Ac Sparta Praha vs. Viktoria Plzeň. Můj milovaný klub a jeho v současnosti
(ať si sešívaní myslí, co chtějí) největší rival. Zápas jara. A ono jo.
Loni, když se jejich utkání takto označovalo, výsledek
rozhodně nebyl tak kvalitní podívanou (ač dopadl stejně jednobrankovým
vítězstvím Sparty). Tentokrát však srdce fotbalového fanouška nejednou
zaplesalo, převážně však v prvním poločase. A převážně srdce sparťanského
fanouška.
Sparta do utkání vstoupila na výbornou s hvězdičkou.
Třikrát podtrženou. Agresivně napadala, roztahovala hru do stran, přecházela do
útočné fáze rychlostí, jaká se u ní často nevidí (za což mohl především skvělý
Marek Matějovský, na jehož výrazu bylo několikrát jasně vidět, jak si utkání
užívá). Nebylo divu, že se do vedení dostala hned v úvodu, v desáté minutě.
A po dalších čtrnácti minutách mohl být její náskok dvougólový.
Zaskočení Plzeňáci byli všude o krok pozadu, což vyústilo v několik
žlutokaretních „odměn“. Zkraje druhého poločasu však přišla první červená a
utkání dostalo docela jiný směr. Sparta hrála chytře, nikam se necpala,
zahrávala si se svým soupeřem jako s myší. Plzeň se k ničemu nedostala.
Po druhé červené bylo jasno.
Samozřejmě, na něco takového nejsou Viktoriáni zvyklí. To
oni jsou většinou tím aktivnějším, proti němuž se soupeři brání za cenu faulů.
Dohrávat v devíti – nevídané. A to měl rozhodčí Jech (mimochodem – emočně nabité
utkání odpískal skvěle, nezáviděl jsem mu) ještě mírnou, Limberský s Čišovským
jej některými svými zákroky o druhou žlutou přímo prosili (dokonce by si
červenou na semaforu zasloužili víc než třeba první vyloučený, Hořava).
V závěru se sice Plzeň zmohla na jednu šanci-nešanci,
kdy Horváthův přímý kop nečekaně proklouzl až k Vaclíkovi, nicméně to bylo
všechno. Teprve v poslední desetiminutovce se však ukázala plzeňská vyzrálost:
ochotně si chodili pro fauly ve středu hřiště, hra tak byla kouskovaná a jim se
hodila možnost nakopávaných balónů. Popravdě, byla to taky jediná šance, jak
změnit nepříznivý výsledek.
A tak jako možná i někteří z hráčů, i já v té době
poměrně trnul. Úplný opak euforické první půle, kdy jsem byl na svůj tým
nebetyčně hrdý. 1:0 je však málo. Obzvlášť, když měla Sparta tři a půl
(Hušbauer z úhlu sám před brankářem) dalších velkých šancí a druhá branka
byla jen otázkou času. Bohužel nakonec nepřišla, za což mohli být plzeňští a
fanoušci napínavých konců rádi.
I přesto vítězství zůstalo tam, kde mělo.
A jen zaslepenec by tvrdil, že nezaslouženě.
Žádné komentáře:
Okomentovat