Řím (seriál)

Můj divácký podzim se nese v duchu dohánění seriálových restů. Což mě tentokrát zavedlo do starého Říma, otřásaného jménem Julia Caesara.

Právě Juliův zářný vzlet a tvrdý dopad popisuje první série seriálu. Často přímo z pohledu legendárního vojevůdce, jindy skrze postavy historicky méně významné. Nebo docela neznámé, nikoliv však méně zábavné.

Historický seriál z produkce HBO již v roce 2005 jasně dokazoval, čím se produkce této stanice odlišuje. Nebývalá technická, herecká i scénáristická kvalita, naprosto žádný strach ze zobrazování explicitní nahoty, sexu či brutality, skvělé příběhy skvělých postav. Řím je v podstatě nefantasy verzí toho, s čím HBO o pár let později roztrhá divácké rekordy - adaptací ságy George R.R. Martina Píseň ledu a ohně, seriálem Hra o trůny.

Ovšem z Římu očividně notně těžil i jiný oblíbený seriál - Spartacus. Jeho vizuální a akční stránka je sice epigonem filmu 300: Bitva u Thermopyl Zacka Snydera, Spartacus však neméně dobře funguje i v rovině politické, kdy postavy přadou ostošest svoje husté sítě intrik - což Řím připomíná více než nápadně.

Úchvatnost Římu pohlcuje snadno a rychle. Zásluhu na tom má i šťastná ruka tvůrců při výběru hereckých představitelů, stejně tak vynikající scénář plný šťavnatých a propracovaných postav. Jen těžko dáte dohromady užší výběr těch nejoblíbenějších.

Tohle byla parádní zastávka. Řím má navíc série hned dvě, což znamená, že se do něj ještě přinejmenším jednou vrátím.

Penny Dreadful (seriál)

viktoriánská Penny Dreadful

Když do televizních vod vplují tvůrci nejlepší novodobé bondovky Skyfall, není možné se nezajímat. Obzvlášť, odhodlávají-li se do temných zákoutí hororového žánru s projektem se šťavnatým názvem Penny Dreadful, který poukazuje na šestákové krváky staré dobré Viktoriánské Anglie – tradici, na které stavěl i jeden z prvních mediálních magnátů Alfred Hamsworth, známý rovněž pod titulem Lord Northcliffe.

Lepší titul Sam Mendes zvolit nemohl. Spojení Penny Dreadful je pro jeho televizní seriál doslova nomen omen. Seriál v nejlepším duchu laciných, brakových rodokapsů neváhá vykrádat kultovní díla Viktoriánské éry, v čele s romány Frankenstein neboli moderní Prometheus matky hororu Mary Shelleyové, Drákula Brama Stokera a Obraz Doriana Graye Oscara Wildea. Tím však jeho eklektický přístup ani zdaleka nekončí. Dojde tak i na vlkodlaky, posednutí démony, záhadné vraždy, hrdiny s krví dobrodruhů objevujících Afriku, ostrostřelce z Ameriky… Zkrátka ultimátní viktoriánský crossover.

Což není zrovna inovativní kombinace – s podobnou jsme se mohli setkat už v komiksu (a jeho nepříliš zdařilé filmové adaptaci) Alana Moora Liga výjimečných. Mendesovi a scénáristovi Johnu Loganovi však tahle riskantní sázka vychází povětšinou na výbornou. 

Tvůrci obratně žonglují s vypůjčenými motivy, přičemž si skvostně hrají i s diváckým povědomím o nich. Přicházejí s lacině-senzačními zvraty a scénami, které mají šokovat explicitním násilím/sexualitou/slovníkem/hnusem. Skvěle budují ponurou atmosféru (čemuž výrazně pomáhá vynikající hudba Abela Korzeniowskiho). Sehnali vynikající herce (Josh Hartnett, Eva Greenová, Timothy Dalton, Rory Kinnear, Harry Treadaway a mnohé další, neokoukané tváře). 

Množství jednotlivých motivů je navrch tak ohromné, že seriál nemá moc šancí na ploše osmi epizod nudit (dokud neuzraje čas na ryze flashbackový díl) – pakliže je ovšem vaším šálkem hororády, což je pro budování vzájemného vztahu důležitější než cokoliv jiného. 

Penny Dreadful je zábavný brak. Povrchní a laciný. Nic víc v seriálu nehledejte. Nenaleznete to tam. Není to však ani potřeba – Penny Dreadful baví a to je stěžejní. K dokonalosti jí přeci jenom trochu schází, ale jak říká jedna z vedlejších postav, principál divadla (jedno z nejpůvabnějších prostředí seriálu): „Pamatuj si nás lepší, než jsme.“

Nezbývá, než se na druhou sezónu těšit. Čerstvě zformovaná rodinka může do světa mystérií, magie a hrůz vyrazit naplno.

Temný případ (seriál)

I přes nepopiratelné narativní kvality média televizního seriálu oproti filmům (především co se prostoru pro rozvíjení postav a výstavbu zápletky týče) se stále počítám spíše za fanouška filmového. Co fanouška, cinefila. I když letošní rok ne v takové míře, jako loni, po několika dnech bez zhlédnutí nového filmu začínám být nervózní. Tu a tam se však k nějakému seriálu přeci jen dostanu – třebas, když jej provází pověst čehosi výjimečného.

Takové renomé je však v podstatě dvousečnou zbraní. Vybudí totiž očekávání do takových výšin, jichž dílo samotné prakticky nemá šanci dosáhnout. Temný případ je toho ukázkovým příkladem.

Osmidílný seriál, který měl být televizním Sedm (kultovní film Davida Finchera) jedenadvacátého století, se v úvodních epizodách rozjel vskutku parádně. Působivá okultní zápletka, skvělé postavy hlavních detektivů (každý z nich je magor úplně jiným způsobem) a perfektní budování atmosféry skrze dlouhé záběry, pomalé jízdy kamer, skvostně táhlé tempo a bažinaté a tísnivé prostředí americké Louisiany, která si svůj díl práce odvedla již v dalším HBO seriálu Pravá krev. K tomu skvělý způsob vyprávění ve dvou časových rovinách.

Pak však přišla epizoda 3, která měla zásadně nabourat moje uvažování o Temném případu jako mistrovském dílu. Jelikož je totiž hlavní vyšetřovatelské duo popisováno jako zkušený detektiv + detektiv génius, je poměrně nelibé vědět pointu o celých pět epizod dříve, než hlavní postavy. A nikoliv proto, že by vám tvůrci ukázali stopu, k níž hrdinové neměli přístup. Ten výrazně chytřejší z vyšetřovatelů ji měl dokonce přímo před očima. (Nesmutněte však za toho druhého, méně briskního - ten měl před očima zase dokonalé poprsí Alexandry Daddario.)

Jen na pointu se však můj problém s Temným případem neomezuje. Jde mi o epizody pět a šest, v nichž zbytečně nabobtnávají vedlejší linie, a jindy poutavé nihilistické filozofování jedné z postav se začne točit v kruhu. Placatém kruhu, chcete-li. Zkrátka, seriál v tuto chvíli začíná být notně natahovaný.

Přesto je třeba uznat, že Temný případ je působivé dílko. Scénáristicky by jistě snesl nějaká dílčí vylepšení, po režijní stránce je však neuvěřitelně vymazlenou podívanou. Justin Lin a (především) Cary Fukunaga ukazují svoje schopnosti v celé jejich kráse a síle. Jen ta přelomovost se nějak nedostavila.

Ovšem na druhou řadu (nový příběh, nové postavy, noví herci – Colin Farrell, Vince Vaughn a Rachel McAdams) se stále těším. Jen ta očekávání budu efektivněji krotit.

Tron: Povstání (seriál)

Jsem fanouškem Tronovských filmů. Jak původní verze z roku 1982, tak chytlavé audiovizuální fetiše režiséra Josepha Kosinského Tron: Legacy z roku 2010. To je v podstatě hlavní důvod, proč jsem se pustil i do disneyovského animáku Tron: Povstání.

Ten je dějově zasazen mezi výše zmíněné filmy. Respektive mezi Legacy a události popsané Flynnovým flashbackem v tomto filmu (z něhož vychází i audiovizuálně) - Grid je zcela v Cluově područí, Tron je zdánlivě mrtev a Flynn se ukrývá v digitálním světě bez možnosti vrátit se do reality. 

Ne všechny programy však servilně přijímají nové pořádky. Mechanik Beck začne svoji malou revoltu, která se pod vedením toho správného vůdce (Tron, samosebou) vyvine v symbol odboje a z Becka se stává Renegát, často zaměňovaný za Trona samotného.

Tron: Povstání je seriál, který vznikl pod značkou Disney channel – je tedy cílený primárně na mladší publikum. Ovšem i odrostlejší fanoušci Trona v něm dozajista najdou zalíbení, tvůrci pro to udělali mnohé. Povstání notně rozšiřuje mytologii digitálního světa, navíc disponuje tou pravou tronovskou atmosférou a audiovizuální vytříbeností – modrá a oranžová světýlka podbarvená elektronickou hudbou jsou zkrátka šik. 

Autor soundtracku Joseph Trapanese se nesnaží přicházet s novými postupy a melodiemi – prostě jen rozvíjí motivy z vynikající hudby dua Daft Punk z Tron: Legacy – a dělá dobře.

Dá se namítnout, že je příběh Povstání poměrně naivní – ovšem stejné adjektivum skvěle padne i k filmovým Tronům, takže je tato poznámka irelevantní. V některých epizodách seriálek naopak překvapí svou dospělostí – programy umírají (rozsypání na kostičky místo krve je pro udržení nízkého ratingu prostě geniální) v poměrně vysokém tempu, smrad diktatury se vznáší nad každou jedničkou a nulou a tvůrci si někdy dovolí více pohrát i s narativitou, kdy nevypráví příběh v jednoduché lineární formě.

Poutavé je porovnání Tron: Povstání s komiksovou-superhrdinskou tvorbou. Právě z komiksů (případně filmových adaptací komiksů) seriál vychází více, než je na první pohled patrné. Beckova revolta v některých epizodách připomíná Batmanovu stráž nad Gothamem, jeden díl nápadně opisuje finále Nolanova Temného rytíře (2008). Jindy naopak Beck v obleku a helmě renegáta zachraňuje dámu v nesnázích, již zná i ve svém civilním životě, a je zcela patrné, že zachráněná se do Renegáta zamilovává, zatímco s Beckem ji pojí pouze přátelství (tak jako Lois Laneová se Supermanem/Clarkem Kentem). V některých bojových sekvencích pak snaha o frikulínský styl vyjadřování (hlášky) hlavního hrdiny evokuje Spider-Mana.

Pravda však je, že Tron: Povstání není seriálovým počinem, který by měl každý vidět. Je ryze oddechovou podívanou, která slušně odsýpá (19 epizod po 22 minutách je hned fuč a druhá série bohužel v nedohlednu). V druhé polovině se bohužel uchýlí k několika slabším fillerovým epizodám a animace nemusí vyhovovat každému, ale fanoušky Trona dozajista potěší. Jízda světlocyklů či souboj na disky jsou stále audiovizuálně opojnou záležitostí.