Nikdy jsem se tomu označení
nebránil, naopak. Jsem knihomol a hrdě se ke svému postižení hlásím.
Tak jako jsem byl loni posedlý
sledováním doposud neviděných filmů – což bylo zapříčiněno „prozíravým“
předsevzetím vidět pět set takových (úspěšně splněno!), jsem letos fanatik spíše přes písmenka a
stránky. Což neznamená, že by měly knihy minulý rok nebo filmy letos utrum. Jen
se trochu prohodil jejich poměr. (Doopravdy jen trochu, i tak bych viděl rád
alespoň dvě stě pro mě nových snímků.)
Opět to začalo předsevzetí, jen
bylo tentokrát mnohem více střídmé – stačilo přečíst padesát knih. Což se mi
podařilo… zrovna TEĎ. Tím to však nekončí, během prvních měsíců roku s koncovkou
14 na sebe totiž předsevzetí nabalilo souboj s jiným knihomolem o to, kdo
těch knížek letos přečte víc. Nepočítáme si komiksy či poezii, nutno
podotknout.
A tak tedy přišla padesátá knížka
letoška.
Samozřejmě jsem chtěl, aby nešlo
o nějaký brak určený k recenzi nebo oddychu. Takový kulatý počet, navíc
naplnění předsevzetí, muselo jít o něco speciálního. Nějaký dlouholetý rest, k němuž
jsem se ne a ne nemohl dostat.
Třeba Vonnegut. Ještě nikdy jsem
nečetl Vonneguta (já, ostuda!), přestože na něj spousta mých přátel pěje
oslavné ódy. Takže to měl být Vonnegut. Ale čím začít? Chronologicky, Mechanickým
pianem? Přišlo mi to tak nejrozumnější. Jenomže přišla trocha nezbytného
cestování po městě, takže jsem sáhl po té nejtenčí – paperbacku s tenounkými
stránkami, zaplněnými drobným písmem dost možná nejslavnějším Vonnegutovým
dílem, knize Jatka č. 5.
Můj
první
Vonnegut.
Byl jsem ohromen. Jeho
vynikajícími nápady, jeho smyslem pro humor a cyničností na jedné straně a
humanismem a citlivostí na straně druhé. V perfektním vyvážení.
Nejsem si
jist, zda jsem někdy četl formálně silnější válečný protestsong. Masterpiece.
Zato jsem si bezmezně jist, že
Jatka č. 5 rozhodně nebyly mým posledním setkáním s Kurtem Vonnegutem.
Žádné komentáře:
Okomentovat