Kočičák nám dělá radost. Tedy většinou. Pokud zrovna vytrvale nemňouká,
což tedy dělá docela často – vlastně tím vyplňuje čas mezi spánkem, jídlem a
hraním si (DIY kočičí hračka z třásně a tkaničky dostává neskutečnou sodovku),
ke kterému se ještě dostanu. A tahle mezifáze nastává nejčastěji - překvapivě – v noci. První noc jsem
proto spal s ním, tu druhou zvládl už docela sám.
S důrazem na ono docela.
Když jsme jej v předsíni „opustili“ (předpokládám, že
tohle slovo přesně popisuje jeho úhel pohledu), začal nás vymňoukávat, což doprovázel
šmátráním pacičkou pode dveřmi. Druhý zvuk zněl jako několikatisícihertzová roztomilost,
ten první jako vuvuzela. Především jejich neotřesitelná pravidelnost pak má
účinky, které podle mě musí mít i mučení kapající vodou.
Takže jsme se nechali ukecat. Ne, pořád jsme ho nepustili
dovnitř ložnice (otázka je, jak dlouho tenhle intenzívní psychologický nátlak
vydržíme), zase jsme šli raději my k němu. S knížkou a lahvinkou vína
jsme si tak udělali epilog hezkého sobotního večera s tím, že půjdeme spát, až
kočičák usne.
První odpadla žena.
Někdy mezi druhou hodinou ranní a středou nakonec i kočičák. Byl jsem
vysvobozen a mohl to jít taky zalomit.
Jo, a abych nezapomněl. Konečně jsme vybrali jméno. Jak jsem
psal v první epizodě, chtěli jsme se rozhodnout na základě toho, jaký
vlastně kočičák bude – v tomhle má člověk přeci jen volnější ruku než
třeba u dítěte. (Ale bylo by fajn říkat ratolestem prvních 15 let jejich života
třeba jen „Potomku“ a otitulovat je až potom, ne?)
Osobnost se projevila rychle. Ono hraní si, decentně
nakousnuté v úvodu, představuje nejen honbu za opelichanou třásní, ale
také zběsilé lítání odněkud někam, které nejde nazvat jinak než jako zlobení.
Druhou osobitou vlastností je potom kočičákovo časté odpovídání. Mnohdy na zvuk,
který mu směřujete, reaguje mňauáním. A obzvláště, pokud mu něco vyčítáte, to
má tendenci neustále odmlouvat.
A nakonec vizuální indicie vedoucí ke jménu – ta kočičí ladnost
pohybů při hraní si, šelma v něm prostě pořád je. Nebo spíš šelmička.
(Nepoužíval tohle slovo Nabokov v Lolitě?)
Takže – voilá – seznamte se: kočičí pán Calvin Hobbes.
Říkal jsem už, že jsme popkulturní magoři?
A neprodává se někde kočičí rohypnol?
Žádné komentáře:
Okomentovat