Sága - Romeo a Julie za časů hvězdných válek

Plejádou cen ověnčená série Briana K. Vaughana Sága konečně dorazila do našich luhů a hájů. Může její úvodní díl vůbec dostát očekáváním, které se k ní váží?

Vaughan u nás není kdovíjak neznámým autorem - přečíst jsme si mohli jeho působivou jednohubku Smečka z Bagdádu, se slušným úspěchem se mezi tuzemskými čtenáři setkávala také série Y: Poslední z mužů. Přesto jsme si na Ságu (v USA stále nezavršenou) museli počkat celé tři roky, během nichž Vaughan za své dílko posbíral kvantum cen včetně několika komiksových Oscarů - Eisnerových cen.

V Sáze opět dokazuje, jak výjimečným je vypravěčem. S jakou lehkostí dokáže žonglovat se žánry, s dějovými linkami a motivy, aniž by se u toho sebeméně byť jen zafuněl. Sága tak představuje půvabný mix sci-fi, fantasy, hororu i pohádek.

V univerzu, kde zuří konflikt mezi technickou (z planety Pevnina) a magickou civilizací (z měsíce Pevniny - Girlandu), se zrodil překvapivý vztah: Girlanďan Marko a Alana z Pevniny, jimž válečný vztah rozhodně nebránil v lásce, sexu a početí dítěte. A právě po porodu dcerky se dvojice rozhodne dát válce vale. Není však ani trochu překvapivé, že se jejich dezerce, vztah a dítě nezamlouvá ani jedné z nesnášících se stran.

Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová

Základní dějová kostra je na první dobrou triviální - hlavní hrdinové putují a cestou potkávají další a další - a mnohdy velice bizarní postavy. I díky tomu však může Vaughan snáze ohromovat formou. Jeho vyprávění je svižné a zábavné, kromě motivů a žánrů svižně střídá i tón: tu nádherně cynický, jindy pohádkově kouzelný, Vaughnovi rozhodně nechybí nadhled, fantazie (někdy až Gaimanovská - např. kouzlo potřebující ke svému vzniku nějaké tajemství) ani talent pro neuvěřitelně sympatické postavy či nakažlivý „Rkový“ humor. Veškeré svoje nadání Vaughan naštěstí předvádí více než ochotně.

Samozřejmě, první kniha Ságy není ničím víc než expozicí, díky čemuž se jen těžko hodnotí, neboť nemáme nejmenší představy, kam nás příběh zavede a kde se zakončí. A zda Vaughan dokáže nastavenou laťku udržet, nebo ji dokonce přeskočí? Ale jako expozice funguje znamenitě a nelze se netěšit na pokračování.

A pokud tahle série u nás nevyjde pro nezájem, je český komiksový čtenář a fanoušek valibukem a ignorantem.

90% (aneb není co vytknout, ale nechme si prostor pro zlepšení)

Sága 1

Scénář: Brian Vaughan

Kresba: Fiona Staplesová

Překlad: Richard Podaný

Vydal: BB Art, 2015

168 stran, 399 Kč

Čtenářský deník 2015 - 3.

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady jsou postřehy k některým titulům ze třetí desítky:

Laura Joh Rowland: Shinju

Jako historický román a jakýsi průvodce Japonskem v období Edo... prosím. Rowlandová je barvitá, rozhodně nešetří s prodáváním svých znalostí o tomto prostředí, a tak poměrně věrohodně přibližuje zvyklosti, termíny, postavy, aj.
Jako detektivka - nic moc. Hlavní hrdina "vyšetřuje" zpočátku v podstatě tím, že se jde k někomu zeptat, zpovídaný jej pošle za někým dalším a tak se jde hlavní hrdina zeptat onoho dalšího, který jej pošle ještě za někým jiným a dál a dokolečka, než hlavní hrdina v podstatě deusexmachinovskou náhodou nezaslechne nejdůležitější stopu.

Ve výsledku jde tedy o poměrně čtivou historickou knihu (obzvláště pro fanoušky prostředí Japonska v období Edo), ve které se snad náhodou ocitla veskrze naivní detektivka.
 

Kim Newman: Anno Dracula

Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn - tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.

Na stránkách Anno Dracula pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Muž jménem Ove je v podstatě jako Eastwoodův film Gran Torino, ze kterého někdo odstranil všechen ten "thrill" ohledně gangů, nahradil jej kýblem laskavosti a citu, dalšími skvělými postavami a humorem. A nechal jej zrežírovat nikoliv Clintem, ale Frankem Caprou. Už dlouho (pokud někdy) se mi nestalo, že bych knihu během jednoho dne: - koupil - přečetl - převrátil - a rozečetl znovu To snad mluví za vše. Zkrátka jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje – Sonáta pro Azazela

Tedy, přiznám se, čekal jsem o Sonáty pro Azazela více. Fabianův (mnohými profanovaný) díl je takový nemastný-neslaný. V někteých scénách sice slušně staví atmosféru, ale tím výčet pozitiv zhruba končí. Akce nudná, jazykově také nedosahuje kvalit (rozuměj vtipu) páně Pavlovského. Po většinu stránkáže šeď, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne.

Rju Murakami: Piercing
 

Spíše povídka než román, v níž Murakami vypráví neuvěřitelně cynický příběh o zlu, zloduších a obětech.

A vypráví ho s takovou porcí černočerného humoru, že si čtenář jen těžko nenajde zalíbení. Murakami však exceluje i v těch mnohem temnějších pasážích.

Chuck Palahniuk: Strašidla

Snad první dílo, jímž se Palahniuk definitivně proslavil… a snad první dílo, v němž se zcela kompletně míjíme. Strašidla jsou jen lacinou módní přehlídkou hnusu, která se snaží za každou cenu šokovat.

Při takovém množství postav, které si po vzoru Dekameronu či Canterburských povídek vyprávějí příběhy, se navíc ukazuje největší mezera v Palahniukově talentu – slabý cit pro postavy. Když pracuje jen s jednou či dvěma, ještě jej dokáže jakž takž zakrýt, při takovém počtu však ani zdaleka. Postavy jsou si tak podobné a navrch výsostně nesympatické.

Čtenářský deník 2015

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je první desítka:

 

Robert W. Chambers: Král ve žlutém

Při hodnocení bych knihu rozdělil na tři části:
- úvodní třetina patří mysteriózním příběhům o záhadné knize "Král ve žlutém", která v lidech rozdrnčí struny příčetnosti až k prasknutí. V těchto příbězích je rozpoznatelný inspirační zdroj Lovecrafta. Chambers je však neprodává s takovou grácií jako Mistr, dokonce ani jako jeho předchůdci Poe či Ambrose Bierce. Přesto slušné počtení.
- ve druhé třetině dojde na překvapivě (v porovnání s předchozí částí) citlivé romantické fantazie, z nichž některé vůbec nepůsobí zestárle - tady jsem si knihu užíval nejvíce
- závěrečné povídky patří nedávné (pro Chamberse) historii Paříže a americkým studentům umění - s těmihle texty jsem měl největší problém, nepřinášejí nic zajímavého po stránce formální i obsahové.

Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii – Život, vesmír a vůbec

Stopař u mě začíná trpět podobným neduhem jako "konkurenční" Zeměplocha - po několika knihách už ty geniální vtipy zkrátka toliko neokouzlí. 

Třetí kniha je v jejich kladení navíc lehce střídmější a naředěnější - přesto mám tucha, že si už napořád budu pamatovat, v čem tkví umění létat.

Alissa Nutting: Tampa

Tentokrát trochu říznější názor, ale vzhledem k povaze knihy...
Nakonec ne tak provokativní, jak jsem čekal (i když, berte toto tvrzení od člověka, který do vyhledavače zadává termín MILF i několikrát týdně, s rezervou), ale zase o mnoho chytřejší satira na školský i soudní systém a vlastně i společnost jako takovou.
Hrdinka je bezcitná sociopatka, která lidi kolem sebe vysává jako upírka, aniž by se nad svým počínáním kdy pozastavila - k snídani do sebe nechá manžela - svůj finanční zdroj vymasturbovat (její vlastní termín), aby k obědu zničila život nějakému čtrnáctiletému kloučkovi, kterých má kolem sebe coby učitelka poměrně dost.
Nelze v Tampě nevidět anabázi na procesy s podobně "postiženými" učitelkami, na nichž se vždycky rád přiživí bulvární tisk. Nutting navíc hned ve své prvotině vykazuje zábavný a hravý styl, ve kterém je trochu cítit inspirace Palahniukem.
Perličkové P.S.: Při porovnání s Lolitou (která by se mohla zdát - chybně - tematicky podobná) vychází najevo, že zlo je vždycky na stranách žen - nezávisle na věku. :D

Před Strážci: Ozymandias/Karmínový korzár

Chápu (a chápu i proč), že jdu v tomhle případě trochu proti proudu, ale pro mě osobně je Ozymandias/Karmínový korzár nejlepším svazkem téhle diskutabilní série. Veidtovo košaté komentování a myšlenkové pochody mě nenudily, naopak - bylo zajímavé sledovat jeho minulost, každý ten krůček za krůčkem až k velkolepému cíli. 

Karmínový korzár je příběhově postaven na pirátských historkách (proto připomíná i třebas Piráty z Karibiku), takže nepřekvapí ani motivy, ani líbivou, i když dnes už poměrně klasickou pointou. Ale ta parádní kresba z něj dělají pěkný zážitek. 

Jednohubka o Dollarové Billovi je pak nádhernou satirkou s poměrně silným koncem.

Robert J. Sayer: Flashforward

Příjemné překvapení. Tvorba Roberta J. Sawyera je mi známá, leč nikdy jsem se s ní neseznámil blíže, což do budoucna dozajista napravím. Ke knize jsem se dostal v podstatě díky znalosti seriálové adaptace, která na Sawyerově zápletce staví, jak je zvykem, docela jiný příběh.
Při spuštění velkého pokusu v CERNu dojde k neočekávané události - všichni lidé na světě (a další tvorově s vědomím, třebas opice) na dvě minuty omdlí a každý vidí sebe sama v budoucnosti za 20 let. Následky jsou samozřejmě katastrofální, především na dálnicích a v letadlech, která zrovna neměla to štěstí být tak vysoko, že fungovala jen na autopilota a tak jim dvouminutový výpadek v kontrole nevadil.
Bavilo mě, jak svůj nápad Sawyer vytěžil téměř na maximum - kromě dějových linií samotných jsou před každou kapitolou titulky novinových zpráv (a leckdy je v nich mnoho humoru). Zábavný byl i koncept jedné z ústředních linií - detektivka naruby, kdy postava ví, že zemře, a tak pátrá po vrahovi, aby jej mohl zastavit předem.
Ve zbytku kniha stojí na klasickém sci-fi tématu - nervozitě z rychlosti vědeckého a technologického pokroku. Máme si hrát na Boha? Je to, co víme, skutečně pravda? Sawyer poměrně obratně míchá fyziku (jejíž pravdivost v textu naštěstí nejsem schopen úplně posoudit, díky čemuž jsem nebyl při čtení srážen, ale zněla mi poměrně košér) a "masovou filozofii" - nenáročnou a snadno pochopitelnou. Ani jedno z toho neubírá knize na čtivosti - a je to vysoká čtivost, dlouho jsem se takto nezačetl.

Michael J. Sullivan: Královské spiknutí

Do čtení téhle knihy mě v podstatě dotlačil kamarád, jehož vkusu si poměrně vážím - leč tentokrát jsme se nesešli.
Královské spiknutí je totiž jen čtivá a svižná jednohubka - nic více, nic méně - nic, z čeho by měl být člověk nějak extrémně nadšený. Postavy jsou sice zábavné (především svými netušenými schopnostmi), ale neskutečně ploché a klišovité, zápletka je triviální a okořeněná jen tím, že protagonisté patří mezi nájemné zloděje (což už ale není kdovíjak originální postup). Potěšil dobrý překlad.
Jako odpočinkovka před spaním fajn, ale nic více.

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.

V našich žánrových vodách hojně opěvovaná kniha, na kterou jsem měl proto spadeno už nějaký ten pátek. A Poláček potěšil a zklamal zároveň.

Dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně - kniha je krásně napsaná, s důrazem na detaily a libozvučnost, je zasazená do alternativní reality v nejlepším duchu mého oblíbence Philipa K. Dicka (jehož občas i připomíná) v kombinaci s rodinnými mindráky, chytře nabaleno na naši pravou realitu (první polovina padesátek pod nadvládou nácků vlastně nepůsobí o mnoho jinak než první polovina padesátek pod nadvládou komančů). A doplněno o - a tady přichází, jak jsem zpětně dobádal, můj problém - magii. Vím o Hitlerově vášni v okultismu a spiritualismu, dokonce i o Thulské společnosti, propojení oné doby s magií mi připadá v pořádku (třebas v textech Tomáše Bandžucha), ale ve Spěšném vlaku mi tyto fantasy prvky jednoduše neseděly a jenom mě rozrušovaly.

Na naše poměry jde bezesporu o parádní dílko - ovšem já očekával (a přehnaná očekávání vložená do Spěšného vlaku knize jistě nepřilepšila), že při jejím hodnocení nebudu muset dodávat ono entrée "Na naše poměry".

Alejandro Jodorowsky, Moebius: Incal 

Těžko psát o Jodorowském, ten člověk je snad z jiné dimenze. Jak ukazuje skvělý loňský dokument Jodorowského Duna, Incal obsahuje mnoho prvků z připravované adaptace veledíla Franka Herberta, která vlivem připosranosti šéfů hollywoodských studií padla. Jen těžko si těchto prvků poté nevšímat. 

Jodorowsky s Moebiem však stvořili svébytné sci-fi dílko, obratně balancující na hraně parodie. Jejich fantazie se zdá být bezbřehá - ač mnohé nápady dnes působí již úsměvně naivně. I přesto je (především díky parádní kresbě) Incal Dílo (s velkým).

Jeff Smith: Kůstek 6 – Hledači pokladů

Tak jako takřka každá rozsáhlá série, i Kůstek má svůj "připravovací" předposlední díl. 

Ten, v němž se toho zase tak moc nestane, figurky se zdánlivě bezcílně pohybují po šachovnici, nenachází mnoho odpovědí (spíše zakopávají o další otázky) a připravují se na bouři.

A bouře se blíží.

Jeff Smith: Kůstek 7 – Koruna z rohů

Velké kůstčí finále!

Epické bitvy přibaleny. Poslední Kůstek je doslova narvaný akcí, aniž by Jeff Smith zapomínal na prvky, které jeho sérii zvedají mezi legendy: roztomilost, vtip, dojemné scény a Trnčina stehýnka. Snad jen ten závěr nemusel být tak natahovaný - ale chápu, ani autorovi se s postavami nechtělo loučit. 

Byl jsem na tom podobně.