Umění rozsahu

Fejeton ve 3000 znacích? Ono se mnohem snadněji, než udělá, řekne: “Napiš to na takový a takový počet znaků.” Takové zadání je obzvlášť ve spojitosti s uzávěrkou textu skutečný oříšek. Pisatel se posadí před nepopsaný list, v dnešní době tedy spíše bělobou zářící textový soubor, a snaží se odkudsi ze vzduchu zachytit slinu nebo múzu (v závislosti na tom, v jakém stupni poetičnosti se momentálně nachází jeho letora), zatímco to vypadá, že spíše chytá lelky. Občas myšlenka doopravdy přijde, někdy je však nutné páčit ji hasákem. Pátrat na internetu po pracích podobného tématu, což vždy sklouzne k nevyhnutelnému prokrastinování, dopustit se lehkého eklektismu, ptát se dovednějších známých, snažit se přesvědčit dovednější známé ke splnění úkolu za pisatele, což se samozřejmě neobejde bez náležité odměny, vyhrožovat dovednějším známým špetkou toho násilí. Někdy nezbývá nic jiného, než se prostě modlit.

Nakonec se ve většině případů pisatel dostane k samotnému a osamocenému psaní. Spustí klávesnicový prstovalčík a převádí svoje velkolepé myšlenky do živoucí podoby. Zhruba každých dvacet úderů kliká na funkci textového editoru, která mu spočítá stávající počet znaků, odpočítává je jako vzdálenost k dosažení cíle maratónu. Velice záhy mu dochází, že na daný rozsah nemá šanci dosáhnout, vrací se proto v textu zpět, přidává tu slůvko, tu větu, natavuje text jako kaši, což mu často ubírá na čitelnosti a smysluplnosti. Ale stanovený rozsah, slovní spojení stvořené jakýmsi zlovolným božstvem, však představuje neoblomnou překážku.

Každý chléb je však o dvou kůrkách, každá mince má rub i líc, i dodržení rozsahu má svou alternativní stránku. Samozřejmě, je to ten moment, kdy pisatel doopravdy dostal nápad. Prstovalčík se změnil v pravé punkové prstopogo, text bezuzdně kyne, řádky sviští. Teprve po dokončení dokonalého díla pisatel zjišťuje, že stanoveného rozsahu hravě dosáhl...

... a o několik set či tisíc znaků jej i přeskočil. Co teď? Současná vláda velí škrtat, pisatel proto hloubá nad textem a přemýšlí, jakou část po vzoru filmových režisérů sestříhat. Jelikož však není profesionálním škrtem, nemá nejmenší ponětí, jak do textu zasáhnout, aniž by mu to ubralo na velkoleposti.

Zažíval jsem takové situace především ve chvílích, kdy jsem měl začít psát do jistého magazínu filmové recenze na ploše bratru neveliké - 1900 znaků (včetně mezer a zhruba 150 znakového infoboxu). Navyklý psát texty tohoto typu na zhruba dvojnásobném rozsahu, píšící si při sledování daného filmu dokonce i poznámky čítající vyšší počet znaků, musel jsem se, jak se říká, “za provozu” naučit vysokému umění zkratky. Další krušný moment pak přišel ve chvíli, kdy se jistý magazín graficky vyvinul a textová plocha ještě více ustoupila té obrazové. Vepsat recenzi do 1100 znaků tak, aby měla hlavu, patu, vypovídající hodnotu a ještě byla alespoň trochu nápaditá, to už vyžaduje náležitý kumšt.

Zakládám tímto odboj proti fixním rozsahům. Členy nabírám každé pondělí v 17 hodin na adrese