Umění rozsahu

Fejeton ve 3000 znacích? Ono se mnohem snadněji, než udělá, řekne: “Napiš to na takový a takový počet znaků.” Takové zadání je obzvlášť ve spojitosti s uzávěrkou textu skutečný oříšek. Pisatel se posadí před nepopsaný list, v dnešní době tedy spíše bělobou zářící textový soubor, a snaží se odkudsi ze vzduchu zachytit slinu nebo múzu (v závislosti na tom, v jakém stupni poetičnosti se momentálně nachází jeho letora), zatímco to vypadá, že spíše chytá lelky. Občas myšlenka doopravdy přijde, někdy je však nutné páčit ji hasákem. Pátrat na internetu po pracích podobného tématu, což vždy sklouzne k nevyhnutelnému prokrastinování, dopustit se lehkého eklektismu, ptát se dovednějších známých, snažit se přesvědčit dovednější známé ke splnění úkolu za pisatele, což se samozřejmě neobejde bez náležité odměny, vyhrožovat dovednějším známým špetkou toho násilí. Někdy nezbývá nic jiného, než se prostě modlit.

Nakonec se ve většině případů pisatel dostane k samotnému a osamocenému psaní. Spustí klávesnicový prstovalčík a převádí svoje velkolepé myšlenky do živoucí podoby. Zhruba každých dvacet úderů kliká na funkci textového editoru, která mu spočítá stávající počet znaků, odpočítává je jako vzdálenost k dosažení cíle maratónu. Velice záhy mu dochází, že na daný rozsah nemá šanci dosáhnout, vrací se proto v textu zpět, přidává tu slůvko, tu větu, natavuje text jako kaši, což mu často ubírá na čitelnosti a smysluplnosti. Ale stanovený rozsah, slovní spojení stvořené jakýmsi zlovolným božstvem, však představuje neoblomnou překážku.

Každý chléb je však o dvou kůrkách, každá mince má rub i líc, i dodržení rozsahu má svou alternativní stránku. Samozřejmě, je to ten moment, kdy pisatel doopravdy dostal nápad. Prstovalčík se změnil v pravé punkové prstopogo, text bezuzdně kyne, řádky sviští. Teprve po dokončení dokonalého díla pisatel zjišťuje, že stanoveného rozsahu hravě dosáhl...

... a o několik set či tisíc znaků jej i přeskočil. Co teď? Současná vláda velí škrtat, pisatel proto hloubá nad textem a přemýšlí, jakou část po vzoru filmových režisérů sestříhat. Jelikož však není profesionálním škrtem, nemá nejmenší ponětí, jak do textu zasáhnout, aniž by mu to ubralo na velkoleposti.

Zažíval jsem takové situace především ve chvílích, kdy jsem měl začít psát do jistého magazínu filmové recenze na ploše bratru neveliké - 1900 znaků (včetně mezer a zhruba 150 znakového infoboxu). Navyklý psát texty tohoto typu na zhruba dvojnásobném rozsahu, píšící si při sledování daného filmu dokonce i poznámky čítající vyšší počet znaků, musel jsem se, jak se říká, “za provozu” naučit vysokému umění zkratky. Další krušný moment pak přišel ve chvíli, kdy se jistý magazín graficky vyvinul a textová plocha ještě více ustoupila té obrazové. Vepsat recenzi do 1100 znaků tak, aby měla hlavu, patu, vypovídající hodnotu a ještě byla alespoň trochu nápaditá, to už vyžaduje náležitý kumšt.

Zakládám tímto odboj proti fixním rozsahům. Členy nabírám každé pondělí v 17 hodin na adrese

O psaní: 13 psacích tipů od Chucka Palahniuka

Představovat Chucka Palahniuka snad není nutné. Jeden z nejpopulárnějších autorů dneška se proslavil knihou (a její následnou filmovou adaptací v režii Davida Finchera) Klub rváčů. Jeho poutavý styl je vyhledávanou literární lahůdkou pro čtenáře z celého světa.

Článek je částí z šestatřicetidílné kolekce esejů o psaní. Ty začal Chuck psát někdy v roce 2005. A teď jeho text:

Před dvaceti lety jsem se o Vánocích procházel s kamarádkou centrem Portlandu. Všude velké obchody: Meier a Frank... Friedrick a Nelson... Nordstroms... Jejich ohromné výlohy ukazovaly jednoduchou scénu: manekýn nosí oblečení nebo drží parfém v kopě falešného sněhu. Ale výloha u obchodu J.J. Newberryho, sakra, ta byla přeplněná panenkami, cetkami, stěrkami a šroubováky, vysavači, plastovými ramínky na šaty, umělými květinami, sladkostmi - další položky si umíte představit. Každý z těch stovek rozdílných kusů byl navíc naceněn na červené cedulce. Když jsme proházeli kolem, má kamarádka Laurie řekl: „Jejich filozofie výlohové stylizace musí být: ‘Jestli výloha nevypadá dobře, dejte toho do ní víc’.“

Vystihla to skvěle a já se zasmál a uchoval si tuto situaci v paměti po dalších dvacet let. Ta ostatní, pěkná okna... jistě byla stylisticky chutnější, ale nevybavím si z nich vůbec nic.

Cílem této eseje je „dejte toho do ní víc.“ Smíchat dohromady jakýsi druh Vánoční moudrosti s nadějí, že bude užitečná.

Tip jedna

Před dvěma lety, když jsem napsal první z těchto esejů, byl o mé psací metodě „kuchyňského budíku“. Esej jste nikdy nečetli, takže tady je ta metoda: Když se vám nechce psát, nastavte si kuchyňský budík na hodinu (nebo půl hodinu), zasedněte a pište, dokud nezazvoní. Pokud vaše nechuť k psaní přetrvala, máte na hodinu volno. Ale pravděpodobnější je, že v době jeho zazvonění budete psaním tak strženi, že budete s chutí pokračovat.

Místo kuchyňského budíku si můžete také klidně dát prát prádlo. Střídání intelektuálně náročné činnosti (psaní) s bezmyšlenkovitou drobnou prací praní nebo mytí nádobí vám zároveň pomůže utřídit si myšlenky a vyplodit nové nápady. Když nevíte, co s příběhem dál... umyjte záchod. Vyměňte povlečení. Prokristapána, klidně si očistěte počítač. Nápad přijde.

Tip dva

Vaše publikum je chytřejší, než si myslíte. Nebojte se experimentovat s formou příběhu nebo časovými skoky v ději. Moje osobní teorie je, že mladí čtenáři opovrhují většinou knih nikoliv proto, že by byli hloupější než jejich starší „kolegové“, ale protože jsou naopak chytřejší. Filmy nám ukázaly velmi sofistikované metody vyprávění. A proto je dnes mnohem těžší, než tušíte, vaše publikum šokovat.

Tip tři

Než zasednete ke psaní scény, přehrajte si ji několikrát v hlavě a zjistěte její význam. Na co z předchozích částí tato scéna navazuje? Co bude znamenat pro následující scény? Čím tato scéna obohacuje vaši zápletku? Nejen během práce, ale i třeba při řízení, při cvičení, při nakupování, stále na to myslete. Mějte při sobě třeba nějaké papíry a pište si poznámky, když vás cokoliv napadne. A teprve když jste si jisti, sedněte a pište. Nedělejte to znuděně, mechanicky, s nepřipravenou myslí. A nenechávejte svého čtenáře brodit se scénami, kde se toho děje jen málo, nebo vůbec nic.

Tip čtyři

Překvapujte se. Pokud dokážete dovést příběh - nebo nechat se příběhem dovést - do míst, která vás ohromí, pak dokážete ohromit i čtenáře. Momenty, v nichž dojdete k předem nepřipravovanému překvapení, zvyšují šance, že ohromíte i náročnější čtenáře.

Tip pět

Když se zaseknete, vraťte se a přečtěte své předchozí scény, hledejte postavy, které někde odpadly, nebo detaily, které můžete použít jako „pušku visící na stěně“. Během psaní závěru Klubu rváčů jsem neměl ponětí, co udělat s kancelářskou budovou. Ale opětovné přečtení první scény mě přivedlo k mimoděk pohozené poznámce o podomáckém způsobu výroby plastické trhaviny pomocí smíchání nitráku s parafínem. A ten hloupoučký dovětek: „Parafín mi absolutně nikdy neúčinkoval,“ pro mě představoval perfektní „pušku na stěně“, která mohla v závěru vystřelit a zachránit mou vypravěčskou prdel.

Tip šest

Používejte psaní jako svou výmluvu k pořádání každovíkendové párty - dokonce i když takovým párty říkáte „workshop“. Každá minuta, kterou strávíte s lidmi, kteří si cení a podporují psaní, vybalancuje ty hodiny strávené o samotě, psaním. Dokonce i když jednoho dne budete svou práci prodávat, žádné peníze nevyváží čas, po který jste museli být sami. Buďte s lidmi, bavte se o psaní. Věřte mi, nechcete se na stará kolena ohlédnout zpět a vidět jen chvíle, kdy jste byli „na samotce“.

Tip sedm

Dovolte si být Nevědoucím. Tahle malá rada přešla stovkami lidí a teď je i u vás. Čím déle dovolíte svému příběhu nabývat tvar průběžně, tím lepší tvar to ve finále bude. Netlačte se hned do vymýšlení point a celého příběhu. Jediné, co musíte znát, je další scéna, případně pár dalších scén. Nemusíte mít promyšlený každý moment od začátku do konce, dokonce - když si příběh takto důkladně promyslíte, bude jeho zpracování pěkná nuda.

Tip osm

Pokud cítíte, že vás příběh svazuje a chcete větší volnost, neváhejte vyměnit postavám jména. Postavy nejsou reálné, nejsou vy. Svévolnou výměnou jejich jmen získáte nový odstup k tomu, abyste je pořádně potrápili. Anebo ještě dál - klidně zcela vymažte nějakou postavu, když to vašemu příběhu prospěje.

Tip devět

Jsou tři druhy řeči - nevím, jestli je tohle PRAVDA, ale slyšel jsem to v semináři a dává mi to smysl. Ty tři typy jsou - deskriptivní, instruktivní a expresivní. Deskriptivní je: „Slunce je vysoko...“, instruktivní: „Jdi, neutíkej...“ a expresivní: „Ouch!“ Většina začínajících autorů fikce používá jen jeden, maximálně dva z nich. Takže použijte všechny. Míchejte je. Tak lidi doopravdy mluví.

Tip deset

Napište knihu, kterou byste si sami chtěli přečíst.

Tip jedenáct

Nechte si udělat autorskou fotku na obálku teď, když jste mladí. A získejte negativy a práva na tuhle fotku.

Tip dvanáct

Pište o problémech, které vás doopravdy rozčilují. To jsou ty jediné věci, které stojí za to psát. Ve svém kurzu, pojmenovaném „Nebezpečné psaní“ Tom Spansbauer zdůrazňuje, že život je příliš cenný na to, abyste jej strávili psaním krotkých, konvenčních příběhů, které se vás osobně nedotýkají.

Tip třináct

Ptejte se rodičů a přátel, jací jste byli jako děti. Nebo lépe - ptejte se, jací oni byli jako děti. A pak jenom poslouchejte.

O psaní: Kurt Vonnegut - Osm pravidel pro psaní povídek

Ve sbírce povídek Tabatěrka z Bagomba vyjmenovává legendární spisovatel Kurt Vonnegut osm pravidel pro psaní povídek:

1. Využijte čas naprostého cizince takovým způsobem, aby si dotyčný či dotyčná nemysleli, že ho zbytečně promrhali.
2. Nabídněte čtenáři aspoň jednu postavu, které by mohl fandit.
3. Každá postava by měla něco chtít, byť třeba jen sklenici vody.
4. Každý věta musí udělat jednu ze dvou věcí - poodhalit postavu nebo posunout děj o kousek dál.
5. Začněte co nejblíž u konce.
6. Buďte sadista. Ať jsou vaše postavy sebehodnější a sebenevinnější, proveďte jim něco hrozného, aby čtenář viděl, z jakého jsou těsta.
7. Pište tak, abyste potěšili jen jednoho člověka. Když otevřete okno a začnete objímat celý svět, váš příběh dostane zápal plic.
8. Nabídněte svým čtenářům co nejvíc informací v co nejkratší době. K čertu s napětím. Čtenáři by měli být v obraze do takové míry, že by byli schopni příběh dokončit sami, kdyby náhodou posledních pár stránek sežraly myši.

O psaní: John August - Jak napsat scénu

John August je hollywoodský scénárista, který na mnoha projektech spolupracoval s kultovním režisérem Timem Burtonem. Má tak na svém kontě scénáře ke skvělým filmům jako Velká ryba nebo Mrtvá nevěsta.

Jeho rady se tedy týkají především scénáristiky. Ovšem vhod přijdou dozajista i spisovatelům. 

1.       Přemýšlejte: Co se musí v této scéně stát?

Mnoho scénáristických příruček vám řekne, abyste se zaměřili na postavy a jejich motivace. To je špatně. Postavy nejsou zodpovědné za příběh – vy jste. Pokud by postavám bylo dovoleno řídit svoje scény, většina z nich by se prostě vyhnula konfliktu a filmy by byly ubíjejícně nudné.

Správné otázky nejsou, „Co by se mohlo stát?“ nebo „Co by se mělo stát?“ ale pouze: „Co se musí stát?“ Pokud jste si napsali osnovu, je ideální čas se na ni podívat. 

2.       Přemýšlejte: Co se stane, když tuto scénu vynecháte?

Představte si, že stříhač zachybuje a omylem vyhodí vaši scénu. Bude film i přesto dávat smysl? Pokud je odpověď na tuto otázku ANO, v tom případě tuto scénu nepotřebujete a neměli byste se s ní párat.

„Ale je tak dramatická!“ říkáte si. „Ale je tak zábavná!“

Smůla. Přidejte to drama nebo vtip do scén, které jsou pro film doopravdy důležité. První věc, kterou se naučíte při práci na filmech je, že cokoliv může být vystřiženo, bude vystřiženo. Takže dejte svůj nejlepší materiál do momentů, které ve filmu definitivně zůstanou, až bude hotový. 

3.       Přemýšlejte: Kdo musí ve scéně být?

Scénáře jsou často přecpány charaktery, které v nich nemají co dělat. Ale jelikož jsou slova malá, je snadné přehlédnout, že pan Hammersmith nic neřekl nebo neudělal na celých pěti stránkách. A pokud doopravdy nic nedělá, zbavte se ho. 

4.       Přemýšlejte: Kde se scéna odehrává?
Nejohranější prostředí pro scénu je obecně to nejméně zajímavé, takže tolik nespěchejte v umístění své scény na policejní ústřednu, do obýváku nebo na parkoviště. Vždycky zvažte, co by ve scéně mohly postavy dělat, i když to není ústředním tématem scény. Moment sblížení otce a syna bude působit jinak na jatkách, než na parketách bowlingového turnaje. 

5.       Přemýšlejte: Co nejpřekvapivějšího by se ve scéně mohlo stát?

Povolte si odstoupit od své osnovy a zvážit pár divokých možností. Co kdyby auto projelo zdí? Co když se váš hrdina zalkne a umře? Co když chlapec vyzvrací prst?

Většina z vašich scén nebude mít některý z těchto z-prstu-vycucaných prvků. Ale váš film potřebuje nějaké momenty, které budou zcela nečekané, takže se vždycky ptejte sami sebe: může tohle být jeden z nich? 

6.       Přemýšlejte: Má to být dlouhá nebo krátká scéna?

Není nic tak deprimujícího jako napsání skvělé třístránkové megascény a uvědomění si, že stejného výsledku byste dosáhli ve scéně na čtvrtině stránky. Takže se hned na začátku ptejte sami sebe: kolik FILMOVÉHO času chci téhle scéně dát? 

7.      Vypátrejte tři rozdílné způsoby, jak by mohla scéna začít

Otevřít scénu obrazem či úvodní větou dialogu, postavenými na základě závěru scény předešlé, to je nejčastější a často i nejlepší způsob. Ale tímhle se neuspokojujte a najděte alespoň tři způsoby, jak scénu otevřít. 

8.       Přehrajte si scénu na svém vnitřním plátně

Nejméně padesát procent scénáristiky je jednoduše sezení se zavřenýma očima a opakované sledování nenapsané scény v kině uvnitř vaší hlavy. Prvních pár pokusů je to těžké, takový nácvik prolomení vnitřní blokace. Ale poté uslyšíte postavy mluvit na sebe a z neurčitých pohybů se stane zřetelná akce.

Tenhle „smyčkovací“ proces je velmi důležitý. Neuspěchejte jej. Nechte scénu kolovat, prosakovat ji ven. Mumlejte si dialogy. Ponořte se do okamžiku, jak hluboko jen zvládnete. 

9.       Napište si hrubou verzi

Hrubá verze je v podstatě pomůcka, jak si zapamatujete skvělou scénu, kterou jste právě viděli ve své hlavě. Nepište věty. Nepište celé dialogy. Nezabere to více než pět minut. Prostě běžte na nejhrubší minimum, pomocí něhož scénu nezapomenete v následujících hodinách, kdy ji budete psát.

Já si většinou píšu hrubé verze ručně na papír, většinou na zadní stránky scénáře, ale můžete si je psát i do počítače. Tohle je příklad:

Duncan sedí na kraji sedačky

Postava mu říká: Jsem jeden z lékařů, který operoval vaši ženu

Nehoda, těžká zranění, zlomeniny, pardon, nemohli jsme ji zachránit

(sedí, reaguje)

Povaha zranění, plod by v děloze nepřežil, operatér byl schopen udělat císařský řez, chlapec je zdravý

(přikyvuje, neslyší)

Sestra vás za ním může vzít, naučí vás, jak s ním zacházet

Co?

Jak s ním zacházet

Vzít mě za kým / váš syn / moje žena nebyla těhotná

Tohle nejspíš nedává smysl nikomu, jen mně. Ale to je v pořádku. Hrubé verze jsou jenom pro vás, abyste nezabloudili a neztratili se během psaní plné verze scény. Ano, konečně nadešel čas a vy: 

10.   Napište plnou verzi scény

Pokud jste si napsali hrubou verzi, nezkoušejte ji pouze vycpat. Začněte nanovo. Hrubá verze je záměrně mizerná, a přepis mizerného je stále mizerný.
Hrubá verze je vaší osnovou pro scénu. Jistě, dovolte si hrubou verzi objet oklikou, pokud mezitím přišel lepší nápad. Ale pokud jste si scénu řádně promítli v hlavě (bod 8), jste pravděpodobně na správné cestě.
V závislosti na povaze scény, napsání správného dialogu může být tím největším oříškem. Zaměřte se na výběr těch nejlepších slov, která popíšou postavy, akci a tón, aby lidé při čtení vašeho čtenáře viděli ve svých hlavách tutéž scénu. 

11.   A znovu
Většina filmů se skládá ze zhruba dvou stovek scén, takže máte spoustu příležitostí k tréninku.