Čas na báseň: Mary Elizabeth Frye - Nestůjte u mého hrobu

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.
Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání.
Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání.
Jsem sluneční svit na zralém obilí.
Jsem podzimní déšť, všechno zaliji.
Když se probudíte do ranního ticha,
já jsem ten čilý ruch, co na vás svěže dýchá.
Zpěv ptáků, co v kruhu víří ve výškách.
 Jsem hvězdy, co nocí září jako zlatý prach.
Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.
Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy...

Čas na báseň: Lord Tennyson - In Memoriam (L.)

Poprvé v životě jsem překládal z angličtiny báseň. Na padesátou část rozsáhlé poemy Lorda Tennysona mě upozornila její přítomnost ve filmu Hellboy 2. A k překladu "donutila" její nádhera. Pokusil jsem se překládat co nejvěrněji (včetně abba veršového schématu).

Při mně stůj, až pohasne můj svit,
až ztichne mi tep a nervy křičí
a pálí; až srdci bití se vzpříčí,
až kola života poznají klid. 

Při mně stůj, až na skřipci nataženy
v bolesti mé smysly zradí důvěru
a čas, prach rozházený do všech směrů,
a život, hněvem živené plameny.

Při mně stůj, až pramen mé víry vyschne,
a muži, mouchy loňského jara, jež
kladou vejce, bodají a bzučí též,
než smrt jejich věznění utne.

Při mně stůj, až se vytratím
do míst zhmotnělého děsu,
kde na ztemnělém útesu
nastane soumrak věčných dní.

Čas na báseň: František Gellner - Noc byla touhou přesycena

Já nehledal jsem vilnou Frynu
pro flirt a k ukrácení dne.
Utišení jsem na tvém klínu
pro srdce žádal neklidné.

Noc byla touhou přesycená
a vábila a lákala.

V tvé jizbě lampa rozsvícená,
vím, že můj příchod čekala.

A lože ztřísnilo se krví.—
A já se zachvěl vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je prvý rozlomím.

Čas na báseň: William Blake - Tygr

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?

V hloubi kde, kde v nebesích
planul oheň očí tvých?
Na čích perutích se vznese?
Která ruka plamen snese?

Který fortel, které ruce
utkaly tkáň tvého srdce?
Kdo, když srdce začlo bít,
strašný spár moh' vytvořit?

Kdo dal řetěz, kdo jej kul?
V které výhni mozek žhnul?
Která kovadlina, hmat
smí tu hrůzu do ruk brát?

Když pak hvězdy vrhly kopí,
jejich slzy nebe kropí,
moh' se, kdo tě stvořil, smát?
Beránka moh' udělat?

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!

(překlad: Zdeněk Hron)

Čas na báseň: Jiří Žáček - Šanson

Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.

Bílé rakve postelí,
vrátíme se dospělí,
vrátíme se dospělí,
až se luna otelí.

Jednou, dvakrát, potřetí,
motýl něhy uletí,
motýl něhy uletí,
růže hodíš do smetí.

Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.

Čas na báseň: Percy Bysshe Shelley - Ozymandias

Já potkal chodce z končin prastarých,
ten děl: „Bez trupu nohy kamenné
ční v poušti, v písku blízko vedle nich
tlí rozbitá tvář, čelo svraštěné,
rty šklebné, v nichž se chladný povel mih’,
dí: ‚Sochař uměl čísti vášní vření,
jež vryty v mrtvou hmotu žijí dál
než hruď, jich zdroj, než dlaň, jich provedení.‘

A na podstavci slova ta jsem čet’:‚
Jsem Ozymandias, jsem králů král,
má díla, Mocní, vizte a v prach hned!‘
Nic po stranách víc nezbylo, jen kolem
té trosky obrovské, kam stačil hled,
se písek vlnil v obzor dlouhým polem.“

(překlad Jaroslav Vrchlický)