Čtenářský deník 2015

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je první desítka:

 

Robert W. Chambers: Král ve žlutém

Při hodnocení bych knihu rozdělil na tři části:
- úvodní třetina patří mysteriózním příběhům o záhadné knize "Král ve žlutém", která v lidech rozdrnčí struny příčetnosti až k prasknutí. V těchto příbězích je rozpoznatelný inspirační zdroj Lovecrafta. Chambers je však neprodává s takovou grácií jako Mistr, dokonce ani jako jeho předchůdci Poe či Ambrose Bierce. Přesto slušné počtení.
- ve druhé třetině dojde na překvapivě (v porovnání s předchozí částí) citlivé romantické fantazie, z nichž některé vůbec nepůsobí zestárle - tady jsem si knihu užíval nejvíce
- závěrečné povídky patří nedávné (pro Chamberse) historii Paříže a americkým studentům umění - s těmihle texty jsem měl největší problém, nepřinášejí nic zajímavého po stránce formální i obsahové.

Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii – Život, vesmír a vůbec

Stopař u mě začíná trpět podobným neduhem jako "konkurenční" Zeměplocha - po několika knihách už ty geniální vtipy zkrátka toliko neokouzlí. 

Třetí kniha je v jejich kladení navíc lehce střídmější a naředěnější - přesto mám tucha, že si už napořád budu pamatovat, v čem tkví umění létat.

Alissa Nutting: Tampa

Tentokrát trochu říznější názor, ale vzhledem k povaze knihy...
Nakonec ne tak provokativní, jak jsem čekal (i když, berte toto tvrzení od člověka, který do vyhledavače zadává termín MILF i několikrát týdně, s rezervou), ale zase o mnoho chytřejší satira na školský i soudní systém a vlastně i společnost jako takovou.
Hrdinka je bezcitná sociopatka, která lidi kolem sebe vysává jako upírka, aniž by se nad svým počínáním kdy pozastavila - k snídani do sebe nechá manžela - svůj finanční zdroj vymasturbovat (její vlastní termín), aby k obědu zničila život nějakému čtrnáctiletému kloučkovi, kterých má kolem sebe coby učitelka poměrně dost.
Nelze v Tampě nevidět anabázi na procesy s podobně "postiženými" učitelkami, na nichž se vždycky rád přiživí bulvární tisk. Nutting navíc hned ve své prvotině vykazuje zábavný a hravý styl, ve kterém je trochu cítit inspirace Palahniukem.
Perličkové P.S.: Při porovnání s Lolitou (která by se mohla zdát - chybně - tematicky podobná) vychází najevo, že zlo je vždycky na stranách žen - nezávisle na věku. :D

Před Strážci: Ozymandias/Karmínový korzár

Chápu (a chápu i proč), že jdu v tomhle případě trochu proti proudu, ale pro mě osobně je Ozymandias/Karmínový korzár nejlepším svazkem téhle diskutabilní série. Veidtovo košaté komentování a myšlenkové pochody mě nenudily, naopak - bylo zajímavé sledovat jeho minulost, každý ten krůček za krůčkem až k velkolepému cíli. 

Karmínový korzár je příběhově postaven na pirátských historkách (proto připomíná i třebas Piráty z Karibiku), takže nepřekvapí ani motivy, ani líbivou, i když dnes už poměrně klasickou pointou. Ale ta parádní kresba z něj dělají pěkný zážitek. 

Jednohubka o Dollarové Billovi je pak nádhernou satirkou s poměrně silným koncem.

Robert J. Sayer: Flashforward

Příjemné překvapení. Tvorba Roberta J. Sawyera je mi známá, leč nikdy jsem se s ní neseznámil blíže, což do budoucna dozajista napravím. Ke knize jsem se dostal v podstatě díky znalosti seriálové adaptace, která na Sawyerově zápletce staví, jak je zvykem, docela jiný příběh.
Při spuštění velkého pokusu v CERNu dojde k neočekávané události - všichni lidé na světě (a další tvorově s vědomím, třebas opice) na dvě minuty omdlí a každý vidí sebe sama v budoucnosti za 20 let. Následky jsou samozřejmě katastrofální, především na dálnicích a v letadlech, která zrovna neměla to štěstí být tak vysoko, že fungovala jen na autopilota a tak jim dvouminutový výpadek v kontrole nevadil.
Bavilo mě, jak svůj nápad Sawyer vytěžil téměř na maximum - kromě dějových linií samotných jsou před každou kapitolou titulky novinových zpráv (a leckdy je v nich mnoho humoru). Zábavný byl i koncept jedné z ústředních linií - detektivka naruby, kdy postava ví, že zemře, a tak pátrá po vrahovi, aby jej mohl zastavit předem.
Ve zbytku kniha stojí na klasickém sci-fi tématu - nervozitě z rychlosti vědeckého a technologického pokroku. Máme si hrát na Boha? Je to, co víme, skutečně pravda? Sawyer poměrně obratně míchá fyziku (jejíž pravdivost v textu naštěstí nejsem schopen úplně posoudit, díky čemuž jsem nebyl při čtení srážen, ale zněla mi poměrně košér) a "masovou filozofii" - nenáročnou a snadno pochopitelnou. Ani jedno z toho neubírá knize na čtivosti - a je to vysoká čtivost, dlouho jsem se takto nezačetl.

Michael J. Sullivan: Královské spiknutí

Do čtení téhle knihy mě v podstatě dotlačil kamarád, jehož vkusu si poměrně vážím - leč tentokrát jsme se nesešli.
Královské spiknutí je totiž jen čtivá a svižná jednohubka - nic více, nic méně - nic, z čeho by měl být člověk nějak extrémně nadšený. Postavy jsou sice zábavné (především svými netušenými schopnostmi), ale neskutečně ploché a klišovité, zápletka je triviální a okořeněná jen tím, že protagonisté patří mezi nájemné zloděje (což už ale není kdovíjak originální postup). Potěšil dobrý překlad.
Jako odpočinkovka před spaním fajn, ale nic více.

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.

V našich žánrových vodách hojně opěvovaná kniha, na kterou jsem měl proto spadeno už nějaký ten pátek. A Poláček potěšil a zklamal zároveň.

Dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně - kniha je krásně napsaná, s důrazem na detaily a libozvučnost, je zasazená do alternativní reality v nejlepším duchu mého oblíbence Philipa K. Dicka (jehož občas i připomíná) v kombinaci s rodinnými mindráky, chytře nabaleno na naši pravou realitu (první polovina padesátek pod nadvládou nácků vlastně nepůsobí o mnoho jinak než první polovina padesátek pod nadvládou komančů). A doplněno o - a tady přichází, jak jsem zpětně dobádal, můj problém - magii. Vím o Hitlerově vášni v okultismu a spiritualismu, dokonce i o Thulské společnosti, propojení oné doby s magií mi připadá v pořádku (třebas v textech Tomáše Bandžucha), ale ve Spěšném vlaku mi tyto fantasy prvky jednoduše neseděly a jenom mě rozrušovaly.

Na naše poměry jde bezesporu o parádní dílko - ovšem já očekával (a přehnaná očekávání vložená do Spěšného vlaku knize jistě nepřilepšila), že při jejím hodnocení nebudu muset dodávat ono entrée "Na naše poměry".

Alejandro Jodorowsky, Moebius: Incal 

Těžko psát o Jodorowském, ten člověk je snad z jiné dimenze. Jak ukazuje skvělý loňský dokument Jodorowského Duna, Incal obsahuje mnoho prvků z připravované adaptace veledíla Franka Herberta, která vlivem připosranosti šéfů hollywoodských studií padla. Jen těžko si těchto prvků poté nevšímat. 

Jodorowsky s Moebiem však stvořili svébytné sci-fi dílko, obratně balancující na hraně parodie. Jejich fantazie se zdá být bezbřehá - ač mnohé nápady dnes působí již úsměvně naivně. I přesto je (především díky parádní kresbě) Incal Dílo (s velkým).

Jeff Smith: Kůstek 6 – Hledači pokladů

Tak jako takřka každá rozsáhlá série, i Kůstek má svůj "připravovací" předposlední díl. 

Ten, v němž se toho zase tak moc nestane, figurky se zdánlivě bezcílně pohybují po šachovnici, nenachází mnoho odpovědí (spíše zakopávají o další otázky) a připravují se na bouři.

A bouře se blíží.

Jeff Smith: Kůstek 7 – Koruna z rohů

Velké kůstčí finále!

Epické bitvy přibaleny. Poslední Kůstek je doslova narvaný akcí, aniž by Jeff Smith zapomínal na prvky, které jeho sérii zvedají mezi legendy: roztomilost, vtip, dojemné scény a Trnčina stehýnka. Snad jen ten závěr nemusel být tak natahovaný - ale chápu, ani autorovi se s postavami nechtělo loučit. 

Byl jsem na tom podobně.