Ultimátní komiksový komplet se
bezesporu stihl stát jakýmsi fenoménem na našem komiksovém trhu. Což není
překvapení – přinášet komiksařům významnější kusy slavné stáje Marvel
v hardbacku za bratru příjemná dvě kilča (později 250,-), to je sázka na jistotu. Už dnes
jsou některá z čísel oné vybrané šedesátky (v současnosti již víme, že i
v Čechách bude tato základní řada o další kopu navýšena) jen špatně
sehnatelná.
Jednou z nejvýznamnějších
akvizic, se kterou jsme se mohli v rámci „ÚKáKáčka“ seznámit, je specifická (v
rámci nakladatelství orientovaného spíše na superhrdinské extraefektní
oddychovky) minisérie 1602 z pera veleoblíbeného komiksového scénáristy,
spisovatele (a mnohé další) Neila Gaimana. Ten se mezi první autorskou
komiksovou ligu vyšvihl parádní sérií Sandman, nedávno jsme si mohli přivonět
k jeho Černé orchideji, ve svých rukou měl třebas také milý, dvousešitový minipříběh Batmana a
jeho smrti Co se stalo s temným rytířem?
I jednoho dne přišel Neil Gaiman
k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná
omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli
Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green
Goblinem.“ Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém: v rámci tradic
žánru i nakladatelství a zároveň jako by „z druhé strany“, jak je jeho zvykem u
Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská
ručka sáhne.
Na tradice zezadu
A tak vzal tradiční hrdiny,
s nimiž se potýkal jako chlapec-čtenář v šedesátých letech – v onom
bájném druhém "Zlatém věku" Marvelu. Počkat, Zlatý věk, volná asociace, šup sem rovnítko – Zlatý
věk za vlády Královny Alžběty I.! Zadní vrátka k obejitím tradic byla
nalezena. Gaiman sebral některé z hlavních postav, na nichž Marvel
v šedesátých letech budoval své renomé, a zasadil je do roku 1602, těsně
před smrt velké královny.
Ne, mezi budovami Londýna se
neprohání Spider-Man ve svém červeném spandexu, každý z oblíbených hrdinů je
přimknut době příběhu. Sir Nicholas Fury pracuje coby špión Jejího Veličenstva,
jeho pravou rukou je mladý Petr Parquagh – obyčejný chlapec s lehkou
úchylkou na pavouky, tajemný pan Strange je královniným „lékařem“, králem
nočních ulic je irský slepý bard a ďábel Matthew, chromý Javier je ředitelem
školy pro speciální syny významných rodin, na niž inkvizice pohlíží jako na
sídliště ďáblova plémě, zlovolný baron Otto von Doom lační po opanování Evropy…
a mnohé, velemnohé další.
Je to v podstatě jedna velká
a zábavná hra, kterou Gaiman se čtenářem hraje. Ani za mák se ovšem nesnaží jej
lacině tahat za nos, k jednotlivým postavám většinou dodává dostatečné
množství vodítek, zaručujících, že jejich původ komiksově vzdělanější zaručeně
poznají. Po svém však hrdiny ještě malinko postrčí do mýtických struktur
(Ačkoliv, co jsou komiksoví hrdinové, když ne báje a mýty dneška? Není Superman
Heráklem současnosti?), takže se kupříkladu z členů Fantastické čtyřky
mohou stát symboly základních elementů. A tento zábavný intertextuální koktejl
ještě zvládá chytře provázat se skutečnou historií. A současností. A tedy i
zařídit, aby šla čtenáři hlava kolem nad jeho autorským géniem, aniž by přitom
působil jako onanista.
K dokonalosti pak Gaimanův
scénář dovádí kresba Andyho Kuberta – s výraznou tužkou, častou detailností
věrnou evropským tradicím.
Ve zkratce: ano, tohle se
zatraceně povedlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat