V hlavě je blaze

Tak se nám Pixar vrátil. Ono filmové studio, které bylo kdysi stavěno na roveň těm nejvyšším filmovým bohům, v posledních letech (cca od odkoupení Disneyho studiem) neválelo ani zdaleka tak dobře, jako předtím. Jen mrkněte na poslední pětiletku - mizerná Auta 2, neurazí-nenadchne Rebelka a další sequel, který raději neměl vzniknout, Univerzita pro příšerky. Filmy, které na sebe spolehlivě vydělají, ale po pixarovské hravosti a velkém duchu v nich nebyly ani památky. Poslední pětiletka (od Toy Story 3) Pixaru zkrátka nevyšla.

Tohle všechno odsuzování je však pryč a stačil jediný film. V hlavě. Snímek, který popisuje přesně to, co titul napovídá - jak to vypadá v lidské mysli? Pravda, nejde o zrovna dokumentaristický popis, místo přenosu signálů mezi neurony se totiž dočkáte postaviček, ztělesňujících jednotlivé emoce - radost, smutek, strach, vztek a znechucení -, které společně vládnou panelu, jež řídí ovládání člověka. Což není kdovíjak třeskutě originální nápad. Svým tématem V hlavě připomíná kupříkladu slavný francouzský seriál Byl jednou jeden život, ještě více pak animovaný krátkometrážní snímek Brain Divided či jednu z povídek kultovního filmu Woodyho Allena Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).

 

Jsou to však až Pixarovci, kteří tento nápad vytěží až na dřeň. Nápaditě, inteligentně a hlavně neskutečně zábavně. Do již definovaných kulis, jejichž pravidla jsou divákovi představována v rámci úvodní půlhodiny, vložili jednoduchý příběh o nutnosti sblížení se, aby mohli dva naprosto protikladní jedinci (Radost a Smutek) zachránit svět (rozuměj - život jedné dvanáctileté dívenky, jejíž svět se kompletně převrátil po přestěhování z přírodou oplývající Minnesoty do hlučného a špinavého San Francisca, takže je jasně, že o zábavu mají její emoce postaráno). A tohle balení kompletně odshora až dolů prošpikovali odkazy, gagy vizuálními i slovními (které si našinec bez znalosti angličtiny žel neužije dosyta ani s dabingem či titulky), parádní dynamikou a emocemi, které nakrásně podporuje hudba Michaela Giacchina. A ohromný kýbl roztomilosti, která se však od režiséra Peteho Doctera, který stál za prvními Příšerkami s.r.o. a kouzelným Vzhůru do oblak dala čekat. A mluvil jsem už o nápadech?

REM spánek, formování osobnosti (jako malá dívka má Riley emoce holčičího i klučičího pohlaví, narozdíl od svých rodičů, kteří jsou jako dospěláci vyhraněnější) imaginární přítel, abstraktní myšlení (což je pro tvůrce prostor pro hrátky s technikami animace), údržbáři mysli a otravné písničky, které vám hrají v hlavě, vtipy o rozdílech mezi muži a ženami, působivá „vnitrohlavová“ mytologie s jasně definovanými pravidly a funkční fikční logikou, která vás překvapí svou promyšleností i jakousi lehkou provazbou na základy psychologie, zkrátka, s tímhle dílkem si Pixar doopravdy vyhrál a je to na něm vidět každou jednotlivou minutu.

Tahle multigenerační (ba bych řekl, že pro dospěláky více než pro jejich ratolesti), hřejivě lidská podívaná se rozhodně podařila.

Hodnocení: ****1/2

Sága - Romeo a Julie za časů hvězdných válek

Plejádou cen ověnčená série Briana K. Vaughana Sága konečně dorazila do našich luhů a hájů. Může její úvodní díl vůbec dostát očekáváním, které se k ní váží?

Vaughan u nás není kdovíjak neznámým autorem - přečíst jsme si mohli jeho působivou jednohubku Smečka z Bagdádu, se slušným úspěchem se mezi tuzemskými čtenáři setkávala také série Y: Poslední z mužů. Přesto jsme si na Ságu (v USA stále nezavršenou) museli počkat celé tři roky, během nichž Vaughan za své dílko posbíral kvantum cen včetně několika komiksových Oscarů - Eisnerových cen.

V Sáze opět dokazuje, jak výjimečným je vypravěčem. S jakou lehkostí dokáže žonglovat se žánry, s dějovými linkami a motivy, aniž by se u toho sebeméně byť jen zafuněl. Sága tak představuje půvabný mix sci-fi, fantasy, hororu i pohádek.

V univerzu, kde zuří konflikt mezi technickou (z planety Pevnina) a magickou civilizací (z měsíce Pevniny - Girlandu), se zrodil překvapivý vztah: Girlanďan Marko a Alana z Pevniny, jimž válečný vztah rozhodně nebránil v lásce, sexu a početí dítěte. A právě po porodu dcerky se dvojice rozhodne dát válce vale. Není však ani trochu překvapivé, že se jejich dezerce, vztah a dítě nezamlouvá ani jedné z nesnášících se stran.

Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová

Základní dějová kostra je na první dobrou triviální - hlavní hrdinové putují a cestou potkávají další a další - a mnohdy velice bizarní postavy. I díky tomu však může Vaughan snáze ohromovat formou. Jeho vyprávění je svižné a zábavné, kromě motivů a žánrů svižně střídá i tón: tu nádherně cynický, jindy pohádkově kouzelný, Vaughnovi rozhodně nechybí nadhled, fantazie (někdy až Gaimanovská - např. kouzlo potřebující ke svému vzniku nějaké tajemství) ani talent pro neuvěřitelně sympatické postavy či nakažlivý „Rkový“ humor. Veškeré svoje nadání Vaughan naštěstí předvádí více než ochotně.

Samozřejmě, první kniha Ságy není ničím víc než expozicí, díky čemuž se jen těžko hodnotí, neboť nemáme nejmenší představy, kam nás příběh zavede a kde se zakončí. A zda Vaughan dokáže nastavenou laťku udržet, nebo ji dokonce přeskočí? Ale jako expozice funguje znamenitě a nelze se netěšit na pokračování.

A pokud tahle série u nás nevyjde pro nezájem, je český komiksový čtenář a fanoušek valibukem a ignorantem.

90% (aneb není co vytknout, ale nechme si prostor pro zlepšení)

Sága 1

Scénář: Brian Vaughan

Kresba: Fiona Staplesová

Překlad: Richard Podaný

Vydal: BB Art, 2015

168 stran, 399 Kč

Avengers: Age of Ultron - temnější, dospělejší, povedenější

Avengers: Age of Ultron, 2015, r.: Joss Whedon

V rámci komiksové okupace kin komiksovými superhrdiny (obzvláště těmi ze stáje značky Marvel) se po třech letech vrací ultimátní týmovka, Avengers. Postavy jako Iron Man, Captain America, Thor či Hulk jistě není potřeba příliš představovat. Jak se jim ve společném filmu dařilo podruhé?

První Avengers byli ohromným kasovním úspěchem, dodnes zaujímají pozici třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Což ovšem neznamená kvalitu: při druhém zhlédnutí se při nich člověk nejednou přistihne s tendencí mlátit hlavou do stěny. Za vší tou barevností, třeskutou akcí a slovním humorem totiž... není nic. Prázdno. Hlouběji než pod povrch režisér Whedon zkrátka nevlezl.

Ve vzduchu tak visela otázka - půjde druhý díl Avengerů stejnou cestou, nebo se vydá novější z marvelovských šablon, v níž si nelze nevšimnout snahy své hrdiny „potemnět“ (Iron Man 3 a Captain America: Návrat prvního Avengera)?

Naštěstí je odpověď B správná. Whedon se tentokrát vypravil i pod povrch a kromě svého tradičního hláškování, kterého oproti předchozímu dílu notně ubylo, namíchal i nějaké ty emoce, jež doopravdy fungují. A samozřejmě nezapomněl na akci, která je opět patřičně lebeda. Whedon v ní skvěle těží nejen ze spolupráce členů týmu (kladivo+štít!), ale i z jejich rozporů (Hulk vs. Hulkbuster) a bonbónky pro oko trousí v každé větší bitce.

Tentokrát Whedon Avengery postavil proti Ultronovi, „oživenému“ hříchu Tonyho Starka, který chtěl světového míru dosáhnot pomocí umělé inteligence, ovládající jeho bojové roboty. A jak už známe ze všech těch Matrixů, Terminátorů, Transcendencí a dalších, umělá inteligence došla k logickému závěru - mír na světě bude, když na něm nebudou lidé. A že to Ultron myslí pekelně vážně, dává tušit i jeho budování armády plné robotů a doplněné o dva „mutantí“ (pst, tohle slovo se nesmí používat, vždyť práva na mutanty vlastní Foxové!) sourozence: Quicksilvera a Scarlett Witch.

Právě Scarlett Witch je nejsilnější Ultronovou zbraní - její schopností je kromě telekineze také schopnost nabourat se hrdinům do hlav a namíchat jim v nich solidní guláš. Na prvním úspěchu postavené pevné týmové vazby se tak pomalu ale jistě začínají bortit a Avengeři se nejprve musí dát dohromady, než budou moci čelit další výzvě.

Příjemným překvapením filmu je na Marvel nebývalá práce s vedlejšími postavami. Tedy s těmi, které v minulých filmech byly vedlejšími postavami a na vlastní biják podle studia nemají dostatečný cool-factor. V první řadě jde především o Hawkeye, který se jakýmsi kouzlem dostal přímo do centra dění a dokonce je v podstatě tím hlavním hrdinou, jenž táhne vyprávění filmu kupředu. A rovněž i postavou, se kterou se divák naprosto nejsnáze sžije. 

 

Mistrnou práci předvádí Whedon ve střídání velkých-epických scén (kupříkladu záběr celého útočícího týmu v úvodních scénách jako by vypadl z efektní komiksové dvojstrany) s malými a intimními, postavenými na specifických vazbách některých postav. Můžeme tak sledovat narůstající vztah mezi Hulkem a Black Widow, jejíž dlaň se zdá být jediným uklidňujícím prostředkem pro zeleného vzteklouna. Či decentně filozofickou genezi Visiona nebo vztah sourozenců Maximoffových.

Naopak problém ve druhých Avengers nastává při komponování humoru. Whedon se opět snaží velkou scénu tu a tam odlehčit nějakým vtípkem - narozdíl od předchozího dílu však tentokrát často pouze jen ruší. Což je způsobeno především právě tou skutečností, že po většinu stopáže působí Avengers: Age of Ultron oproti staršímu sourozenci o tolik dospěleji.

Hodnocení: 80%

Čtenářský deník 2015 - 3.

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady jsou postřehy k některým titulům ze třetí desítky:

Laura Joh Rowland: Shinju

Jako historický román a jakýsi průvodce Japonskem v období Edo... prosím. Rowlandová je barvitá, rozhodně nešetří s prodáváním svých znalostí o tomto prostředí, a tak poměrně věrohodně přibližuje zvyklosti, termíny, postavy, aj.
Jako detektivka - nic moc. Hlavní hrdina "vyšetřuje" zpočátku v podstatě tím, že se jde k někomu zeptat, zpovídaný jej pošle za někým dalším a tak se jde hlavní hrdina zeptat onoho dalšího, který jej pošle ještě za někým jiným a dál a dokolečka, než hlavní hrdina v podstatě deusexmachinovskou náhodou nezaslechne nejdůležitější stopu.

Ve výsledku jde tedy o poměrně čtivou historickou knihu (obzvláště pro fanoušky prostředí Japonska v období Edo), ve které se snad náhodou ocitla veskrze naivní detektivka.
 

Kim Newman: Anno Dracula

Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn - tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.

Na stránkách Anno Dracula pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Muž jménem Ove je v podstatě jako Eastwoodův film Gran Torino, ze kterého někdo odstranil všechen ten "thrill" ohledně gangů, nahradil jej kýblem laskavosti a citu, dalšími skvělými postavami a humorem. A nechal jej zrežírovat nikoliv Clintem, ale Frankem Caprou. Už dlouho (pokud někdy) se mi nestalo, že bych knihu během jednoho dne: - koupil - přečetl - převrátil - a rozečetl znovu To snad mluví za vše. Zkrátka jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje – Sonáta pro Azazela

Tedy, přiznám se, čekal jsem o Sonáty pro Azazela více. Fabianův (mnohými profanovaný) díl je takový nemastný-neslaný. V někteých scénách sice slušně staví atmosféru, ale tím výčet pozitiv zhruba končí. Akce nudná, jazykově také nedosahuje kvalit (rozuměj vtipu) páně Pavlovského. Po většinu stránkáže šeď, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne.

Rju Murakami: Piercing
 

Spíše povídka než román, v níž Murakami vypráví neuvěřitelně cynický příběh o zlu, zloduších a obětech.

A vypráví ho s takovou porcí černočerného humoru, že si čtenář jen těžko nenajde zalíbení. Murakami však exceluje i v těch mnohem temnějších pasážích.

Chuck Palahniuk: Strašidla

Snad první dílo, jímž se Palahniuk definitivně proslavil… a snad první dílo, v němž se zcela kompletně míjíme. Strašidla jsou jen lacinou módní přehlídkou hnusu, která se snaží za každou cenu šokovat.

Při takovém množství postav, které si po vzoru Dekameronu či Canterburských povídek vyprávějí příběhy, se navíc ukazuje největší mezera v Palahniukově talentu – slabý cit pro postavy. Když pracuje jen s jednou či dvěma, ještě jej dokáže jakž takž zakrýt, při takovém počtu však ani zdaleka. Postavy jsou si tak podobné a navrch výsostně nesympatické.