka - nic více, nic méně - nic, z čeho by měl být člověk nějak extrémně nadšený. Postavy jsou sice zábavné (především svými netušenými schopnostmi), ale neskutečně ploché a klišovité, zápletka je triviální a okořeněná jen tím, že protagonisté patří mezi nájemné zloděje (což už ale není kdovíjak originální postup). Potěšil dobrý překlad.
Jako odpočinkovka před spaním fajn, ale nic více.

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.

V našich žánrových vodách hojně opěvovaná kniha, na kterou jsem měl proto spadeno už nějaký ten pátek. A Poláček potěšil a zklamal zároveň.

Dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně - kniha je krásně napsaná, s důrazem na detaily a libozvučnost, je zasazená do alternativní reality v nejlepším duchu mého oblíbence Philipa K. Dicka (jehož občas i připomíná) v kombinaci s rodinnými mindráky, chytře nabaleno na naši pravou realitu (první polovina padesátek pod nadvládou nácků vlastně nepůsobí o mnoho jinak než první polovina padesátek pod nadvládou komančů). A doplněno o - a tady přichází, jak jsem zpětně dobádal, můj problém - magii. Vím o Hitlerově vášni v okultismu a spiritualismu, dokonce i o Thulské společnosti, propojení oné doby s magií mi připadá v pořádku (třebas v textech Tomáše Bandžucha), ale ve Spěšném vlaku mi tyto fantasy prvky jednoduše neseděly a jenom mě rozrušovaly.

Na naše poměry jde bezesporu o parádní dílko - ovšem já očekával (a přehnaná očekávání vložená do Spěšného vlaku knize jistě nepřilepšila), že při jejím hodnocení nebudu muset dodávat ono entrée "Na naše poměry".

Alejandro Jodorowsky, Moebius: Incal 

Těžko psát o Jodorowském, ten člověk je snad z jiné dimenze. Jak ukazuje skvělý loňský dokument Jodorowského Duna, Incal obsahuje mnoho prvků z připravované adaptace veledíla Franka Herberta, která vlivem připosranosti šéfů hollywoodských studií padla. Jen těžko si těchto prvků poté nevšímat. 

Jodorowsky s Moebiem však stvořili svébytné sci-fi dílko, obratně balancující na hraně parodie. Jejich fantazie se zdá být bezbřehá - ač mnohé nápady dnes působí již úsměvně naivně. I přesto je (především díky parádní kresbě) Incal Dílo (s velkým).

Jeff Smith: Kůstek 6 – Hledači pokladů

Tak jako takřka každá rozsáhlá série, i Kůstek má svůj "připravovací" předposlední díl. 

Ten, v němž se toho zase tak moc nestane, figurky se zdánlivě bezcílně pohybují po šachovnici, nenachází mnoho odpovědí (spíše zakopávají o další otázky) a připravují se na bouři.

A bouře se blíží.

Jeff Smith: Kůstek 7 – Koruna z rohů

Velké kůstčí finále!

Epické bitvy přibaleny. Poslední Kůstek je doslova narvaný akcí, aniž by Jeff Smith zapomínal na prvky, které jeho sérii zvedají mezi legendy: roztomilost, vtip, dojemné scény a Trnčina stehýnka. Snad jen ten závěr nemusel být tak natahovaný - ale chápu, ani autorovi se s postavami nechtělo loučit. 

Byl jsem na tom podobně.

Knohomolův rok 2014

O svém čtenářském předsevzetí na loňský rok jsem se již jednou zmiňoval v době, kdy se mi podařilo nastolenou hranici 50 knih zlomit. Stejně mi to však nedá se ke čtenářskému roku 2014 vrátit.

Statisticky vypadal takto:

70 knih (z toho 18 elektronicky a 3 v angličtině, což je zhruba o tři víc než kdykoliv předtím)

1 básnická sbírka 

84 komiksů

Z toho všeho jsem 58 titulů četl „pracovně“ (povětšinou recenze) a 97 čistě pro radost. A všechno jsem poctivě hodnotil na goodreads.

Nejlepšími literárními zážitky roku pro mě byly tyto tituly:

Knihy

Francis Scott Fitzgerald - Velký Gatsby: Nádherně odvyprávěný příběh posedlosti.

Frank Herbert - Duna: Zasloužená sci-fi klasika, která se čte na jeden nádech. Velká věc.

Francois Truffaut - Rozhovory Hitchcock/Truffaut: Setkání s dvěma génii filmu vypoví o tomto umění víc než leckterá učebnice.

Pierre Boulle - Planeta opic: Pod tou sci-fi slupkou je krásně satirická záležitost.

James Ellroy - L.A. Přísně tajné: Kriminálka s velkým K.

H.G. Wells - Válka světů: Další nesmrtelná klasika a dohnaný velký rest.

Charles Dickens - Příběh dvou měst: Zezačátku se trochu táhl, v závěru jsem zamačkával slzy.

Dennis Lehane - Dotek temnoty: Uf. Lehane umí fyzicky bolet, ale autor je to vynikající.

Catheryne M. Valenteová - Nesmrtelný příběh: Nejnápaditější fantasy/magický realismus kniha, jakou jsem loni četl. Určeno spíše pro ženy, ale kouzelný zážitek.

Komiksy

Calvin a Hobbes: Svět je kouzelný - Rozloučení se dvěma kámoši je tradičně skvělé a dojemné.

Neil Gaiman: Černá orchidej: Prostě Gaiman. Poetika...

Emmanuel Guibert: Fotograf - syrová dokumentární podívaná na válku SSSR vs. Afghánistán.

Ed Brubaker: Captain America - Zimní voják

Jeff Smith: Kůstek 6

A předsevzetí na rok 2015? Rovná stovka. I s komiksy zvladatelné číslo.

Tak už to začalo?

Že se na východě islamisté rubou, to svět zajímá v podstatě jen tak letmo. Proč také? Předlouhá léta nenastal čas, kdy by Blízkým či Středním východem nezmítal nějaký konflikt. Když se však radikální muslimové nedostávají k přímému útoku na západní hodnoty, dokonce i Američané k nim přistupují „aby se neřeklo“. Věřím však, že jakmile by se přiblížili k hranicím Evropy (či Turecka, Izraele), „dohráli“. Ekonomicky, technologicky, výcvikem, výzbrojí i počtem zkrátka nemohou obstát.

Jak tuto situaci změní strašlivý útok tří islamistických teroristů s kalašnikovy v rukou na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo, který si v humorném duchu troufal otřít se svými karikaturami také o proroka Mohammeda, je otázkou. Ale na západní hodnoty bylo zaútočeno razantně - a nemluvím jen o dvanácti mrtvých novinářích a kreslířích. Copak je nějaký prvek větším synonymem demokracie, než svoboda slova a tisku?

Náboženští vrazi táhli Paříží dnes dopoledne, večer ji ovládají masové demonstrace lidí se slogany "My se nebojíme". A to je dobře.

Jsem zvědavý, v jakém duchu se ponese reakce vlád a doufám v tvrdý úder. Ovšem generalizování a házení všech muslimů do jednoho pytle, které potenciálně hrozí, rozhodně není dobrou odpovědí. Ostatně, ti liberální se vůči dopoledním bestialitám již ohradili - a jsem si jist, že jimi otřásl stejně, jako kýmkoliv jiným - ne-li více. Útok se nedotkl jen jejich humanitního soucítění, moc dobře totiž vědí, že logicky nastanuvší rapidní zesílení protimuslimských hlasů jim jedině ublíží.

A pokud nemáme radikální islamisty smazat silou, jsou umírněnější muslimové možná jedinou cestou k jakémukoliv dialogu.

Miluj souseda svého (minirecenze)

Dlouho nebyla na plátně tak sympatická dvojka, jakou tvoří Vincent a Oliver. Ten první je válečný veterán, flákač a hedonista a vzteklý cynik, ten druhý 12 letý šprt s neschopností navázat přátelské vztahy v nové škole. Toho prvního hraje Bill Murray.

Což by samo o sobě stačilo ve výčtu důvodů, proč indie snímek Theodora Melfiho vidět. Bill je ve skvělé formě a jeho minimalistické herecké uchopení zdánlivě bezpáteřního hajzla si divák nemůže nezamilovat a nezačít se po večerech před spaním modlit, aby se Murrayovi dostala do rukou role stárnoucího Charlese Bukowskiho. Toho Vincent notně připomíná - chlastá, platí si ženu noci (termín k nalezení na googlu nebo na silnici u Rozvadova při každé lepší zatáčce), nadává a sází na koníčky.

Ještě větším překvapením tradičně zábavný Murray však je, že s ním představitel Olivera, Jaerden Lieberher, drží poměrně sympaticky krok, aniž by byl otravný jako většina jeho hereckých vrstevníků.

Miluj souseda svého bez debat patří mezi nejkouzelnější komedie loňska - i s očekávaným závěrečným směřováním k citlivějším, melancholičtějším tónům. Jeho příběh je sice triviální jako utírání zadku, ale množství povedených vtipů, svěží lehkost a Bill Murray jej drží vysoko nad vodou průměru. 

Theodore Melfi svou prvotinu zvládl a i přestože jde na první pohled o nízkorozpočtový nezávislý biják, prodral se díky silnému hereckému obsazení (kromě Murraye také Naomi Watts, Melissa McCarthy, Terrence Howard či Chris O’Dowd z Ajťáků) i na naše plátna.

Hodnocení: 80%