Para-aramidová
vlákna. Většině z vás toto označení mnoho neřekne. Ovšem příslušníci
ozbrojených složek a fanoušci akčních filmů jistě budou znát jejich druhý
název: kevlar. Materiál přibližně pětkrát silnější než ocel.
Nejznámějším
využitím této látky je bezesporu výroba neprůstřelných vest. Nebo výztuží do
letadel či nádrží Formule 1. Co už se však o kevlaru příliš neví, je
skutečnost, že pod jeho vznikem je nejvýrazněji podepsána ženská ruka.
|
Stephanie Kwoleková |
Zlatá šedesátá
Laboratoře,
věnující se vývoji polymerů a syntetických materiálů, měly v šedesátých letech
minulého století doslova zlatý věk. Objevy byly objevovány jako na běžícím pásu
- stejnou rychlostí jako patenty patentovány.
V laboratořích
společnosti DuPont tehdy pracovala Stephanie Kwoleková (1923 - 2014), tichá
dáma s bakalářským titulem z chemie, která se ke svému místu dostala jednoduše
proto, aby si vydělala na studia medicíny. V roce 1946 absolvovala pohovor - a
to dosti netypickým způsobem, když na klasickou frázi: „My se vám ozveme,“
odpověděla, že nabídku potřebuje hned. A tak ji dostala. A brzy nato zjistila,
že právě laboratoř je to její místo.
Jejím cílem bylo
objevení vlákna, které by zesílilo pneumatiky automobilů. Po takřka dvaceti
letech od nástupu do DuPontu však narazila na něco docela jiného.
„Výsledek byl
neobvyklý - málo viskózní, zakalený se vzhledem podmáslí. Konvenční polymerní
roztoky jsou obvykle čiré nebo průsvitné a mají viskozitu zhruba jako melasa.
Moje řešení vypadalo jako disperze i po filtrování přes jemné filtry.“
Právě vzniklý
krystalický roztok polymerů, který spíš než průsvitný med připomínal zředěné
mléko, se stal základem pro kevlarové vlákno. Materiál, který dnes chrání
policisty, vojáky, hasiče, dokonce i vás - je obsažen ve stavebních materiálech
i v hubicích u benzinek.
„Nemyslím, že
vám může cokoliv přinést takové uspokojení a pocit štěstí, jako zachraňování
lidských životů,“ řekla kdysi Stephanie Kwoleková, nenápadná dáma, která těch
životů zachránila více než kdokoliv jiný.