Čistá duše odešla

Také jste se rozněžněli u oscarového filmu Rona Howarda Čistá duše s Russellem Crowem a Jennifer Connellyovou? Pak se možná dojmete i u zprávy, že laureát Nobelovy ceny za ekonomii (za práci na teorii her), matematik John Forbes Nash, o jehož trpkém osudu snímek vypráví, včera (23.5.2015) zemřel. 

 

John Forbes Nash

Přestože vážná duševní porucha (paranoidní schizofrenie) poměrně komplikovala jeho život, Nash se nikdy nevzdal natolik, aby přestal pracovat - a dost možná díky ohromné podpoře, jakou mu byla jeho žena Alicia. Ostatně, jejich půvabný a pevný vztah ukazoval Howardův snímek hned v prvním plánu.

Včera pak dostal jejich příběh nový, neméně dojemný závěr. Při cestě taxíkem se John a Alicia připletli do dopravní nehody a oba zemřeli. Spolu. John ve věku osmdesáti šesti let, Alicii ve dvaaosmdesáti. To je vpravdě konec, o kterém sní mnozí.

Upřímně, nebýt filmu, asi by pro mě byl John Nash pouhým jménem, které prolétlo aulou při hodině ekonomie (nebo to byla statistika?), aby se na pár dní připomnělo před zkouškou - a poté opět úspěšně zmizelo v zapomnění. Naštěstí - bylo filmu, a tak jsem se mohl nadvakráte (ve skutečnosti to bylo vícekrát, fňukám při každé repríze) dojmout nad životem manželů Nashových.

Sága - Romeo a Julie za časů hvězdných válek

Plejádou cen ověnčená série Briana K. Vaughana Sága konečně dorazila do našich luhů a hájů. Může její úvodní díl vůbec dostát očekáváním, které se k ní váží?

Vaughan u nás není kdovíjak neznámým autorem - přečíst jsme si mohli jeho působivou jednohubku Smečka z Bagdádu, se slušným úspěchem se mezi tuzemskými čtenáři setkávala také série Y: Poslední z mužů. Přesto jsme si na Ságu (v USA stále nezavršenou) museli počkat celé tři roky, během nichž Vaughan za své dílko posbíral kvantum cen včetně několika komiksových Oscarů - Eisnerových cen.

V Sáze opět dokazuje, jak výjimečným je vypravěčem. S jakou lehkostí dokáže žonglovat se žánry, s dějovými linkami a motivy, aniž by se u toho sebeméně byť jen zafuněl. Sága tak představuje půvabný mix sci-fi, fantasy, hororu i pohádek.

V univerzu, kde zuří konflikt mezi technickou (z planety Pevnina) a magickou civilizací (z měsíce Pevniny - Girlandu), se zrodil překvapivý vztah: Girlanďan Marko a Alana z Pevniny, jimž válečný vztah rozhodně nebránil v lásce, sexu a početí dítěte. A právě po porodu dcerky se dvojice rozhodne dát válce vale. Není však ani trochu překvapivé, že se jejich dezerce, vztah a dítě nezamlouvá ani jedné z nesnášících se stran.

Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová

Základní dějová kostra je na první dobrou triviální - hlavní hrdinové putují a cestou potkávají další a další - a mnohdy velice bizarní postavy. I díky tomu však může Vaughan snáze ohromovat formou. Jeho vyprávění je svižné a zábavné, kromě motivů a žánrů svižně střídá i tón: tu nádherně cynický, jindy pohádkově kouzelný, Vaughnovi rozhodně nechybí nadhled, fantazie (někdy až Gaimanovská - např. kouzlo potřebující ke svému vzniku nějaké tajemství) ani talent pro neuvěřitelně sympatické postavy či nakažlivý „Rkový“ humor. Veškeré svoje nadání Vaughan naštěstí předvádí více než ochotně.

Samozřejmě, první kniha Ságy není ničím víc než expozicí, díky čemuž se jen těžko hodnotí, neboť nemáme nejmenší představy, kam nás příběh zavede a kde se zakončí. A zda Vaughan dokáže nastavenou laťku udržet, nebo ji dokonce přeskočí? Ale jako expozice funguje znamenitě a nelze se netěšit na pokračování.

A pokud tahle série u nás nevyjde pro nezájem, je český komiksový čtenář a fanoušek valibukem a ignorantem.

90% (aneb není co vytknout, ale nechme si prostor pro zlepšení)

Sága 1

Scénář: Brian Vaughan

Kresba: Fiona Staplesová

Překlad: Richard Podaný

Vydal: BB Art, 2015

168 stran, 399 Kč

Drabble: Kousek nebe

Něžně zkoumal kůži na jejích zádech, až jí začala vibrovat očekáváním. Prsty prorazil vlny vlasů, škrábal a hladil a ona si uvědomila, že jí koutek úst svlažuje slina, jak rozkoší zapomněla polykat.

„Tohle je nádhera,“ upozornila ho, když začal škrábat její kříž, zadek a stehna.

„Líbí se ti to? Doufám, že mi to potom vrátíš.“

„Jistě, jistě. Hlavně pokračuj.“

A tak pokračoval, sjel na lýtka, políbil kotníky, masíroval chodidla.

„Ježíši, to je jako kousek nebe.“

„A proč jej chceš mít jenom kousek? Proč ne celé?“

„Cože?“

Přemístil svoje prsty výš, ale jenom o trochu. Nebe totiž začíná vlastně docela nízko.

*co je Drabble?

Avengers: Age of Ultron - temnější, dospělejší, povedenější

Avengers: Age of Ultron, 2015, r.: Joss Whedon

V rámci komiksové okupace kin komiksovými superhrdiny (obzvláště těmi ze stáje značky Marvel) se po třech letech vrací ultimátní týmovka, Avengers. Postavy jako Iron Man, Captain America, Thor či Hulk jistě není potřeba příliš představovat. Jak se jim ve společném filmu dařilo podruhé?

První Avengers byli ohromným kasovním úspěchem, dodnes zaujímají pozici třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Což ovšem neznamená kvalitu: při druhém zhlédnutí se při nich člověk nejednou přistihne s tendencí mlátit hlavou do stěny. Za vší tou barevností, třeskutou akcí a slovním humorem totiž... není nic. Prázdno. Hlouběji než pod povrch režisér Whedon zkrátka nevlezl.

Ve vzduchu tak visela otázka - půjde druhý díl Avengerů stejnou cestou, nebo se vydá novější z marvelovských šablon, v níž si nelze nevšimnout snahy své hrdiny „potemnět“ (Iron Man 3 a Captain America: Návrat prvního Avengera)?

Naštěstí je odpověď B správná. Whedon se tentokrát vypravil i pod povrch a kromě svého tradičního hláškování, kterého oproti předchozímu dílu notně ubylo, namíchal i nějaké ty emoce, jež doopravdy fungují. A samozřejmě nezapomněl na akci, která je opět patřičně lebeda. Whedon v ní skvěle těží nejen ze spolupráce členů týmu (kladivo+štít!), ale i z jejich rozporů (Hulk vs. Hulkbuster) a bonbónky pro oko trousí v každé větší bitce.

Tentokrát Whedon Avengery postavil proti Ultronovi, „oživenému“ hříchu Tonyho Starka, který chtěl světového míru dosáhnot pomocí umělé inteligence, ovládající jeho bojové roboty. A jak už známe ze všech těch Matrixů, Terminátorů, Transcendencí a dalších, umělá inteligence došla k logickému závěru - mír na světě bude, když na něm nebudou lidé. A že to Ultron myslí pekelně vážně, dává tušit i jeho budování armády plné robotů a doplněné o dva „mutantí“ (pst, tohle slovo se nesmí používat, vždyť práva na mutanty vlastní Foxové!) sourozence: Quicksilvera a Scarlett Witch.

Právě Scarlett Witch je nejsilnější Ultronovou zbraní - její schopností je kromě telekineze také schopnost nabourat se hrdinům do hlav a namíchat jim v nich solidní guláš. Na prvním úspěchu postavené pevné týmové vazby se tak pomalu ale jistě začínají bortit a Avengeři se nejprve musí dát dohromady, než budou moci čelit další výzvě.

Příjemným překvapením filmu je na Marvel nebývalá práce s vedlejšími postavami. Tedy s těmi, které v minulých filmech byly vedlejšími postavami a na vlastní biják podle studia nemají dostatečný cool-factor. V první řadě jde především o Hawkeye, který se jakýmsi kouzlem dostal přímo do centra dění a dokonce je v podstatě tím hlavním hrdinou, jenž táhne vyprávění filmu kupředu. A rovněž i postavou, se kterou se divák naprosto nejsnáze sžije. 

 

Mistrnou práci předvádí Whedon ve střídání velkých-epických scén (kupříkladu záběr celého útočícího týmu v úvodních scénách jako by vypadl z efektní komiksové dvojstrany) s malými a intimními, postavenými na specifických vazbách některých postav. Můžeme tak sledovat narůstající vztah mezi Hulkem a Black Widow, jejíž dlaň se zdá být jediným uklidňujícím prostředkem pro zeleného vzteklouna. Či decentně filozofickou genezi Visiona nebo vztah sourozenců Maximoffových.

Naopak problém ve druhých Avengers nastává při komponování humoru. Whedon se opět snaží velkou scénu tu a tam odlehčit nějakým vtípkem - narozdíl od předchozího dílu však tentokrát často pouze jen ruší. Což je způsobeno především právě tou skutečností, že po většinu stopáže působí Avengers: Age of Ultron oproti staršímu sourozenci o tolik dospěleji.

Hodnocení: 80%

Jak zní stromy?

Dlouho jsem nenarazil na něco tolik zajímavého, jako je projekt německého hudebního experimentátora s prakticky neskloňovatelným křestním jménem Bartholomäa Traubecka.

Ten dal dohromady gramofon připomínající senzor, který dokáže „přečíst“ stromové letokruhy - respektive analyzovat jejich sílu, barvu, intenzitu a texturu, a následně je pomocí algoritmu přeložit do pianových not. 

Bartholomäus vydal dokonce celé „stromové album“ s názvem Years. Na něm je možné si poslechnout skladby „nahrané“ rozličnými druhy stromů - javorem, ořechem, dubem či olší. Celé album je k poslechu zde (odkaz).

Data pro tuto stromovou hudbu - výšku, délku a důraz tónů - tedy předdefinovává hardware a software, který převádí charakteristiku letokruhu na charakteristiky zvuku, ale určují je letokruhy samotné.

Ergo můžeme z nich zjistit nejen kolik je danému stromu let, ale i jakou písní „tam uvnitř“ zpívá.

Nádherný nápad - a koneckonců i výsledek.

Pravda, Traubeckův projekt je trochu EKO a trochu hippie, což jsou termíny, dnes mnohými považované takřka za sprostá slova, ale na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Takže, už jen sestavit totožný přístroj a skočit na pilu pro nějaké ty "gramodesky"...