Rok 2021 byl pro mě rokem...

Hned na druhý den nového roku jsem dospěl k tomu, že potřebuji napsat takovýto článek. Zápis. Záznam. Ohlédnutí.

Zas a znovu jsem totiž s přibližujícím se posledním prosincem propadal panice, že rok 2021 byl špatný. Nemyslím z nějakého globálního pohledu, to si netroufám hodnotit (byť existují jisté indicie, že ani v tomhle ohledu to nebylo lážo plážo), jen pro mě osobně. Že byl prázdný, že jsem v něm nic nestihl.

Zas a znovu mě napadaly další a další argumenty a vzpomínky, snahy, úspěchy i neúspěchy, zkrátka všechny ty momenty, které by ten dojem měly rychle zaplašit. Což se nedařilo.

Proto mě napadlo si je sepsat, ať jsou pohromadě. Můj muniční sklad pro depresi z výměny kalendáře.

Rok 2021 pro mě byl rokem:

Psa. 

Jasně, pořídili jsme si "chlupatý štěstí" už v průběhu roku předchozího. To ale znamená, že rok 2021 byl prvním, který jsme spolu strávili celý. A je to intenzivní. Pes je spousta starosti, jistých omezení (obzvlášť, je-li to takovej závislák jako ten náš  - a zároveň je-li páneček přecitlivělej jako já), ale taky ohromný  radosti. Ten pes nikdy nemá špatnou náladu. Vždycky nás vítá. Vždycky nás miluje, i když jsem na něj zrovna naštvanej, nebo nemám náladu. Zároveň, věren svýmu osobnostnímu pokřivení, paradoxně v těch nejvíc šťastnejch momentech nemůžu přestat myslet na to, že to "vždycky" nebude vždycky. 

Malin.

Všechno má svoje klady i zápory, stejně tak přestěhování se do domku na vesnici. Dojíždění do práce a slabej internet jsou k vzteku, ale když na zahradě postupně zrají maliny, každý druhý den jich nasbíráte malou misku, je to bohatství. A k tomu třešně. Jablka. Růže. 

Změny životosprávy.

Dělali jsme si super-suchej únor. Bez alkoholu, cukru (tj. slazené nápoje včetně energeťáků, na kterých jsem byl závislej, nebo i cukru do kafe), cigaret (to bylo jistý omezení jen pro mě, nikoliv pro mou drahou polovičku) a masa s výjimkou ryb a mořských plodů.

V závěru srpna jsem se k tomu poslednímu bodu vrátil a maso omezil. Nikoliv úplně, občas si ho dám, ale z každodeního masení se stalo maso na talíři tak třikrát do měsíce.

Taky jsme začali cvičit. Poměrně intenzivně, řekl bych v průměru 2-3x týdně (což je cca o 2-3x týdně víc, než v předchozích letech, nepočítám-li fotbal).

Výsledek? V průběhu února žena přinesla domů chytrou váhu. Když jsem se na ni postavil, napočítala mi přes 108 kilo. Dneska ukazuje 93. To beru jako úspěch - i když se mi nepovedlo mít těch 93 při cestě do Bretaně.

Hodinek.

Stal se ze mě chronomagor. První kusy jsem si sice koupil před loňskými (a vlastně už "před předloňskými") Vánoci, během roku 2021 se moje nemoc rozjela naplno. Pořídil jsem si jich hodně. Za docela dost peněz. Nelituju toho, povětšinou.

Přestal jsem tak nosit smartwatch. Je mi líp. Postupně jsem vypínal notifikace, nakonec mě rozčilovalo i jejich oznamování, že mi někdo volá. Nebo to, že se "chytře" rozsvítily při otočení ruky, i když jsem to nepotřeboval. Teď je používám jen na běhání nebo fotbal. Klasické hodinky rulezz.

Dokonce jsem se naučil i takové ty základní operace - výměny pásků, baterek, vytažení korunky kvůli pročištění sklíčka v závěru roku jsem dokonce vlastnoručně měnil lunetu. Já, který má obě ruce levý!

Šachů.

I to začalo v závěru roku 2020. Nebyl jsem úplný začátečník, zlepšil jsem se ale - řekl bych - ohromně. Ale nutno dodat, pořád je mi to málo, jen nevím, jestli už jsem nenarazil na svoje limity.

Vzteku.

Často souvisí s hraním šachů. Nesnáším prohrávání, neumím prohrávat. Mám pak výbuchy vzteku, jsem zlej na ostatní (třeba pokud je na mě kvůli tomu žena naštvaná), potřebuju hned okamžitě vyhrát - což je při šachách docela potíž, ten vztek rozhodně nezvyšuje kvalitu soustředění a strategického myšlení. Takže to jde po spirále dolů. Až do momentu, kdy... No, rozbil jsem asi 8 počítačových myší. Je to dobrý pocit, v tu chvíli. Zároveň znamená, že nemůžu hrát dál - hraju totiž nejčastěji adrenalinový minutový bullet šach, kdy na všechny tahy mají oba hráči v součtu jen minutu - komu dojde čas, prohrál. A to na touchpadu fakt nejde.

Dřív jsem byl určitě větší kliďas. Napadlo mě, že to možná souviselo i s nahromaděnou energií, kterou jsem neventiloval skrze fotbal, který byl kvůli COVIDu nutně omezený.

Méně čtení.

Po několika letech jsem nesplnil svůj reading challenge na Goodreads. A to byl trochu nižší než předtím - 80 titulů (předtím jsem měl kulatou stovku). Bylo to těsně, přečetl jsem jich 79 (z toho 22 komiksů). Což ale jen dokládá, co sám cítím - méně čtu. Přestávají mě bavit komiksy, už si je ani tolik neberu na recenzování. Přestává mě bavit beletrie, jen máloco z ní mě doopravdy zaujme. Naopak mě začíná bavit literatura faktu, cestopisy, historie, mytologie, biografie...

Václava Havla. 

Našeho prvního prezidenta jsem měl zařazeného v šuplíku "lehké sympatie, ale jinak ignorace". Letos jsem si o něm a o událostech a letech kolem Sametové revoluce začal více číst. Viděl filmy. A nechal si ho natetovat. Paradoxně mě jako člověk baví víc, čím víc znám jeho slabých stránek.

Nechal jsem si ho vytetovat.

Bretonské přesycenosti.

Popáté jsme byli ve francouzské Bretani. Je to tam pořád nádherné, jako bychom se vraceli domů. Ale nevím, jestli za to mohl Covid, nebo jde jen o subjektivní dojem, bylo tam mnohem více lidí. Tím trochu ten "divoký kraj" ztrácí kouzlo. 

Přátelských zklamání.

Nějaké nové přátele jsem sice získal (především jednu kolegyni v práci), povětšinou se mi ale vzdalují - vlastně by se dalo říct, že všichni, kromě kolegů. Částečně je to mnou, většinou těch pokusů o kontakt nedělám mnoho - a přitom se nemůžu zbavit pocitu, že jich dělám více než druhá strana. Ale to je takový ten přátelský koloběh života, stalo se mi to v minulosti opakovaně.

Jisté pracovní vyčpělosti.

Jsem ve svojí práci sedm let. Mnohé se za tu dobu v ní změnilo. Zbyrokratizovala. Jsou v ní někteří lidé, u nichž vnímám jen málo přidané hodnoty. Pořád ale mám pocit, že díky ní rostu - pracovně i osobnostně. Pořád jsem té práci vděčný.

Autorských úspěchů i selhání.

Vyšla mi povídka. V časopise i elektronické antologii. Je podle mě dobrá (dokonce je i dobře hodnoocená).

Nevyšel mi román.

Protože jsem žádný nenapsal.

Zase.

Příšerného paddleboardingu.

Jak jsem se předtím do paddleboardování zamiloval, letos to opadlo. I když si to vnitřně svádím na mizerné počasí (buď pořád pršelo, nebo bylo parno) nebo na to, že máme psa, chyba je jasně jen u mě. Napádlováno za rok 2021 skoro nula. 

Omezeného cestování.

Letos jsme byli v zahraničí jen jednou. Objektivně za to mohl COVID i fakt, že se psem je to komplikovanější - nelze lítat, pokud bychom ho nenechali někde na hlídání, což nějak nemám to srdce udělat, po celý čas výletu bych pak myslel na to, jak si někde zoufá. Na vině jsou ale i prachy, možná až příliš jich šlo na hodinky.

Tvoření galerie.

Začal jsem si kupovat obrázky na aukru. Většinou stojí tisícovku, dvě, často vypadají dobře a někdy ne. Líbí se mi, jak dodávají našemu domečku ducha.

Rádia.

Dojíždění do práce? To je Český rozhlas, stanice Plus. Mluvené slovo, zpravodajství. Dozvídám se tam spoustu věcí. Baví mě to.

Shopaholismu.

Dostal jsem se do momentů, kdy mě ze špatné nálady vytrhne jen to, že si něco koupím. Hodinky, obraz. Nebo že si prohlížím, co si koupím, na eBayi, na Aukru, hledám hodinky, auta, nebo kupuju něco ženě... Uvědomuji si přitom, že tím trávím ohromné množství času.

--

Není toho málo. Nevím, jestli méně než předchozí roky a některé body rozhodně nejsou pozitivní, ale "pořád se něco dělo". 

Proč se mi ale nedaří zbavit se té melancholie?