Čtenářský deník 2015 - 3.

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady jsou postřehy k některým titulům ze třetí desítky:

Laura Joh Rowland: Shinju

Jako historický román a jakýsi průvodce Japonskem v období Edo... prosím. Rowlandová je barvitá, rozhodně nešetří s prodáváním svých znalostí o tomto prostředí, a tak poměrně věrohodně přibližuje zvyklosti, termíny, postavy, aj.
Jako detektivka - nic moc. Hlavní hrdina "vyšetřuje" zpočátku v podstatě tím, že se jde k někomu zeptat, zpovídaný jej pošle za někým dalším a tak se jde hlavní hrdina zeptat onoho dalšího, který jej pošle ještě za někým jiným a dál a dokolečka, než hlavní hrdina v podstatě deusexmachinovskou náhodou nezaslechne nejdůležitější stopu.

Ve výsledku jde tedy o poměrně čtivou historickou knihu (obzvláště pro fanoušky prostředí Japonska v období Edo), ve které se snad náhodou ocitla veskrze naivní detektivka.
 

Kim Newman: Anno Dracula

Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn - tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.

Na stránkách Anno Dracula pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Muž jménem Ove je v podstatě jako Eastwoodův film Gran Torino, ze kterého někdo odstranil všechen ten "thrill" ohledně gangů, nahradil jej kýblem laskavosti a citu, dalšími skvělými postavami a humorem. A nechal jej zrežírovat nikoliv Clintem, ale Frankem Caprou. Už dlouho (pokud někdy) se mi nestalo, že bych knihu během jednoho dne: - koupil - přečetl - převrátil - a rozečetl znovu To snad mluví za vše. Zkrátka jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje – Sonáta pro Azazela

Tedy, přiznám se, čekal jsem o Sonáty pro Azazela více. Fabianův (mnohými profanovaný) díl je takový nemastný-neslaný. V někteých scénách sice slušně staví atmosféru, ale tím výčet pozitiv zhruba končí. Akce nudná, jazykově také nedosahuje kvalit (rozuměj vtipu) páně Pavlovského. Po většinu stránkáže šeď, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne.

Rju Murakami: Piercing
 

Spíše povídka než román, v níž Murakami vypráví neuvěřitelně cynický příběh o zlu, zloduších a obětech.

A vypráví ho s takovou porcí černočerného humoru, že si čtenář jen těžko nenajde zalíbení. Murakami však exceluje i v těch mnohem temnějších pasážích.

Chuck Palahniuk: Strašidla

Snad první dílo, jímž se Palahniuk definitivně proslavil… a snad první dílo, v němž se zcela kompletně míjíme. Strašidla jsou jen lacinou módní přehlídkou hnusu, která se snaží za každou cenu šokovat.

Při takovém množství postav, které si po vzoru Dekameronu či Canterburských povídek vyprávějí příběhy, se navíc ukazuje největší mezera v Palahniukově talentu – slabý cit pro postavy. Když pracuje jen s jednou či dvěma, ještě jej dokáže jakž takž zakrýt, při takovém počtu však ani zdaleka. Postavy jsou si tak podobné a navrch výsostně nesympatické.