Ty geekovské radosti

Žijeme si v krásnejch časech, my fanové/geekové/nerdi. My blázni do knížek, komiksů, filmů, seriálu, her deskových i počítačových, cosplayů… Fakt že jo.

A to dokonce i tady v Čechách, v – dle globálního měřítka – koutku světa, kde jsme dlouhá léta mohli spravedlivě podléhat pocitu, že jsme oproti hlavním výspám popkultury pozadu a naprosto mimo pozornost. Což sice pořád trochu platí – ale pomalu a jistě platit přestává.

Začalo to před několika lety, kdy jsme přestali mít zpoždění v kinopremiérách filmů. Teď tuzemský běžný divák (tj. ne novinář nebo host speciálních premiér) vidí většinu z nich dokonce o den dříve než běžný divák ve Spojených státech, neboť náš kinotýden začíná ve čtvrtek, zatímco jejich v pátek. Tedy alespoň, co se blockbusterů týče, menší snímky vidíme oproti světu pořád později (pokud vůbec) – a můžeme jen doufat, že se i tahle situace zlepší.

Díky Netflixu a HBO GO už není potřeba každý seriál pirátit. Jasně, třeba zrovna prvně jmenovaný u nás díky právům a dalším okolnostech rozhodně nemá tak velkou databázi titulů, jakou nabízí v zahraničí, ale pořád byste potřebovali kus života na to vidět všechny ty zajímavý seriály a filmy, které nabízí.

V Čechách nemáme pořádnou popkulturní akci? V posledních letech Festival Fantazie spíše uvadá, dalších alternativ je však  nemálo a ve fanouškovském ohni se objevuje nové želízko – Praguecon. Ten má neskromně velké ambice stát se největším Conem kontinentální Evropy a bude to jenom radost, pokud je i naplní. Už teď jsou potvrzení zajímaví hosté – herci ze Strážců Galaxie (třeba béčkovej král Michael Rooker!), z prvoligových seriálových hitů jako Hra o trůny či Vikingové, nebo komiksoví tvůrci – a to prosím žádná ořezávátka, ale legendy jako světoznámý ilustrátor Jim Lee, který makal třeba i na Batmanovi (a že to byla práce k pokoukání)… Tohle bude zkrátka a dobře velký a program na závěr září je tak víceméně jasný – uvidíme se na Výstavišti v Holešovicích.

Což pořád není všechno. Teď  totiž slzíme radostí nad společným projektem Crwe a BB Artu. Ti se rozhodli k odvážnému kroku a ve vysokém tempu vydávají komiksy z řady DC Rebirth, navazující na události z New 52 nebo Flashpointu, v češtině coby Znovuzrození hrdinů DC. Jistě bude těžké vytrvat a udržet si pozornost kupujících, ale fandíme jim ohromně. Vždyť tímhle projektem máme proti světu zpoždění jenom dva roky!

Je libo filmová hudba? Nějaký koncert je za rohem snad každý měsíc. Žánrové knižní tituly nakladatelství chrlí v takových počtech, že byste se potřebovali naklonovat, aby bylo možné stíhat ty, které vás zajímají (natož třeba všechny). Ještě pořád také jsme (v porovnání se svou velikostí) mimořádným trhem, na kterém se dokáží udržet hned 2 žánrové časopisy, za což patří Pevnosti i XB-1 velká úcta.

A třeba pokud nestíháte číst, jak byste rádi, boom audioknih rozhodně nepolevuje, takže můžete prostě jenom poslouchat. O množství novinek na herních trzích přitom snad ani není třeba psát, množství deskovek i počítačově-konzolových pařeb nezadržitelně roste.

Jo jo, krásný časy geek má. A snad bude mít i nadále.

Statný osmdesátník Superman

V komiksových světech se pohybuje tolik superhrdinů (a superpadouchů), kolik jen spočítáte hvězd na nebi. Někteří jsou výtečně vytrénovaní jedinci, jiným změnila nějaká významná událost jejich život a dodala jim nadpřirozené schopnosti, další jsou mutanti a další zase z jiné planety. Tisíce a tisíce superhrdinů. Ale jen jeden je Superhrdina. S velkým S.

18.4.1938. To je datum, kdy se na pultech a v trafikách objevilo první číslo nové komiksové série nazvané Action Comics. Na jeho dnes již kultovní obálce je chlapík v modrém spandexu s logem „S“ na hrudi a s červenou kápí, který v rukách drží auto. Nad hlavou, jako nějaký Herkules. Takhle se světu poprvé představila legenda, prototyp a otec a nejklasičtější případ ze všech komiksových superhrdinů: Superman, Clark Kent, Kal-El.

 Mimochodem, tohle číslo samozřejmě není věnované jenom Supermanovi, obsahuje devět dalších příběhů. Pozornost na sebe ovšem strhnul primárně ten Supermanův, jak dokázala také historie (po těch ostatních dnes neštěkne ani geek). A to tak, že po prvním nákladu v množství 200 000 kusů se doslova jenom zaprášilo. Přitom se odhaduje, že do dnešního dne přežilo mezi 50 a 100 sešitů – i to je odpověď na otázku, proč je tenhle komiks nejdražší na světě. Jeho cena se v aukcí pohybuje kolem 2-3 milionu dolarů. Jeden 64 stránkový sešit tak stojí víc, než kolik většina lidí na světě vydělá za celý život.

Kdybyste si jím chtěli zalistovat alespoň virtuálně, můžete si posloužit zde (v AJ): http://www.reading-room.net/Action1/Action1P01.html

Kdo stojí za tvorbou nejikoničtějšího z hrdinů? Spisovatel Jerry Siegel a kreslíř Joe Shuster, dva kluci (v době vydání prvního Supermana jim nebylo ani 24 let), potomci židovských přistěhovalců. Právě to se logicky promítá i do DNA hrdiny, koneckonců jde o přistěhovalce, který se snaží integrovat do americké kultury, což se mu nakonec podaří tak, že je její hvězdou. Aluze na Mojžíše (děťátko poslané do jiného světa) je také poměrně zřejmá, byť v posledních letech se ze Supermana úspěšně stává hrdina více Ježíšovského tónování.

Není bez zajímavosti, že Superman, tak jak jej známe, byl jejich až druhou postavou s tímto názvem – v roce 1933 vyšel ve třetím díle Siegelova fanzinu Science Fiction představili záporáka se stejným jménem, který byl holohlavý, geniální a telepat k tomu. Úspěch neměl, a tak nebyl problém jméno použít znovu. A jistou charakteristiku původní postavy věnovat jinému padouchovi s holou hlavou a antipatiemi k hlavnímu hrdinovi „nové“ série.

Hned v prvním sešitě dostal Superman některé typické propriety, které mu zůstaly v prakticky nezměněném stavu dodnes: mimozemský původ a lidské adoptivní rodiče, ohromná síla a rychlost, chuť pomáhat slabým a bezbranným a vlastně vůbec komukoliv, kdo je v trablích, čest, zpracování kostýmu s rudými trenkami navrchu (inspirace cirkusovými siláky) a Lois Laneovou. Už od začátku je známé také jeho alter-ego, ne zcela obratný novinář Clark Kent.

Mnohých dalších nabýval až v průběhu roků – včetně kupříkladu létání (v prvních sešitech jenom krutopřísně skákal, kupříkladu přes mrakodrapy – krásná pocta tomuto létání je udělaná ve Snyderově Man of Steel, kdy Superman s tváří Harryho Cavilla, nejprve také jen tak „hopsá“, než se poprvé pořádně rozletí) a definice dalších superschopností, Lexe Luthora, sestřenky, psa, dalších obvyklých sidekicků, nemesis a padouchů a vedlejších postav, či detailněji rozepsané kryptonské historie. Nebo třeba Justice League, týmovku, ve které se nejoblíbenější superhrdinové DC dali dohromady k potírání padouchů, na které jako jednotlivci nestačí – poprvé v roce 1960.

Za osmdesát let Superman prošel mnohými dobrodružstvími, ať v hlavních, nebo v alternativních vesmírech (výjimečně dobrý je ten v komiksu „Rudá hvězda“, ve kterém Superman přistane v sovětském Rusku a pracuje tak pro tamní diktát). Mnohokrát zachránil svět, Galaxii nebo celý vesmír, párkrát se zamiloval, občas dokonce i oženil… nebo i zemřel. Svedl bitvy s plejádou padouchů (s mnohými opakovaně), příležitostně i s vlastními přáteli. Občas prohrál, většinou vyhrál.

A ne vždy tomu tak bylo pouze na stránkách komiksu – už od čtyřicátých let si svými dobrodružstvími podmaňoval posluchače rádií, stejně tak i diváky filmové a televizní v animáčích slavného Fleischerova studia, kvůli nimž se naučil létat – bylo totiž snazší jej naanimovat při letu než při skoku. První hraný spatřil světlo světa v roce 1948 (hrál jej Kirk Alyn), za tu dobu jej ztvárnilo hned několik herců v čele s Christopherem Reevem z adaptací Richarda Donnera a současným Henrym Cavillem. 

Ne každému z nich přitom přinesl štěstí – dokonce se traduje, že existuje jakási „Supermanova kletba“: George Reeves spáchal sebevraždu, Christopher Reeve byl paralyzován po pádu s koně, Lee Quigley, který hrál Supermana-dítě ve filmu z roku 1978, zemřel jako čtrnáctiletý. A mnozí další herci nedokázali po ztvárnění Supermana svou kariéru dále rozvinout.

Jakousi neoficiální Supermanovou kletbou je i fakt, že není vůbec snadné jeho příběhy psát. Těžko totiž nastolit drama kolem hrdiny, který je prakticky neporazitelný a povahově ohromný skautík. Několik autorů ukázalo, že nemožné to není (Geoff Johns, Grant Morrison, Mark Millar, Alan Moore, Mark Waid…), mnohem více si jich na něm však vylámalo zuby.

Na každý pád Superman dodnes zůstává onou „výkladní skříní“ vesmíru DC komiks. Jedním z nejslavnějších a nejznámějších symbolů popkultury (v tomto směru mu z komiksáků můžou konkurovat pouze Batman a Spider-Man). Postavou, která prožila Zlatý i Stříbrný komiksový věk, byla symbolem naděje i nástrojem propagandy během Druhé světové války (ostatně, s Hitlerem a Stalinem Superman zatočil ještě dříve, než se američané do války vůbec zapojili: strana 1, strana 2), byla ztělesněním žánru a stála i u zrodu moderních grafických románů a dospěláckých komiksů (byť v ne úplně kladné roli v Návratu temného rytíře Franka Millera).

Ale hlavně je tím, který bude už navždy známý jako první velký Superhrdina.

Jak jsem prvně LARPoval

Tak nakonec i na mě došlo a zahrál jsem si svůj první, nefalšovaný LARP. Tedy tu odnož popkultury, o které jsem samozřejmě věděl, ale raději se od ní držel v uctivé vzdálenosti. Myslel jsem si, že tohle pro mě prostě není. A taky, že ti lidé, co se kolem LARPů točí, jsou trochu divní. Takoví divnolidé.

A pak to přišlo a část redakce časopisu Pevnost se dohodla, že tedy poprvé ten LARP, jehož evangelium mezi námi dlouho hlásal apoštol Leoš Kyša, vyzkoušíme, abychom zjistili, nakolik ten zážitek dokáže nabourat naše stereotypní představy. Dohodli jsme termín, usnesli se, jaký typ hry si chceme zahrát a nervózně se těšili. Volba padla na Moon, komorní hru ze světa seriálu Firefly, který všichni milujeme. Takže dobré.

Rozebrali jsme si postavy (vybral jsem si kněze Josepha - jo, to abych si nemusel pamatovat jméno) a v několika posledních dnech před samotnou hrou jsme pro jejch pochopení a uchopení dostali podklady - minulost, motivace, zásady, vztah k jiným postavám. Kněz Joseph mě na první pohled zaujal vnitřním konfliktem, o němž jsem si myslel, že jako LARPová prvnička jej přeci nemůžu přesvědčivě uhrát a dirigovat. A co mě děsilo především:

- dokážu se do té postavy vžít, nebo budu já i nadále... já?

- nezkazím to špatným sehráním ostatním hráčům?

Pro jistotu jsem si podklady k postavě několikrát přečetl a udělal si i další přípravu - správný kněz přeci cituje pasáže Bible, tedy jsem si pár těch nejzajímavějších vyhledal a sepsal. A pár čínských sprosto-hlášek z Firefly k tomu. Rovněž pro jistotu.

Sešli jsme se v prostorách nakladatelství Epocha u Staroměstského náměstí, chvíli si přátelsky povídali. Přeci jen jsme se takřka všichni velice dobře znali, což s sebou přinášelo i nesporné pozitivum - nebudu se tolik stydět. Ale jak tomu tak bývá, souviselo s tím nejspíše i jedno negativum, ke kterému se dostanu později.

Poté trochu „přituhlo“, když jsme si po jednotlivcích šli pro poslední instrukce k postavám. Hra mohla začít.

Pokud jsem to pochopil správně, účelem LARPu není projít hrou bez konfliktů, smířlivě, přátelsky a jednohlasně, bez dramatu. V takovém případě jsme hráli správně. Postavy se hádaly, snažily se najít uvnitř sebe odpověď na zapeklitá témata a tu pak podpořit dalšími lidmi na své straně. Hádky, konflikty, politika a intriky, třenice, zrady... Taková Hra o trůny v prostředí sci-fi, bez sexu a bez zabíjení. 

LARPové prvničky po ztrátě věnečku

Překvapilo mě, jak se člověk i bez LARPových nebo divadelních zkušeností do postavy nejen vžije, ale zároveň v její kůži rychle nalezne cestu k vyřešení nějakého vnitřního konfliktu. Zároveň jsem však záhy dospěl k dvojímu poznání:

- skutečně nejsem moc dobrý (a necítím se moc komfortně) v konfliktních situacích, u ostřejších hádek jsem vydržel tak dvě-tři argumentační kola a pak raději utichl

- je trochu těžší nevnímat v těch postavách kolem sebe své přátele - jak překvapivě dobře hrají, jak suverénně působí, jak těžké je být s nimi v přeostřených konfliktních situacích. V tomhle směru by možná neznámí spoluhráči a protihráči byli „přívětivější“. Možná.

Hra skončila, postavy z nás postupně opadávaly, dostavila se i jakási katarze v momentě, kdy jsme si o hře a svých nových zážitcích vášnivě povídali. Jaké scény se nám líbily, co nás překvapilo, co naše postavy cítily v závěru, jakou postavu bychom si vybrali, kdybychom měli Moon hrát ještě jednou, dohodneme se na další LARP?

Naprostá většina z nás tam u Staroměstského náměstí přišla o svoje LARPové panenství a panictví. A jak se o prvním sexuálním styku říká, že stojí většinou za pendrek, pro LARP tohle neplatí. Že Moon nebude poslední hrou, kterou jsme si zahráli, bylo rozhodnutí prakticky jednohlasné.

Tímto se omlouvám všem divnolidem. Stereotypní představy padly jako domeček z karet.