Tim Burton v Praze

Kolikrát se člověku poštěstí, že může naživo vidět jednoho ze svých oblíbených režisérů? Odpověď: Mnohokrát jistě ne.

Ve chvíli, kdy byla oznámena tisková konference k výstavě Tim Burton a jeho svět, která v Domě U Kamenného zvonu představuje několik set ilustrací a relikvií tohoto génia imaginace, který stojí za snímky jako Střihoruký Edward, Velká ryba či Mrtvá nevěsta, využil jsem možností svého zaměstnání a na tiskovku šel.

Čtvrtek 27. března, 11:00, Praha, Staroměstské náměstí, Dům U Kamenného zvonu, kolem pokrouceného stromu Ospalé díry do nejvyšších pater budovy. Po několika minutách čekání v místnosti pro konferenci určené, po několika minutách rozhořčení nad bezohlednými kameramany, kteří svoje nářadí postavili tak šikovně, že ostatní návštěvníci, sedící na židlích od třetí řady dál nemohli prakticky nic vidět (díky čemuž jsem se přemístil k boční stěně místnosti) Tim přišel.

Pravda, moje sympatie k němu v posledních letech značně slábly, neboť je tomu takřka deset let, kdy natočil – podle mě – poslední dobrý film, Mrtvou nevěstu. Tim však veškeré negativní postoje rozpustil svou osobností. Usměvavý, energický, pozitivní. S charakteristickým účesem, jemuž u nás přezdíváme prostě „hnízdo“.

Zapáleně odpovídal na otázky novinářů, po americku přehnaně gestikuloval, díky čemuž působil jako jakýsi čaroděj z fantasy bijáku vyvolávající složité kouzlo, a povídal a povídal:

-     Že kdyby měl vybrat jediný ze svých filmů za nejoblíbenější, byli by to Střihoruký Edward a Předvánoční noční můra.

-         Že na jeho tvorbu mělo největší vliv dílo Dr. Seusse.

-    Že obdivuje práci legendárního českého režiséra a animátora Karla Zemana, jehož staví (po boku Raye Harryhousena) na vrchol světové animátorské špičky. Jmenovitě se mu líbily Zemanovy filmy Cesta do pravěku a Baron Prášil.

-   Že rovněž obdivuje dílo Jana Švankmajera, s nímž měl ostatně ve večer dne tiskové konferenci domluvenou schůzku u večeře.

-      Že s Johnnym Deppem pracuje nejraději, neboť Johnnymu nevadí oblékat a chovat se jako blázen.

-     Že nepřemýšlí zpětně nad tím, jak svá díla vylepšovat – a to ani u filmů. Ostatně, dle jeho slov některé z vystavovaných „kusů“ již ani nedržel v paměti.

-        Že malování bere za formu přemýšlení a komunikace

-      Na otázku: „Proč se tak moc zajímáte o kombinace hororu, karikatury, grotesky a černého humoru?“ odpověděl „Se na mě podívejte.“

K výstavě samotné jsem se zatím nedostal, což plánuji napravit v nejbližší možné době.

Na Tima samotného člověk hned tak nezapomene. Otázka je: Kdo další? Quentine, Woody, Martine Scorsese?

Soundtracková slina

Finální práce na dubnovém čísle časopisu Pevnost jsou v plném proudu, což znamená, že čtu, kontroluju, čtu, poznámkuju a ještě jednou kontroluju. Ideální čas na starou dobrou filmovou hudbu.

Po delší době jsem tak dostal silnou soundtrackovou slinu, a to dokonce specifikovanou tužbou po dosud neslyšených albech filmové a videoherní hudby. Nebo alespoň ty, které nemám natolik oposlouchané, že bych je uchovával mezi živými paměťovými buňkami.

A jak to dopadlo?

 

Hudba k filmu Sejmi je všechny od Paula Haslingera je sice správně dynamická a lehká, ale i na tomto poli nepatří mezi vrcholy. Průměr. 5/10

Stephen Barton k nové hře Titanfall je přesně ten vrchol dynamické videoherní hudby, jak si jej představuji. Na pomezí elektroniky a symfonie, nerušivé a neexhibující, pro práci prakticky ideální. 7,5/10

Thomas Newman svým Zachraňte pana Bankse nezklamal a připsal si další parádní album. 8/10

Maurice Jarre – Jakubův žebřík: ohromná pecka a vysoká soundtracková škola. 8,5/10

Michael Kamen – Jak přicházejí sny: s postupem času je sentiment Kamenovy hudby trochu otravný, ale po většinu stopáže (hlavně tklivé skladby s dominantním klavírem, cellem či flétnou) patří tenhle hravý soundtrack k silnému nadprůměru. 7,5/10

Princezna Nevěsta kytarového básníka Marka Knopflera se buď netrefila do mé momentální nálady, nebo doopravdy zestárla tak moc, jak mi připadalo. 6/10

Pedro Bromfman - RoboCop. Remake kultovní klasiky má slušnou hudbu, s důrazem na dunivé perkuse. Ale znovu bych si jej asi neposlechl. 7/10

Práce však pokračuje, jedeme dál…

Jdi, řekni sparťanským

Ac Sparta Praha vs. Viktoria Plzeň. Můj milovaný klub a jeho v současnosti (ať si sešívaní myslí, co chtějí) největší rival. Zápas jara. A ono jo.

Loni, když se jejich utkání takto označovalo, výsledek rozhodně nebyl tak kvalitní podívanou (ač dopadl stejně jednobrankovým vítězstvím Sparty). Tentokrát však srdce fotbalového fanouška nejednou zaplesalo, převážně však v prvním poločase. A převážně srdce sparťanského fanouška.

Sparta do utkání vstoupila na výbornou s hvězdičkou. Třikrát podtrženou. Agresivně napadala, roztahovala hru do stran, přecházela do útočné fáze rychlostí, jaká se u ní často nevidí (za což mohl především skvělý Marek Matějovský, na jehož výrazu bylo několikrát jasně vidět, jak si utkání užívá). Nebylo divu, že se do vedení dostala hned v úvodu, v desáté minutě. A po dalších čtrnácti minutách mohl být její náskok dvougólový.

Zaskočení Plzeňáci byli všude o krok pozadu, což vyústilo v několik žlutokaretních „odměn“. Zkraje druhého poločasu však přišla první červená a utkání dostalo docela jiný směr. Sparta hrála chytře, nikam se necpala, zahrávala si se svým soupeřem jako s myší. Plzeň se k ničemu nedostala.

Po druhé červené bylo jasno.

Samozřejmě, na něco takového nejsou Viktoriáni zvyklí. To oni jsou většinou tím aktivnějším, proti němuž se soupeři brání za cenu faulů. Dohrávat v devíti – nevídané. A to měl rozhodčí Jech (mimochodem – emočně nabité utkání odpískal skvěle, nezáviděl jsem mu) ještě mírnou, Limberský s Čišovským jej některými svými zákroky o druhou žlutou přímo prosili (dokonce by si červenou na semaforu zasloužili víc než třeba první vyloučený, Hořava).

V závěru se sice Plzeň zmohla na jednu šanci-nešanci, kdy Horváthův přímý kop nečekaně proklouzl až k Vaclíkovi, nicméně to bylo všechno. Teprve v poslední desetiminutovce se však ukázala plzeňská vyzrálost: ochotně si chodili pro fauly ve středu hřiště, hra tak byla kouskovaná a jim se hodila možnost nakopávaných balónů. Popravdě, byla to taky jediná šance, jak změnit nepříznivý výsledek.

A tak jako možná i někteří z hráčů, i já v té době poměrně trnul. Úplný opak euforické první půle, kdy jsem byl na svůj tým nebetyčně hrdý. 1:0 je však málo. Obzvlášť, když měla Sparta tři a půl (Hušbauer z úhlu sám před brankářem) dalších velkých šancí a druhá branka byla jen otázkou času. Bohužel nakonec nepřišla, za což mohli být plzeňští a fanoušci napínavých konců rádi.

I přesto vítězství zůstalo tam, kde mělo.

A jen zaslepenec by tvrdil, že nezaslouženě.

Přeplzníno!

Ač fanoušek Sparty, v evropských pohárech je třeba držet palce jakémukoliv českému klubu. Zaprvý kvůli koeficientu ligy, zadruhý z čistýho patriotismu, žejo.

Proto to byla radost převeliká, když Plzeň senzačně vyhrála (tím myslím, že ta výhra je senzace, ne, že by Plzeň tak senzačně hrála) na silném ukrajinském Šachťaru Doněck a dostala se do osmifinále.

Díky tomu, že Basilej vyřadila Maccabi Tel Aviv, tým z izraelské ligy, kterážto naší gambáčsoutěži dělá v žebříčku koeficintů nejbližšího konkurenta, česká liga má jistotu 15. pozice v tomto žebříčku a tím pádem i nasazení dvou nejlepších týmů příští sezóny do kvalifikace Ligy Mistrů (při zachování 3 týmů v Evropské lize, takže se počet týmů jdoucích do pohárové Evropy ještě o jeden navýší).

Velebení plzeňského týmu ze všech stran se dalo čekat. "Experti" prohlašují, že Plzeň má reálně na to, vyrazit v příštím kole Olympique Lyon, někteří jí prorokují postup do finále!

Koukali na stejný zápas?

Podle všeho si nevšimli dvou věcí:

1) Šachťar byl marnej, žádné střelecké pokusy zpoza vápna, centry na úrovni Gambáč ligy, brazilští technici si v útoku dávají přednost, místo aby šli do míče na krev. Ke konci jim tekly nervy. A stejně Plzeň několikrát slušně rozebrali.

2) Tohle byla klika příslověčně z prdele. Když už se Šachťar dostal ke střele, pomohl buď zázračný zákrok gólmana nebo fakt, že se "hvězdy" ukrajinců prostě netrefily. Kdežto Plzeň vystřelila na bránu snad jen dvakrát - dvakrát s tečí bránících hráčů Šachťaru - dvakrát gólově, když brankář na změnu směru míče po teči nezareagoval.

Navíc: Lyon je minimálně na stejné úrovni jako Šachťar. A rozhodně se nedá čekat, že by naši Plzeň podcení poté, co mohli jeho trenéři vidět pohádku o tom, kterak Viktorka Ukrajince vyřadila.

Ale pořád je to jen fotbal. 11 chlapů proti 11 chlapům, zelenej trávník, dvě brány a kulatej míč. Stát se může úplně cokoliv. Ostatně, to je na tom sportu nejkrásnější, žejo.

Hlavně se, kucí, nenechte vodit!