Ze života s kočkou 1: Domů

Tak dlouho jsme zvažovali, že si pořídíme psa, až jsme si pořídili kočku. Respektive kocoura, abychom byli genderově přesní. Zlatý whiskas, zajímají-li vás ty věci jako čistokrevnost a rodokmen. Pro nás je to především ztělesněná chlupatá roztomilost na nožičkách.

Vyzvedávali jsme jej u jeho dočasné rodiny, které na první pohled vládne paní domu - blonďatá, hlasitá cca čtyřicítka, jež očividně občas pomůže rodinnému rozpočtu prodejem koček. Ale proč ne, žejo. Moje mamka takhle kdysi prodávala jorkšíry.

V přepravce v MHD i mimo ni se minikočičák tvářil jako uzlíček nervů, který každou chvíli vyskočí z kožichu (dle jeho vykulenosti nejspíše očima) a zdrhne, zatímco zbytek těla dostane infarkt. Tep měl v rytmu tvrdého techna, řekl bych tak 220 BPM.

My se ženou jsme po cestě probírali alternativy, kterak to malé stvoření uctít adekvátním jménem. A jelikož jsme oba popkulturní magoři, možností se nabízela celá plejáda:

-          Al Pačičíno

-          Mňautin Tarantino / Quentin Mňautino

-          Clark Kent. Nebo taky Clark Kočkent.

-          Nějaká postava z Červeného trpaslíka. Třeba „Dave Lister“. Nebo kreativněji „Kocour“.

-          Když Kocour, pak samozřejmě také: „Pejsek“. Ale to mu nemůžeme udělat, všechny ostatní kočky by se mu za tuhle dehonestaci vysmňauly.

-          Humphrey Bogart. To protože jsme nedávno znovu viděli Casablancu.

-          Whiskas. To protože zdrobnělina – Whiskey.

Co jsme nakonec vybrali? Nic. Rozhodli jsme se, že počkáme na to, jakou bude mít osobnost, a teprve podle toho jej vhodně pojmenujeme.

O zhruba hodinu a patnáct kilometrů později se kočičák seznamoval se svým novým domovem. Nejprve jsme jej nechali v otevřené přepravce, aby se sám mohl rozhodnout, kdy vyleze ven. A po dvacetiminutovce bez pohybu jsme ho, trochu netrpěliví, popostrčili. A vytáhli ven. Ukázali mu, kde bude jíst. Kde bude spát. Kde bude kadit and stuff. Kocoura však nejvíc zajímalo, kde se může schovat.

Jelikož jsme mu zapomněli předem koupit hračku, vyrobili jsme jednu z chlupaté třásně z ženiny starší šály a z tkaničky. Díky téhle „hračce“ a naší trpělivosti začal pomalu, hodně pomalu pookřávat a osmělovat se, což obnášelo i vydávání se na průzkum. Velice postupný průzkum. Vždy ušel jen pár kroků do neprobádaných končin značky „Hic sunt Leones“, načež vzal rozum do hrsti a zdrhnul zpátky do krabice, kterou si stihl pronajmout jako svou Cat-cave. (Jasně, je to narážka na Batmana.)

Nakonec se přeci jen rozhodl poznat všechna dostupná teritoria, mezitím nás stihle vele-potěšit, když si šel odskočit na kýžené místo určení. A stihl vlézt do knihovny a položit se na knihy k Vonnegutovi a Connie Willisové, takže je jasně náš a navíc má vkus. Na sbírání koulí do tlapky, nutné k probuzení kolumbovské touhy objevovat, mu přitom stačilo jen pár hodin. Což taky znamená, že se přiblížila doba spánku.

Alespoň pro lidi.

To se kočičákovi nelíbilo – i především proto, že jsme se rozhodli mu teritorium ložnice prozatím nezpřístupnit. Své pocity přitom dával najevo hlasitě a s železnou zarputilostí. Což je pochopitelný, brečet první den bez mámy. Mně se to stává dodnes…

A jelikož jsem páníček měkosrdcatej, rozhodl jsem se, že tedy jakože budu spát s ním, do předsíně jsem si proto nainstaloval matraci z „pokoje pro hosty“.

Za noc kňourl jen párkrát. A na matraci na podlaze se spí mnohem lépe, než jsem čekal.

Možná mu stejně nakonec budeme říkat „Kňoural“ nebo „Kvíčala“.

Hevesyho medaile

Takový ty příběhy, o kterých normálně neslyšíte.

Tohle je George de Hevesy.

původem maďarský radiochemik, objevitel hafnia (protože prvek s protonovým číslem 72 podle geniální Mendělejovy tabulky prostě musel existovat!) a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1943 za objev izotopů jako značkovačů.

A chlápek na svým místě.

Když německá armáda vtrhla do Dánska, kde tou dobou žil, hrozilo, že zlaté medaile jeho kolegů, Maxe von Laua a Jamese Francka, kteří před nacisty z Němec tak nějak pochopitelně zdrhli, by mohly být zabaveny. Vyvážet z führerovy otčiny zlato bylo totiž zakázané.

Dá se tak předpokládat, že Lau a Franck by přišli o víc než o medaile.

Hevesy to však vyřešil a medaile rozpustil v lučavce královské, jedné z mála látek, které ani vysoce stabilní zlato neodolá. A baňky s roztokem nechal stát v laboratoři, kde tak nějak nepůsobily nepatřičně. Pod svícnem je největší tma, nebo jak se to říká.

Po válce zlato prostě vysrážel zpět a Nobelova společnost z něj nechala medaile znovu odlít.
Lau a Franck tak i nadále měli "tu svou".

Jak jsem prvně LARPoval

Tak nakonec i na mě došlo a zahrál jsem si svůj první, nefalšovaný LARP. Tedy tu odnož popkultury, o které jsem samozřejmě věděl, ale raději se od ní držel v uctivé vzdálenosti. Myslel jsem si, že tohle pro mě prostě není. A taky, že ti lidé, co se kolem LARPů točí, jsou trochu divní. Takoví divnolidé.

A pak to přišlo a část redakce časopisu Pevnost se dohodla, že tedy poprvé ten LARP, jehož evangelium mezi námi dlouho hlásal apoštol Leoš Kyša, vyzkoušíme, abychom zjistili, nakolik ten zážitek dokáže nabourat naše stereotypní představy. Dohodli jsme termín, usnesli se, jaký typ hry si chceme zahrát a nervózně se těšili. Volba padla na Moon, komorní hru ze světa seriálu Firefly, který všichni milujeme. Takže dobré.

Rozebrali jsme si postavy (vybral jsem si kněze Josepha - jo, to abych si nemusel pamatovat jméno) a v několika posledních dnech před samotnou hrou jsme pro jejch pochopení a uchopení dostali podklady - minulost, motivace, zásady, vztah k jiným postavám. Kněz Joseph mě na první pohled zaujal vnitřním konfliktem, o němž jsem si myslel, že jako LARPová prvnička jej přeci nemůžu přesvědčivě uhrát a dirigovat. A co mě děsilo především:

- dokážu se do té postavy vžít, nebo budu já i nadále... já?

- nezkazím to špatným sehráním ostatním hráčům?

Pro jistotu jsem si podklady k postavě několikrát přečetl a udělal si i další přípravu - správný kněz přeci cituje pasáže Bible, tedy jsem si pár těch nejzajímavějších vyhledal a sepsal. A pár čínských sprosto-hlášek z Firefly k tomu. Rovněž pro jistotu.

Sešli jsme se v prostorách nakladatelství Epocha u Staroměstského náměstí, chvíli si přátelsky povídali. Přeci jen jsme se takřka všichni velice dobře znali, což s sebou přinášelo i nesporné pozitivum - nebudu se tolik stydět. Ale jak tomu tak bývá, souviselo s tím nejspíše i jedno negativum, ke kterému se dostanu později.

Poté trochu „přituhlo“, když jsme si po jednotlivcích šli pro poslední instrukce k postavám. Hra mohla začít.

Pokud jsem to pochopil správně, účelem LARPu není projít hrou bez konfliktů, smířlivě, přátelsky a jednohlasně, bez dramatu. V takovém případě jsme hráli správně. Postavy se hádaly, snažily se najít uvnitř sebe odpověď na zapeklitá témata a tu pak podpořit dalšími lidmi na své straně. Hádky, konflikty, politika a intriky, třenice, zrady... Taková Hra o trůny v prostředí sci-fi, bez sexu a bez zabíjení. 

LARPové prvničky po ztrátě věnečku

Překvapilo mě, jak se člověk i bez LARPových nebo divadelních zkušeností do postavy nejen vžije, ale zároveň v její kůži rychle nalezne cestu k vyřešení nějakého vnitřního konfliktu. Zároveň jsem však záhy dospěl k dvojímu poznání:

- skutečně nejsem moc dobrý (a necítím se moc komfortně) v konfliktních situacích, u ostřejších hádek jsem vydržel tak dvě-tři argumentační kola a pak raději utichl

- je trochu těžší nevnímat v těch postavách kolem sebe své přátele - jak překvapivě dobře hrají, jak suverénně působí, jak těžké je být s nimi v přeostřených konfliktních situacích. V tomhle směru by možná neznámí spoluhráči a protihráči byli „přívětivější“. Možná.

Hra skončila, postavy z nás postupně opadávaly, dostavila se i jakási katarze v momentě, kdy jsme si o hře a svých nových zážitcích vášnivě povídali. Jaké scény se nám líbily, co nás překvapilo, co naše postavy cítily v závěru, jakou postavu bychom si vybrali, kdybychom měli Moon hrát ještě jednou, dohodneme se na další LARP?

Naprostá většina z nás tam u Staroměstského náměstí přišla o svoje LARPové panenství a panictví. A jak se o prvním sexuálním styku říká, že stojí většinou za pendrek, pro LARP tohle neplatí. Že Moon nebude poslední hrou, kterou jsme si zahráli, bylo rozhodnutí prakticky jednohlasné.

Tímto se omlouvám všem divnolidem. Stereotypní představy padly jako domeček z karet.

Pětihvězdí v roce 2015

Jsem sice fanoušek setavování žebříčků, ale napadlo mě, že letos se tomu vyhnu. Místo toho sestavím seznam všech těch filmů, knih a komiksů, které jsem v loňském roce viděl poprvé a obšťastnil plným hodnocením na těch oblíbených serverech - CSFD a Goodreads. Takže pokud sháníte tip na pořádnou počtenici nebo podívanou, tady jsou. 

Filmy

Co se diváckých zážítků týče, splnil jsem si obě předsevzetí - vidět 200 nových filmů (což bylo předsevzetí pro rok 2015, stejně jako rok předtím a rok poté) a vidět všechny filmy, které získaly Oscara v kategorii Nejlepší film (což bylo předsevzetí dlouhodobé). K těm Oscarovým bych se rád vrátil v samostatném textu.

Sicario: Nájemný vrah (2015)

Farář u svatého Dominika (1944)

Eso v rukávu (1951)

An Inspector Calls (2015)

Hádej, kdo přijde na večeři (1967)

Ghost Dog: Cesta samuraje (1999)

Mr. Holmes (2015)

Odtud až na věčnost (1953)

V hlavě (2015)

Rituál (1973)

Oceány (2009)

Píseň moře (2014)

Diamanty jsou věčné (1971)

Kingsman: Tajná služba (2015)

Zodiac (2007)

Údolí včel (1967)

Whiplash (2014)

V součtu jsem viděl 228 nových filmů a jen dva seriály - Kovboje Bebopa a Awake: Probuzení. Asi moc nejsem na roztahané příběhy. Ale zkouším to napravit a doháním - pomalu - své televizní resty. A že jich je.

Knihy

Jedediah Berry - Příručka pravého detektiva

Jo Nesbo - Krev na sněhu I.

Fredrick Backman - Muž jménem Ove

Komiksy

Daniel Majling - Rudo

Bill Willingham - Mýty 4: Pochod dřevěných vojáčků

Neil Gaiman - Sandman: Lovci snů

Kurt Busiek - Marvels: Zázraky

Mark Millar - Starej dobrej Logan

Grant Morrison - Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě

Mark Millar - Superman: Rudá hvězda

Alan Moore, Ed Brubaker - Kameňák a další příběhy

Juan Diaz Canales - Blacksad

Neil Gaiman - 1602

Co se čtení týče - stručné statistiky roku 2015 jsou:

- přečteno 66 knih a 60 komiksů, celkem 30 506 stran (jo, až takovejhle magor jsem, když přijde na statistiky)

- jedinou knihu jsem přečetl hned dvakrát: Fredrick Backman - Muž jménem Ove (takhle dobrý to je)

- 16 knih jsem přečetl v elektronickém formátu (což je přibližně 25 %), komiks pouze jeden

- 3 knihy jsem přečetl v angličtině, komiks - opět - pouze jeden (Richardson, Sakai - 47 Roninů - jo, je to tentýž jediný čtený v elektronické podobě)

A v roce 2016 ve čtení a sledování rozhodně nepolevím.

Hrdinové, o kterých se nemluví...

Dnes je to 56 let ode dne, kdy Don Walsh a Jacques Piccard (syn slavného dobrodruha, fyzika a vynálezce batyskafu Auguste Piccarda) dosáhli jako první lidé dna Mariánského příkopu. Mimo jiné objevili, že i v hloubce jedenácti kilometrů to životu pořád šlape - nalezli placatou, asi 30 cm dlouhou rybu. A ta samozřejmě musí něco žrát.

Za zmínku stojí, že v současnosti chodí po Zemi osm lidí, kteří chodili i po Měsíci. Stovky jich bylo ve vesmíru. Tisícovky na vrcholu Mount Everestu. Ale jenom dva muži, kteří byli skutečně "na dně". Kromě Walshe (Piccard je sedm let po smrti) také režisér James Cameron (Titanic - dno ho očividně přitahuje, Avatar).

Don Walsh a Jacques Piccard na dně světa

A vůbec nejzajímavější je, že zatímco Gagarinovi či Armstrongovi se na základních a středních školách nevyhnete, o Walshovi a Piccardovi zmínka moc často nepadne (já o těchto jménech slyšel poprvé právě dnes, což je samosebou také vina mého nezájmu o tematiku). A přitom jejich počin je neméně hrdinský. 

Tlak tam dole je 1 086x vyšší než atmosferický a člověk je zavřený v kovové plechovce (Walsh a Piccard v batyskafu Trieste, Cameron v batyskafu Deepsea Challenger). Jedna netěsnost či chyba a končí - tedy úplně stejně jako ve vesmíru.

Však to také Walsh a Piccard neměli bez patřičné porce dramatu. V hloubce něco přes 9 kilometrů zaslechli nemilý zvuk - prasknutí. Vyšlo najevo, že ohromný tlak nevydrželo jedno z plexiskel a od jasné smrti je chrání vnitřní ocelový plášť - a jsem si jistý, že si po návratu museli vyměnit spoďáry.

Pánové však - spoďáry nespoďáry - pokračovali v sestupu a po takřka pěti hodinách (z nichž většina se díky chladné vodě odehrála v teplotách asi 7°C) od ponoru dosáhli nejnižšího bodu na planetě Zemi. Zde strávili asi 20 minut, načež odpojili několikatunové zátěže - železné broky - a zahájili tři a čtvrt hodiny trvající cestu vzhůru.

Tak a teď už o nich víte. Není zač. 

A jasně, kapitán Picard ze Star Treku svoje jméno nedostal jen tak z legrace. 

V hlavě je blaze

Tak se nám Pixar vrátil. Ono filmové studio, které bylo kdysi stavěno na roveň těm nejvyšším filmovým bohům, v posledních letech (cca od odkoupení Disneyho studiem) neválelo ani zdaleka tak dobře, jako předtím. Jen mrkněte na poslední pětiletku - mizerná Auta 2, neurazí-nenadchne Rebelka a další sequel, který raději neměl vzniknout, Univerzita pro příšerky. Filmy, které na sebe spolehlivě vydělají, ale po pixarovské hravosti a velkém duchu v nich nebyly ani památky. Poslední pětiletka (od Toy Story 3) Pixaru zkrátka nevyšla.

Tohle všechno odsuzování je však pryč a stačil jediný film. V hlavě. Snímek, který popisuje přesně to, co titul napovídá - jak to vypadá v lidské mysli? Pravda, nejde o zrovna dokumentaristický popis, místo přenosu signálů mezi neurony se totiž dočkáte postaviček, ztělesňujících jednotlivé emoce - radost, smutek, strach, vztek a znechucení -, které společně vládnou panelu, jež řídí ovládání člověka. Což není kdovíjak třeskutě originální nápad. Svým tématem V hlavě připomíná kupříkladu slavný francouzský seriál Byl jednou jeden život, ještě více pak animovaný krátkometrážní snímek Brain Divided či jednu z povídek kultovního filmu Woodyho Allena Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).

 

Jsou to však až Pixarovci, kteří tento nápad vytěží až na dřeň. Nápaditě, inteligentně a hlavně neskutečně zábavně. Do již definovaných kulis, jejichž pravidla jsou divákovi představována v rámci úvodní půlhodiny, vložili jednoduchý příběh o nutnosti sblížení se, aby mohli dva naprosto protikladní jedinci (Radost a Smutek) zachránit svět (rozuměj - život jedné dvanáctileté dívenky, jejíž svět se kompletně převrátil po přestěhování z přírodou oplývající Minnesoty do hlučného a špinavého San Francisca, takže je jasně, že o zábavu mají její emoce postaráno). A tohle balení kompletně odshora až dolů prošpikovali odkazy, gagy vizuálními i slovními (které si našinec bez znalosti angličtiny žel neužije dosyta ani s dabingem či titulky), parádní dynamikou a emocemi, které nakrásně podporuje hudba Michaela Giacchina. A ohromný kýbl roztomilosti, která se však od režiséra Peteho Doctera, který stál za prvními Příšerkami s.r.o. a kouzelným Vzhůru do oblak dala čekat. A mluvil jsem už o nápadech?

REM spánek, formování osobnosti (jako malá dívka má Riley emoce holčičího i klučičího pohlaví, narozdíl od svých rodičů, kteří jsou jako dospěláci vyhraněnější) imaginární přítel, abstraktní myšlení (což je pro tvůrce prostor pro hrátky s technikami animace), údržbáři mysli a otravné písničky, které vám hrají v hlavě, vtipy o rozdílech mezi muži a ženami, působivá „vnitrohlavová“ mytologie s jasně definovanými pravidly a funkční fikční logikou, která vás překvapí svou promyšleností i jakousi lehkou provazbou na základy psychologie, zkrátka, s tímhle dílkem si Pixar doopravdy vyhrál a je to na něm vidět každou jednotlivou minutu.

Tahle multigenerační (ba bych řekl, že pro dospěláky více než pro jejich ratolesti), hřejivě lidská podívaná se rozhodně podařila.

Hodnocení: ****1/2

Drabble: Military

Seržant postupoval bojištěm, zahaleným v mračnu krví narudlého prachu. Vzduchem létaly:
-kulky
-granáty
-hlína
-kusy těl
-smrt
-sprostá slova

Po dlouhé době se podíval zpět - zrovna když jedna včelka utrhla vojínu Stručovskému půlku obličeje. Nutno dodat, teď vypadal o trochu lépe.

“Do prdele, všichni tu chcípnem!” křičel někdo v com-linku.

“Co takhle jít raději na oběd?!” další hlas.

Seržant cítil vůdcovskou povinnost dodávat svým spolubojovníkům odvahu. “Musíme se tomu postavit čelem, musíme zabrat, společně, jedině tak jim natrhneme prdel!”

“Já natrhnu prdel tobě, jestli okamžitě nevypneš tu hru a nepůjdeš obědvat,” odpověděla matka.

Upíří drabble

“To je jako ve Stmívání, to si musím napsat do deníku,” vyjíkla nadšeně. Protočil panenkami. Sakra, kam ten svět spěje? Dracula se otáčí v hrobě. Přes den.
Co už, zahnal myšlenku a prorazil špičáky její jemnou, mlaďoučkou kůži v oblasti krční tepny. Nic se nevyrovná hřejivé pravé krvi.

Dívenka vzdychla rozkoší, jeho sliny pro ni byly omamnou drogou a afrodiziakem zároveň. Horká krev plnila jeho ústa a on sál, lačně přijímal pulzující radost, jako by nejedl celý měsíc (což nebylo daleko od pravdy).
“Mimochodem,” špitla. “Snad nevadí, že jsem HIV pozitivní?”
Polkl by naprázdno, nemít v puse tolik krve. Sakra.

Čistá duše odešla

Také jste se rozněžněli u oscarového filmu Rona Howarda Čistá duše s Russellem Crowem a Jennifer Connellyovou? Pak se možná dojmete i u zprávy, že laureát Nobelovy ceny za ekonomii (za práci na teorii her), matematik John Forbes Nash, o jehož trpkém osudu snímek vypráví, včera (23.5.2015) zemřel. 

 

John Forbes Nash

Přestože vážná duševní porucha (paranoidní schizofrenie) poměrně komplikovala jeho život, Nash se nikdy nevzdal natolik, aby přestal pracovat - a dost možná díky ohromné podpoře, jakou mu byla jeho žena Alicia. Ostatně, jejich půvabný a pevný vztah ukazoval Howardův snímek hned v prvním plánu.

Včera pak dostal jejich příběh nový, neméně dojemný závěr. Při cestě taxíkem se John a Alicia připletli do dopravní nehody a oba zemřeli. Spolu. John ve věku osmdesáti šesti let, Alicii ve dvaaosmdesáti. To je vpravdě konec, o kterém sní mnozí.

Upřímně, nebýt filmu, asi by pro mě byl John Nash pouhým jménem, které prolétlo aulou při hodině ekonomie (nebo to byla statistika?), aby se na pár dní připomnělo před zkouškou - a poté opět úspěšně zmizelo v zapomnění. Naštěstí - bylo filmu, a tak jsem se mohl nadvakráte (ve skutečnosti to bylo vícekrát, fňukám při každé repríze) dojmout nad životem manželů Nashových.

Sága - Romeo a Julie za časů hvězdných válek

Plejádou cen ověnčená série Briana K. Vaughana Sága konečně dorazila do našich luhů a hájů. Může její úvodní díl vůbec dostát očekáváním, které se k ní váží?

Vaughan u nás není kdovíjak neznámým autorem - přečíst jsme si mohli jeho působivou jednohubku Smečka z Bagdádu, se slušným úspěchem se mezi tuzemskými čtenáři setkávala také série Y: Poslední z mužů. Přesto jsme si na Ságu (v USA stále nezavršenou) museli počkat celé tři roky, během nichž Vaughan za své dílko posbíral kvantum cen včetně několika komiksových Oscarů - Eisnerových cen.

V Sáze opět dokazuje, jak výjimečným je vypravěčem. S jakou lehkostí dokáže žonglovat se žánry, s dějovými linkami a motivy, aniž by se u toho sebeméně byť jen zafuněl. Sága tak představuje půvabný mix sci-fi, fantasy, hororu i pohádek.

V univerzu, kde zuří konflikt mezi technickou (z planety Pevnina) a magickou civilizací (z měsíce Pevniny - Girlandu), se zrodil překvapivý vztah: Girlanďan Marko a Alana z Pevniny, jimž válečný vztah rozhodně nebránil v lásce, sexu a početí dítěte. A právě po porodu dcerky se dvojice rozhodne dát válce vale. Není však ani trochu překvapivé, že se jejich dezerce, vztah a dítě nezamlouvá ani jedné z nesnášících se stran.

Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová

Základní dějová kostra je na první dobrou triviální - hlavní hrdinové putují a cestou potkávají další a další - a mnohdy velice bizarní postavy. I díky tomu však může Vaughan snáze ohromovat formou. Jeho vyprávění je svižné a zábavné, kromě motivů a žánrů svižně střídá i tón: tu nádherně cynický, jindy pohádkově kouzelný, Vaughnovi rozhodně nechybí nadhled, fantazie (někdy až Gaimanovská - např. kouzlo potřebující ke svému vzniku nějaké tajemství) ani talent pro neuvěřitelně sympatické postavy či nakažlivý „Rkový“ humor. Veškeré svoje nadání Vaughan naštěstí předvádí více než ochotně.

Samozřejmě, první kniha Ságy není ničím víc než expozicí, díky čemuž se jen těžko hodnotí, neboť nemáme nejmenší představy, kam nás příběh zavede a kde se zakončí. A zda Vaughan dokáže nastavenou laťku udržet, nebo ji dokonce přeskočí? Ale jako expozice funguje znamenitě a nelze se netěšit na pokračování.

A pokud tahle série u nás nevyjde pro nezájem, je český komiksový čtenář a fanoušek valibukem a ignorantem.

90% (aneb není co vytknout, ale nechme si prostor pro zlepšení)

Sága 1

Scénář: Brian Vaughan

Kresba: Fiona Staplesová

Překlad: Richard Podaný

Vydal: BB Art, 2015

168 stran, 399 Kč