Umění rozsahu

Fejeton ve 3000 znacích? Ono se mnohem snadněji, než udělá, řekne: “Napiš to na takový a takový počet znaků.” Takové zadání je obzvlášť ve spojitosti s uzávěrkou textu skutečný oříšek. Pisatel se posadí před nepopsaný list, v dnešní době tedy spíše bělobou zářící textový soubor, a snaží se odkudsi ze vzduchu zachytit slinu nebo múzu (v závislosti na tom, v jakém stupni poetičnosti se momentálně nachází jeho letora), zatímco to vypadá, že spíše chytá lelky. Občas myšlenka doopravdy přijde, někdy je však nutné páčit ji hasákem. Pátrat na internetu po pracích podobného tématu, což vždy sklouzne k nevyhnutelnému prokrastinování, dopustit se lehkého eklektismu, ptát se dovednějších známých, snažit se přesvědčit dovednější známé ke splnění úkolu za pisatele, což se samozřejmě neobejde bez náležité odměny, vyhrožovat dovednějším známým špetkou toho násilí. Někdy nezbývá nic jiného, než se prostě modlit.

Nakonec se ve většině případů pisatel dostane k samotnému a osamocenému psaní. Spustí klávesnicový prstovalčík a převádí svoje velkolepé myšlenky do živoucí podoby. Zhruba každých dvacet úderů kliká na funkci textového editoru, která mu spočítá stávající počet znaků, odpočítává je jako vzdálenost k dosažení cíle maratónu. Velice záhy mu dochází, že na daný rozsah nemá šanci dosáhnout, vrací se proto v textu zpět, přidává tu slůvko, tu větu, natavuje text jako kaši, což mu často ubírá na čitelnosti a smysluplnosti. Ale stanovený rozsah, slovní spojení stvořené jakýmsi zlovolným božstvem, však představuje neoblomnou překážku.

Každý chléb je však o dvou kůrkách, každá mince má rub i líc, i dodržení rozsahu má svou alternativní stránku. Samozřejmě, je to ten moment, kdy pisatel doopravdy dostal nápad. Prstovalčík se změnil v pravé punkové prstopogo, text bezuzdně kyne, řádky sviští. Teprve po dokončení dokonalého díla pisatel zjišťuje, že stanoveného rozsahu hravě dosáhl...

... a o několik set či tisíc znaků jej i přeskočil. Co teď? Současná vláda velí škrtat, pisatel proto hloubá nad textem a přemýšlí, jakou část po vzoru filmových režisérů sestříhat. Jelikož však není profesionálním škrtem, nemá nejmenší ponětí, jak do textu zasáhnout, aniž by mu to ubralo na velkoleposti.

Zažíval jsem takové situace především ve chvílích, kdy jsem měl začít psát do jistého magazínu filmové recenze na ploše bratru neveliké - 1900 znaků (včetně mezer a zhruba 150 znakového infoboxu). Navyklý psát texty tohoto typu na zhruba dvojnásobném rozsahu, píšící si při sledování daného filmu dokonce i poznámky čítající vyšší počet znaků, musel jsem se, jak se říká, “za provozu” naučit vysokému umění zkratky. Další krušný moment pak přišel ve chvíli, kdy se jistý magazín graficky vyvinul a textová plocha ještě více ustoupila té obrazové. Vepsat recenzi do 1100 znaků tak, aby měla hlavu, patu, vypovídající hodnotu a ještě byla alespoň trochu nápaditá, to už vyžaduje náležitý kumšt.

Zakládám tímto odboj proti fixním rozsahům. Členy nabírám každé pondělí v 17 hodin na adrese

O psaní: 13 psacích tipů od Chucka Palahniuka

Představovat Chucka Palahniuka snad není nutné. Jeden z nejpopulárnějších autorů dneška se proslavil knihou (a její následnou filmovou adaptací v režii Davida Finchera) Klub rváčů. Jeho poutavý styl je vyhledávanou literární lahůdkou pro čtenáře z celého světa.

Článek je částí z šestatřicetidílné kolekce esejů o psaní. Ty začal Chuck psát někdy v roce 2005. A teď jeho text:

Před dvaceti lety jsem se o Vánocích procházel s kamarádkou centrem Portlandu. Všude velké obchody: Meier a Frank... Friedrick a Nelson... Nordstroms... Jejich ohromné výlohy ukazovaly jednoduchou scénu: manekýn nosí oblečení nebo drží parfém v kopě falešného sněhu. Ale výloha u obchodu J.J. Newberryho, sakra, ta byla přeplněná panenkami, cetkami, stěrkami a šroubováky, vysavači, plastovými ramínky na šaty, umělými květinami, sladkostmi - další položky si umíte představit. Každý z těch stovek rozdílných kusů byl navíc naceněn na červené cedulce. Když jsme proházeli kolem, má kamarádka Laurie řekl: „Jejich filozofie výlohové stylizace musí být: ‘Jestli výloha nevypadá dobře, dejte toho do ní víc’.“

Vystihla to skvěle a já se zasmál a uchoval si tuto situaci v paměti po dalších dvacet let. Ta ostatní, pěkná okna... jistě byla stylisticky chutnější, ale nevybavím si z nich vůbec nic.

Cílem této eseje je „dejte toho do ní víc.“ Smíchat dohromady jakýsi druh Vánoční moudrosti s nadějí, že bude užitečná.

Tip jedna

Před dvěma lety, když jsem napsal první z těchto esejů, byl o mé psací metodě „kuchyňského budíku“. Esej jste nikdy nečetli, takže tady je ta metoda: Když se vám nechce psát, nastavte si kuchyňský budík na hodinu (nebo půl hodinu), zasedněte a pište, dokud nezazvoní. Pokud vaše nechuť k psaní přetrvala, máte na hodinu volno. Ale pravděpodobnější je, že v době jeho zazvonění budete psaním tak strženi, že budete s chutí pokračovat.

Místo kuchyňského budíku si můžete také klidně dát prát prádlo. Střídání intelektuálně náročné činnosti (psaní) s bezmyšlenkovitou drobnou prací praní nebo mytí nádobí vám zároveň pomůže utřídit si myšlenky a vyplodit nové nápady. Když nevíte, co s příběhem dál... umyjte záchod. Vyměňte povlečení. Prokristapána, klidně si očistěte počítač. Nápad přijde.

Tip dva

Vaše publikum je chytřejší, než si myslíte. Nebojte se experimentovat s formou příběhu nebo časovými skoky v ději. Moje osobní teorie je, že mladí čtenáři opovrhují většinou knih nikoliv proto, že by byli hloupější než jejich starší „kolegové“, ale protože jsou naopak chytřejší. Filmy nám ukázaly velmi sofistikované metody vyprávění. A proto je dnes mnohem těžší, než tušíte, vaše publikum šokovat.

Tip tři

Než zasednete ke psaní scény, přehrajte si ji několikrát v hlavě a zjistěte její význam. Na co z předchozích částí tato scéna navazuje? Co bude znamenat pro následující scény? Čím tato scéna obohacuje vaši zápletku? Nejen během práce, ale i třeba při řízení, při cvičení, při nakupování, stále na to myslete. Mějte při sobě třeba nějaké papíry a pište si poznámky, když vás cokoliv napadne. A teprve když jste si jisti, sedněte a pište. Nedělejte to znuděně, mechanicky, s nepřipravenou myslí. A nenechávejte svého čtenáře brodit se scénami, kde se toho děje jen málo, nebo vůbec nic.

Tip čtyři

Překvapujte se. Pokud dokážete dovést příběh - nebo nechat se příběhem dovést - do míst, která vás ohromí, pak dokážete ohromit i čtenáře. Momenty, v nichž dojdete k předem nepřipravovanému překvapení, zvyšují šance, že ohromíte i náročnější čtenáře.

Tip pět

Když se zaseknete, vraťte se a přečtěte své předchozí scény, hledejte postavy, které někde odpadly, nebo detaily, které můžete použít jako „pušku visící na stěně“. Během psaní závěru Klubu rváčů jsem neměl ponětí, co udělat s kancelářskou budovou. Ale opětovné přečtení první scény mě přivedlo k mimoděk pohozené poznámce o podomáckém způsobu výroby plastické trhaviny pomocí smíchání nitráku s parafínem. A ten hloupoučký dovětek: „Parafín mi absolutně nikdy neúčinkoval,“ pro mě představoval perfektní „pušku na stěně“, která mohla v závěru vystřelit a zachránit mou vypravěčskou prdel.

Tip šest

Používejte psaní jako svou výmluvu k pořádání každovíkendové párty - dokonce i když takovým párty říkáte „workshop“. Každá minuta, kterou strávíte s lidmi, kteří si cení a podporují psaní, vybalancuje ty hodiny strávené o samotě, psaním. Dokonce i když jednoho dne budete svou práci prodávat, žádné peníze nevyváží čas, po který jste museli být sami. Buďte s lidmi, bavte se o psaní. Věřte mi, nechcete se na stará kolena ohlédnout zpět a vidět jen chvíle, kdy jste byli „na samotce“.

Tip sedm

Dovolte si být Nevědoucím. Tahle malá rada přešla stovkami lidí a teď je i u vás. Čím déle dovolíte svému příběhu nabývat tvar průběžně, tím lepší tvar to ve finále bude. Netlačte se hned do vymýšlení point a celého příběhu. Jediné, co musíte znát, je další scéna, případně pár dalších scén. Nemusíte mít promyšlený každý moment od začátku do konce, dokonce - když si příběh takto důkladně promyslíte, bude jeho zpracování pěkná nuda.

Tip osm

Pokud cítíte, že vás příběh svazuje a chcete větší volnost, neváhejte vyměnit postavám jména. Postavy nejsou reálné, nejsou vy. Svévolnou výměnou jejich jmen získáte nový odstup k tomu, abyste je pořádně potrápili. Anebo ještě dál - klidně zcela vymažte nějakou postavu, když to vašemu příběhu prospěje.

Tip devět

Jsou tři druhy řeči - nevím, jestli je tohle PRAVDA, ale slyšel jsem to v semináři a dává mi to smysl. Ty tři typy jsou - deskriptivní, instruktivní a expresivní. Deskriptivní je: „Slunce je vysoko...“, instruktivní: „Jdi, neutíkej...“ a expresivní: „Ouch!“ Většina začínajících autorů fikce používá jen jeden, maximálně dva z nich. Takže použijte všechny. Míchejte je. Tak lidi doopravdy mluví.

Tip deset

Napište knihu, kterou byste si sami chtěli přečíst.

Tip jedenáct

Nechte si udělat autorskou fotku na obálku teď, když jste mladí. A získejte negativy a práva na tuhle fotku.

Tip dvanáct

Pište o problémech, které vás doopravdy rozčilují. To jsou ty jediné věci, které stojí za to psát. Ve svém kurzu, pojmenovaném „Nebezpečné psaní“ Tom Spansbauer zdůrazňuje, že život je příliš cenný na to, abyste jej strávili psaním krotkých, konvenčních příběhů, které se vás osobně nedotýkají.

Tip třináct

Ptejte se rodičů a přátel, jací jste byli jako děti. Nebo lépe - ptejte se, jací oni byli jako děti. A pak jenom poslouchejte.

Celebrití blbost online

Jsem si vědom toho, že jdu s křížkem po funuse. Nyní se nicméně dá říct, že neblaze proslulá aféra s únikem hanbatých fotek celé sestavy zahraničních celebrit, již vzala za své. Což je ideální čas na ohlédnutí.

Rád bych si k události, která si mezi fanoušky vybojovala přízvisko The Fappening 2014 (což by se dalo volně přeložit jako „čas na masturbaci“), zauvažoval hned z několika směrů a rovin. Tak jak si ostatně zaslouží většina událostí.

Lidé, kteří si s bulvárem nikterak netykají, se možná ptají: Co se vlastně stalo?

Stalo se to, že parta hackerů nabourala cloudové úložiště fotografií velkého množství hereček, zpěvaček, modelek a dalších celebrit, u nichž vlastně ani nevíme, jak svého statutu nabraly. A samozřejmě, důsledek tohoto nabourání se nedotýkal fotek, na nichž se dané slečny procházejí s čtyřnohým mazlíčkem. Do centra dění se dostalo porno ve své soft i hard verzi s nimi v hlavních rolích. Dívky vystavují svá těla a pořizují mobilní selfies, nebo se nechávají fotit někým jiným. Anebo s někým jiným poctivě souloží a nechávají se fotit při tom. Zkrátka radosti života.

Nutno ovšem dodat, že The Fappening2014 notně překročil hranice pouhého bulváru, problém je to notně komplexnější, než se zdá z pohledu na webové stránky typu super.cz či extra.cz, které z něho pouze tyly - a to dokonce v míře obludně masivní, když takřka jednorázovou (s důrazem na ono takřka) záležitost roztáhly do časového období několika týdnů, v nichž publikovaly jednotlivé články.

Fappening 2014 se otřel o desítky celebrit, některé však postihl v přeci jen výraznější míře. Velkou popularitu získala třebas kůzlata slavné modelky Kate Uptonové. Nebo melouny Kim Kardashianové. Ale nechtěnou královnou se bez debat stala Jennifer Lawrence.

Mladá talentovaná (však už se pyšní jedním Oscarem) herečka byla doslova v centru všeho dění. Fotky jejího poprsí a dalších neméně přitažlivých partií velice rychle obletěly celý svět. Za Jennifer se postavilo mnoho přívrženců (veřejně kupříkladu herečka Emma Watsonová), mnoho lidí zkritizovalo celou událost, mnoho z nich nemělo daleko k slovnímu spojení „sexuální zločin“. A takřka všichni se na inkriminované fotomomentky podívali, jak rád věřím.

Samozřejmě, jde o zločin. Takovéhle nabourání do soukromí nemůže zůstat nepotrestáno (pokud se vyšetřovacím útvarům podaří hackery dopadnout). Nicméně pod pojmem sexuální zločin si představuji přeci jenom něco diametrálně odlišného. Přesto mě jakási zvrácená moc těchto hackerů děsí.

Jenomže. Velice záhy po zveřejnění prvních fotek vyšlo najevo, že tento leak - únik se týkal pouze mizerně zabezpečených účtů. Tedy těch, na které se dané celebritky přihlašují pomocí podobně inteligentního hesla jako „heslo“.

Přičiny

Jste celebrita. Oblíbená, což je v podstatě vaším cílem. Podle všeobecného mínění krásná a sexy. Nikdy jste se - a tohle je  podle mého skromného názoru velice důležité - nesvlékla ve filmu (takže jestli chcete zabránit hackerským útokům na vaše fotky, svlékejte se ve filmech častěji!), lifestylovém magazínu či jiném médiu, tím pádem je o vaši nahotu zájem nepoměrně vyšší než v případě hereček či modelek, které odhazují spodní prádlo mnohem ochotněji. Nafotíte se nahá. Úplně nahá. Často na hraně porna, nebo dokonce za ní. Nafotíte se tak, že je vám zároveň vidět do obličeje.

A nafotíte se na iphonu. Vaše fotky se automaticky odesílají na cloudový server. Který máte zabezpečený dementně tupým heslem.

To si o nějaký leak takřka prosí.

A pokud takováhle kombinace slečny nepraštila do očí, měly si přinejmenším vzpomenout na případ Scarlett Johanssonové, které hacker ukradl hanbaté selfies v roce 2011! Nebo si slečny myslely, že za tu dobu se schopnosti hackerů zmenšily?

Důsledky?

Teď už jsme ve vodách mojí vlastní, malé, úchylné teorie. Asi je na čase přiznat, že mi Fappening 2014 udělal převážně radost. Rozhodně jsem se nahatým fotkám Jennifer Lawrence a dalších nevyhýbal, naopak. A víte co? Necítil jsem se ani jako sexuální kriminálník.

Přišla mi však na mysl vize: před únikem výše zmíněných fotek se Scarlett Johanssonová ve filmu nikdy nesvlékla. Po incidentu ukázala full frontal ve snímku Pod kůží (2013). Jako by už nebylo co před světem tajit.

Na další filmy Jennifer Lawrence je tedy třeba se těšit nejen kvůli jejímu nespornému talentu.

A rovněž nezbývá než doufat, že si nejen inkriminované slečny notně zabezpečily svoje cloudové účty. Anebo se rozmyslely fotit na telefon nahé tak, aby jim bylo jasně vidět do obličeje. Je mi jasné, že jsou takováto omezení nespravedlivá, ale jak se říká: sláva něco stojí. A otázka veřejně známých osob a jejich práva na (jakou míru) soukromí je v médiích dodnes ožehavá a nezodpovězená. A dost možná i nezodpověditelná.

Čas na báseň: Lord Tennyson - In Memoriam (L.)

Poprvé v životě jsem překládal z angličtiny báseň. Na padesátou část rozsáhlé poemy Lorda Tennysona mě upozornila její přítomnost ve filmu Hellboy 2. A k překladu "donutila" její nádhera. Pokusil jsem se překládat co nejvěrněji (včetně abba veršového schématu).

Při mně stůj, až pohasne můj svit,
až ztichne mi tep a nervy křičí
a pálí; až srdci bití se vzpříčí,
až kola života poznají klid. 

Při mně stůj, až na skřipci nataženy
v bolesti mé smysly zradí důvěru
a čas, prach rozházený do všech směrů,
a život, hněvem živené plameny.

Při mně stůj, až pramen mé víry vyschne,
a muži, mouchy loňského jara, jež
kladou vejce, bodají a bzučí též,
než smrt jejich věznění utne.

Při mně stůj, až se vytratím
do míst zhmotnělého děsu,
kde na ztemnělém útesu
nastane soumrak věčných dní.