Jak se (ne)dělá žurnalistika, aneb fakt se teď točí tolik komiksových filmů?

To jsem zase jednou narazil na článek, jehož zpracování mě nadzvedlo ze židle. A přitom téma působilo docela zajímavě.

Jde o text „Vážně se dnes točí tolik komiksových filmů, nebo se nám to jen zdá?“ na webu Kinobox. Odkaz dávat nechci, protože si nezaslouží referral, kdo chce, určitě si rád najde.

Jak říkám: Téma dobrý. Ale ne moc zvládnutý. Je pravda, že žehrání na přemíru komiksových adaptací v kinech slýchávám nemálo, autor textu (Tomáš „Hardy“ Chvála) je na tom pravděpodobně nejinak, jinak by se do jeho sepisování nepustil.

Blbý je, že si podle všeho neudělal domácí úkoly dobře. A to buď nevědomě (což je nakonec ta lepší varianta), nebo vědomě, tj. data si přiohnul tak, aby odpovídala jeho tezi.

Ta je jednoduchá: průměr natočených komiksových adaptací v letech 2015-2017 (podle článku 7 ročně) není o tolik vyšší než stejně definovaný průměr z let 2002-2004 (5 ročně).

Jenomže…

Nedalo mi ani moc práce zagooglovat si. V letech 2015-2017 jsem přitom napočítal komiksových adaptací celkem 30. A to jsem do této sumy nepřičetl direct-to-video věci, nehollywoodskou produkci (počítám, že tu nezahrnul ani Hardy) nebo třeba filmy z DC animovaného vesmíru. A samozřejmě komiksové seriály, se kterými se také roztrhl pytel a ten dojem "teď se točí vše komiksové" logicky umocňují.

30 (slovy: třicet). O skoro 50 % více, než se povedlo najít Hardymu. 30 filmů, to je v průměru 10 na rok. Což je dvojnásobek oproti době před patnácti lety.

A při výhledu známého na další dva roky vám vyjde průměr stejný. (Známého – to znamená, že výsledek bude ještě vyšší...).

Je mi jasné, že svou práci dělá pan Hardy spíše z lásky, než za peníze. I tak by se podle mě měla dělat pořádně – a když už si nějaké téma vyloženě říká o data a jakous takous „studii“, bylo by záhodno ji udělat důkladně.

Hevesyho medaile

Takový ty příběhy, o kterých normálně neslyšíte.

Tohle je George de Hevesy.

původem maďarský radiochemik, objevitel hafnia (protože prvek s protonovým číslem 72 podle geniální Mendělejovy tabulky prostě musel existovat!) a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1943 za objev izotopů jako značkovačů.

A chlápek na svým místě.

Když německá armáda vtrhla do Dánska, kde tou dobou žil, hrozilo, že zlaté medaile jeho kolegů, Maxe von Laua a Jamese Francka, kteří před nacisty z Němec tak nějak pochopitelně zdrhli, by mohly být zabaveny. Vyvážet z führerovy otčiny zlato bylo totiž zakázané.

Dá se tak předpokládat, že Lau a Franck by přišli o víc než o medaile.

Hevesy to však vyřešil a medaile rozpustil v lučavce královské, jedné z mála látek, které ani vysoce stabilní zlato neodolá. A baňky s roztokem nechal stát v laboratoři, kde tak nějak nepůsobily nepatřičně. Pod svícnem je největší tma, nebo jak se to říká.

Po válce zlato prostě vysrážel zpět a Nobelova společnost z něj nechala medaile znovu odlít.
Lau a Franck tak i nadále měli "tu svou".

Hrdinové, o kterých se nemluví...

Dnes je to 56 let ode dne, kdy Don Walsh a Jacques Piccard (syn slavného dobrodruha, fyzika a vynálezce batyskafu Auguste Piccarda) dosáhli jako první lidé dna Mariánského příkopu. Mimo jiné objevili, že i v hloubce jedenácti kilometrů to životu pořád šlape - nalezli placatou, asi 30 cm dlouhou rybu. A ta samozřejmě musí něco žrát.

Za zmínku stojí, že v současnosti chodí po Zemi osm lidí, kteří chodili i po Měsíci. Stovky jich bylo ve vesmíru. Tisícovky na vrcholu Mount Everestu. Ale jenom dva muži, kteří byli skutečně "na dně". Kromě Walshe (Piccard je sedm let po smrti) také režisér James Cameron (Titanic - dno ho očividně přitahuje, Avatar).

Don Walsh a Jacques Piccard na dně světa

A vůbec nejzajímavější je, že zatímco Gagarinovi či Armstrongovi se na základních a středních školách nevyhnete, o Walshovi a Piccardovi zmínka moc často nepadne (já o těchto jménech slyšel poprvé právě dnes, což je samosebou také vina mého nezájmu o tematiku). A přitom jejich počin je neméně hrdinský. 

Tlak tam dole je 1 086x vyšší než atmosferický a člověk je zavřený v kovové plechovce (Walsh a Piccard v batyskafu Trieste, Cameron v batyskafu Deepsea Challenger). Jedna netěsnost či chyba a končí - tedy úplně stejně jako ve vesmíru.

Však to také Walsh a Piccard neměli bez patřičné porce dramatu. V hloubce něco přes 9 kilometrů zaslechli nemilý zvuk - prasknutí. Vyšlo najevo, že ohromný tlak nevydrželo jedno z plexiskel a od jasné smrti je chrání vnitřní ocelový plášť - a jsem si jistý, že si po návratu museli vyměnit spoďáry.

Pánové však - spoďáry nespoďáry - pokračovali v sestupu a po takřka pěti hodinách (z nichž většina se díky chladné vodě odehrála v teplotách asi 7°C) od ponoru dosáhli nejnižšího bodu na planetě Zemi. Zde strávili asi 20 minut, načež odpojili několikatunové zátěže - železné broky - a zahájili tři a čtvrt hodiny trvající cestu vzhůru.

Tak a teď už o nich víte. Není zač. 

A jasně, kapitán Picard ze Star Treku svoje jméno nedostal jen tak z legrace. 

Jak zní stromy?

Dlouho jsem nenarazil na něco tolik zajímavého, jako je projekt německého hudebního experimentátora s prakticky neskloňovatelným křestním jménem Bartholomäa Traubecka.

Ten dal dohromady gramofon připomínající senzor, který dokáže „přečíst“ stromové letokruhy - respektive analyzovat jejich sílu, barvu, intenzitu a texturu, a následně je pomocí algoritmu přeložit do pianových not. 

Bartholomäus vydal dokonce celé „stromové album“ s názvem Years. Na něm je možné si poslechnout skladby „nahrané“ rozličnými druhy stromů - javorem, ořechem, dubem či olší. Celé album je k poslechu zde (odkaz).

Data pro tuto stromovou hudbu - výšku, délku a důraz tónů - tedy předdefinovává hardware a software, který převádí charakteristiku letokruhu na charakteristiky zvuku, ale určují je letokruhy samotné.

Ergo můžeme z nich zjistit nejen kolik je danému stromu let, ale i jakou písní „tam uvnitř“ zpívá.

Nádherný nápad - a koneckonců i výsledek.

Pravda, Traubeckův projekt je trochu EKO a trochu hippie, což jsou termíny, dnes mnohými považované takřka za sprostá slova, ale na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Takže, už jen sestavit totožný přístroj a skočit na pilu pro nějaké ty "gramodesky"...

Zaujalo mě: Žena, která chrání dnešní bojovníky

Para-aramidová vlákna. Většině z vás toto označení mnoho neřekne. Ovšem příslušníci ozbrojených složek a fanoušci akčních filmů jistě budou znát jejich druhý název: kevlar. Materiál přibližně pětkrát silnější než ocel.

Nejznámějším využitím této látky je bezesporu výroba neprůstřelných vest. Nebo výztuží do letadel či nádrží Formule 1. Co už se však o kevlaru příliš neví, je skutečnost, že pod jeho vznikem je nejvýrazněji podepsána ženská ruka.

Stephanie Kwoleková

Zlatá šedesátá

Laboratoře, věnující se vývoji polymerů a syntetických materiálů, měly v šedesátých letech minulého století doslova zlatý věk. Objevy byly objevovány jako na běžícím pásu - stejnou rychlostí jako patenty patentovány.

V laboratořích společnosti DuPont tehdy pracovala Stephanie Kwoleková (1923 - 2014), tichá dáma s bakalářským titulem z chemie, která se ke svému místu dostala jednoduše proto, aby si vydělala na studia medicíny. V roce 1946 absolvovala pohovor - a to dosti netypickým způsobem, když na klasickou frázi: „My se vám ozveme,“ odpověděla, že nabídku potřebuje hned. A tak ji dostala. A brzy nato zjistila, že právě laboratoř je to její místo.

Jejím cílem bylo objevení vlákna, které by zesílilo pneumatiky automobilů. Po takřka dvaceti letech od nástupu do DuPontu však narazila na něco docela jiného.

„Výsledek byl neobvyklý - málo viskózní, zakalený se vzhledem podmáslí. Konvenční polymerní roztoky jsou obvykle čiré nebo průsvitné a mají viskozitu zhruba jako melasa. Moje řešení vypadalo jako disperze i po filtrování přes jemné filtry.“

Právě vzniklý krystalický roztok polymerů, který spíš než průsvitný med připomínal zředěné mléko, se stal základem pro kevlarové vlákno. Materiál, který dnes chrání policisty, vojáky, hasiče, dokonce i vás - je obsažen ve stavebních materiálech i v hubicích u benzinek.

„Nemyslím, že vám může cokoliv přinést takové uspokojení a pocit štěstí, jako zachraňování lidských životů,“ řekla kdysi Stephanie Kwoleková, nenápadná dáma, která těch životů zachránila více než kdokoliv jiný.