Napsat, že mám rád filmovou hudbu, by bylo slabé označení. Miluju filmovou hudbu. Podle dat z last.fm je v dvacítce mých nejposlouchanějších hudebníků hned patnáct autorů filmové hudby, mezi něž se vetřeli Ludwig van Beethoven, Metric, UNKLE, The Rolling Stones a Daft Punk (hádejte proč - geniální soundtrack k Tron: Legacy).
Skvěle se při filmových skladbách čte, píše, pracuje, je obstojnou nástupkyní klasické hudby. Zkrátka láska jako trám.
Těžko proto popsat, jakou jsem měl radost, když mi napsal kamarád, že vyhrál dva lístky na koncert Ennia Morriconeho v O2 Aréně - a o jeden by se se mnou chtěl rozdělit.
Velkou.
Morricone je mezi autory filmové hudby legendou. Poslední z velikánů, kteří tvořili ještě ve zlatém věku filmu (před rozpadem hollywoodského studiového systému v pozdních šedesátých letech). Ve své skupině zbývá snad už jen on a John Williams.
Jeho hudba k filmům jako Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý, Mise či Bio Ráj patří mezi soundtrackové klenoty.
Právě skladby z těchto filmů patřily mezi vrcholy koncertu. Když - dvakrát - spustila velkolepá Ecstasy of Gold z Hodný, zlý a ošklivý, všechny chlupy na těle se mi poslušně postavily do pozoru, nehledě na skutečnost, že nasazené tempo skladby bylo ďábelské, a proto se lehce vytratila její procítěnost. Proč ji naživo hraje Ennio o tolik rychleji?
Jenomže ony nejkultovnější kusy byly proloženy jakousi hudební vatou, několika skladbami, které jsem znal málo, nebo vůbec. Většinou šlo o rutinní tvorbu bez jasného rukopisu mistra Ennia - tu připomínající právě Williamse, jinde zase Jerryho Goldsmithe.
Navrch se do programu nedostala skladba z mých nejoblíbenějších: Rabbia E Tarantella.
I přesto jsem O2 Arénu opoštěl s pocitem skvěle stráveného večera. Po stránce programové je návštěva kupříkladu Pražského filmového orchestru (skladby z Pána Prstenů vedle hitů ze Star Wars, no neberte to) větším posluchačským blahem.
Ovšem tentokrát jsem mohl na vlastní oči vidět dirigovat skutečnou legendu, což se sakra počítá.
Žádné komentáře:
Okomentovat