Pětihvězdí v roce 2015

Jsem sice fanoušek setavování žebříčků, ale napadlo mě, že letos se tomu vyhnu. Místo toho sestavím seznam všech těch filmů, knih a komiksů, které jsem v loňském roce viděl poprvé a obšťastnil plným hodnocením na těch oblíbených serverech - CSFD a Goodreads. Takže pokud sháníte tip na pořádnou počtenici nebo podívanou, tady jsou. 

Filmy

Co se diváckých zážítků týče, splnil jsem si obě předsevzetí - vidět 200 nových filmů (což bylo předsevzetí pro rok 2015, stejně jako rok předtím a rok poté) a vidět všechny filmy, které získaly Oscara v kategorii Nejlepší film (což bylo předsevzetí dlouhodobé). K těm Oscarovým bych se rád vrátil v samostatném textu.

Sicario: Nájemný vrah (2015)

Farář u svatého Dominika (1944)

Eso v rukávu (1951)

An Inspector Calls (2015)

Hádej, kdo přijde na večeři (1967)

Ghost Dog: Cesta samuraje (1999)

Mr. Holmes (2015)

Odtud až na věčnost (1953)

V hlavě (2015)

Rituál (1973)

Oceány (2009)

Píseň moře (2014)

Diamanty jsou věčné (1971)

Kingsman: Tajná služba (2015)

Zodiac (2007)

Údolí včel (1967)

Whiplash (2014)

V součtu jsem viděl 228 nových filmů a jen dva seriály - Kovboje Bebopa a Awake: Probuzení. Asi moc nejsem na roztahané příběhy. Ale zkouším to napravit a doháním - pomalu - své televizní resty. A že jich je.

Knihy

Jedediah Berry - Příručka pravého detektiva

Jo Nesbo - Krev na sněhu I.

Fredrick Backman - Muž jménem Ove

Komiksy

Daniel Majling - Rudo

Bill Willingham - Mýty 4: Pochod dřevěných vojáčků

Neil Gaiman - Sandman: Lovci snů

Kurt Busiek - Marvels: Zázraky

Mark Millar - Starej dobrej Logan

Grant Morrison - Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě

Mark Millar - Superman: Rudá hvězda

Alan Moore, Ed Brubaker - Kameňák a další příběhy

Juan Diaz Canales - Blacksad

Neil Gaiman - 1602

Co se čtení týče - stručné statistiky roku 2015 jsou:

- přečteno 66 knih a 60 komiksů, celkem 30 506 stran (jo, až takovejhle magor jsem, když přijde na statistiky)

- jedinou knihu jsem přečetl hned dvakrát: Fredrick Backman - Muž jménem Ove (takhle dobrý to je)

- 16 knih jsem přečetl v elektronickém formátu (což je přibližně 25 %), komiks pouze jeden

- 3 knihy jsem přečetl v angličtině, komiks - opět - pouze jeden (Richardson, Sakai - 47 Roninů - jo, je to tentýž jediný čtený v elektronické podobě)

A v roce 2016 ve čtení a sledování rozhodně nepolevím.

V hlavě je blaze

Tak se nám Pixar vrátil. Ono filmové studio, které bylo kdysi stavěno na roveň těm nejvyšším filmovým bohům, v posledních letech (cca od odkoupení Disneyho studiem) neválelo ani zdaleka tak dobře, jako předtím. Jen mrkněte na poslední pětiletku - mizerná Auta 2, neurazí-nenadchne Rebelka a další sequel, který raději neměl vzniknout, Univerzita pro příšerky. Filmy, které na sebe spolehlivě vydělají, ale po pixarovské hravosti a velkém duchu v nich nebyly ani památky. Poslední pětiletka (od Toy Story 3) Pixaru zkrátka nevyšla.

Tohle všechno odsuzování je však pryč a stačil jediný film. V hlavě. Snímek, který popisuje přesně to, co titul napovídá - jak to vypadá v lidské mysli? Pravda, nejde o zrovna dokumentaristický popis, místo přenosu signálů mezi neurony se totiž dočkáte postaviček, ztělesňujících jednotlivé emoce - radost, smutek, strach, vztek a znechucení -, které společně vládnou panelu, jež řídí ovládání člověka. Což není kdovíjak třeskutě originální nápad. Svým tématem V hlavě připomíná kupříkladu slavný francouzský seriál Byl jednou jeden život, ještě více pak animovaný krátkometrážní snímek Brain Divided či jednu z povídek kultovního filmu Woodyho Allena Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).

 

Jsou to však až Pixarovci, kteří tento nápad vytěží až na dřeň. Nápaditě, inteligentně a hlavně neskutečně zábavně. Do již definovaných kulis, jejichž pravidla jsou divákovi představována v rámci úvodní půlhodiny, vložili jednoduchý příběh o nutnosti sblížení se, aby mohli dva naprosto protikladní jedinci (Radost a Smutek) zachránit svět (rozuměj - život jedné dvanáctileté dívenky, jejíž svět se kompletně převrátil po přestěhování z přírodou oplývající Minnesoty do hlučného a špinavého San Francisca, takže je jasně, že o zábavu mají její emoce postaráno). A tohle balení kompletně odshora až dolů prošpikovali odkazy, gagy vizuálními i slovními (které si našinec bez znalosti angličtiny žel neužije dosyta ani s dabingem či titulky), parádní dynamikou a emocemi, které nakrásně podporuje hudba Michaela Giacchina. A ohromný kýbl roztomilosti, která se však od režiséra Peteho Doctera, který stál za prvními Příšerkami s.r.o. a kouzelným Vzhůru do oblak dala čekat. A mluvil jsem už o nápadech?

REM spánek, formování osobnosti (jako malá dívka má Riley emoce holčičího i klučičího pohlaví, narozdíl od svých rodičů, kteří jsou jako dospěláci vyhraněnější) imaginární přítel, abstraktní myšlení (což je pro tvůrce prostor pro hrátky s technikami animace), údržbáři mysli a otravné písničky, které vám hrají v hlavě, vtipy o rozdílech mezi muži a ženami, působivá „vnitrohlavová“ mytologie s jasně definovanými pravidly a funkční fikční logikou, která vás překvapí svou promyšleností i jakousi lehkou provazbou na základy psychologie, zkrátka, s tímhle dílkem si Pixar doopravdy vyhrál a je to na něm vidět každou jednotlivou minutu.

Tahle multigenerační (ba bych řekl, že pro dospěláky více než pro jejich ratolesti), hřejivě lidská podívaná se rozhodně podařila.

Hodnocení: ****1/2

Avengers: Age of Ultron - temnější, dospělejší, povedenější

Avengers: Age of Ultron, 2015, r.: Joss Whedon

V rámci komiksové okupace kin komiksovými superhrdiny (obzvláště těmi ze stáje značky Marvel) se po třech letech vrací ultimátní týmovka, Avengers. Postavy jako Iron Man, Captain America, Thor či Hulk jistě není potřeba příliš představovat. Jak se jim ve společném filmu dařilo podruhé?

První Avengers byli ohromným kasovním úspěchem, dodnes zaujímají pozici třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Což ovšem neznamená kvalitu: při druhém zhlédnutí se při nich člověk nejednou přistihne s tendencí mlátit hlavou do stěny. Za vší tou barevností, třeskutou akcí a slovním humorem totiž... není nic. Prázdno. Hlouběji než pod povrch režisér Whedon zkrátka nevlezl.

Ve vzduchu tak visela otázka - půjde druhý díl Avengerů stejnou cestou, nebo se vydá novější z marvelovských šablon, v níž si nelze nevšimnout snahy své hrdiny „potemnět“ (Iron Man 3 a Captain America: Návrat prvního Avengera)?

Naštěstí je odpověď B správná. Whedon se tentokrát vypravil i pod povrch a kromě svého tradičního hláškování, kterého oproti předchozímu dílu notně ubylo, namíchal i nějaké ty emoce, jež doopravdy fungují. A samozřejmě nezapomněl na akci, která je opět patřičně lebeda. Whedon v ní skvěle těží nejen ze spolupráce členů týmu (kladivo+štít!), ale i z jejich rozporů (Hulk vs. Hulkbuster) a bonbónky pro oko trousí v každé větší bitce.

Tentokrát Whedon Avengery postavil proti Ultronovi, „oživenému“ hříchu Tonyho Starka, který chtěl světového míru dosáhnot pomocí umělé inteligence, ovládající jeho bojové roboty. A jak už známe ze všech těch Matrixů, Terminátorů, Transcendencí a dalších, umělá inteligence došla k logickému závěru - mír na světě bude, když na něm nebudou lidé. A že to Ultron myslí pekelně vážně, dává tušit i jeho budování armády plné robotů a doplněné o dva „mutantí“ (pst, tohle slovo se nesmí používat, vždyť práva na mutanty vlastní Foxové!) sourozence: Quicksilvera a Scarlett Witch.

Právě Scarlett Witch je nejsilnější Ultronovou zbraní - její schopností je kromě telekineze také schopnost nabourat se hrdinům do hlav a namíchat jim v nich solidní guláš. Na prvním úspěchu postavené pevné týmové vazby se tak pomalu ale jistě začínají bortit a Avengeři se nejprve musí dát dohromady, než budou moci čelit další výzvě.

Příjemným překvapením filmu je na Marvel nebývalá práce s vedlejšími postavami. Tedy s těmi, které v minulých filmech byly vedlejšími postavami a na vlastní biják podle studia nemají dostatečný cool-factor. V první řadě jde především o Hawkeye, který se jakýmsi kouzlem dostal přímo do centra dění a dokonce je v podstatě tím hlavním hrdinou, jenž táhne vyprávění filmu kupředu. A rovněž i postavou, se kterou se divák naprosto nejsnáze sžije. 

 

Mistrnou práci předvádí Whedon ve střídání velkých-epických scén (kupříkladu záběr celého útočícího týmu v úvodních scénách jako by vypadl z efektní komiksové dvojstrany) s malými a intimními, postavenými na specifických vazbách některých postav. Můžeme tak sledovat narůstající vztah mezi Hulkem a Black Widow, jejíž dlaň se zdá být jediným uklidňujícím prostředkem pro zeleného vzteklouna. Či decentně filozofickou genezi Visiona nebo vztah sourozenců Maximoffových.

Naopak problém ve druhých Avengers nastává při komponování humoru. Whedon se opět snaží velkou scénu tu a tam odlehčit nějakým vtípkem - narozdíl od předchozího dílu však tentokrát často pouze jen ruší. Což je způsobeno především právě tou skutečností, že po většinu stopáže působí Avengers: Age of Ultron oproti staršímu sourozenci o tolik dospěleji.

Hodnocení: 80%

Jak zní stromy?

Dlouho jsem nenarazil na něco tolik zajímavého, jako je projekt německého hudebního experimentátora s prakticky neskloňovatelným křestním jménem Bartholomäa Traubecka.

Ten dal dohromady gramofon připomínající senzor, který dokáže „přečíst“ stromové letokruhy - respektive analyzovat jejich sílu, barvu, intenzitu a texturu, a následně je pomocí algoritmu přeložit do pianových not. 

Bartholomäus vydal dokonce celé „stromové album“ s názvem Years. Na něm je možné si poslechnout skladby „nahrané“ rozličnými druhy stromů - javorem, ořechem, dubem či olší. Celé album je k poslechu zde (odkaz).

Data pro tuto stromovou hudbu - výšku, délku a důraz tónů - tedy předdefinovává hardware a software, který převádí charakteristiku letokruhu na charakteristiky zvuku, ale určují je letokruhy samotné.

Ergo můžeme z nich zjistit nejen kolik je danému stromu let, ale i jakou písní „tam uvnitř“ zpívá.

Nádherný nápad - a koneckonců i výsledek.

Pravda, Traubeckův projekt je trochu EKO a trochu hippie, což jsou termíny, dnes mnohými považované takřka za sprostá slova, ale na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Takže, už jen sestavit totožný přístroj a skočit na pilu pro nějaké ty "gramodesky"...

20+1 nejlepších filmů dva-desátejch let (so far)

Přečetl jsem si v online verzi magazínu Rolling Stone čtenářský výběr dvacítky nejlepších bijáků desátých let 21. století. (Desátá léta - zní to mnohem divněji než třeba zlatá šedesátá, že?) A jak to u žebříčků vybíraných širokým publikem bývá - je to nebetyčná srágora.

Nejenže v něm figurují filmy, které jsou „jen zábavné“ (Avengers, Guardians of Galaxy), „jen Oscarově nudné“ (12 let v řetězech, American Hustle) nebo prostě jen plné hloupostí (Temný rytíř povstal), ona i ta pořadí jsou taková dost pofidérní. Rozhodnutí udělat si vlastní žebříček (což je můj převelice oblíbený formát) na sebe tedy nemohlo nechat dlouho čekat.

Superhrdinové v kongresovém centru

Koncert Superhrdinů, Pražský filmový orchestr, 7.3.2015, Praha: Kongresové centrum

Návštěva Pražského filmového orchestru patří mezi moje oblíbené kratochvíle. Symfonický orchestr, který fidlá noty oblíbených filmových milodií, je pro milovníka soundtracků, za něhož se považuji, zkrátka povinností.

Tentokrát hrálo „PéeFÓčko“ v novém prostředí - v Kongresovém centru nedaleko Vyšehradu. Rozdíl mezi ním a tradičním Rudolfinem návštěvníka uhodí do očí hned při vstupu - místo klasických divadelních sedaček pouho-prosté židle (a tedy žádná vzestupnost napříč jednotlivými řadami).

Človek si však říká: hlavně jde o hudbu, žejo.

Koncert plný melodií ze superhrdinských filmů má oproti předchozím vystoupením velkou nevýhodu: tyto melodie nejsou tak zažité a naposlouchané, jako skladby z Pána prstenů či Hvězdných válek. Williamsův Superman či Elfmanův Batman mezi největší hity sice patří, ale skladby typu X-Menů: Posledního vzdoru již mnohem méně. Ani to však tolik nevadilo - skladby hrané tolikahlavým orchestrem mají ohromnou sílu i přes menší proslulost.

Ale parta rozjuchaných cosplayerů v superhrdinských oblečcích, ta mi vadila. Tematické kostýmy se na koncertech PFO již objevily (postavy Středozemě), ale šlo o obyčejnou a krátkou přehlídku - nastoupení před pódium a odchod. V tichosti a poklidu.

Tentokrát jsme to měli i s choreografií - cosplayeři se strkali, naháněli, tancovali a produkovali další a další skopičiny.

Které člověka, který si jde poslechnout hudbu, rozhodně nezajímají. Ba dokonce mu přijdou lehce přihlouplé a přitraplé. A co víc - velice rušivé.

Co do stránky hudby, ani tentokrát Pražský filmový orchestr nezklamal. Jeho provedení filmových skladeb je povětšinou bezchybné, program působivý.

V otázce pořadatelské však tentokrát výrazně klopýtl.

Yann Tiersen: Okouzlení ve vyprodané Roxy

Yann Tiersen, Roxy Praha, 26. 2. 2015

Nepatřím mezi obvyklé návštěvníky klubových koncertů. Nemyslím si, že mi dobrá atmosféra (která není nutně pravidlem) stojí za mačkání se a povětšinou horší poslech, než doma z alba. Tím samozřejmě nekritizuji oblíbenou kratochvíli fanouškům takových akcí. Každému, co jeho, žejo.

Příležitost vidět na vlastní oči Yanna Tiersena, to je však jiné kafe. Geniální hudebník, multiinstrumentalista a autor, který podle statistik last.fm představuje moje posluchačské numero uno – to je výzva, na kterou nemůže říct ne ani zapálený asociál a odpůrce davů jako já.

S maestrem Tiersenem - já jsem ten, kdo se na společné setkání šklebí více

A dobře jsem udělal.

Tiersen v Roxy představil svoje poslední album Infinity, oslavu moře a kamenů. Jeho studiová alba se od legendárních soundtracků k Amélii z Montmartru či Good Bye, Lenin!, díky nimž se k Tiersenovi dostala bezesporu většina návštěvníků koncertu, snad ani nemohou lišit víc, což ale skutečného fanouška Yannovy tvorby jen těžko překvapí.

One-woman-band entreé Tiersenovi předskočila zpěvačka Tiny Feet, jejíž debutovou desku Yann produkoval. Její představení bylo psychedelické a industriální a po několika skladbách ubíjejícně monotónní. TinyFeetiny skladby navíc jako by většinou končily v nejlepším.

Což naprosto neplatí o Tiersenovi, jehož hudba a charisma prostupovala obecenstvem. Program hlavního hrdiny večera byl barvitý: vedle tíživé melancholie se objevovaly skladby energické a punkové, skladby z poslední desky protknuté některou z variací na oblíbená témata. Tu nastoupily beaty, jinde netradiční nástroje (ne však v rámci Yannovy tvorby) jako xylofón či zvonkohra, tamhle housle, škoda jen, že akordeon nechal Tiersen doma. Hudba přesto zcela vládla a člověk si v tom davu po intimnější atmosféře posteskl jen párkrát.

Bez zajímavosti nebyla ani druhá část programu, věnovaná syntezátorovému projektu ze 70. let Kosmischer Laufer. Přestože nepatřím mezi fanoušky elektronické hudby, spojením hudby a světel šlo o působivou show.

A na závěr přídavek v podobě rychlé, punkrockové tečky.

Přestože Tiersen nezahrál moje nejoblíbenější skladby (Monochrome a Kala), z koncertu jsem odcházel nadšený.

I proto, že jsem mu o absenci těchto skladeb v programu mohl říci osobně, neboť Yann stál u stánku s deskami a merchandisingem, kde se ochotně podepisoval a fotil.