Jak zní stromy?

Dlouho jsem nenarazil na něco tolik zajímavého, jako je projekt německého hudebního experimentátora s prakticky neskloňovatelným křestním jménem Bartholomäa Traubecka.

Ten dal dohromady gramofon připomínající senzor, který dokáže „přečíst“ stromové letokruhy - respektive analyzovat jejich sílu, barvu, intenzitu a texturu, a následně je pomocí algoritmu přeložit do pianových not. 

Bartholomäus vydal dokonce celé „stromové album“ s názvem Years. Na něm je možné si poslechnout skladby „nahrané“ rozličnými druhy stromů - javorem, ořechem, dubem či olší. Celé album je k poslechu zde (odkaz).

Data pro tuto stromovou hudbu - výšku, délku a důraz tónů - tedy předdefinovává hardware a software, který převádí charakteristiku letokruhu na charakteristiky zvuku, ale určují je letokruhy samotné.

Ergo můžeme z nich zjistit nejen kolik je danému stromu let, ale i jakou písní „tam uvnitř“ zpívá.

Nádherný nápad - a koneckonců i výsledek.

Pravda, Traubeckův projekt je trochu EKO a trochu hippie, což jsou termíny, dnes mnohými považované takřka za sprostá slova, ale na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Takže, už jen sestavit totožný přístroj a skočit na pilu pro nějaké ty "gramodesky"...

Superhrdinové v kongresovém centru

Koncert Superhrdinů, Pražský filmový orchestr, 7.3.2015, Praha: Kongresové centrum

Návštěva Pražského filmového orchestru patří mezi moje oblíbené kratochvíle. Symfonický orchestr, který fidlá noty oblíbených filmových milodií, je pro milovníka soundtracků, za něhož se považuji, zkrátka povinností.

Tentokrát hrálo „PéeFÓčko“ v novém prostředí - v Kongresovém centru nedaleko Vyšehradu. Rozdíl mezi ním a tradičním Rudolfinem návštěvníka uhodí do očí hned při vstupu - místo klasických divadelních sedaček pouho-prosté židle (a tedy žádná vzestupnost napříč jednotlivými řadami).

Človek si však říká: hlavně jde o hudbu, žejo.

Koncert plný melodií ze superhrdinských filmů má oproti předchozím vystoupením velkou nevýhodu: tyto melodie nejsou tak zažité a naposlouchané, jako skladby z Pána prstenů či Hvězdných válek. Williamsův Superman či Elfmanův Batman mezi největší hity sice patří, ale skladby typu X-Menů: Posledního vzdoru již mnohem méně. Ani to však tolik nevadilo - skladby hrané tolikahlavým orchestrem mají ohromnou sílu i přes menší proslulost.

Ale parta rozjuchaných cosplayerů v superhrdinských oblečcích, ta mi vadila. Tematické kostýmy se na koncertech PFO již objevily (postavy Středozemě), ale šlo o obyčejnou a krátkou přehlídku - nastoupení před pódium a odchod. V tichosti a poklidu.

Tentokrát jsme to měli i s choreografií - cosplayeři se strkali, naháněli, tancovali a produkovali další a další skopičiny.

Které člověka, který si jde poslechnout hudbu, rozhodně nezajímají. Ba dokonce mu přijdou lehce přihlouplé a přitraplé. A co víc - velice rušivé.

Co do stránky hudby, ani tentokrát Pražský filmový orchestr nezklamal. Jeho provedení filmových skladeb je povětšinou bezchybné, program působivý.

V otázce pořadatelské však tentokrát výrazně klopýtl.

Yann Tiersen: Okouzlení ve vyprodané Roxy

Yann Tiersen, Roxy Praha, 26. 2. 2015

Nepatřím mezi obvyklé návštěvníky klubových koncertů. Nemyslím si, že mi dobrá atmosféra (která není nutně pravidlem) stojí za mačkání se a povětšinou horší poslech, než doma z alba. Tím samozřejmě nekritizuji oblíbenou kratochvíli fanouškům takových akcí. Každému, co jeho, žejo.

Příležitost vidět na vlastní oči Yanna Tiersena, to je však jiné kafe. Geniální hudebník, multiinstrumentalista a autor, který podle statistik last.fm představuje moje posluchačské numero uno – to je výzva, na kterou nemůže říct ne ani zapálený asociál a odpůrce davů jako já.

S maestrem Tiersenem - já jsem ten, kdo se na společné setkání šklebí více

A dobře jsem udělal.

Tiersen v Roxy představil svoje poslední album Infinity, oslavu moře a kamenů. Jeho studiová alba se od legendárních soundtracků k Amélii z Montmartru či Good Bye, Lenin!, díky nimž se k Tiersenovi dostala bezesporu většina návštěvníků koncertu, snad ani nemohou lišit víc, což ale skutečného fanouška Yannovy tvorby jen těžko překvapí.

One-woman-band entreé Tiersenovi předskočila zpěvačka Tiny Feet, jejíž debutovou desku Yann produkoval. Její představení bylo psychedelické a industriální a po několika skladbách ubíjejícně monotónní. TinyFeetiny skladby navíc jako by většinou končily v nejlepším.

Což naprosto neplatí o Tiersenovi, jehož hudba a charisma prostupovala obecenstvem. Program hlavního hrdiny večera byl barvitý: vedle tíživé melancholie se objevovaly skladby energické a punkové, skladby z poslední desky protknuté některou z variací na oblíbená témata. Tu nastoupily beaty, jinde netradiční nástroje (ne však v rámci Yannovy tvorby) jako xylofón či zvonkohra, tamhle housle, škoda jen, že akordeon nechal Tiersen doma. Hudba přesto zcela vládla a člověk si v tom davu po intimnější atmosféře posteskl jen párkrát.

Bez zajímavosti nebyla ani druhá část programu, věnovaná syntezátorovému projektu ze 70. let Kosmischer Laufer. Přestože nepatřím mezi fanoušky elektronické hudby, spojením hudby a světel šlo o působivou show.

A na závěr přídavek v podobě rychlé, punkrockové tečky.

Přestože Tiersen nezahrál moje nejoblíbenější skladby (Monochrome a Kala), z koncertu jsem odcházel nadšený.

I proto, že jsem mu o absenci těchto skladeb v programu mohl říci osobně, neboť Yann stál u stánku s deskami a merchandisingem, kde se ochotně podepisoval a fotil.

Ennio ňuňo v Praze

Napsat, že mám rád filmovou hudbu, by bylo slabé označení. Miluju filmovou hudbu. Podle dat z last.fm je v dvacítce mých nejposlouchanějších hudebníků hned patnáct autorů filmové hudby, mezi něž se vetřeli Ludwig van Beethoven, Metric, UNKLE, The Rolling Stones a Daft Punk (hádejte proč - geniální soundtrack k Tron: Legacy).

Skvěle se při filmových skladbách čte, píše, pracuje, je obstojnou nástupkyní klasické hudby. Zkrátka láska jako trám.

Těžko proto popsat, jakou jsem měl radost, když mi napsal kamarád, že vyhrál dva lístky na koncert Ennia Morriconeho v O2 Aréně - a o jeden by se se mnou chtěl rozdělit.

Velkou.

Morricone je mezi autory filmové hudby legendou. Poslední z velikánů, kteří tvořili ještě ve zlatém věku filmu (před rozpadem hollywoodského studiového systému v pozdních šedesátých letech). Ve své skupině zbývá snad už jen on a John Williams.

Jeho hudba k filmům jako Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý, Mise či Bio Ráj patří mezi soundtrackové klenoty.

Právě skladby z těchto filmů patřily mezi vrcholy koncertu. Když - dvakrát - spustila velkolepá Ecstasy of Gold z Hodný, zlý a ošklivý, všechny chlupy na těle se mi poslušně postavily do pozoru, nehledě na skutečnost, že nasazené tempo skladby bylo ďábelské, a proto se lehce vytratila její procítěnost. Proč ji naživo hraje Ennio o tolik rychleji?

Jenomže ony nejkultovnější kusy byly proloženy jakousi hudební vatou, několika skladbami, které jsem znal málo, nebo vůbec. Většinou šlo o rutinní tvorbu bez jasného rukopisu mistra Ennia - tu připomínající právě Williamse, jinde zase Jerryho Goldsmithe.

Navrch se do programu nedostala skladba z mých nejoblíbenějších: Rabbia E Tarantella.

I přesto jsem O2 Arénu opoštěl s pocitem skvěle stráveného večera. Po stránce programové je návštěva kupříkladu Pražského filmového orchestru (skladby z Pána Prstenů vedle hitů ze Star Wars, no neberte to) větším posluchačským blahem.

Ovšem tentokrát jsem mohl na vlastní oči vidět dirigovat skutečnou legendu, což se sakra počítá.

Soundtracková slina

Finální práce na dubnovém čísle časopisu Pevnost jsou v plném proudu, což znamená, že čtu, kontroluju, čtu, poznámkuju a ještě jednou kontroluju. Ideální čas na starou dobrou filmovou hudbu.

Po delší době jsem tak dostal silnou soundtrackovou slinu, a to dokonce specifikovanou tužbou po dosud neslyšených albech filmové a videoherní hudby. Nebo alespoň ty, které nemám natolik oposlouchané, že bych je uchovával mezi živými paměťovými buňkami.

A jak to dopadlo?

 

Hudba k filmu Sejmi je všechny od Paula Haslingera je sice správně dynamická a lehká, ale i na tomto poli nepatří mezi vrcholy. Průměr. 5/10

Stephen Barton k nové hře Titanfall je přesně ten vrchol dynamické videoherní hudby, jak si jej představuji. Na pomezí elektroniky a symfonie, nerušivé a neexhibující, pro práci prakticky ideální. 7,5/10

Thomas Newman svým Zachraňte pana Bankse nezklamal a připsal si další parádní album. 8/10

Maurice Jarre – Jakubův žebřík: ohromná pecka a vysoká soundtracková škola. 8,5/10

Michael Kamen – Jak přicházejí sny: s postupem času je sentiment Kamenovy hudby trochu otravný, ale po většinu stopáže (hlavně tklivé skladby s dominantním klavírem, cellem či flétnou) patří tenhle hravý soundtrack k silnému nadprůměru. 7,5/10

Princezna Nevěsta kytarového básníka Marka Knopflera se buď netrefila do mé momentální nálady, nebo doopravdy zestárla tak moc, jak mi připadalo. 6/10

Pedro Bromfman - RoboCop. Remake kultovní klasiky má slušnou hudbu, s důrazem na dunivé perkuse. Ale znovu bych si jej asi neposlechl. 7/10

Práce však pokračuje, jedeme dál…