Čistá duše odešla

Také jste se rozněžněli u oscarového filmu Rona Howarda Čistá duše s Russellem Crowem a Jennifer Connellyovou? Pak se možná dojmete i u zprávy, že laureát Nobelovy ceny za ekonomii (za práci na teorii her), matematik John Forbes Nash, o jehož trpkém osudu snímek vypráví, včera (23.5.2015) zemřel. 

 

John Forbes Nash

Přestože vážná duševní porucha (paranoidní schizofrenie) poměrně komplikovala jeho život, Nash se nikdy nevzdal natolik, aby přestal pracovat - a dost možná díky ohromné podpoře, jakou mu byla jeho žena Alicia. Ostatně, jejich půvabný a pevný vztah ukazoval Howardův snímek hned v prvním plánu.

Včera pak dostal jejich příběh nový, neméně dojemný závěr. Při cestě taxíkem se John a Alicia připletli do dopravní nehody a oba zemřeli. Spolu. John ve věku osmdesáti šesti let, Alicii ve dvaaosmdesáti. To je vpravdě konec, o kterém sní mnozí.

Upřímně, nebýt filmu, asi by pro mě byl John Nash pouhým jménem, které prolétlo aulou při hodině ekonomie (nebo to byla statistika?), aby se na pár dní připomnělo před zkouškou - a poté opět úspěšně zmizelo v zapomnění. Naštěstí - bylo filmu, a tak jsem se mohl nadvakráte (ve skutečnosti to bylo vícekrát, fňukám při každé repríze) dojmout nad životem manželů Nashových.

Tak už to začalo?

Že se na východě islamisté rubou, to svět zajímá v podstatě jen tak letmo. Proč také? Předlouhá léta nenastal čas, kdy by Blízkým či Středním východem nezmítal nějaký konflikt. Když se však radikální muslimové nedostávají k přímému útoku na západní hodnoty, dokonce i Američané k nim přistupují „aby se neřeklo“. Věřím však, že jakmile by se přiblížili k hranicím Evropy (či Turecka, Izraele), „dohráli“. Ekonomicky, technologicky, výcvikem, výzbrojí i počtem zkrátka nemohou obstát.

Jak tuto situaci změní strašlivý útok tří islamistických teroristů s kalašnikovy v rukou na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo, který si v humorném duchu troufal otřít se svými karikaturami také o proroka Mohammeda, je otázkou. Ale na západní hodnoty bylo zaútočeno razantně - a nemluvím jen o dvanácti mrtvých novinářích a kreslířích. Copak je nějaký prvek větším synonymem demokracie, než svoboda slova a tisku?

Náboženští vrazi táhli Paříží dnes dopoledne, večer ji ovládají masové demonstrace lidí se slogany "My se nebojíme". A to je dobře.

Jsem zvědavý, v jakém duchu se ponese reakce vlád a doufám v tvrdý úder. Ovšem generalizování a házení všech muslimů do jednoho pytle, které potenciálně hrozí, rozhodně není dobrou odpovědí. Ostatně, ti liberální se vůči dopoledním bestialitám již ohradili - a jsem si jist, že jimi otřásl stejně, jako kýmkoliv jiným - ne-li více. Útok se nedotkl jen jejich humanitního soucítění, moc dobře totiž vědí, že logicky nastanuvší rapidní zesílení protimuslimských hlasů jim jedině ublíží.

A pokud nemáme radikální islamisty smazat silou, jsou umírněnější muslimové možná jedinou cestou k jakémukoliv dialogu.

Národní předsevzetí

Původně jsem nechtěl psát sváteční příspěvek, spíš později jakousi rekapitulaci roku. Vždyť na Silvestra by měl mít člověk na práci lepší věci než psaní... Počkat, beru zpět. Žádné lepší věci než psaní nejsou. (Nejspíš ani sex.) I tak jsem si po tom ohromném množství letošních článků „kam se dalo“ prostě jen dával svátek. 

To bych se ovšem při návštěvě obchodu nesměl stát svědkem další ze situací, jakých za ten rok člověk nashromáždí depresivně mnoho. Obzvláště při návštěvě obchodu.

Menší fronta, nic strašlivého. Jelikož mám košík spíše plný než naopak, pouštím před sebe chlapíka, jehož nákup zahrnoval pouze chipsy a kolu. Usmál se a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku byť jen o fous zlepšili den.

V tu chvíli zvýšený hlas. Odbarvená ženština v semišovém kabátku huláká na prodavačku, jejíž frontu jsem svou existencí obšťastňoval, že přeci použila čtyřicetikorunovou stravenku a ta v účtence není vidět a ona tak platila plnou cenu - kartou, zdůrazňovala, a že ji prodavačka, snad i cíleně (jak naznačoval její tón) okradla o čtyřicet (ta ohromná cifra!!!) korun. A mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku den pořádně zkurvili.

Ženština si nechala zavolat vedoucího pobočky (čímž se nesmazatelným, nasíracím písmem zapsala do posledního dne roku dalšímu člověku), který s ní účtenku projel. Hádejte co? Součet položek v ní byl přesně o čtyřicet korun vyšší, než ženština nakonec zaplatila. Kartou. A znovu hádejte co? Neomluvila se. Jak už to tak bývá.

Při platbě jsem prodavačce popřál šťastný nový rok. Nálada se jí zvedla na první pohled a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí...

Napadlo mě tedy napsat předsevzetí a poprvé je mi líto, že Pepandemonium nikdo nečte, aby mohl tento příspěvek vůbec něco znamenat. Nejde totiž o předsevzetí pro mě (i když i já bych se jej jistě mohl držet víc než doposud), ale o předsevzetí národní (nebo globální?):

Chovejme se k sobě, sakra, jako lidi. Nezaměňujme asertivitu s agresivitou, jak se často stává. Mávněte nad drobným problémem rukou, víc se usmívejte, buďte na lid pracující ve službách a obchodech a vlastně všude slušní a milí, přejte jim hezký den. Uvědomte si, že když vy na někoho prsknete špínu a hnus, jen málokdy je daný člověk finálním hostitelem - mnohem spíš tyhle parazity pošle zase dál a z vaší třeba jen jediné slabé pětiminutovky může mít zkažený den kvantum lidí. Je naší morální povinnosti téhle epidemii bránit už v zárodku.

A preventivní opatření? Šiřte dobrou náladu. Není snad potěšující, když vás někdo pustí v obchodě před sebe, nechá vás sednout si v tramvaji nebo vám podrží dveře, nebo píchne s píchlou pneumatikou? TAHLE epidemie za to stojí. A stačí doopravdy málo.

A když už jsem v tom kázání - začalo druhé čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Buďte více hrdí na to, kde žijete. Čechy jsou krásným místem. A kdo má pořád poslouchat, jak je tady naprd.

A čtěte Pepandemonium!

PF  2015

Průser týdne

Kdyby se vyhlašovala cena průser týdne, bylo by poslední sedmidenní pořádně zapeklitým případem. Skoro se chce jeho průserová košatost vyjádřit básní (parafrází na dávný rapový „song").

Svět se točí, točí, točí,
a rubl padá, padá
a z Babišových očí
trýskají slzy překvapení
z výhry zakázky státní,
a hackeři zdatní,
pro KLDR západ zotročí.

(nikdo netvrdil, že se umím vyjadřovat básní)

V kategorii „Českojazyčný průser“ by jednoznačně vyhrál ministr financí Andrej Babiš, jehož firma Agrofer <ironie>překvapivě</ironie> získala státní zakázky na údržbu lesů. Jak by řekl Kája och-mein-Gott: „Tohle jsem ale vážně nečekal.“

vtip ze stripů Calvin & Hobbes s tématem nijak nesouvisí, mám jej prostě rád

Ve světě se tvrdě rubou průsery hned dva. Ale jelikož prudký pád rublu v Rusku podle mě představuje průser budoucnosti (taková drobná krize ještě utvrdí Putinovo postavení, o čemž nás dějiny a strýčkové Adolf a Josif přesvědčili), tutotýdenní cenu bych dal Sony a Severní Koreji a hackerům.

Severní Korea je nasraná na filmové studio Sony. To produkovalo komedii „Interview“ v níž hlavní hrdinové v podání Setha Rogena a Jamese Franca hrají novináře, kteří dostali od CIA za úkol sejmout severokorejského diktátora Kim Čong-una. Což se Kimovi nelíbí. Moc se totiž nepotatil (táta Kim Čong Il svou „účast“ v Team America: Světovej policajt tak nějak zkousnul).

Nejprve si Severní Korea zkoušela stěžovat na radě OSN. Jo. Severní Korea podává stížnost na radě Organizaci Spojených Národů. Ta země, kde jsou političtí vězni a odpůrci režimu tvrdě trestaní, kde se popravuje jen z rozmaru (jak je dokázáno v případě Čonga-una), kde je všudypřítomná bída zakrytá pozlátkem pěkných ulic, mimo něž se případní turisté (mnoho jich povolení k navštívení země nedostane) nikdy nepodívají, kde se vyvíjejí jaderné zbraně a kde tu a tam padne nějaká slova hrozby k jižnímu, mnohem úspěšnějšímu sousednímu státu. Tahle země podává stížnost. Už to zní jako epesní vtip.

Stížnost samo sebou neprošla.

A tak si nafouknutý (no vážně, koukněte na tu hlavu) KČU najal hackery. Ti se pustili do Sony a obohatili svět o kvanta insiderských informací. FBI prokázala útok z KLDR. A Sony se strachy podělalo.

Nejprve zrušilo premiéru s tím, že film půjde alespoň na VOD (video-on-demand - přes internetové služby typu Netflix). Pak odvolalo i tuhle možnost. Interview se má zkrátka vypařit.

Kam se podělo ono „s teroristy nevyjednáváme“? Celou tuhle situaci vidím jako totální průšvih. Západ (ač je Sony Japonská firma, řaďme ji do západní kultury - přinejmenším tam vydělává nejvíce) se sklání před diktátem totalitního režimu.

A nebo - na druhou stranu - jde o nejgeniálnější marketingový tah všech dob. Protože teď ten film chtějí vidět všichni. 

Nejspíš i Kim Čong-un.

Dislike na facebooku!

Alespoň podle slov, která Mark Zuckerberg (to je ten pracháč, který tyje z toho, že jsme všichni závislí na jeho Facebooku) pronesl na konferenci 11.12., tedy že on a jeho tým přemýšlí nad zavedením tlačítka „Toto se mi nelíbí“ do nejnavštěvovanější sociální sítě současnosti.

 

Chce se říci - Jak geniální nápad! Teď teprve budou masově sdílené zprávy o úmrtí někoho slavného patřičně oplakány!

Kolik „přátelství“ bude odebráno, až vám upřímní facebookoví kámoši dají dislike k čtyřistatřicátépáté fotce s miminem/psem/osmákem/deváťačkou?

Ne, že by tuto myšlenku nenavrhovali uživatelé po celém světě již několik let. Ale očividně to nějaký ten čas trvá, než se nápady dostanou až nahoru.

Ostatně, tak jako všude.

Kalašnikov na soutěži Miss

Dlouho jsem se při čtení nějaké novinky ze světa marketingu nepobavil tak, jako z budování nové brand identity výrobce jedné z nechvalně nejproslulejších útočných pušek AK-47 - koncernu Kalašnikov.

Ten minulý týden vyrukoval nejen s novým logem, ale i sloganem. A obojí je epoch(v)ální trefa do černého. Humoru.

Zaprvé, logo. Marketérům Kalašnikovu se asi nelíbilo, že z jejich starého loga je na první pohled patrné, o jakou společnost jde (a to i přes pro většinu populace země nečitelnou azbuku) a tak přišli s podivným patvarem, který působí jako značka supermarketu (Kaufland, neasi) nebo třebas Knižního klubu. Snad jako by říkali: nakupovat útočné pušky nikdy nebylo snazší!

Mohlo by se zdát, že Kalašnikov přechází na výrobu krabic, ale není tomu tak.

Zadruhé, slogan. Představuji si následující:

Zástupci Kalašnikova se zúčastnili soutěže Miss a nastajlovaný moderátor vypálil netradiční otázku: „Co byste chtěli vykonat ze všeho nejvíce?“

Na což přišla stejně netradiční odpověď: „Chceme zařídit světový mír!“

A nový slogan byl upečený. „Vyrábíme zbraně pro světový mír.“ Což je o to větší ironická petarda, přičtete-li, že AK-47 je nejoblíbenější hračkou všech teroristů světa, kterým je víc než dva roky, což je věková hranice, po jejímž překročení mohou spát s polštářem pod pistolí.

Takže teď jen čekat, kdy vyrukuje McDonald s heslem: „Společně za štíhlou linií.“ Nebo Shell s „Zachraňujeme planetu.“ 

Nebo, abychom se vrátili k tématu, Islámský stát s hesly typu: „Make love, not war."

Facebooková výzva: černobílé fotografie

Včera jsem si na facebook tak nějak zanadával, dneska se o něj otřu z úplně jiné strany. Tak jako jsem se poměrně nedávno účastnil jedné z mnoha facebookových výzev o knihách, ani tentokrát jsem nemohl odolat - šlo totiž o výzvu v oblasti digitálních fotografií. Černobílých!

Jejím úkolem bylo v rámci pětidenky (podle vzoru pětiletky, neasi) napostovat pět černobílých fotografií z vlastní produkce. Každý den jednu. Nejlépe nové, v nejhorším případě z archivu. Nejhorší případ vlastně nastal povětšinou.

A jelikož fotím tuze rád, černobílé fotky ještě tuzeji a navíc nemám problém se svými výtvory pochlubit, zúčastnil jsem se s radostí. Nevybral jsem však 5 svých nejlepších černobílých fotografií. 3 - 4 z nich by totiž byly portréty a já nechtěl, abych se do výzvy promítl monotónně.

Den 1. - Liduprázdno

Tohle byla vlastně jediná nově vyfocená záležitost. Jejím cílem bylo s veeeelkou závěrkou (asi 30 sekund - tedy i pomocí ND filtru) zaznamenat nějaké rušné místo v Praze tak, aby na fotografii nakonec nebyli vůbec žádní lidé. Takhle to dopadlo, a už se těším, až si podobnou techniku zkusím během dne. A třeba na Václaváku.

Den 2. - Saxofonista

Tohle je dost možná nejlepší fotografie, jakou jsem kdy vyfotil. Pán se saxofonem, s nímž se můžete setkat na Staromáku, mi to však svou fenomenální fotogeničností notně usnadnil.

Den 3. - Múza

Uvědomuji si nedokonalosti téhle fotografie. Ale její nápad se mi stále velice líbí. 

Den 4. - Úžas

Poměrně výrazné zrno na této fotografii není nežádoucím produktem nastavení vysoké citlivosti snímače (ISO), nýbrž žádoucí úpravou ve photoshopu. Na fotografii je můj nejmladší bratr, jehož vášeň pro lokomotivy, vlaky a mašinky všeho druhu je roztomile bezedná.

Den 5. - Spiderman

A nakonec fauna. A flóra. Detail na hrdlo skleněné lahve, po němž leze minipavouček, se mi rovněž moc líbí - obzvláště díky zostřelému (v porovnání s pozadím) obrazu květů ve skle hrdla.

Téhle výzvy bych se s chutí zúčastnil i vícekrát.

Facebook vás vlastní. Nebo alespoň bude.

Jste-li aktivní na sociální síti facebook, nejspíš vám tato informace neušla. Dost možná jste ji ovšem ignorovali.

V tlačítku pro nová oznámení naskočilo čísílko v červeném pozadí. Po rozkliknutí jste mohli zjistit, že:

Používáním našich služeb po 1. lednu 2015 vyjadřujete svůj souhlas s aktualizovanými podmínkami, zásadami používání dat a souborů cookie, stejně jako s tím, že se vám budou zobrazovat vylepšené reklamy na základě toho, jaké aplikace používáte a jaké weby navštěvujete. Přečtěte si níže více o těchto aktualizacích a o tom, jak ovlivnit, jaké reklamy se vám budou zobrazovat.

Třeba jste klikli a četli, třeba ne a prostě pracovali dál. Pravděpodobně vás začal potkávat i průvodní prvek této novinky, masově šířený hoax (falešná zpráva) se zněním:

V reakci na novou politiku FB vás informuji, že všechny mé osobní údaje, ilustrace, kresby, články, karikatury, obrázky, fotografie, videa, atd., jsou předmětem mých autorských práv (v souladu s Bernskou úmluvou).
Pro komerční využití všech výše uvedených předmětů autorského práva je v daném případě vyžadován můj písemný souhlas!

Dost možná hoax doplněný výzvou: Vložte si tuto zprávu na profil i vy. Jak mnozí nakonec skutečně udělali.

Tedy, hoax...

Facebook doopravdy změní podmínky (jak hlásá zpráva ve vašich notifikacích) týkající se ochrany soukromí, osobních dat, fotografií a dalších. S nimi začne od nového roku jednoduše obchodovat - prodávat je marketérům, kteří tak mnohem účelněji zefektivní svoje kampaně.

S jistou pravděpodobností se to zrovna Vašich profilů, textů a fotografií týkat nebude. Ale pokud i na ně nakonec dojde, máte prostě smolík. A jakékoliv zaklínání v souladu s Bernskou úmluvou bude mít zhruba stejný efekt, jako byste seděli před obrazovkou a křičeli: „Expelliarmus!“ Právě proto je ono masově sdlené zaklínání v podstatě hoaxem.

Každý uživatel totiž používáním facebooku s těmito podmínkami souhlasí, jak říká ona notifikace. Uživatelé tak mají dvě možnosti:

a) Změnit dres, odhlásit se z facebooku a přejít na jinou sociální síť. Nebo nikam.

b) Smířit se s tím.

Ovšem ad. a) - Facebook ještě nějakou (blíže nespecifikovanou) chvíli data uživatelů i po smazání profilu ukládá. A navíc - jakmile vaše data (statusy, fotky, videa, cokoliv) nasdílel jiný uživatel, jsou v podstatě součástí i jeho profilu - tato data tedy „takto jednoduše“ nesmažete.

Zbývá dodat jediné - facebook svou novou „aktivitu“ vypustil na veřejnost. Ovšem doopravdy si uživatelé myslí, že teprve teď dochází ke ztrátám jejich soukromí? Že schopný jedinec by o internetově aktivních lidech nezjistil mnohé z toho, o čem by neřekli ani nejbližším? Zkrátka, Velký bratr Internet se dívá. Takže přestaňte vyhledávat to nelegální porno!

Aktuality letem rychlíkem (23-11-14)

Jelikož se pomalu adaptuji ve své nové práci, času na psaní doopravdy mnoho nezbývá. A témat je přitom tolik!

17. listopadu

Ne, nebudu se znovu zabývat Milošem Zemanem, tedy ani akcí Červená karta Milošovi či házením vajíček na Albertově (ač je podivné, že na českého prezidenta se píská, zatímco tomu německému se tleská. My se tou spolkovou zemí prostě staneme!). Událostí je pro mě státní svátek samotný.

Je tomu pětadvacet let, co jsme svobodní. Pravda, já se k tomu mohu sotva vyjadřovat osobně, když jsem jen o pár měsíců starší, než svoboda v Čechách, mnohé však znám z vyprávění. Čtvrtstoletí si Češi mohou rozhodovat o své zemi, a přitom je tu stále takový bordel. Jsme obeznámen s teorií, že všechen nepořádek pramenící z dob minulého režimu a převratu zmizí, až zmizí i politici, kteří komunismus v našich zemích zažili.

Pro mě je však důležitějším tématem stav, v jakém se český lid a jeho vztah k Česku nachází. Negativismus, kam se podíváš. Neustálé koukání za hranice ve stylu: „Jo v Německu (doplň jinou západní zemi), tam se mají.“ 

Nikdy jsem nepochopil proč.

Jsem rád za zemi, v níž žiju, za to pěkné malé místo na světě, kde sice nemáme moře, ale zato přívětivé podnebí, dobré půdy, krásnou krajinu, nádherná města a bohatou kulturu, žádná tornáda, tsunami, zemětřesení (myslím ta markantní), sopečné erupce nebo tvory, kteří jsou schopní dát si člověka k baště (různé výplody pekel, které se plazí po zemi nebo chodí na osmeru nohou). Zkrátka - Zemský ráj to napohled. Kde jinde by měla být svoboda šťastnější?

Nebezpečné tričko

Nevím jestli jste o tom slyšeli, ale poprvé v historii se výdobytek lidské civilizace dostal na kometu. Jules Verne chrochtá blahem a Karel Zeman tancuje kozáčka. Součástí týmu, kterému se podařilo přistát sondou Rosetta na kometě 7P/Čurjumov-Gerasimenko (což znamenalo výběr přesného místa přistání, několikanásobný oblet komety a přistání - samozřejmě v plné rychlosti letu komety) byl i Matt Taylor, chlapík, který na sebe velice záhy jen nerad strhl kvantum pozornosti. 

V reportáži totiž vystopil v tričku potištěném bandou polonahých blondýn a na sociálních sítích se strhla pravá feministická mela. Ta se dostala až k vědcovi, který se posléze ve speciálním videu omluvil za svůj módní (ne)vkus - přičemž svůj projev končil v slzách.

Jen těžko se dalo v poslední době najít něco absurdnějšího a směšnějšího, než banda bezvýznamných feministických trapek, jimž se omlouvá kurevsky boží nerd, který přistál kurevskou sondou na kurevské kometě!

Aktuality letem rychlíkem

Není nic horšího, než nedostatek nápadů na další a další plnění blogu. Snad kromě přebytku nápadů a témat, ale nedostatku času k jejich rozepisování. Ztráta práce, hledání nové práce, následná nová prozatimní práce, psaní předem domluvených honorovaných článků - na hobby nezbývá čas. A především aktuality trpí, není dobré se k nim vyjadřovat příliš zpětně. A jelikož se k většině z nich toužím vyjádřit, vezmeme to hopem.

Kupící se ostudy Miloše Zemana - po diktátorském sjezdu na Rhodosu, služební cestě v Číně, kde prohlásil, že občané ČR uznávají celistvost Číny, včetně ne zcela spokojených částí Tchaj-wanu a Hongkongu, aniž by se občanů ČR někdo kdy ptal, přibylo pár dalších: návrat soukromým érem movitého českého podnikatele, vyznamenání v rámci oslav výročí založení republiky opět tak trochu v duchu „tys mi pomohl, tu máš metál“ (režiséři Renč a Sedláček, kteří pro Zemana točili buď předvolební spot nebo dokument o něm), zatímco Sir Nicholas Winton neměl ani sluchátko s tlumočením ceremonie, a nakonec ultimátní Hovory z Lán pro Český rozhlas, kde si dovolil mluvit jako žumpa.

„A víte, co je ‘pasy’, pane redaktore? Kunda.“ - A víš, co je to Dick, Zemane? Čurák. Ty jsi Dick a já si (kdo by čekal, že to kdy řeknu) stýskám po lupiči propisek Klausovi. Protože prezident, který dělá takovou ostudu své zemi, že o něm opakovaně píší i v zahraničním tisku - to je kunda. Takže - po zbytek tvého období se budu, Miloši, modlit, aby na druhé nedošlo.

A tak mě potěšila alespoň Spartička, která po nevalném výkonu ve v Plzni vypráskala kožicha Slovanu Bratislava v Evropské lize výsledkem 4:0 a není úplně daleko do jarních kol evropské soutěže. Takhle se reprezentuje Česko.

Celebrití blbost online

Jsem si vědom toho, že jdu s křížkem po funuse. Nyní se nicméně dá říct, že neblaze proslulá aféra s únikem hanbatých fotek celé sestavy zahraničních celebrit, již vzala za své. Což je ideální čas na ohlédnutí.

Rád bych si k události, která si mezi fanoušky vybojovala přízvisko The Fappening 2014 (což by se dalo volně přeložit jako „čas na masturbaci“), zauvažoval hned z několika směrů a rovin. Tak jak si ostatně zaslouží většina událostí.

Lidé, kteří si s bulvárem nikterak netykají, se možná ptají: Co se vlastně stalo?

Stalo se to, že parta hackerů nabourala cloudové úložiště fotografií velkého množství hereček, zpěvaček, modelek a dalších celebrit, u nichž vlastně ani nevíme, jak svého statutu nabraly. A samozřejmě, důsledek tohoto nabourání se nedotýkal fotek, na nichž se dané slečny procházejí s čtyřnohým mazlíčkem. Do centra dění se dostalo porno ve své soft i hard verzi s nimi v hlavních rolích. Dívky vystavují svá těla a pořizují mobilní selfies, nebo se nechávají fotit někým jiným. Anebo s někým jiným poctivě souloží a nechávají se fotit při tom. Zkrátka radosti života.

Nutno ovšem dodat, že The Fappening2014 notně překročil hranice pouhého bulváru, problém je to notně komplexnější, než se zdá z pohledu na webové stránky typu super.cz či extra.cz, které z něho pouze tyly - a to dokonce v míře obludně masivní, když takřka jednorázovou (s důrazem na ono takřka) záležitost roztáhly do časového období několika týdnů, v nichž publikovaly jednotlivé články.

Fappening 2014 se otřel o desítky celebrit, některé však postihl v přeci jen výraznější míře. Velkou popularitu získala třebas kůzlata slavné modelky Kate Uptonové. Nebo melouny Kim Kardashianové. Ale nechtěnou královnou se bez debat stala Jennifer Lawrence.

Mladá talentovaná (však už se pyšní jedním Oscarem) herečka byla doslova v centru všeho dění. Fotky jejího poprsí a dalších neméně přitažlivých partií velice rychle obletěly celý svět. Za Jennifer se postavilo mnoho přívrženců (veřejně kupříkladu herečka Emma Watsonová), mnoho lidí zkritizovalo celou událost, mnoho z nich nemělo daleko k slovnímu spojení „sexuální zločin“. A takřka všichni se na inkriminované fotomomentky podívali, jak rád věřím.

Samozřejmě, jde o zločin. Takovéhle nabourání do soukromí nemůže zůstat nepotrestáno (pokud se vyšetřovacím útvarům podaří hackery dopadnout). Nicméně pod pojmem sexuální zločin si představuji přeci jenom něco diametrálně odlišného. Přesto mě jakási zvrácená moc těchto hackerů děsí.

Jenomže. Velice záhy po zveřejnění prvních fotek vyšlo najevo, že tento leak - únik se týkal pouze mizerně zabezpečených účtů. Tedy těch, na které se dané celebritky přihlašují pomocí podobně inteligentního hesla jako „heslo“.

Přičiny

Jste celebrita. Oblíbená, což je v podstatě vaším cílem. Podle všeobecného mínění krásná a sexy. Nikdy jste se - a tohle je  podle mého skromného názoru velice důležité - nesvlékla ve filmu (takže jestli chcete zabránit hackerským útokům na vaše fotky, svlékejte se ve filmech častěji!), lifestylovém magazínu či jiném médiu, tím pádem je o vaši nahotu zájem nepoměrně vyšší než v případě hereček či modelek, které odhazují spodní prádlo mnohem ochotněji. Nafotíte se nahá. Úplně nahá. Často na hraně porna, nebo dokonce za ní. Nafotíte se tak, že je vám zároveň vidět do obličeje.

A nafotíte se na iphonu. Vaše fotky se automaticky odesílají na cloudový server. Který máte zabezpečený dementně tupým heslem.

To si o nějaký leak takřka prosí.

A pokud takováhle kombinace slečny nepraštila do očí, měly si přinejmenším vzpomenout na případ Scarlett Johanssonové, které hacker ukradl hanbaté selfies v roce 2011! Nebo si slečny myslely, že za tu dobu se schopnosti hackerů zmenšily?

Důsledky?

Teď už jsme ve vodách mojí vlastní, malé, úchylné teorie. Asi je na čase přiznat, že mi Fappening 2014 udělal převážně radost. Rozhodně jsem se nahatým fotkám Jennifer Lawrence a dalších nevyhýbal, naopak. A víte co? Necítil jsem se ani jako sexuální kriminálník.

Přišla mi však na mysl vize: před únikem výše zmíněných fotek se Scarlett Johanssonová ve filmu nikdy nesvlékla. Po incidentu ukázala full frontal ve snímku Pod kůží (2013). Jako by už nebylo co před světem tajit.

Na další filmy Jennifer Lawrence je tedy třeba se těšit nejen kvůli jejímu nespornému talentu.

A rovněž nezbývá než doufat, že si nejen inkriminované slečny notně zabezpečily svoje cloudové účty. Anebo se rozmyslely fotit na telefon nahé tak, aby jim bylo jasně vidět do obličeje. Je mi jasné, že jsou takováto omezení nespravedlivá, ale jak se říká: sláva něco stojí. A otázka veřejně známých osob a jejich práva na (jakou míru) soukromí je v médiích dodnes ožehavá a nezodpovězená. A dost možná i nezodpověditelná.