V hlavě je blaze

Tak se nám Pixar vrátil. Ono filmové studio, které bylo kdysi stavěno na roveň těm nejvyšším filmovým bohům, v posledních letech (cca od odkoupení Disneyho studiem) neválelo ani zdaleka tak dobře, jako předtím. Jen mrkněte na poslední pětiletku - mizerná Auta 2, neurazí-nenadchne Rebelka a další sequel, který raději neměl vzniknout, Univerzita pro příšerky. Filmy, které na sebe spolehlivě vydělají, ale po pixarovské hravosti a velkém duchu v nich nebyly ani památky. Poslední pětiletka (od Toy Story 3) Pixaru zkrátka nevyšla.

Tohle všechno odsuzování je však pryč a stačil jediný film. V hlavě. Snímek, který popisuje přesně to, co titul napovídá - jak to vypadá v lidské mysli? Pravda, nejde o zrovna dokumentaristický popis, místo přenosu signálů mezi neurony se totiž dočkáte postaviček, ztělesňujících jednotlivé emoce - radost, smutek, strach, vztek a znechucení -, které společně vládnou panelu, jež řídí ovládání člověka. Což není kdovíjak třeskutě originální nápad. Svým tématem V hlavě připomíná kupříkladu slavný francouzský seriál Byl jednou jeden život, ještě více pak animovaný krátkometrážní snímek Brain Divided či jednu z povídek kultovního filmu Woodyho Allena Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).

 

Jsou to však až Pixarovci, kteří tento nápad vytěží až na dřeň. Nápaditě, inteligentně a hlavně neskutečně zábavně. Do již definovaných kulis, jejichž pravidla jsou divákovi představována v rámci úvodní půlhodiny, vložili jednoduchý příběh o nutnosti sblížení se, aby mohli dva naprosto protikladní jedinci (Radost a Smutek) zachránit svět (rozuměj - život jedné dvanáctileté dívenky, jejíž svět se kompletně převrátil po přestěhování z přírodou oplývající Minnesoty do hlučného a špinavého San Francisca, takže je jasně, že o zábavu mají její emoce postaráno). A tohle balení kompletně odshora až dolů prošpikovali odkazy, gagy vizuálními i slovními (které si našinec bez znalosti angličtiny žel neužije dosyta ani s dabingem či titulky), parádní dynamikou a emocemi, které nakrásně podporuje hudba Michaela Giacchina. A ohromný kýbl roztomilosti, která se však od režiséra Peteho Doctera, který stál za prvními Příšerkami s.r.o. a kouzelným Vzhůru do oblak dala čekat. A mluvil jsem už o nápadech?

REM spánek, formování osobnosti (jako malá dívka má Riley emoce holčičího i klučičího pohlaví, narozdíl od svých rodičů, kteří jsou jako dospěláci vyhraněnější) imaginární přítel, abstraktní myšlení (což je pro tvůrce prostor pro hrátky s technikami animace), údržbáři mysli a otravné písničky, které vám hrají v hlavě, vtipy o rozdílech mezi muži a ženami, působivá „vnitrohlavová“ mytologie s jasně definovanými pravidly a funkční fikční logikou, která vás překvapí svou promyšleností i jakousi lehkou provazbou na základy psychologie, zkrátka, s tímhle dílkem si Pixar doopravdy vyhrál a je to na něm vidět každou jednotlivou minutu.

Tahle multigenerační (ba bych řekl, že pro dospěláky více než pro jejich ratolesti), hřejivě lidská podívaná se rozhodně podařila.

Hodnocení: ****1/2

Drabble: Military

Seržant postupoval bojištěm, zahaleným v mračnu krví narudlého prachu. Vzduchem létaly:
-kulky
-granáty
-hlína
-kusy těl
-smrt
-sprostá slova

Po dlouhé době se podíval zpět - zrovna když jedna včelka utrhla vojínu Stručovskému půlku obličeje. Nutno dodat, teď vypadal o trochu lépe.

“Do prdele, všichni tu chcípnem!” křičel někdo v com-linku.

“Co takhle jít raději na oběd?!” další hlas.

Seržant cítil vůdcovskou povinnost dodávat svým spolubojovníkům odvahu. “Musíme se tomu postavit čelem, musíme zabrat, společně, jedině tak jim natrhneme prdel!”

“Já natrhnu prdel tobě, jestli okamžitě nevypneš tu hru a nepůjdeš obědvat,” odpověděla matka.

Upíří drabble

“To je jako ve Stmívání, to si musím napsat do deníku,” vyjíkla nadšeně. Protočil panenkami. Sakra, kam ten svět spěje? Dracula se otáčí v hrobě. Přes den.
Co už, zahnal myšlenku a prorazil špičáky její jemnou, mlaďoučkou kůži v oblasti krční tepny. Nic se nevyrovná hřejivé pravé krvi.

Dívenka vzdychla rozkoší, jeho sliny pro ni byly omamnou drogou a afrodiziakem zároveň. Horká krev plnila jeho ústa a on sál, lačně přijímal pulzující radost, jako by nejedl celý měsíc (což nebylo daleko od pravdy).
“Mimochodem,” špitla. “Snad nevadí, že jsem HIV pozitivní?”
Polkl by naprázdno, nemít v puse tolik krve. Sakra.

Čistá duše odešla

Také jste se rozněžněli u oscarového filmu Rona Howarda Čistá duše s Russellem Crowem a Jennifer Connellyovou? Pak se možná dojmete i u zprávy, že laureát Nobelovy ceny za ekonomii (za práci na teorii her), matematik John Forbes Nash, o jehož trpkém osudu snímek vypráví, včera (23.5.2015) zemřel. 

 

John Forbes Nash

Přestože vážná duševní porucha (paranoidní schizofrenie) poměrně komplikovala jeho život, Nash se nikdy nevzdal natolik, aby přestal pracovat - a dost možná díky ohromné podpoře, jakou mu byla jeho žena Alicia. Ostatně, jejich půvabný a pevný vztah ukazoval Howardův snímek hned v prvním plánu.

Včera pak dostal jejich příběh nový, neméně dojemný závěr. Při cestě taxíkem se John a Alicia připletli do dopravní nehody a oba zemřeli. Spolu. John ve věku osmdesáti šesti let, Alicii ve dvaaosmdesáti. To je vpravdě konec, o kterém sní mnozí.

Upřímně, nebýt filmu, asi by pro mě byl John Nash pouhým jménem, které prolétlo aulou při hodině ekonomie (nebo to byla statistika?), aby se na pár dní připomnělo před zkouškou - a poté opět úspěšně zmizelo v zapomnění. Naštěstí - bylo filmu, a tak jsem se mohl nadvakráte (ve skutečnosti to bylo vícekrát, fňukám při každé repríze) dojmout nad životem manželů Nashových.

Sága - Romeo a Julie za časů hvězdných válek

Plejádou cen ověnčená série Briana K. Vaughana Sága konečně dorazila do našich luhů a hájů. Může její úvodní díl vůbec dostát očekáváním, které se k ní váží?

Vaughan u nás není kdovíjak neznámým autorem - přečíst jsme si mohli jeho působivou jednohubku Smečka z Bagdádu, se slušným úspěchem se mezi tuzemskými čtenáři setkávala také série Y: Poslední z mužů. Přesto jsme si na Ságu (v USA stále nezavršenou) museli počkat celé tři roky, během nichž Vaughan za své dílko posbíral kvantum cen včetně několika komiksových Oscarů - Eisnerových cen.

V Sáze opět dokazuje, jak výjimečným je vypravěčem. S jakou lehkostí dokáže žonglovat se žánry, s dějovými linkami a motivy, aniž by se u toho sebeméně byť jen zafuněl. Sága tak představuje půvabný mix sci-fi, fantasy, hororu i pohádek.

V univerzu, kde zuří konflikt mezi technickou (z planety Pevnina) a magickou civilizací (z měsíce Pevniny - Girlandu), se zrodil překvapivý vztah: Girlanďan Marko a Alana z Pevniny, jimž válečný vztah rozhodně nebránil v lásce, sexu a početí dítěte. A právě po porodu dcerky se dvojice rozhodne dát válce vale. Není však ani trochu překvapivé, že se jejich dezerce, vztah a dítě nezamlouvá ani jedné z nesnášících se stran.

Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová

Základní dějová kostra je na první dobrou triviální - hlavní hrdinové putují a cestou potkávají další a další - a mnohdy velice bizarní postavy. I díky tomu však může Vaughan snáze ohromovat formou. Jeho vyprávění je svižné a zábavné, kromě motivů a žánrů svižně střídá i tón: tu nádherně cynický, jindy pohádkově kouzelný, Vaughnovi rozhodně nechybí nadhled, fantazie (někdy až Gaimanovská - např. kouzlo potřebující ke svému vzniku nějaké tajemství) ani talent pro neuvěřitelně sympatické postavy či nakažlivý „Rkový“ humor. Veškeré svoje nadání Vaughan naštěstí předvádí více než ochotně.

Samozřejmě, první kniha Ságy není ničím víc než expozicí, díky čemuž se jen těžko hodnotí, neboť nemáme nejmenší představy, kam nás příběh zavede a kde se zakončí. A zda Vaughan dokáže nastavenou laťku udržet, nebo ji dokonce přeskočí? Ale jako expozice funguje znamenitě a nelze se netěšit na pokračování.

A pokud tahle série u nás nevyjde pro nezájem, je český komiksový čtenář a fanoušek valibukem a ignorantem.

90% (aneb není co vytknout, ale nechme si prostor pro zlepšení)

Sága 1

Scénář: Brian Vaughan

Kresba: Fiona Staplesová

Překlad: Richard Podaný

Vydal: BB Art, 2015

168 stran, 399 Kč

Drabble: Kousek nebe

Něžně zkoumal kůži na jejích zádech, až jí začala vibrovat očekáváním. Prsty prorazil vlny vlasů, škrábal a hladil a ona si uvědomila, že jí koutek úst svlažuje slina, jak rozkoší zapomněla polykat.

„Tohle je nádhera,“ upozornila ho, když začal škrábat její kříž, zadek a stehna.

„Líbí se ti to? Doufám, že mi to potom vrátíš.“

„Jistě, jistě. Hlavně pokračuj.“

A tak pokračoval, sjel na lýtka, políbil kotníky, masíroval chodidla.

„Ježíši, to je jako kousek nebe.“

„A proč jej chceš mít jenom kousek? Proč ne celé?“

„Cože?“

Přemístil svoje prsty výš, ale jenom o trochu. Nebe totiž začíná vlastně docela nízko.

*co je Drabble?

Avengers: Age of Ultron - temnější, dospělejší, povedenější

Avengers: Age of Ultron, 2015, r.: Joss Whedon

V rámci komiksové okupace kin komiksovými superhrdiny (obzvláště těmi ze stáje značky Marvel) se po třech letech vrací ultimátní týmovka, Avengers. Postavy jako Iron Man, Captain America, Thor či Hulk jistě není potřeba příliš představovat. Jak se jim ve společném filmu dařilo podruhé?

První Avengers byli ohromným kasovním úspěchem, dodnes zaujímají pozici třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Což ovšem neznamená kvalitu: při druhém zhlédnutí se při nich člověk nejednou přistihne s tendencí mlátit hlavou do stěny. Za vší tou barevností, třeskutou akcí a slovním humorem totiž... není nic. Prázdno. Hlouběji než pod povrch režisér Whedon zkrátka nevlezl.

Ve vzduchu tak visela otázka - půjde druhý díl Avengerů stejnou cestou, nebo se vydá novější z marvelovských šablon, v níž si nelze nevšimnout snahy své hrdiny „potemnět“ (Iron Man 3 a Captain America: Návrat prvního Avengera)?

Naštěstí je odpověď B správná. Whedon se tentokrát vypravil i pod povrch a kromě svého tradičního hláškování, kterého oproti předchozímu dílu notně ubylo, namíchal i nějaké ty emoce, jež doopravdy fungují. A samozřejmě nezapomněl na akci, která je opět patřičně lebeda. Whedon v ní skvěle těží nejen ze spolupráce členů týmu (kladivo+štít!), ale i z jejich rozporů (Hulk vs. Hulkbuster) a bonbónky pro oko trousí v každé větší bitce.

Tentokrát Whedon Avengery postavil proti Ultronovi, „oživenému“ hříchu Tonyho Starka, který chtěl světového míru dosáhnot pomocí umělé inteligence, ovládající jeho bojové roboty. A jak už známe ze všech těch Matrixů, Terminátorů, Transcendencí a dalších, umělá inteligence došla k logickému závěru - mír na světě bude, když na něm nebudou lidé. A že to Ultron myslí pekelně vážně, dává tušit i jeho budování armády plné robotů a doplněné o dva „mutantí“ (pst, tohle slovo se nesmí používat, vždyť práva na mutanty vlastní Foxové!) sourozence: Quicksilvera a Scarlett Witch.

Právě Scarlett Witch je nejsilnější Ultronovou zbraní - její schopností je kromě telekineze také schopnost nabourat se hrdinům do hlav a namíchat jim v nich solidní guláš. Na prvním úspěchu postavené pevné týmové vazby se tak pomalu ale jistě začínají bortit a Avengeři se nejprve musí dát dohromady, než budou moci čelit další výzvě.

Příjemným překvapením filmu je na Marvel nebývalá práce s vedlejšími postavami. Tedy s těmi, které v minulých filmech byly vedlejšími postavami a na vlastní biják podle studia nemají dostatečný cool-factor. V první řadě jde především o Hawkeye, který se jakýmsi kouzlem dostal přímo do centra dění a dokonce je v podstatě tím hlavním hrdinou, jenž táhne vyprávění filmu kupředu. A rovněž i postavou, se kterou se divák naprosto nejsnáze sžije. 

 

Mistrnou práci předvádí Whedon ve střídání velkých-epických scén (kupříkladu záběr celého útočícího týmu v úvodních scénách jako by vypadl z efektní komiksové dvojstrany) s malými a intimními, postavenými na specifických vazbách některých postav. Můžeme tak sledovat narůstající vztah mezi Hulkem a Black Widow, jejíž dlaň se zdá být jediným uklidňujícím prostředkem pro zeleného vzteklouna. Či decentně filozofickou genezi Visiona nebo vztah sourozenců Maximoffových.

Naopak problém ve druhých Avengers nastává při komponování humoru. Whedon se opět snaží velkou scénu tu a tam odlehčit nějakým vtípkem - narozdíl od předchozího dílu však tentokrát často pouze jen ruší. Což je způsobeno především právě tou skutečností, že po většinu stopáže působí Avengers: Age of Ultron oproti staršímu sourozenci o tolik dospěleji.

Hodnocení: 80%