Vloupání do vlastního bytu (text z 2011)

Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale zabouchnuté klíče představují malou tragédii malých lidských životů.

A víte, co je ještě horší? Když máte klíče u sebe, ale další klíč, ten záložní, kterým se zamykáme na noc a je třeba jej při odchodu povytáhnout, je v zámku, zevnitř, zaražený jako obtloustlý Američan do měkkého křesílka během show Oprah Winfreyové. Tento malý, hloupý kus kovu zcela vyřadí smysl existence onoho malého hloupého kusu kovu, který v ten moment držíte v ruce. (Inteligentní čtenář jistě pochopil, že z vnější strany je taková ta neotáčivá koule, která neumí splňovat i tak jednoduchou činnost, jakou zvládá klika. Nelamentoval bych přeci nad otevření-neschopnými dveřmi, kdyby stačilo uchopit za kliku.)

Cesta pro poštu se tak může impozantně protáhnout (věřte tomu, nebo ne – v té schránce navíc NIC nebylo!)

Hlavně nepanikařit! Říká první pravidlo řešení životních trablí. Pěstí proto vztekle mlátím do zdi, ramenem se snažím dveře vyrazit, nic. (Ti zloději mají ale složité zaměstnání, já se nedokážu dostat do odemčených dveří.) Nakonec zvítězil chladný rozum. Rozšroubování celého kování kliky se přede mnou zjevilo jako jediná reálná možnost. Čtyři šroubky a já – v ten moment nepřátelé na život a na vyšroubování.

S vervou jsem se do nich pustil pomocí klíče od schránky. Jeden sok byl na lopatkách, než bys řekl pozpátku: Nejneobhospodařovávanější sopkou je Eyjafjallajoekull.

Jenomže na další tři jsme byli (já a můj klíč) krátcí. Naštěstí, díky prozřetelnosti, jsem měl u sebe peněženku, takže jsem se rozhodl pro návštěvu nedalekého obchodního domu. Věřili byste tomu, že tam nemají šroubovák? Seženete tam cokoliv od štětky na záchod po náhradní pneumatiku k vojenskému transportéru, ale šroubovák nikde. Asi počítají s tím, že každý už jeden má.

Nakonec jsem zakoupil vývrtku s malým zavíracím nožíkem, který se jevil pro moje účely jako ideální. Takový také byl. Šroubky byly venku, kování sundáno, klika nahrazena vsunutými třemi klíči, otevřeno. Svoboda. V tu chvíli bych se cítil i na zneškodnění atomové bomby. Vše jsem vrátil na původní místo, kliku trochu více utáhl, vždyť bylo tak jednoduché se dovnitř dostat, bezpečí především.

„Ty jsi vůl,“ oznámila mi přítelkyně, když jsem jí obeznámil s mým příběhem.
„To by se mohlo stát každému,“ bránil jsem se.
„Jo, ale stalo se to tobě. Ten třetí klíč vyhoď, ať se to nestane znovu.“ Konec diskuze.

Všichni samozřejmě víte, co bylo dál. Dvě z těch největších životních pravd zní: “když ženská něco řekne, chlap neposlechne“ a “když ženská řekne, že by se něco mohlo stát, stane se to“. Ona to vlastně přivolala, je tedy vinna.

Jenomže podruhé jsem u sebe neměl peněženku, abych si koupil další vývrtku. Obešel jsem pár sousedních bytů, než jsem narazil na člověka se šroubovákem (obchoďáky se spletly – každý NEMÁ šroubovák!). Šrouby kování byly venku a Nic. Mnou utažená klika nechtěla povolit.

Co nejde silou, jde větší silou (a co nejde větší silou, jde izolepou). Celé kování jsem utrhl, rozlomil, zničil, a teprve pak se dostal dovnitř. Nato jsem spěchal sehnat nové kování, v naději, že ho přidělám dřív, než se ONA vrátí domů. (Samozřejmě jsem si jist, že si toho všimne, ženy na tohle mají nějaký šestý smysl, či co.)

Nebojte, třetí klíč jsem zahodil. Nemyslím však na nic jiného, než na to, jaký Já jsem vůl.

Můj betačtenář (nikdo jiný než přítelkyně) souhlasí.

Vztahová telepatie

Jste, nebo jste někdy v minulosti byli, ve vážném, spokojeném a dlouhém vztahu? Nebo máte skvělé vazby s rodiči? A zjistili jste při tom, že jste telepaté?

Tak tak, telepatie. Slovo, které patří většinou do brakové literatury nebo komiksovým postavám. Čtení mysli a komunikace skrze myšlenky. Na první pohled ohromná fantasmagorie.

Než se kolem vás a vašich bližních začnou dít věci, které při bližší reflexi zcela jasně vypadávají z kolonky „náhoda“.

Tak například: při jakékoliv činnosti vás napadne svým blízkým (nejčastěji partnerovi či partnerce) zavolat nebo napsat smsku. Zalovíte po mobilu a přibližně v tu samou chvíli CINK! Hovor nebo zpráva od člověka, jemuž jste zrovinka chtěli volat/psát. Poprvé tomu ani nevěnujete pozornost, po několikáté „náhodě“ si tím však hlavu jistě potrápíte.

Nebo z jiného soudku: rozhovor „beze slov“. Ta chvíle, kdy v podstatě ani nemusíte mluvit, naprosto jasně totiž víte, co si váš protějšek myslí a co cítí. A nejen to, vám je rovněž jasné, že on/ona ví totéž o vás.

Nedávno jsme šli s přítelkyní po ulici, proti nám atraktivní žena. Přítelkyně ví, že se za takovými rád otočím (očima to není nevěra) - pravda, dělát to poněkud okatě, nicméně, kdybych vrhl jenom tajný a kradmý pohled, tak tím v podstatě lžu, nebo? Každopádně mě za to špičkuje. Nikoliv žárlivě, spíše s humorem (ač jsem si jistý, že ostýnek žárlivosti v tom vězí také).

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl v plánu se otočit. S jistotou jsem v tu chvíli však věděl, že mě můj poklad bedlivě sleduje. A tak jsem se neotočil. Tím však záležitost ani zdaleka neskončila.

Během okamžiku mi totiž bylo jasné, že přítelkyně VÍ, že jsem se neotočil jen kvůli vědomí, že přesně na to čeká (ano, začíná to být trochu komplikovanější - já zvěděl, že ona věděla, že já věděl, že ona věděla...). Upření pohledů na sebe a smích. Co jiného mohlo následovat? Proběhl mezi námi rozhovor beze slov.

Takových případů je s přibývajícím časem, který spolu dvojice tráví, stále více. Synchronní vyslovení stejných slov, myšlenek, nápadů... Shoda ve výběru filmu, který si večer pustíte, dialogy tak osekané, že jim nikdo kolem vás nemá šanci rozumět:

„Tohle je-“

„Já vím.“

„A co-“

„Uvidíme.“

Nepřisuzuji tyhle situace nějaké superschopnosti nebo snad magii. Spíše zažité frázi: „Jízda na stejné vlně.“ Čím jsou si dva bližší, tím se zákonitě musí sbližovat i jejich uvažování. A po jisté době toto sblížení mozků vyjde najevo.

Dnes už se nedivím, když mi zavolá v tentýž moment, kdy mám rozepsanou zprávu pro ni určenou.

Pět minut po slávě

Jistě znáte situaci, kdy musíte mluvit - ústní zkoušky, rozhovor, hádka, argumentační debata, cokoliv – a teprve poté, kdy dané události odbila konečná, vám na mysli přistanou ty nejsprávnější a nejskvělejší myšlenky či hlášky, které jste měli říct. Jenomže už je pozdě. V češtině by se to dalo označit jako: „S křížkem po funuse.“ Na tento stav však existuje i nóbl francouzský termín: L'esprit de l'escalier. Duch schodiště.

V průběhu července (kdy jindy se k nějaké tři měsíce staré události vracet takto zpětně, než v příspěvku o křížích po funuse?) jsem byl dvakrát pozván do Studia 6 České televize, abych se vyjádřil k tématům ohledně fantastiky. Jako odborník, v té době ještě šéfredaktor časopisu Pevnost. Netřeba dodávat, jak velkou poctou pro mě obě pozvání byla.

Poprvé.

J. K. Rowlingová, autorka Harryho Pottera, po sedmi letech literárně-potterovského ticha vydala krátkou noticku z tohoto světa. A fanoušci zešíleli. Chystá se snad nějaké pokračování? Toť moje téma.

Já: nervozita. Jelo se naživo. Po příchodu do zpravodajské budovy České televize jsem dostal párkrát přes držku jakousi pudřenkou, mikrofon na košili a jde se do studia. Počkejte, až naskočí počasíčkář a přesuňte se k hlavnímu stolu, děkujeme. Jak jsem se s tím porval, můžete vidět tady:

Popravdě, byl jsem se sebou poměrně spokojený, výsledek předčil moje očekávání, jelikož ve chvíli, kdy jsem mluvil, jsem si připadal jako idiot.

Nicméně, a teď se dostávám k tomu, jak video souvisí s úvodem tohoto textu, hned při odchodu ze studia mi naskočila SKVĚLÁ myšlenka, kterou jsem samozřejmě neřekl. Při otázce moderátora: "JKR a její detektivka a rozdíly mezi ní a Potterem?" jsem měl vytasit überchytré: VŽDYŤ KNIHY O POTTEROVI JSOU V PODSTATĚ TAKÉ DETEKTIVKAMI!

Pozdě.

O pár týdnů později se situace opakovala.

Téma: Šedesátileté výročí vydání Pána prstenů, Tolkien, jeho poměřování s jiným současným kultem – Hrou o trůny.

Já: nervózní, byť mnohem, mnohem méně. Pudřenka, mikrofon a počasíčkář, stereotyp. Výsledek se mi zdál lepší (odkaz).

Další duch schodiště na mě čekal před budovou zpravodajství, další skvělá myšlenka, jejíž zpoždění při příletu bylo jen několik desítek minut: další velký rozdíl mezi Tolkienem a Martinem? Tolkien stavěl na mytologiích, kdežto Martin na historii.

Okradl jsem diváky o dvě myšlenky!

Pět minut po slávě je však každý generálem.