Čtenářský deník 2015 - 2

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je druhá desítka:

Gay Hendricks: The First Rule of Ten

První Tenovo pravidlo (název je zkrátka nepřeložitelný) je detektivka, která příběhově nepřichází s ničím novým: hlavní hrdina končí v LAPD, chce se dát na dráhu soukromého očka, zastaví se u něj ženská, která chodila s předchozím majitelem jeho bydla, druhý den je nalezena mrtvá a Ten se pustí do vyšetřování. Postupně rozkrývá notně obšírnější komplot, zahrnující: pojišťovácký podvody, podivnou sektu, mafiány, záhadná úmrtí, nabrání nové přítelkyně, rozchod s novou přítelkyní ad.
Velkým plusem je ovšem hlavní hrdina: bývalý buddhistický mnich z Tibetu. Dodává příběhu šťávu a neotřepaný prvek. A hlavně i trochu "fantastična" - má schopnost jakési nižší úrovně telepatie (anebo je to blázen a ty věci si jen představuje, což je také dost možné :) ).
Ve výsledku žádná hitparáda, ale bezesporu zábavná oddechovka. K Tenovi bych se jednou klidně rád vrátil.

Charles Bukowski: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali vedeni

Poslední Bukowského deníkové texty jsou v podstatě přesně takové, jaké člověk čeká: plné vzpomínání, sázek na koně, alkoholu, nadávání na všechno a všechny kolem (kromě počítačů!) a úvah o životě, umírání a nesmrtelnosti.

Což je zprvu zábavné, občas milé a po několika desítkách stránek, na nichž se moudra starého muže opakují a opakují a opakují, poněkud zbytečné. 

Jsem však rád, že jsem díky těmto textům mohl vidět posun, jaký kapitán Bukowski za ty roky svého plodného života ušel.

Neil Gaiman: 1602

I jednoho dne přišel Neil Gaiman k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green Goblinem.“ 

Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém: v rámci tradic žánru i nakladatelství a zároveň jako by „z druhé strany“, jak je jeho zvykem u Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská ručka sáhne. Více zde.

Zděnek Křížek, Ivan Crha: Jak psát reklamní text

Nastal čas na trochu toho selfstudování. Pro začátečníky je Crhova&Křížkova kniha o reklamní textařině možná poměrně fajn uvedením do tématu, zkušenějším dozajista mnoho nedá. Vlastně spíše nic.

Zarážela mě ovšem ta ohromná četnost žehrání autprů na "současná reklama je uřvaná" či "angličtina tluče češtinu" atd. - jako by čtenář jejich názor na tato témata nepochopil po první či druhé repetici.

 

Alan Grant: Lobo – Kostěj nesmrtelný

Lobák je vždycky zárukou poctivé oddechové zábavy. Jeho ultimátně drsňácké hlášky a široké portfolium ultrabrutálního hypernásilí dost možná nikdy neomrzí.

Ovšem na druhou stranu, po několika společných rande ani nepřekvapí.

Kostěj nesmrtelný obsahuje hned čtveřici příběhů: Pěkně prsatý propadák, Gauneři, Lobo dobývá Hollywood a Kostěj nesmrtelný – z nichž jenom za Lobovo hollywoodské dobrodružství bych strčil pařát do ohně. Narážky a odkazy na filmy, režiséry i herce, kam se podíváš, jsou zárukou zábavy.

Ostatní? Průměr a průměr. Pobavilo, potěšilo, za týden si člověk na mnoho nevzpomene.

Tom Rob Smith: Dítě číslo 44

I přes dobré hodnocení je třeba zmínit, že Dítě čislo 44 je knihou, která vás donutí zaplakat - v tom špatném slova smyslu.
Smith totiž hrozně válí - (bohužel) po většinu stránkáže. Stalinistický Sovětský svaz mu dodává prostředí tak chladné, že vás napadá přibrat k četbě rukavice a nejednou vzpomenete na Orwellovo 1984. Hlavní hrdina je ohromný sympaťák, Smith skvěle pracuje nejen s ním, ale i s dalšími postavami, jejich motivacemi, vztahy a osudy. Detektivní linie (která není tak důležitá jako v běžných krimi knihách) funguje poměrně spolehlivě, ale prim hrají právě postavy a všudypřítomný strach ze spárů režimu.
A pak, po takřka třech stovkách skvělých, ohromně čtivých stránek, přijde Zvrat. Zvrat, který předchozímu obsahu pomáhá zhruba jako hemoroidy sedavému zaměstnání. V podstatě mě přiměl vymyslet teorii, že ta kvanta lidí, uváděných v závěrečném poděkování knihy za to, jak ji pomáhali tvořit, jsou jen imaginární jména. Protože kdyby Dítě číslo 44 kdokoliv četl, musel by přeci autorovi říct: "Tenhle Zvrat je debilní, taháš si ho z prstu - a navíc ani není potřeba. Vykašli se na něj, knížka bude fungovat mnohem víc."

Juan Díaz Canales: Blacksad 

Po Gaimanově 1602 další komiksová megaparáda, ke které jsem se konečně dostal. 

Canales (a kreslíř Guarnido) vytvořili temné noirové povídky v antropomorfním světě, kde hlavní hrdina je štramácký panter - soukromé očko Blacksad, který si může s čistým svědomím potykat s Marlowem.

Příběhy jsou skvěle vypointované, nechybí jim špinavá městská poetika americké drsné školy, zábavné postavy (tvůrci si s antromorfismem umí vyhrát jako málokdo) a atmosféra. Všechno správně.

David Lagercrantz: Já jsem Zlatan Ibrahimovič

Nepatřím zrovna mezi čtenáře biografií – a obzvláště ne sportovců, jejichž příběhy mi přijdou často příliš podobné: talent, spousta dřiny, trocha štěstí. Zlatan Ibrahimovič patří mezi výjimky potvrzující pravidlo.

A rozhodně to není jeho nezpochybnitelným čutálistovským nadáním. Na vině je jeho naprosto nespoutané ego – a právě jím je kniha doslova naflákaná – dojde i na hlášky jako: „Co jsi dal přítelkyni jako dárek k zásnubám?“ - „Jak to myslíš, dárek? Má Zlatana!“ Baví i jeho začátky - nelehké dětství v mälmském ghettu a vášeň pro kulatý nesmysl.

S přibližujícím se závěrem se však mění v pouhou vyprávěnku o tom, kdo za kolik Zlatana koupil, kdo ho sral a kde dal kolik gólů, což se po chvíli tak trochu zajídá.

Sergej Lukjaněnko: Nanečisto

Jelikož jsem chvíli před Lukjaněnkem dočetl knihu o Zlatanu Imrahimovičovi, nemohl jsem se zbavit potřeby vyjádřit dojmy z Nanečisto „fotbalovou metaforou“.

První díl Lukjaněnkovi dilogie o začínajícím funkcionálovi Kirillu Maximovi je jako mač, ve kterém vaše mužstvo vlítne na soupeře s neskutečnou lehkostí, během patnácti minut nasází tři banány a působí dojmem, že půjde o jednostrannou záležitost. (Jinými slovy: úvodní zápletka s „lidé a svět na hlavního hrdinu zapomíná“ je dechberoucí a doslova nutí číst dál.)

Jenomže pak hráči poleví a soupeř ještě do konce poločasu stihne dvakrát zaskórovat a váš tým je nakonec rád za hubené vedení a patnáctiminutovou přestávku před výměnou stran.

Sergej Lukjaněnko: Načisto

Poté, co se váš tým s jednobrankovým náskokem vrátil na hřiště, vypadají jeho hráči, jako by jim někdo během pauzy zalil nohy do betonu. Jako by se soustředili jen na ubránění náskoku.

Což se nepodaří. Soupeř vyrovná a v závěru zavěsí rozhodujícího banána.

Jinými slovy – i přes parádní úvod a neuvěřitelnou čtivost stojí tahle Lukjaněnkova dilogie ve výsledku dost za prd.

Ennio ňuňo v Praze

Napsat, že mám rád filmovou hudbu, by bylo slabé označení. Miluju filmovou hudbu. Podle dat z last.fm je v dvacítce mých nejposlouchanějších hudebníků hned patnáct autorů filmové hudby, mezi něž se vetřeli Ludwig van Beethoven, Metric, UNKLE, The Rolling Stones a Daft Punk (hádejte proč - geniální soundtrack k Tron: Legacy).

Skvěle se při filmových skladbách čte, píše, pracuje, je obstojnou nástupkyní klasické hudby. Zkrátka láska jako trám.

Těžko proto popsat, jakou jsem měl radost, když mi napsal kamarád, že vyhrál dva lístky na koncert Ennia Morriconeho v O2 Aréně - a o jeden by se se mnou chtěl rozdělit.

Velkou.

Morricone je mezi autory filmové hudby legendou. Poslední z velikánů, kteří tvořili ještě ve zlatém věku filmu (před rozpadem hollywoodského studiového systému v pozdních šedesátých letech). Ve své skupině zbývá snad už jen on a John Williams.

Jeho hudba k filmům jako Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý, Mise či Bio Ráj patří mezi soundtrackové klenoty.

Právě skladby z těchto filmů patřily mezi vrcholy koncertu. Když - dvakrát - spustila velkolepá Ecstasy of Gold z Hodný, zlý a ošklivý, všechny chlupy na těle se mi poslušně postavily do pozoru, nehledě na skutečnost, že nasazené tempo skladby bylo ďábelské, a proto se lehce vytratila její procítěnost. Proč ji naživo hraje Ennio o tolik rychleji?

Jenomže ony nejkultovnější kusy byly proloženy jakousi hudební vatou, několika skladbami, které jsem znal málo, nebo vůbec. Většinou šlo o rutinní tvorbu bez jasného rukopisu mistra Ennia - tu připomínající právě Williamse, jinde zase Jerryho Goldsmithe.

Navrch se do programu nedostala skladba z mých nejoblíbenějších: Rabbia E Tarantella.

I přesto jsem O2 Arénu opoštěl s pocitem skvěle stráveného večera. Po stránce programové je návštěva kupříkladu Pražského filmového orchestru (skladby z Pána Prstenů vedle hitů ze Star Wars, no neberte to) větším posluchačským blahem.

Ovšem tentokrát jsem mohl na vlastní oči vidět dirigovat skutečnou legendu, což se sakra počítá.