Národní předsevzetí

Původně jsem nechtěl psát sváteční příspěvek, spíš později jakousi rekapitulaci roku. Vždyť na Silvestra by měl mít člověk na práci lepší věci než psaní... Počkat, beru zpět. Žádné lepší věci než psaní nejsou. (Nejspíš ani sex.) I tak jsem si po tom ohromném množství letošních článků „kam se dalo“ prostě jen dával svátek. 

To bych se ovšem při návštěvě obchodu nesměl stát svědkem další ze situací, jakých za ten rok člověk nashromáždí depresivně mnoho. Obzvláště při návštěvě obchodu.

Menší fronta, nic strašlivého. Jelikož mám košík spíše plný než naopak, pouštím před sebe chlapíka, jehož nákup zahrnoval pouze chipsy a kolu. Usmál se a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku byť jen o fous zlepšili den.

V tu chvíli zvýšený hlas. Odbarvená ženština v semišovém kabátku huláká na prodavačku, jejíž frontu jsem svou existencí obšťastňoval, že přeci použila čtyřicetikorunovou stravenku a ta v účtence není vidět a ona tak platila plnou cenu - kartou, zdůrazňovala, a že ji prodavačka, snad i cíleně (jak naznačoval její tón) okradla o čtyřicet (ta ohromná cifra!!!) korun. A mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku den pořádně zkurvili.

Ženština si nechala zavolat vedoucího pobočky (čímž se nesmazatelným, nasíracím písmem zapsala do posledního dne roku dalšímu člověku), který s ní účtenku projel. Hádejte co? Součet položek v ní byl přesně o čtyřicet korun vyšší, než ženština nakonec zaplatila. Kartou. A znovu hádejte co? Neomluvila se. Jak už to tak bývá.

Při platbě jsem prodavačce popřál šťastný nový rok. Nálada se jí zvedla na první pohled a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí...

Napadlo mě tedy napsat předsevzetí a poprvé je mi líto, že Pepandemonium nikdo nečte, aby mohl tento příspěvek vůbec něco znamenat. Nejde totiž o předsevzetí pro mě (i když i já bych se jej jistě mohl držet víc než doposud), ale o předsevzetí národní (nebo globální?):

Chovejme se k sobě, sakra, jako lidi. Nezaměňujme asertivitu s agresivitou, jak se často stává. Mávněte nad drobným problémem rukou, víc se usmívejte, buďte na lid pracující ve službách a obchodech a vlastně všude slušní a milí, přejte jim hezký den. Uvědomte si, že když vy na někoho prsknete špínu a hnus, jen málokdy je daný člověk finálním hostitelem - mnohem spíš tyhle parazity pošle zase dál a z vaší třeba jen jediné slabé pětiminutovky může mít zkažený den kvantum lidí. Je naší morální povinnosti téhle epidemii bránit už v zárodku.

A preventivní opatření? Šiřte dobrou náladu. Není snad potěšující, když vás někdo pustí v obchodě před sebe, nechá vás sednout si v tramvaji nebo vám podrží dveře, nebo píchne s píchlou pneumatikou? TAHLE epidemie za to stojí. A stačí doopravdy málo.

A když už jsem v tom kázání - začalo druhé čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Buďte více hrdí na to, kde žijete. Čechy jsou krásným místem. A kdo má pořád poslouchat, jak je tady naprd.

A čtěte Pepandemonium!

PF  2015