Tak se nám Pixar
vrátil. Ono filmové studio, které bylo kdysi stavěno na roveň těm nejvyšším
filmovým bohům, v posledních letech (cca od odkoupení Disneyho studiem)
neválelo ani zdaleka tak dobře, jako předtím. Jen mrkněte na poslední pětiletku
- mizerná Auta 2, neurazí-nenadchne Rebelka a další sequel, který
raději neměl vzniknout, Univerzita pro příšerky. Filmy, které na sebe
spolehlivě vydělají, ale po pixarovské hravosti a velkém duchu v nich nebyly
ani památky. Poslední pětiletka (od Toy Story 3) Pixaru zkrátka nevyšla.
Tohle všechno
odsuzování je však pryč a stačil jediný film. V hlavě. Snímek, který
popisuje přesně to, co titul napovídá - jak to vypadá v lidské mysli? Pravda,
nejde o zrovna dokumentaristický popis, místo přenosu signálů mezi neurony se
totiž dočkáte postaviček, ztělesňujících jednotlivé emoce - radost, smutek, strach,
vztek a znechucení -, které společně vládnou panelu, jež řídí ovládání člověka.
Což není kdovíjak třeskutě originální nápad. Svým tématem V hlavě připomíná
kupříkladu slavný francouzský seriál Byl jednou jeden život, ještě více
pak animovaný krátkometrážní snímek Brain Divided či jednu z povídek
kultovního filmu Woodyho Allena Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale
báli jste se zeptat).
Jsou to však až
Pixarovci, kteří tento nápad vytěží až na dřeň. Nápaditě, inteligentně a hlavně
neskutečně zábavně. Do již definovaných kulis, jejichž pravidla jsou divákovi
představována v rámci úvodní půlhodiny, vložili jednoduchý příběh o nutnosti
sblížení se, aby mohli dva naprosto protikladní jedinci (Radost a Smutek)
zachránit svět (rozuměj - život jedné dvanáctileté dívenky, jejíž svět se
kompletně převrátil po přestěhování z přírodou oplývající Minnesoty do hlučného
a špinavého San Francisca, takže je jasně, že o zábavu mají její emoce
postaráno). A tohle balení kompletně odshora až dolů prošpikovali odkazy, gagy
vizuálními i slovními (které si našinec bez znalosti angličtiny žel neužije
dosyta ani s dabingem či titulky), parádní dynamikou a emocemi, které nakrásně
podporuje hudba Michaela Giacchina. A ohromný kýbl roztomilosti, která se však
od režiséra Peteho Doctera, který stál za prvními Příšerkami s.r.o. a
kouzelným Vzhůru do oblak dala čekat. A mluvil jsem už o nápadech?
REM spánek,
formování osobnosti (jako malá dívka má Riley emoce holčičího i klučičího
pohlaví, narozdíl od svých rodičů, kteří jsou jako dospěláci vyhraněnější)
imaginární přítel, abstraktní myšlení (což je pro tvůrce prostor pro hrátky s technikami animace), údržbáři mysli a otravné písničky, které vám hrají v hlavě,
vtipy o rozdílech mezi muži a ženami, působivá „vnitrohlavová“ mytologie s
jasně definovanými pravidly a funkční fikční logikou, která vás překvapí svou promyšleností
i jakousi lehkou provazbou na základy psychologie, zkrátka, s tímhle dílkem si
Pixar doopravdy vyhrál a je to na něm vidět každou jednotlivou minutu.
Tahle
multigenerační (ba bych řekl, že pro dospěláky více než pro jejich ratolesti),
hřejivě lidská podívaná se rozhodně podařila.
Hodnocení: ****1/2
