O psaní: 13 psacích tipů od Chucka Palahniuka

Představovat Chucka Palahniuka snad není nutné. Jeden z nejpopulárnějších autorů dneška se proslavil knihou (a její následnou filmovou adaptací v režii Davida Finchera) Klub rváčů. Jeho poutavý styl je vyhledávanou literární lahůdkou pro čtenáře z celého světa.

Článek je částí z šestatřicetidílné kolekce esejů o psaní. Ty začal Chuck psát někdy v roce 2005. A teď jeho text:

Před dvaceti lety jsem se o Vánocích procházel s kamarádkou centrem Portlandu. Všude velké obchody: Meier a Frank... Friedrick a Nelson... Nordstroms... Jejich ohromné výlohy ukazovaly jednoduchou scénu: manekýn nosí oblečení nebo drží parfém v kopě falešného sněhu. Ale výloha u obchodu J.J. Newberryho, sakra, ta byla přeplněná panenkami, cetkami, stěrkami a šroubováky, vysavači, plastovými ramínky na šaty, umělými květinami, sladkostmi - další položky si umíte představit. Každý z těch stovek rozdílných kusů byl navíc naceněn na červené cedulce. Když jsme proházeli kolem, má kamarádka Laurie řekl: „Jejich filozofie výlohové stylizace musí být: ‘Jestli výloha nevypadá dobře, dejte toho do ní víc’.“

Vystihla to skvěle a já se zasmál a uchoval si tuto situaci v paměti po dalších dvacet let. Ta ostatní, pěkná okna... jistě byla stylisticky chutnější, ale nevybavím si z nich vůbec nic.

Cílem této eseje je „dejte toho do ní víc.“ Smíchat dohromady jakýsi druh Vánoční moudrosti s nadějí, že bude užitečná.

Tip jedna

Před dvěma lety, když jsem napsal první z těchto esejů, byl o mé psací metodě „kuchyňského budíku“. Esej jste nikdy nečetli, takže tady je ta metoda: Když se vám nechce psát, nastavte si kuchyňský budík na hodinu (nebo půl hodinu), zasedněte a pište, dokud nezazvoní. Pokud vaše nechuť k psaní přetrvala, máte na hodinu volno. Ale pravděpodobnější je, že v době jeho zazvonění budete psaním tak strženi, že budete s chutí pokračovat.

Místo kuchyňského budíku si můžete také klidně dát prát prádlo. Střídání intelektuálně náročné činnosti (psaní) s bezmyšlenkovitou drobnou prací praní nebo mytí nádobí vám zároveň pomůže utřídit si myšlenky a vyplodit nové nápady. Když nevíte, co s příběhem dál... umyjte záchod. Vyměňte povlečení. Prokristapána, klidně si očistěte počítač. Nápad přijde.

Tip dva

Vaše publikum je chytřejší, než si myslíte. Nebojte se experimentovat s formou příběhu nebo časovými skoky v ději. Moje osobní teorie je, že mladí čtenáři opovrhují většinou knih nikoliv proto, že by byli hloupější než jejich starší „kolegové“, ale protože jsou naopak chytřejší. Filmy nám ukázaly velmi sofistikované metody vyprávění. A proto je dnes mnohem těžší, než tušíte, vaše publikum šokovat.

Tip tři

Než zasednete ke psaní scény, přehrajte si ji několikrát v hlavě a zjistěte její význam. Na co z předchozích částí tato scéna navazuje? Co bude znamenat pro následující scény? Čím tato scéna obohacuje vaši zápletku? Nejen během práce, ale i třeba při řízení, při cvičení, při nakupování, stále na to myslete. Mějte při sobě třeba nějaké papíry a pište si poznámky, když vás cokoliv napadne. A teprve když jste si jisti, sedněte a pište. Nedělejte to znuděně, mechanicky, s nepřipravenou myslí. A nenechávejte svého čtenáře brodit se scénami, kde se toho děje jen málo, nebo vůbec nic.

Tip čtyři

Překvapujte se. Pokud dokážete dovést příběh - nebo nechat se příběhem dovést - do míst, která vás ohromí, pak dokážete ohromit i čtenáře. Momenty, v nichž dojdete k předem nepřipravovanému překvapení, zvyšují šance, že ohromíte i náročnější čtenáře.

Tip pět

Když se zaseknete, vraťte se a přečtěte své předchozí scény, hledejte postavy, které někde odpadly, nebo detaily, které můžete použít jako „pušku visící na stěně“. Během psaní závěru Klubu rváčů jsem neměl ponětí, co udělat s kancelářskou budovou. Ale opětovné přečtení první scény mě přivedlo k mimoděk pohozené poznámce o podomáckém způsobu výroby plastické trhaviny pomocí smíchání nitráku s parafínem. A ten hloupoučký dovětek: „Parafín mi absolutně nikdy neúčinkoval,“ pro mě představoval perfektní „pušku na stěně“, která mohla v závěru vystřelit a zachránit mou vypravěčskou prdel.

Tip šest

Používejte psaní jako svou výmluvu k pořádání každovíkendové párty - dokonce i když takovým párty říkáte „workshop“. Každá minuta, kterou strávíte s lidmi, kteří si cení a podporují psaní, vybalancuje ty hodiny strávené o samotě, psaním. Dokonce i když jednoho dne budete svou práci prodávat, žádné peníze nevyváží čas, po který jste museli být sami. Buďte s lidmi, bavte se o psaní. Věřte mi, nechcete se na stará kolena ohlédnout zpět a vidět jen chvíle, kdy jste byli „na samotce“.

Tip sedm

Dovolte si být Nevědoucím. Tahle malá rada přešla stovkami lidí a teď je i u vás. Čím déle dovolíte svému příběhu nabývat tvar průběžně, tím lepší tvar to ve finále bude. Netlačte se hned do vymýšlení point a celého příběhu. Jediné, co musíte znát, je další scéna, případně pár dalších scén. Nemusíte mít promyšlený každý moment od začátku do konce, dokonce - když si příběh takto důkladně promyslíte, bude jeho zpracování pěkná nuda.

Tip osm

Pokud cítíte, že vás příběh svazuje a chcete větší volnost, neváhejte vyměnit postavám jména. Postavy nejsou reálné, nejsou vy. Svévolnou výměnou jejich jmen získáte nový odstup k tomu, abyste je pořádně potrápili. Anebo ještě dál - klidně zcela vymažte nějakou postavu, když to vašemu příběhu prospěje.

Tip devět

Jsou tři druhy řeči - nevím, jestli je tohle PRAVDA, ale slyšel jsem to v semináři a dává mi to smysl. Ty tři typy jsou - deskriptivní, instruktivní a expresivní. Deskriptivní je: „Slunce je vysoko...“, instruktivní: „Jdi, neutíkej...“ a expresivní: „Ouch!“ Většina začínajících autorů fikce používá jen jeden, maximálně dva z nich. Takže použijte všechny. Míchejte je. Tak lidi doopravdy mluví.

Tip deset

Napište knihu, kterou byste si sami chtěli přečíst.

Tip jedenáct

Nechte si udělat autorskou fotku na obálku teď, když jste mladí. A získejte negativy a práva na tuhle fotku.

Tip dvanáct

Pište o problémech, které vás doopravdy rozčilují. To jsou ty jediné věci, které stojí za to psát. Ve svém kurzu, pojmenovaném „Nebezpečné psaní“ Tom Spansbauer zdůrazňuje, že život je příliš cenný na to, abyste jej strávili psaním krotkých, konvenčních příběhů, které se vás osobně nedotýkají.

Tip třináct

Ptejte se rodičů a přátel, jací jste byli jako děti. Nebo lépe - ptejte se, jací oni byli jako děti. A pak jenom poslouchejte.