Tak dlouho jsme zvažovali, že si pořídíme psa, až jsme si
pořídili kočku. Respektive kocoura, abychom byli genderově přesní. Zlatý
whiskas, zajímají-li vás ty věci jako čistokrevnost a rodokmen.
Pro nás je to především ztělesněná chlupatá roztomilost na nožičkách.
Vyzvedávali jsme jej u jeho dočasné rodiny, které na první
pohled vládne paní domu - blonďatá, hlasitá cca čtyřicítka, jež očividně občas
pomůže rodinnému rozpočtu prodejem koček. Ale proč ne, žejo. Moje mamka takhle
kdysi prodávala jorkšíry.
V přepravce v MHD i mimo ni se minikočičák tvářil
jako uzlíček nervů, který každou chvíli vyskočí z kožichu (dle jeho
vykulenosti nejspíše očima) a zdrhne, zatímco zbytek těla dostane infarkt. Tep
měl v rytmu tvrdého techna, řekl bych tak 220 BPM.
My se ženou jsme po cestě probírali alternativy, kterak to
malé stvoření uctít adekvátním jménem. A jelikož jsme oba popkulturní magoři,
možností se nabízela celá plejáda:
-
Al Pačičíno
-
Mňautin Tarantino / Quentin Mňautino
-
Clark Kent. Nebo taky Clark Kočkent.
-
Nějaká postava z Červeného trpaslíka. Třeba
„Dave Lister“. Nebo kreativněji „Kocour“.
-
Když Kocour, pak samozřejmě také: „Pejsek“. Ale
to mu nemůžeme udělat, všechny ostatní kočky by se mu za tuhle dehonestaci vysmňauly.
-
Humphrey Bogart. To protože jsme nedávno znovu
viděli Casablancu.
-
Whiskas. To protože zdrobnělina – Whiskey.
Co jsme nakonec vybrali? Nic. Rozhodli jsme se, že počkáme
na to, jakou bude mít osobnost, a teprve podle toho jej vhodně pojmenujeme.
O zhruba hodinu a patnáct kilometrů později se kočičák
seznamoval se svým novým domovem. Nejprve jsme jej nechali v otevřené
přepravce, aby se sám mohl rozhodnout, kdy vyleze ven. A po dvacetiminutovce
bez pohybu jsme ho, trochu netrpěliví, popostrčili. A vytáhli ven. Ukázali mu,
kde bude jíst. Kde bude spát. Kde bude kadit and stuff. Kocoura však nejvíc
zajímalo, kde se může schovat.
Jelikož jsme mu zapomněli předem koupit hračku, vyrobili
jsme jednu z chlupaté třásně z ženiny starší šály a z tkaničky. Díky
téhle „hračce“ a naší trpělivosti začal pomalu, hodně pomalu pookřávat a osmělovat
se, což obnášelo i vydávání se na průzkum. Velice postupný průzkum. Vždy ušel
jen pár kroků do neprobádaných končin značky „Hic sunt Leones“, načež vzal
rozum do hrsti a zdrhnul zpátky do krabice, kterou si stihl pronajmout jako
svou Cat-cave. (Jasně, je to narážka na Batmana.)
Nakonec se přeci jen rozhodl poznat všechna dostupná
teritoria, mezitím nás stihle vele-potěšit, když si šel odskočit na kýžené
místo určení. A stihl vlézt do knihovny a položit se na knihy k Vonnegutovi a Connie Willisové, takže je jasně náš a navíc má vkus. Na sbírání koulí do tlapky, nutné k probuzení kolumbovské
touhy objevovat, mu přitom stačilo jen pár hodin. Což taky znamená, že se
přiblížila doba spánku.
Alespoň pro lidi.
To se kočičákovi nelíbilo – i především proto, že jsme se rozhodli
mu teritorium ložnice prozatím nezpřístupnit. Své pocity přitom dával najevo
hlasitě a s železnou zarputilostí. Což je pochopitelný, brečet první den
bez mámy. Mně se to stává dodnes…
A jelikož jsem páníček měkosrdcatej, rozhodl jsem se, že
tedy jakože budu spát s ním, do předsíně jsem si proto nainstaloval
matraci z „pokoje pro hosty“.
Za noc kňourl jen párkrát. A na matraci na podlaze se spí
mnohem lépe, než jsem čekal.
Možná mu stejně nakonec budeme říkat „Kňoural“ nebo
„Kvíčala“.
Žádné komentáře:
Okomentovat