„Tohle jsem nečekal.“ Kéž by se tato věta vázala
k bestselleru Gillian Flynnové, podle nějž natočil film oblíbený David
Fincher, v pozitivním tónu. K překvapivému příběhu, třebas, tak jak
jej Flynnová zamýšlela. Bohužel…
Zmizelá je příběhem manželů Dunneových, jejichž vztah se
blíží kritickému sedmiletému momentu, a přesně naplňuje tuto poučku. Oběma,
Nickovi i Amy, totiž nepřináší takřka nic jiného než znechucení.
Načež Amy zmizí. V den pátého výročí.
Dveře od domu jsou otevřené. Obývací pokoj je rozházený. Amy
je pryč.
Případ řeší policie, a pokud tipujete, že hlavním podezřelým
se brzy stane Nick, připište si plusový bod. Všechny objevené stopy postupem
času ukazují na něj. Třeba mladá milenka, kterou šoustal během posledního roku.
Nebo fakt, že byla Amy těhotná, přičemž Nick vyhlašoval, že o dítě rozhodně
nestojí.
Nebo Amyin deník, v němž jasně píše, že se bojí svého
manžela.
Zabil Nick svou ženu? Veřejné mínění je obráceno proti němu,
ale stanovisko masy je vždy vrtkavé. Hrozba možného trestu smrti však nad
Nickem visí jako znamení kletby.
Flynnová svůj příběh vypráví pomocí chytré, nicméně
v dnešní době již poněkud vyčpělé kompozici: kniha je rozdělena do dvou
částí, přičemž se po kapitolách střídají úhly pohledu obou manželů.
V první polovině jsou navíc Amyiny kapitoly pouze retrospektivní, kdy máme
možnost číst její deníkové zápisky. Druhá polovina pak přináší nutný zvrat
(který zkušený čtenář tuší již nějakou tu stostranu)a rozjíždí zcela nový druh
hry.
Flynnová se v podstatě pokouší o thriller
v nejlepší tradici Alfreda Hitchcocka. Včetně MacGuffinu v podobě
Amyina deníku. Jenomže Hitchcockovy filmy dnes oslovují nové diváky z řad
cinefilů (zapálených fanoušků filmu) svou formou a technickým zpracováním
spíše, než vytříbeností scénáristickou.
 |
| Gillian Flynnová |
Zápletka Flynnové je podobným způsobem naivní a nevěrohodná,
což se navíc stupňuje s přibližujícím se vyústěním, její hrdinové natvrdlí
(především Nick) a nesympatičtí (především Amy), Flynnová se však bohužel
nevyhnula ani logickým lapsům (sedačka, kterou Nick převrátit silou nedokázal,
ale Amy ano) a ještě bohuželeji ani falešné hře se čtenářem.
Obdobně jako Hitch pracuje především ve druhé polovině i
s vytvářením napětí: velký Al zastával názor, že diváka/čtenáře napnou
více informace, které zná a čeká tak na jejich vyústění, než šokující momenty.
I ty jsou ovšem pro správný příběh potřebné.
Šokující momenty Zmizelé však nejsou šokující, přestože se
Flynnová snaží trousit falešné stopy (jejich násilná razance vás paradoxně
přivede na správné řešení). Zmizelá není film (zatím) a Flynnová není
Hitchcock. Věřím ovšem, že by se siru Alfredovi její román pravděpodobně zalíbil, je tím správným
koktejlem lidských slabostí a psychóz, k němuž se rád obracel
v dobách svého nejplodnějšího období. Možná by se jej i pokusil zfilmovat.
O to větší se pojí zvědavost k tomu, co si
s podobně průměrnou (ano, Zmizelá je pouze průměrnou a poměrně
přeceňovanou, na druhou stranu ovšem vysoce čtivou knihou) látkou počne mnohem
syrovější a chladnější Fincher.
P.S.: Pokud jste Zmizelou již četli a podobně vás zklamala,
zkuste ji přečíst znovu, ovšem pouze z pohledu Nicka. Románu to jenom
prospěje.
Hodnocení: 60%
Žádné komentáře:
Okomentovat