Temný případ (seriál)

I přes nepopiratelné narativní kvality média televizního seriálu oproti filmům (především co se prostoru pro rozvíjení postav a výstavbu zápletky týče) se stále počítám spíše za fanouška filmového. Co fanouška, cinefila. I když letošní rok ne v takové míře, jako loni, po několika dnech bez zhlédnutí nového filmu začínám být nervózní. Tu a tam se však k nějakému seriálu přeci jen dostanu – třebas, když jej provází pověst čehosi výjimečného.

Takové renomé je však v podstatě dvousečnou zbraní. Vybudí totiž očekávání do takových výšin, jichž dílo samotné prakticky nemá šanci dosáhnout. Temný případ je toho ukázkovým příkladem.

Osmidílný seriál, který měl být televizním Sedm (kultovní film Davida Finchera) jedenadvacátého století, se v úvodních epizodách rozjel vskutku parádně. Působivá okultní zápletka, skvělé postavy hlavních detektivů (každý z nich je magor úplně jiným způsobem) a perfektní budování atmosféry skrze dlouhé záběry, pomalé jízdy kamer, skvostně táhlé tempo a bažinaté a tísnivé prostředí americké Louisiany, která si svůj díl práce odvedla již v dalším HBO seriálu Pravá krev. K tomu skvělý způsob vyprávění ve dvou časových rovinách.

Pak však přišla epizoda 3, která měla zásadně nabourat moje uvažování o Temném případu jako mistrovském dílu. Jelikož je totiž hlavní vyšetřovatelské duo popisováno jako zkušený detektiv + detektiv génius, je poměrně nelibé vědět pointu o celých pět epizod dříve, než hlavní postavy. A nikoliv proto, že by vám tvůrci ukázali stopu, k níž hrdinové neměli přístup. Ten výrazně chytřejší z vyšetřovatelů ji měl dokonce přímo před očima. (Nesmutněte však za toho druhého, méně briskního - ten měl před očima zase dokonalé poprsí Alexandry Daddario.)

Jen na pointu se však můj problém s Temným případem neomezuje. Jde mi o epizody pět a šest, v nichž zbytečně nabobtnávají vedlejší linie, a jindy poutavé nihilistické filozofování jedné z postav se začne točit v kruhu. Placatém kruhu, chcete-li. Zkrátka, seriál v tuto chvíli začíná být notně natahovaný.

Přesto je třeba uznat, že Temný případ je působivé dílko. Scénáristicky by jistě snesl nějaká dílčí vylepšení, po režijní stránce je však neuvěřitelně vymazlenou podívanou. Justin Lin a (především) Cary Fukunaga ukazují svoje schopnosti v celé jejich kráse a síle. Jen ta přelomovost se nějak nedostavila.

Ovšem na druhou řadu (nový příběh, nové postavy, noví herci – Colin Farrell, Vince Vaughn a Rachel McAdams) se stále těším. Jen ta očekávání budu efektivněji krotit.