Nebojte či netěšte se, nepůjde o
nadstandardní velikosti dámských hrudníků. I když déčka to jsou také pořádná.
Zdůrazněná, často doplněná o nějakou tu efektní číslici a zařazená na vrcholné
položky kinoprogramu. Zkrátka nové rozměry zážitků z filmu. Nebo?
Tenhle text ve mně dřímal
poměrně dlouho. S každým dalším filmem, zhlédnutým v naprosté většině
případů ve zbytečném 3D, se však pomalu probouzel. A po návštěvě kina 4DX (to
už zní jak nějaká útočná puška!) zkrátka musel ven.
Možná víte, že 3D filmy nejsou
bůhvíjaká novinka. Lépe řečeno – jejich koncept je starší než naprostá většina
lidí na světě. Patent na stereoskopické filmy byl totiž zaregistrován
Angličanem Williamem Friesem-Greenem již v závěru devatenáctého století.
Efektu třetího rozměru bylo dosaženo pomocí dvou filmů promítaných na jedno
plátno, které divák sledoval pomocí stereoskopických brýlí.
Za tu dobu vznikla spousta spoust
(odborný termín pro jejich skutečný počet je „hafo“) 3D filmů. Prvním byl americký
snímek Síla lásky (The Power of Love) v roce 1922,
jeho 3D verze se však v průběhu let ztratila. S třetím déčkem
koketoval dokonce i slovutný Alfred Hitchcock, který v tomto formátu
natočil thriller Vražda na objednávku
(Dial M for Murder). Po dlouhá desetiletí
pak bylo 3D jakousi atrakcí, doplňkovým zbožím. A pak přišel Avatar.
Snímek s nejvyššími tržbami
všech dob pak změnil tvář filmového světa. Díky němu má takřka každý
blockbuster dneška svoji „trojrozměrnou“ (uvozovky vysvětlím) verzi. Několik
z nich bylo ve 3D přímo natočeno speciálními kamerami, většině se
prostorový efekt dodá v postprodukční fázi. Děti na magickou formulku
„třidé“ slyší a rodiče za lístek do kina vypláznou větší cifru a děti jsou
spokojené, rodiče jsou spokojení a filmoví producenti jakbysmet.
U nás poměrně novým zážitkem pak
je 4DX nebo dokonce 5D kino. Při sledování bijáku sedíte v sedačce, která
sebou hází v akčních scénách, do ksichtu vám valí jakýsi aerosol, před
vámi i za vámi občas prudce vyfoukne vzduch v jakože vítr-efektu, plátno
občas zahalí mlha-kouř, z bočních stěn kinosálu občas zableskne jasné
světlo, a při tom všem ještě máte 3D brýle!
Jako nic proti, pokud jdete do
kina v podstatě jen pro tenhle efekt, tedy jako do lunaparku. Ale
zajímá-li vás film samotný, sedněte si v bůhvíkolikDX sálu snad raději na
schody. Všechny z výše zmiňovaných efektů mají totiž nepříjemnou společnou
vlastnost – ruší. Díky nim se zkrátka nedokážete nechat vtáhnout do děje, což
je koneckonců to největší kouzlo, jaké film (a s ním i další narativní
média) má. Jednou jsem to ale zkusit zkrátka musel.
Podobným způsobem ovšem
v naprosté většině případů ruší i samotné 3D. Plátno je kvůli brýlím
tmavší, akční scény méně přehledné, a v IMAXu, kde je samotný efekt snad
nejdokonalejší, musíte po celou stopáž filmu držet hlavu pod co nejpřímějším
úhlem. Což je po pár desítkách minut s jejich poměrně těžkými brýlemi
docela problém. A nosíte dioptrická skla? No, s tím se nějak poperte,
žejo…
Jasně, tu a tam se vyrojí film,
v němž ten „třírozměrný“ (vysvětlení uvozovek se blíží!) efekt doopravdy
stojí za to. Třeba ten Avatar… Ale u
většiny z nich je to jen zbytečné pozlátko. Ostatně (je to tady!), sám
velký Christopher Nolan říká, že 3D technologii na své snímky nikdy nepoužije a
opovrhuje jí. Podle něj totiž byly filmy trojrozměrné vždycky. Pod to se
podepíšu. Co nezvládla hloubka pole v jednotlivých záběrech, to dokonala
představivost.
P.S.: Než se spustí hlasy
v duchu: „Tak proč na ty filmy chodíš?“, musím podotknout, že pokud má biják
svého 3D sourozence, filmoví distributoři nám na novinářských projekcích
pouštějí právě jeho. (V častých případech dokonce v dabingu, protože
3D je pro mlaďochy, žejo, a ti nechtějí číst titulky, žejo. Ale to už je na
další, samostatný hejt.)
Žádné komentáře:
Okomentovat