Ty geekovské radosti

Žijeme si v krásnejch časech, my fanové/geekové/nerdi. My blázni do knížek, komiksů, filmů, seriálu, her deskových i počítačových, cosplayů… Fakt že jo.

A to dokonce i tady v Čechách, v – dle globálního měřítka – koutku světa, kde jsme dlouhá léta mohli spravedlivě podléhat pocitu, že jsme oproti hlavním výspám popkultury pozadu a naprosto mimo pozornost. Což sice pořád trochu platí – ale pomalu a jistě platit přestává.

Začalo to před několika lety, kdy jsme přestali mít zpoždění v kinopremiérách filmů. Teď tuzemský běžný divák (tj. ne novinář nebo host speciálních premiér) vidí většinu z nich dokonce o den dříve než běžný divák ve Spojených státech, neboť náš kinotýden začíná ve čtvrtek, zatímco jejich v pátek. Tedy alespoň, co se blockbusterů týče, menší snímky vidíme oproti světu pořád později (pokud vůbec) – a můžeme jen doufat, že se i tahle situace zlepší.

Díky Netflixu a HBO GO už není potřeba každý seriál pirátit. Jasně, třeba zrovna prvně jmenovaný u nás díky právům a dalším okolnostech rozhodně nemá tak velkou databázi titulů, jakou nabízí v zahraničí, ale pořád byste potřebovali kus života na to vidět všechny ty zajímavý seriály a filmy, které nabízí.

V Čechách nemáme pořádnou popkulturní akci? V posledních letech Festival Fantazie spíše uvadá, dalších alternativ je však  nemálo a ve fanouškovském ohni se objevuje nové želízko – Praguecon. Ten má neskromně velké ambice stát se největším Conem kontinentální Evropy a bude to jenom radost, pokud je i naplní. Už teď jsou potvrzení zajímaví hosté – herci ze Strážců Galaxie (třeba béčkovej král Michael Rooker!), z prvoligových seriálových hitů jako Hra o trůny či Vikingové, nebo komiksoví tvůrci – a to prosím žádná ořezávátka, ale legendy jako světoznámý ilustrátor Jim Lee, který makal třeba i na Batmanovi (a že to byla práce k pokoukání)… Tohle bude zkrátka a dobře velký a program na závěr září je tak víceméně jasný – uvidíme se na Výstavišti v Holešovicích.

Což pořád není všechno. Teď  totiž slzíme radostí nad společným projektem Crwe a BB Artu. Ti se rozhodli k odvážnému kroku a ve vysokém tempu vydávají komiksy z řady DC Rebirth, navazující na události z New 52 nebo Flashpointu, v češtině coby Znovuzrození hrdinů DC. Jistě bude těžké vytrvat a udržet si pozornost kupujících, ale fandíme jim ohromně. Vždyť tímhle projektem máme proti světu zpoždění jenom dva roky!

Je libo filmová hudba? Nějaký koncert je za rohem snad každý měsíc. Žánrové knižní tituly nakladatelství chrlí v takových počtech, že byste se potřebovali naklonovat, aby bylo možné stíhat ty, které vás zajímají (natož třeba všechny). Ještě pořád také jsme (v porovnání se svou velikostí) mimořádným trhem, na kterém se dokáží udržet hned 2 žánrové časopisy, za což patří Pevnosti i XB-1 velká úcta.

A třeba pokud nestíháte číst, jak byste rádi, boom audioknih rozhodně nepolevuje, takže můžete prostě jenom poslouchat. O množství novinek na herních trzích přitom snad ani není třeba psát, množství deskovek i počítačově-konzolových pařeb nezadržitelně roste.

Jo jo, krásný časy geek má. A snad bude mít i nadále.

Jak se (ne)dělá žurnalistika, aneb fakt se teď točí tolik komiksových filmů?

To jsem zase jednou narazil na článek, jehož zpracování mě nadzvedlo ze židle. A přitom téma působilo docela zajímavě.

Jde o text „Vážně se dnes točí tolik komiksových filmů, nebo se nám to jen zdá?“ na webu Kinobox. Odkaz dávat nechci, protože si nezaslouží referral, kdo chce, určitě si rád najde.

Jak říkám: Téma dobrý. Ale ne moc zvládnutý. Je pravda, že žehrání na přemíru komiksových adaptací v kinech slýchávám nemálo, autor textu (Tomáš „Hardy“ Chvála) je na tom pravděpodobně nejinak, jinak by se do jeho sepisování nepustil.

Blbý je, že si podle všeho neudělal domácí úkoly dobře. A to buď nevědomě (což je nakonec ta lepší varianta), nebo vědomě, tj. data si přiohnul tak, aby odpovídala jeho tezi.

Ta je jednoduchá: průměr natočených komiksových adaptací v letech 2015-2017 (podle článku 7 ročně) není o tolik vyšší než stejně definovaný průměr z let 2002-2004 (5 ročně).

Jenomže…

Nedalo mi ani moc práce zagooglovat si. V letech 2015-2017 jsem přitom napočítal komiksových adaptací celkem 30. A to jsem do této sumy nepřičetl direct-to-video věci, nehollywoodskou produkci (počítám, že tu nezahrnul ani Hardy) nebo třeba filmy z DC animovaného vesmíru. A samozřejmě komiksové seriály, se kterými se také roztrhl pytel a ten dojem "teď se točí vše komiksové" logicky umocňují.

30 (slovy: třicet). O skoro 50 % více, než se povedlo najít Hardymu. 30 filmů, to je v průměru 10 na rok. Což je dvojnásobek oproti době před patnácti lety.

A při výhledu známého na další dva roky vám vyjde průměr stejný. (Známého – to znamená, že výsledek bude ještě vyšší...).

Je mi jasné, že svou práci dělá pan Hardy spíše z lásky, než za peníze. I tak by se podle mě měla dělat pořádně – a když už si nějaké téma vyloženě říká o data a jakous takous „studii“, bylo by záhodno ji udělat důkladně.

Pětihvězdí v roce 2015

Jsem sice fanoušek setavování žebříčků, ale napadlo mě, že letos se tomu vyhnu. Místo toho sestavím seznam všech těch filmů, knih a komiksů, které jsem v loňském roce viděl poprvé a obšťastnil plným hodnocením na těch oblíbených serverech - CSFD a Goodreads. Takže pokud sháníte tip na pořádnou počtenici nebo podívanou, tady jsou. 

Filmy

Co se diváckých zážítků týče, splnil jsem si obě předsevzetí - vidět 200 nových filmů (což bylo předsevzetí pro rok 2015, stejně jako rok předtím a rok poté) a vidět všechny filmy, které získaly Oscara v kategorii Nejlepší film (což bylo předsevzetí dlouhodobé). K těm Oscarovým bych se rád vrátil v samostatném textu.

Sicario: Nájemný vrah (2015)

Farář u svatého Dominika (1944)

Eso v rukávu (1951)

An Inspector Calls (2015)

Hádej, kdo přijde na večeři (1967)

Ghost Dog: Cesta samuraje (1999)

Mr. Holmes (2015)

Odtud až na věčnost (1953)

V hlavě (2015)

Rituál (1973)

Oceány (2009)

Píseň moře (2014)

Diamanty jsou věčné (1971)

Kingsman: Tajná služba (2015)

Zodiac (2007)

Údolí včel (1967)

Whiplash (2014)

V součtu jsem viděl 228 nových filmů a jen dva seriály - Kovboje Bebopa a Awake: Probuzení. Asi moc nejsem na roztahané příběhy. Ale zkouším to napravit a doháním - pomalu - své televizní resty. A že jich je.

Knihy

Jedediah Berry - Příručka pravého detektiva

Jo Nesbo - Krev na sněhu I.

Fredrick Backman - Muž jménem Ove

Komiksy

Daniel Majling - Rudo

Bill Willingham - Mýty 4: Pochod dřevěných vojáčků

Neil Gaiman - Sandman: Lovci snů

Kurt Busiek - Marvels: Zázraky

Mark Millar - Starej dobrej Logan

Grant Morrison - Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě

Mark Millar - Superman: Rudá hvězda

Alan Moore, Ed Brubaker - Kameňák a další příběhy

Juan Diaz Canales - Blacksad

Neil Gaiman - 1602

Co se čtení týče - stručné statistiky roku 2015 jsou:

- přečteno 66 knih a 60 komiksů, celkem 30 506 stran (jo, až takovejhle magor jsem, když přijde na statistiky)

- jedinou knihu jsem přečetl hned dvakrát: Fredrick Backman - Muž jménem Ove (takhle dobrý to je)

- 16 knih jsem přečetl v elektronickém formátu (což je přibližně 25 %), komiks pouze jeden

- 3 knihy jsem přečetl v angličtině, komiks - opět - pouze jeden (Richardson, Sakai - 47 Roninů - jo, je to tentýž jediný čtený v elektronické podobě)

A v roce 2016 ve čtení a sledování rozhodně nepolevím.

V hlavě je blaze

Tak se nám Pixar vrátil. Ono filmové studio, které bylo kdysi stavěno na roveň těm nejvyšším filmovým bohům, v posledních letech (cca od odkoupení Disneyho studiem) neválelo ani zdaleka tak dobře, jako předtím. Jen mrkněte na poslední pětiletku - mizerná Auta 2, neurazí-nenadchne Rebelka a další sequel, který raději neměl vzniknout, Univerzita pro příšerky. Filmy, které na sebe spolehlivě vydělají, ale po pixarovské hravosti a velkém duchu v nich nebyly ani památky. Poslední pětiletka (od Toy Story 3) Pixaru zkrátka nevyšla.

Tohle všechno odsuzování je však pryč a stačil jediný film. V hlavě. Snímek, který popisuje přesně to, co titul napovídá - jak to vypadá v lidské mysli? Pravda, nejde o zrovna dokumentaristický popis, místo přenosu signálů mezi neurony se totiž dočkáte postaviček, ztělesňujících jednotlivé emoce - radost, smutek, strach, vztek a znechucení -, které společně vládnou panelu, jež řídí ovládání člověka. Což není kdovíjak třeskutě originální nápad. Svým tématem V hlavě připomíná kupříkladu slavný francouzský seriál Byl jednou jeden život, ještě více pak animovaný krátkometrážní snímek Brain Divided či jednu z povídek kultovního filmu Woodyho Allena Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).

 

Jsou to však až Pixarovci, kteří tento nápad vytěží až na dřeň. Nápaditě, inteligentně a hlavně neskutečně zábavně. Do již definovaných kulis, jejichž pravidla jsou divákovi představována v rámci úvodní půlhodiny, vložili jednoduchý příběh o nutnosti sblížení se, aby mohli dva naprosto protikladní jedinci (Radost a Smutek) zachránit svět (rozuměj - život jedné dvanáctileté dívenky, jejíž svět se kompletně převrátil po přestěhování z přírodou oplývající Minnesoty do hlučného a špinavého San Francisca, takže je jasně, že o zábavu mají její emoce postaráno). A tohle balení kompletně odshora až dolů prošpikovali odkazy, gagy vizuálními i slovními (které si našinec bez znalosti angličtiny žel neužije dosyta ani s dabingem či titulky), parádní dynamikou a emocemi, které nakrásně podporuje hudba Michaela Giacchina. A ohromný kýbl roztomilosti, která se však od režiséra Peteho Doctera, který stál za prvními Příšerkami s.r.o. a kouzelným Vzhůru do oblak dala čekat. A mluvil jsem už o nápadech?

REM spánek, formování osobnosti (jako malá dívka má Riley emoce holčičího i klučičího pohlaví, narozdíl od svých rodičů, kteří jsou jako dospěláci vyhraněnější) imaginární přítel, abstraktní myšlení (což je pro tvůrce prostor pro hrátky s technikami animace), údržbáři mysli a otravné písničky, které vám hrají v hlavě, vtipy o rozdílech mezi muži a ženami, působivá „vnitrohlavová“ mytologie s jasně definovanými pravidly a funkční fikční logikou, která vás překvapí svou promyšleností i jakousi lehkou provazbou na základy psychologie, zkrátka, s tímhle dílkem si Pixar doopravdy vyhrál a je to na něm vidět každou jednotlivou minutu.

Tahle multigenerační (ba bych řekl, že pro dospěláky více než pro jejich ratolesti), hřejivě lidská podívaná se rozhodně podařila.

Hodnocení: ****1/2

Avengers: Age of Ultron - temnější, dospělejší, povedenější

Avengers: Age of Ultron, 2015, r.: Joss Whedon

V rámci komiksové okupace kin komiksovými superhrdiny (obzvláště těmi ze stáje značky Marvel) se po třech letech vrací ultimátní týmovka, Avengers. Postavy jako Iron Man, Captain America, Thor či Hulk jistě není potřeba příliš představovat. Jak se jim ve společném filmu dařilo podruhé?

První Avengers byli ohromným kasovním úspěchem, dodnes zaujímají pozici třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Což ovšem neznamená kvalitu: při druhém zhlédnutí se při nich člověk nejednou přistihne s tendencí mlátit hlavou do stěny. Za vší tou barevností, třeskutou akcí a slovním humorem totiž... není nic. Prázdno. Hlouběji než pod povrch režisér Whedon zkrátka nevlezl.

Ve vzduchu tak visela otázka - půjde druhý díl Avengerů stejnou cestou, nebo se vydá novější z marvelovských šablon, v níž si nelze nevšimnout snahy své hrdiny „potemnět“ (Iron Man 3 a Captain America: Návrat prvního Avengera)?

Naštěstí je odpověď B správná. Whedon se tentokrát vypravil i pod povrch a kromě svého tradičního hláškování, kterého oproti předchozímu dílu notně ubylo, namíchal i nějaké ty emoce, jež doopravdy fungují. A samozřejmě nezapomněl na akci, která je opět patřičně lebeda. Whedon v ní skvěle těží nejen ze spolupráce členů týmu (kladivo+štít!), ale i z jejich rozporů (Hulk vs. Hulkbuster) a bonbónky pro oko trousí v každé větší bitce.

Tentokrát Whedon Avengery postavil proti Ultronovi, „oživenému“ hříchu Tonyho Starka, který chtěl světového míru dosáhnot pomocí umělé inteligence, ovládající jeho bojové roboty. A jak už známe ze všech těch Matrixů, Terminátorů, Transcendencí a dalších, umělá inteligence došla k logickému závěru - mír na světě bude, když na něm nebudou lidé. A že to Ultron myslí pekelně vážně, dává tušit i jeho budování armády plné robotů a doplněné o dva „mutantí“ (pst, tohle slovo se nesmí používat, vždyť práva na mutanty vlastní Foxové!) sourozence: Quicksilvera a Scarlett Witch.

Právě Scarlett Witch je nejsilnější Ultronovou zbraní - její schopností je kromě telekineze také schopnost nabourat se hrdinům do hlav a namíchat jim v nich solidní guláš. Na prvním úspěchu postavené pevné týmové vazby se tak pomalu ale jistě začínají bortit a Avengeři se nejprve musí dát dohromady, než budou moci čelit další výzvě.

Příjemným překvapením filmu je na Marvel nebývalá práce s vedlejšími postavami. Tedy s těmi, které v minulých filmech byly vedlejšími postavami a na vlastní biják podle studia nemají dostatečný cool-factor. V první řadě jde především o Hawkeye, který se jakýmsi kouzlem dostal přímo do centra dění a dokonce je v podstatě tím hlavním hrdinou, jenž táhne vyprávění filmu kupředu. A rovněž i postavou, se kterou se divák naprosto nejsnáze sžije. 

 

Mistrnou práci předvádí Whedon ve střídání velkých-epických scén (kupříkladu záběr celého útočícího týmu v úvodních scénách jako by vypadl z efektní komiksové dvojstrany) s malými a intimními, postavenými na specifických vazbách některých postav. Můžeme tak sledovat narůstající vztah mezi Hulkem a Black Widow, jejíž dlaň se zdá být jediným uklidňujícím prostředkem pro zeleného vzteklouna. Či decentně filozofickou genezi Visiona nebo vztah sourozenců Maximoffových.

Naopak problém ve druhých Avengers nastává při komponování humoru. Whedon se opět snaží velkou scénu tu a tam odlehčit nějakým vtípkem - narozdíl od předchozího dílu však tentokrát často pouze jen ruší. Což je způsobeno především právě tou skutečností, že po většinu stopáže působí Avengers: Age of Ultron oproti staršímu sourozenci o tolik dospěleji.

Hodnocení: 80%

20+1 nejlepších filmů dva-desátejch let (so far)

Přečetl jsem si v online verzi magazínu Rolling Stone čtenářský výběr dvacítky nejlepších bijáků desátých let 21. století. (Desátá léta - zní to mnohem divněji než třeba zlatá šedesátá, že?) A jak to u žebříčků vybíraných širokým publikem bývá - je to nebetyčná srágora.

Nejenže v něm figurují filmy, které jsou „jen zábavné“ (Avengers, Guardians of Galaxy), „jen Oscarově nudné“ (12 let v řetězech, American Hustle) nebo prostě jen plné hloupostí (Temný rytíř povstal), ona i ta pořadí jsou taková dost pofidérní. Rozhodnutí udělat si vlastní žebříček (což je můj převelice oblíbený formát) na sebe tedy nemohlo nechat dlouho čekat.

Miluj souseda svého (minirecenze)

Dlouho nebyla na plátně tak sympatická dvojka, jakou tvoří Vincent a Oliver. Ten první je válečný veterán, flákač a hedonista a vzteklý cynik, ten druhý 12 letý šprt s neschopností navázat přátelské vztahy v nové škole. Toho prvního hraje Bill Murray.

Což by samo o sobě stačilo ve výčtu důvodů, proč indie snímek Theodora Melfiho vidět. Bill je ve skvělé formě a jeho minimalistické herecké uchopení zdánlivě bezpáteřního hajzla si divák nemůže nezamilovat a nezačít se po večerech před spaním modlit, aby se Murrayovi dostala do rukou role stárnoucího Charlese Bukowskiho. Toho Vincent notně připomíná - chlastá, platí si ženu noci (termín k nalezení na googlu nebo na silnici u Rozvadova při každé lepší zatáčce), nadává a sází na koníčky.

Ještě větším překvapením tradičně zábavný Murray však je, že s ním představitel Olivera, Jaerden Lieberher, drží poměrně sympaticky krok, aniž by byl otravný jako většina jeho hereckých vrstevníků.

Miluj souseda svého bez debat patří mezi nejkouzelnější komedie loňska - i s očekávaným závěrečným směřováním k citlivějším, melancholičtějším tónům. Jeho příběh je sice triviální jako utírání zadku, ale množství povedených vtipů, svěží lehkost a Bill Murray jej drží vysoko nad vodou průměru. 

Theodore Melfi svou prvotinu zvládl a i přestože jde na první pohled o nízkorozpočtový nezávislý biják, prodral se díky silnému hereckému obsazení (kromě Murraye také Naomi Watts, Melissa McCarthy, Terrence Howard či Chris O’Dowd z Ajťáků) i na naše plátna.

Hodnocení: 80%

Splněná předsevzetí

Je v nejlepším pořádku, když se vám podaří nějaké to novoroční předsevzetí doopravdy splnit. Proto si dávám jenom lehká předsevzetí.

V minulém týdnu jsem viděl svůj pro letošek dvoustý, doposud neviděný film. Splněno. Oproti loňské pětistovce je to v podstatě ždibet, ale rok 2014 jsem chtěl nést více ve čtenářském duchu (předsevzetí - 50 knih - splněno dávno, dnes jsem někde u pětašedesátky, nepočítám-li takřka stovku komiksů).

Nejlepší z těchto dvou stovek filmů byly (řazeno tak, jak jsem je viděl):

- Jeho dívka Pátek (r. Howard Hawkes, 1940) - Cary Grant byl prostě kanón

- Captain America: Návrat prvního Avengera (r. Anthony & Joe Russo, 2014) - nejlepší Marvelovka od dob prvního Iron Mana

- Třetí muž (r. Carol Reed, 1949) - parádní noir

- X-Men: Budoucí minulost (r. Bryan Singer, 2014) - mutanti mě stále baví

- Podivné dědictví (r. Enzo Barboni, 1972) - tomu říkám demýtizace westernu!

- Perfect Blue (r. Satoši Kon, 1997) - Aneb anime inspirace pro Arronofského Černou labuť

- Stalag 17 (r. Billy Wilder, 1953) - Wilderův geniální scénář rozsvítí i zajatecký tábor

- Nepřítel (r. Denis Villeneuve, 2013) - Chladná, metaforická pecka a pořádný mind-fuck

- Bang Bang Club (r. Steven Silver, 2010) - váleční fotografové a úvaha nad médii

- Batman: The Movie (r. Leslie H. Martinson, 1966) - Takhle jsem se dlooouho nenasmál. „Podej mi protižraločí bat-sprej!“

- Jodorowského Duna (r. Frank Pavich) - dokument o jednom skvělém, leč neexistujícím filmu, a šíleném tvůrčím géniovi

- Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví (r. Tom Stoppard, 1990) - scénáristická Vysoká škola

- Hon na ponorku (r. John McTiernan, 1990) - režisérská vysoká škola: takhle se točí thriller!

- Řím (seriál, 2005) - Ještě před Hrou o trůny HBO vyplodilo parádní intrikánskou podívanou

- Millennium Actress (r. Satoši Kon, 2001) - Satoši Kon nalehko, ale díky své nápaditosti pořád geniálně.

Toť výčet bijáků, kterým jsem dal pětihvězdí na slovutné csfd.cz databázi, domovu každého cinefila ne-hipstera.

14 filmů, jeden seriál. Z více než dvou stovek. Uf.

Do konce roku ještě pár dní zbývá, doufám tedy, že nějaký ještě přibude.

Kdo má čas pořád koukat na ptákoviny, žejo.

Teď ještě splnit ta další a obzvláště to, které zní: "Přežít."
 

Jak vylepšit film

Tenhle příspěvek bude možná trochu kořeněný. Koho by náhodou pohoršuje, ať jej prostě nečte.

Mnoho debat fanoušků filmu se točí kolem jejich chyb a možností, jak jej zlepšít. Třeba nedávno jsme jednu takovou vedli s kamarádem ohledně Strážců Galaxie, jednoho z nejúspěšnějších filmů letošního roku, přestože v jádru jde vlastně jen o lacinou a plochou natvrdlost oblečenou do hezkého hávu a sitcomově nahláškovaného scénáře.


Takže:
Co chybí Strážcům Galaxie?

Pořádná postelová scéna. Gamora a Groot.

Chtivá vesmírná diva na svého parťáka vypustí hejno puchýřníků lékařských (komu se nelení, tomu se zelení). Pak následuje pár záběrů v trochu Raimi-Evil dead style, okořeněných špetkou dialogů ve stylu: "A umíš zvětšit tuhle část?"

Případně: "Je tam až po kořen!"

Zkrátka: Zeleň sobě.

Pořád by ten film byl lacinou a plochou natvrdlostí oblečenou do hezkého hávu a sitcomově nahláškovaného scénáře, ale zato s nezapomenutelnou scénou!

Déčka kam se podíváš

Nebojte či netěšte se, nepůjde o nadstandardní velikosti dámských hrudníků. I když déčka to jsou také pořádná. Zdůrazněná, často doplněná o nějakou tu efektní číslici a zařazená na vrcholné položky kinoprogramu. Zkrátka nové rozměry zážitků z filmu. Nebo?

Tenhle text ve mně dřímal poměrně dlouho. S každým dalším filmem, zhlédnutým v naprosté většině případů ve zbytečném 3D, se však pomalu probouzel. A po návštěvě kina 4DX (to už zní jak nějaká útočná puška!) zkrátka musel ven.

Možná víte, že 3D filmy nejsou bůhvíjaká novinka. Lépe řečeno – jejich koncept je starší než naprostá většina lidí na světě. Patent na stereoskopické filmy byl totiž zaregistrován Angličanem Williamem Friesem-Greenem již v závěru devatenáctého století. Efektu třetího rozměru bylo dosaženo pomocí dvou filmů promítaných na jedno plátno, které divák sledoval pomocí stereoskopických brýlí.

Za tu dobu vznikla spousta spoust (odborný termín pro jejich skutečný počet je „hafo“) 3D filmů. Prvním byl americký snímek Síla lásky (The Power of Love) v roce 1922, jeho 3D verze se však v průběhu let ztratila. S třetím déčkem koketoval dokonce i slovutný Alfred Hitchcock, který v tomto formátu natočil thriller Vražda na objednávku (Dial M for Murder). Po dlouhá desetiletí pak bylo 3D jakousi atrakcí, doplňkovým zbožím. A pak přišel Avatar.

Snímek s nejvyššími tržbami všech dob pak změnil tvář filmového světa. Díky němu má takřka každý blockbuster dneška svoji „trojrozměrnou“ (uvozovky vysvětlím) verzi. Několik z nich bylo ve 3D přímo natočeno speciálními kamerami, většině se prostorový efekt dodá v postprodukční fázi. Děti na magickou formulku „třidé“ slyší a rodiče za lístek do kina vypláznou větší cifru a děti jsou spokojené, rodiče jsou spokojení a filmoví producenti jakbysmet.

U nás poměrně novým zážitkem pak je 4DX nebo dokonce 5D kino. Při sledování bijáku sedíte v sedačce, která sebou hází v akčních scénách, do ksichtu vám valí jakýsi aerosol, před vámi i za vámi občas prudce vyfoukne vzduch v jakože vítr-efektu, plátno občas zahalí mlha-kouř, z bočních stěn kinosálu občas zableskne jasné světlo, a při tom všem ještě máte 3D brýle!

Jako nic proti, pokud jdete do kina v podstatě jen pro tenhle efekt, tedy jako do lunaparku. Ale zajímá-li vás film samotný, sedněte si v bůhvíkolikDX sálu snad raději na schody. Všechny z výše zmiňovaných efektů mají totiž nepříjemnou společnou vlastnost – ruší. Díky nim se zkrátka nedokážete nechat vtáhnout do děje, což je koneckonců to největší kouzlo, jaké film (a s ním i další narativní média) má. Jednou jsem to ale zkusit zkrátka musel.

Podobným způsobem ovšem v naprosté většině případů ruší i samotné 3D. Plátno je kvůli brýlím tmavší, akční scény méně přehledné, a v IMAXu, kde je samotný efekt snad nejdokonalejší, musíte po celou stopáž filmu držet hlavu pod co nejpřímějším úhlem. Což je po pár desítkách minut s jejich poměrně těžkými brýlemi docela problém. A nosíte dioptrická skla? No, s tím se nějak poperte, žejo…

Jasně, tu a tam se vyrojí film, v němž ten „třírozměrný“ (vysvětlení uvozovek se blíží!) efekt doopravdy stojí za to. Třeba ten Avatar… Ale u většiny z nich je to jen zbytečné pozlátko. Ostatně (je to tady!), sám velký Christopher Nolan říká, že 3D technologii na své snímky nikdy nepoužije a opovrhuje jí. Podle něj totiž byly filmy trojrozměrné vždycky. Pod to se podepíšu. Co nezvládla hloubka pole v jednotlivých záběrech, to dokonala představivost.

P.S.: Než se spustí hlasy v duchu: „Tak proč na ty filmy chodíš?“, musím podotknout, že pokud má biják svého 3D sourozence, filmoví distributoři nám na novinářských projekcích pouštějí právě jeho. (V častých případech dokonce v dabingu, protože 3D je pro mlaďochy, žejo, a ti nechtějí číst titulky, žejo. Ale to už je na další, samostatný hejt.)