Hra o trůny, aneb Všude samej prezident

Kandidáti, kandidáti, kandidáti… Jejich marketing se na vás sype ze všech stran. Stojí za to?

Někdy je tý vlády lidu tak nějak dost.

Třeba před každejma volbama, kdy se na člověka ze všech stran sypou výsledky průzkumů (o jejichž relevantnosti se dá výrazně pochybovat po prezidentských volbách v USA, Brexitu a nakonec i posledních parlamentkách u nás), volebních hesel, vlogů, záznamů debat a megadebat a záplav statusů sociální bubliny na faceboocích a twitterech v duchu: „Hele, nechci vám radit, koho volit, je vaše právo vybrat kohokoliv, ale tenhlecten kandidát, ten je nejlepší, protože…“

Nakonec se člověk prostě jen těší, až to celé skončí. Dokonce ho i lehounce přestává zajímat, kdo toho hradního bludišťáka vyhraje, pokud bude konečně klid. Tedy, tentokrát mě vlastně všeobecně mnohem spíš zajímá, kdo utře. A ideálně se vrátí na Vysočínu.

A teď si vlastnoručně natluču hubu o vrata, protože si budu protiřečit.

Jedno z těch pro mě zajímavých témat dneska už v podstatě každých voleb je marketing, hlavně ten sociální. To, jakým se kandidáti – a hlavně ti nejsilnější – prezentují, na jakou „útočí“ cílovku, jakými kanály a sděleními. Mám totiž pocit, že v tomhle směru jsme se v Čechách posunuli rapidně kupředu – nakonec skvěle to ukázal příklad knížete Karla v minulých prezivolbách, kdy se z jasného ne-favorita stal vyrovnaný oponent Milouše.

V mnohém za tenhle pokrok můžou sociální sítě, které přeci jen vyžadují jiný druh přístupu, plus taky skutečnost, že je díky klasickým i novým médiím ten svět tak nějak… menší. Takže je snadné opisovat od zkušenějších.

Jak si s tím kteří poradili tentokrát?

Podotýkám, pány Hanniga, Kulhánka a Hynka jsem nesledoval, protože ti podle mě neměli už od počátku mnoho šancí, a proto mi to ani nedávalo smysl. Samozřejmě, že Hannigovi dělá kampaň nácek Adam B. Bartoš, to je dobrej bizárek, leč zapadá do intencí naší současné politické žumpy. A Miloš žádnou kampaň nedělá, žejo.

Čistá duše odešla

Také jste se rozněžněli u oscarového filmu Rona Howarda Čistá duše s Russellem Crowem a Jennifer Connellyovou? Pak se možná dojmete i u zprávy, že laureát Nobelovy ceny za ekonomii (za práci na teorii her), matematik John Forbes Nash, o jehož trpkém osudu snímek vypráví, včera (23.5.2015) zemřel. 

 

John Forbes Nash

Přestože vážná duševní porucha (paranoidní schizofrenie) poměrně komplikovala jeho život, Nash se nikdy nevzdal natolik, aby přestal pracovat - a dost možná díky ohromné podpoře, jakou mu byla jeho žena Alicia. Ostatně, jejich půvabný a pevný vztah ukazoval Howardův snímek hned v prvním plánu.

Včera pak dostal jejich příběh nový, neméně dojemný závěr. Při cestě taxíkem se John a Alicia připletli do dopravní nehody a oba zemřeli. Spolu. John ve věku osmdesáti šesti let, Alicii ve dvaaosmdesáti. To je vpravdě konec, o kterém sní mnozí.

Upřímně, nebýt filmu, asi by pro mě byl John Nash pouhým jménem, které prolétlo aulou při hodině ekonomie (nebo to byla statistika?), aby se na pár dní připomnělo před zkouškou - a poté opět úspěšně zmizelo v zapomnění. Naštěstí - bylo filmu, a tak jsem se mohl nadvakráte (ve skutečnosti to bylo vícekrát, fňukám při každé repríze) dojmout nad životem manželů Nashových.

Jak zní stromy?

Dlouho jsem nenarazil na něco tolik zajímavého, jako je projekt německého hudebního experimentátora s prakticky neskloňovatelným křestním jménem Bartholomäa Traubecka.

Ten dal dohromady gramofon připomínající senzor, který dokáže „přečíst“ stromové letokruhy - respektive analyzovat jejich sílu, barvu, intenzitu a texturu, a následně je pomocí algoritmu přeložit do pianových not. 

Bartholomäus vydal dokonce celé „stromové album“ s názvem Years. Na něm je možné si poslechnout skladby „nahrané“ rozličnými druhy stromů - javorem, ořechem, dubem či olší. Celé album je k poslechu zde (odkaz).

Data pro tuto stromovou hudbu - výšku, délku a důraz tónů - tedy předdefinovává hardware a software, který převádí charakteristiku letokruhu na charakteristiky zvuku, ale určují je letokruhy samotné.

Ergo můžeme z nich zjistit nejen kolik je danému stromu let, ale i jakou písní „tam uvnitř“ zpívá.

Nádherný nápad - a koneckonců i výsledek.

Pravda, Traubeckův projekt je trochu EKO a trochu hippie, což jsou termíny, dnes mnohými považované takřka za sprostá slova, ale na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Takže, už jen sestavit totožný přístroj a skočit na pilu pro nějaké ty "gramodesky"...

Tak už to začalo?

Že se na východě islamisté rubou, to svět zajímá v podstatě jen tak letmo. Proč také? Předlouhá léta nenastal čas, kdy by Blízkým či Středním východem nezmítal nějaký konflikt. Když se však radikální muslimové nedostávají k přímému útoku na západní hodnoty, dokonce i Američané k nim přistupují „aby se neřeklo“. Věřím však, že jakmile by se přiblížili k hranicím Evropy (či Turecka, Izraele), „dohráli“. Ekonomicky, technologicky, výcvikem, výzbrojí i počtem zkrátka nemohou obstát.

Jak tuto situaci změní strašlivý útok tří islamistických teroristů s kalašnikovy v rukou na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo, který si v humorném duchu troufal otřít se svými karikaturami také o proroka Mohammeda, je otázkou. Ale na západní hodnoty bylo zaútočeno razantně - a nemluvím jen o dvanácti mrtvých novinářích a kreslířích. Copak je nějaký prvek větším synonymem demokracie, než svoboda slova a tisku?

Náboženští vrazi táhli Paříží dnes dopoledne, večer ji ovládají masové demonstrace lidí se slogany "My se nebojíme". A to je dobře.

Jsem zvědavý, v jakém duchu se ponese reakce vlád a doufám v tvrdý úder. Ovšem generalizování a házení všech muslimů do jednoho pytle, které potenciálně hrozí, rozhodně není dobrou odpovědí. Ostatně, ti liberální se vůči dopoledním bestialitám již ohradili - a jsem si jist, že jimi otřásl stejně, jako kýmkoliv jiným - ne-li více. Útok se nedotkl jen jejich humanitního soucítění, moc dobře totiž vědí, že logicky nastanuvší rapidní zesílení protimuslimských hlasů jim jedině ublíží.

A pokud nemáme radikální islamisty smazat silou, jsou umírněnější muslimové možná jedinou cestou k jakémukoliv dialogu.

Národní předsevzetí

Původně jsem nechtěl psát sváteční příspěvek, spíš později jakousi rekapitulaci roku. Vždyť na Silvestra by měl mít člověk na práci lepší věci než psaní... Počkat, beru zpět. Žádné lepší věci než psaní nejsou. (Nejspíš ani sex.) I tak jsem si po tom ohromném množství letošních článků „kam se dalo“ prostě jen dával svátek. 

To bych se ovšem při návštěvě obchodu nesměl stát svědkem další ze situací, jakých za ten rok člověk nashromáždí depresivně mnoho. Obzvláště při návštěvě obchodu.

Menší fronta, nic strašlivého. Jelikož mám košík spíše plný než naopak, pouštím před sebe chlapíka, jehož nákup zahrnoval pouze chipsy a kolu. Usmál se a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku byť jen o fous zlepšili den.

V tu chvíli zvýšený hlas. Odbarvená ženština v semišovém kabátku huláká na prodavačku, jejíž frontu jsem svou existencí obšťastňoval, že přeci použila čtyřicetikorunovou stravenku a ta v účtence není vidět a ona tak platila plnou cenu - kartou, zdůrazňovala, a že ji prodavačka, snad i cíleně (jak naznačoval její tón) okradla o čtyřicet (ta ohromná cifra!!!) korun. A mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku den pořádně zkurvili.

Ženština si nechala zavolat vedoucího pobočky (čímž se nesmazatelným, nasíracím písmem zapsala do posledního dne roku dalšímu člověku), který s ní účtenku projel. Hádejte co? Součet položek v ní byl přesně o čtyřicet korun vyšší, než ženština nakonec zaplatila. Kartou. A znovu hádejte co? Neomluvila se. Jak už to tak bývá.

Při platbě jsem prodavačce popřál šťastný nový rok. Nálada se jí zvedla na první pohled a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí...

Napadlo mě tedy napsat předsevzetí a poprvé je mi líto, že Pepandemonium nikdo nečte, aby mohl tento příspěvek vůbec něco znamenat. Nejde totiž o předsevzetí pro mě (i když i já bych se jej jistě mohl držet víc než doposud), ale o předsevzetí národní (nebo globální?):

Chovejme se k sobě, sakra, jako lidi. Nezaměňujme asertivitu s agresivitou, jak se často stává. Mávněte nad drobným problémem rukou, víc se usmívejte, buďte na lid pracující ve službách a obchodech a vlastně všude slušní a milí, přejte jim hezký den. Uvědomte si, že když vy na někoho prsknete špínu a hnus, jen málokdy je daný člověk finálním hostitelem - mnohem spíš tyhle parazity pošle zase dál a z vaší třeba jen jediné slabé pětiminutovky může mít zkažený den kvantum lidí. Je naší morální povinnosti téhle epidemii bránit už v zárodku.

A preventivní opatření? Šiřte dobrou náladu. Není snad potěšující, když vás někdo pustí v obchodě před sebe, nechá vás sednout si v tramvaji nebo vám podrží dveře, nebo píchne s píchlou pneumatikou? TAHLE epidemie za to stojí. A stačí doopravdy málo.

A když už jsem v tom kázání - začalo druhé čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Buďte více hrdí na to, kde žijete. Čechy jsou krásným místem. A kdo má pořád poslouchat, jak je tady naprd.

A čtěte Pepandemonium!

PF  2015

Průser týdne

Kdyby se vyhlašovala cena průser týdne, bylo by poslední sedmidenní pořádně zapeklitým případem. Skoro se chce jeho průserová košatost vyjádřit básní (parafrází na dávný rapový „song").

Svět se točí, točí, točí,
a rubl padá, padá
a z Babišových očí
trýskají slzy překvapení
z výhry zakázky státní,
a hackeři zdatní,
pro KLDR západ zotročí.

(nikdo netvrdil, že se umím vyjadřovat básní)

V kategorii „Českojazyčný průser“ by jednoznačně vyhrál ministr financí Andrej Babiš, jehož firma Agrofer <ironie>překvapivě</ironie> získala státní zakázky na údržbu lesů. Jak by řekl Kája och-mein-Gott: „Tohle jsem ale vážně nečekal.“

vtip ze stripů Calvin & Hobbes s tématem nijak nesouvisí, mám jej prostě rád

Ve světě se tvrdě rubou průsery hned dva. Ale jelikož prudký pád rublu v Rusku podle mě představuje průser budoucnosti (taková drobná krize ještě utvrdí Putinovo postavení, o čemž nás dějiny a strýčkové Adolf a Josif přesvědčili), tutotýdenní cenu bych dal Sony a Severní Koreji a hackerům.

Severní Korea je nasraná na filmové studio Sony. To produkovalo komedii „Interview“ v níž hlavní hrdinové v podání Setha Rogena a Jamese Franca hrají novináře, kteří dostali od CIA za úkol sejmout severokorejského diktátora Kim Čong-una. Což se Kimovi nelíbí. Moc se totiž nepotatil (táta Kim Čong Il svou „účast“ v Team America: Světovej policajt tak nějak zkousnul).

Nejprve si Severní Korea zkoušela stěžovat na radě OSN. Jo. Severní Korea podává stížnost na radě Organizaci Spojených Národů. Ta země, kde jsou političtí vězni a odpůrci režimu tvrdě trestaní, kde se popravuje jen z rozmaru (jak je dokázáno v případě Čonga-una), kde je všudypřítomná bída zakrytá pozlátkem pěkných ulic, mimo něž se případní turisté (mnoho jich povolení k navštívení země nedostane) nikdy nepodívají, kde se vyvíjejí jaderné zbraně a kde tu a tam padne nějaká slova hrozby k jižnímu, mnohem úspěšnějšímu sousednímu státu. Tahle země podává stížnost. Už to zní jako epesní vtip.

Stížnost samo sebou neprošla.

A tak si nafouknutý (no vážně, koukněte na tu hlavu) KČU najal hackery. Ti se pustili do Sony a obohatili svět o kvanta insiderských informací. FBI prokázala útok z KLDR. A Sony se strachy podělalo.

Nejprve zrušilo premiéru s tím, že film půjde alespoň na VOD (video-on-demand - přes internetové služby typu Netflix). Pak odvolalo i tuhle možnost. Interview se má zkrátka vypařit.

Kam se podělo ono „s teroristy nevyjednáváme“? Celou tuhle situaci vidím jako totální průšvih. Západ (ač je Sony Japonská firma, řaďme ji do západní kultury - přinejmenším tam vydělává nejvíce) se sklání před diktátem totalitního režimu.

A nebo - na druhou stranu - jde o nejgeniálnější marketingový tah všech dob. Protože teď ten film chtějí vidět všichni. 

Nejspíš i Kim Čong-un.

Dislike na facebooku!

Alespoň podle slov, která Mark Zuckerberg (to je ten pracháč, který tyje z toho, že jsme všichni závislí na jeho Facebooku) pronesl na konferenci 11.12., tedy že on a jeho tým přemýšlí nad zavedením tlačítka „Toto se mi nelíbí“ do nejnavštěvovanější sociální sítě současnosti.

 

Chce se říci - Jak geniální nápad! Teď teprve budou masově sdílené zprávy o úmrtí někoho slavného patřičně oplakány!

Kolik „přátelství“ bude odebráno, až vám upřímní facebookoví kámoši dají dislike k čtyřistatřicátépáté fotce s miminem/psem/osmákem/deváťačkou?

Ne, že by tuto myšlenku nenavrhovali uživatelé po celém světě již několik let. Ale očividně to nějaký ten čas trvá, než se nápady dostanou až nahoru.

Ostatně, tak jako všude.

Sparťanský vrchol podzimu 3 - a zase NE.

Už je to takový smutný evergreen. Fotbalová Sparta prostě ty doopravdy důležité zápasy nezvládá. Jenom letos prohrála snad všechny.

Nejde však o trend poslední sezóny. I v dřívějších ročnících Sparťané ostrouhali v nejméně vhodný čas - s Žilinou či Häckenem v kvalifikační fázi Ligy Mistrů. Häckenem se však „švédský černý mrak“ nerozplynul. Letos jsme ve stejné části nejproslulejší týmové soutěže světa vypadli s jiným „Tre Kronor“ týmem - Mälmem. Brána Ligy mistrů tak zůstává na další rok (a že jich už bylo!) zavřená, zatarasená a ustřežená vikingy. A my museli vzít zavděk jejím menším sourozencem, Evropskou ligou.

V půli sezóny pak Sparťané vyhořeli v souboji se svým největším konkurentem, Plzní, za níž těsně zaostávají v boji o čelo ligové tabulky. Možná se mohli vymlouvat na „rozpolcenost“, narozdíl od Plzně totiž bojovali na dvou frontách.

Za což byli dozajista rádi.

Výmluvy však padly v posledním mači podzimu sezóny. Po poměrně slušných výkonech ve skupině Evropské ligy (výhra doma s Berns, remíze tamtéž s Neapolí a dvě jasné výhry nad Slovanem Bratislava) přišlo finální utkání o postup do jeji jarní fáze se švýcarskými Young Boys Bern. Nutno podotknout, Sparta měla výhodnější pozici, v tabulce byla bod před YBB a k postupu jí tedy stačila remíza.

První hořkou zprávou ještě před samotným utkáním bylo nenasazení zraněného kapitána Sparty a jejího nejlepšího (a mnohdy vlastně i jediného) střelce, Davida Lafaty. Druhou fakt, že se hraje na umělé trávě, na niž české kluby rozhodně nejsou zvyklé (což je znát především v obratnosti pohybu).

Třetí pak skutečnost, že když už se jednou z deseti útoků Sparta dostala na dostřel soupeřovy branky, zazázračil brankář Švýcarů. Nebo hráči v rudém poslali míč do míst, které si s brankou soupeře rozhodně netykají. A navrch měla sparťanská obrana v jistých chvílích den otevřených dveří, což jen díky parádnímu výkonu brankáře-hasiče Štěcha dlouho neskončilo tragédií.

Co tak nedokázali Švajcové z Bernu ze hry, zvádli penaltou. Trochu přísnou, pro nás trochu smolnou (Štěch si na pumlíč sáhl), trochu nemile moc mezi třemi tyčemi a za brankovou čarou. Patnáct minut před koncem.

Úkol zněl jasně - nahnat VŠECHNO, co má nohy na svém místě, do útoku. A málem to vyšlo. Nebýt dalšího mega-hustě-super zákroku Mvoga po Hušbauerově hlavičce. A mega-hustě-pokřivené mušky Holka, který z metru přestřelil, snad v mylném dojmu, že hraje fotbal americký.

Při úporné snaze o útok a s tím související dokořán otevřenou obranou je druhý banán v podstatě jen otázkou času. I ten si Štěch nakonec - za svůj výkon notně nezaslouženě - utrhl.

Evropská sezóna pro nás tak končí a s ní i čas výmluv. V domácí lize už MUSÍME jen vyhrávat a skončit na jejím peletonu. A naučit se těžké zápasy - ty nejsou v nohách, ale v hlavách. Nebo se po dnešku notně rozkymácená lavička pod trenérem Lavičkou převhrne. 

A to nechce žádný příznivec letenského klubu.

Kalašnikov na soutěži Miss

Dlouho jsem se při čtení nějaké novinky ze světa marketingu nepobavil tak, jako z budování nové brand identity výrobce jedné z nechvalně nejproslulejších útočných pušek AK-47 - koncernu Kalašnikov.

Ten minulý týden vyrukoval nejen s novým logem, ale i sloganem. A obojí je epoch(v)ální trefa do černého. Humoru.

Zaprvé, logo. Marketérům Kalašnikovu se asi nelíbilo, že z jejich starého loga je na první pohled patrné, o jakou společnost jde (a to i přes pro většinu populace země nečitelnou azbuku) a tak přišli s podivným patvarem, který působí jako značka supermarketu (Kaufland, neasi) nebo třebas Knižního klubu. Snad jako by říkali: nakupovat útočné pušky nikdy nebylo snazší!

Mohlo by se zdát, že Kalašnikov přechází na výrobu krabic, ale není tomu tak.

Zadruhé, slogan. Představuji si následující:

Zástupci Kalašnikova se zúčastnili soutěže Miss a nastajlovaný moderátor vypálil netradiční otázku: „Co byste chtěli vykonat ze všeho nejvíce?“

Na což přišla stejně netradiční odpověď: „Chceme zařídit světový mír!“

A nový slogan byl upečený. „Vyrábíme zbraně pro světový mír.“ Což je o to větší ironická petarda, přičtete-li, že AK-47 je nejoblíbenější hračkou všech teroristů světa, kterým je víc než dva roky, což je věková hranice, po jejímž překročení mohou spát s polštářem pod pistolí.

Takže teď jen čekat, kdy vyrukuje McDonald s heslem: „Společně za štíhlou linií.“ Nebo Shell s „Zachraňujeme planetu.“ 

Nebo, abychom se vrátili k tématu, Islámský stát s hesly typu: „Make love, not war."

Facebooková výzva: černobílé fotografie

Včera jsem si na facebook tak nějak zanadával, dneska se o něj otřu z úplně jiné strany. Tak jako jsem se poměrně nedávno účastnil jedné z mnoha facebookových výzev o knihách, ani tentokrát jsem nemohl odolat - šlo totiž o výzvu v oblasti digitálních fotografií. Černobílých!

Jejím úkolem bylo v rámci pětidenky (podle vzoru pětiletky, neasi) napostovat pět černobílých fotografií z vlastní produkce. Každý den jednu. Nejlépe nové, v nejhorším případě z archivu. Nejhorší případ vlastně nastal povětšinou.

A jelikož fotím tuze rád, černobílé fotky ještě tuzeji a navíc nemám problém se svými výtvory pochlubit, zúčastnil jsem se s radostí. Nevybral jsem však 5 svých nejlepších černobílých fotografií. 3 - 4 z nich by totiž byly portréty a já nechtěl, abych se do výzvy promítl monotónně.

Den 1. - Liduprázdno

Tohle byla vlastně jediná nově vyfocená záležitost. Jejím cílem bylo s veeeelkou závěrkou (asi 30 sekund - tedy i pomocí ND filtru) zaznamenat nějaké rušné místo v Praze tak, aby na fotografii nakonec nebyli vůbec žádní lidé. Takhle to dopadlo, a už se těším, až si podobnou techniku zkusím během dne. A třeba na Václaváku.

Den 2. - Saxofonista

Tohle je dost možná nejlepší fotografie, jakou jsem kdy vyfotil. Pán se saxofonem, s nímž se můžete setkat na Staromáku, mi to však svou fenomenální fotogeničností notně usnadnil.

Den 3. - Múza

Uvědomuji si nedokonalosti téhle fotografie. Ale její nápad se mi stále velice líbí. 

Den 4. - Úžas

Poměrně výrazné zrno na této fotografii není nežádoucím produktem nastavení vysoké citlivosti snímače (ISO), nýbrž žádoucí úpravou ve photoshopu. Na fotografii je můj nejmladší bratr, jehož vášeň pro lokomotivy, vlaky a mašinky všeho druhu je roztomile bezedná.

Den 5. - Spiderman

A nakonec fauna. A flóra. Detail na hrdlo skleněné lahve, po němž leze minipavouček, se mi rovněž moc líbí - obzvláště díky zostřelému (v porovnání s pozadím) obrazu květů ve skle hrdla.

Téhle výzvy bych se s chutí zúčastnil i vícekrát.

Facebook vás vlastní. Nebo alespoň bude.

Jste-li aktivní na sociální síti facebook, nejspíš vám tato informace neušla. Dost možná jste ji ovšem ignorovali.

V tlačítku pro nová oznámení naskočilo čísílko v červeném pozadí. Po rozkliknutí jste mohli zjistit, že:

Používáním našich služeb po 1. lednu 2015 vyjadřujete svůj souhlas s aktualizovanými podmínkami, zásadami používání dat a souborů cookie, stejně jako s tím, že se vám budou zobrazovat vylepšené reklamy na základě toho, jaké aplikace používáte a jaké weby navštěvujete. Přečtěte si níže více o těchto aktualizacích a o tom, jak ovlivnit, jaké reklamy se vám budou zobrazovat.

Třeba jste klikli a četli, třeba ne a prostě pracovali dál. Pravděpodobně vás začal potkávat i průvodní prvek této novinky, masově šířený hoax (falešná zpráva) se zněním:

V reakci na novou politiku FB vás informuji, že všechny mé osobní údaje, ilustrace, kresby, články, karikatury, obrázky, fotografie, videa, atd., jsou předmětem mých autorských práv (v souladu s Bernskou úmluvou).
Pro komerční využití všech výše uvedených předmětů autorského práva je v daném případě vyžadován můj písemný souhlas!

Dost možná hoax doplněný výzvou: Vložte si tuto zprávu na profil i vy. Jak mnozí nakonec skutečně udělali.

Tedy, hoax...

Facebook doopravdy změní podmínky (jak hlásá zpráva ve vašich notifikacích) týkající se ochrany soukromí, osobních dat, fotografií a dalších. S nimi začne od nového roku jednoduše obchodovat - prodávat je marketérům, kteří tak mnohem účelněji zefektivní svoje kampaně.

S jistou pravděpodobností se to zrovna Vašich profilů, textů a fotografií týkat nebude. Ale pokud i na ně nakonec dojde, máte prostě smolík. A jakékoliv zaklínání v souladu s Bernskou úmluvou bude mít zhruba stejný efekt, jako byste seděli před obrazovkou a křičeli: „Expelliarmus!“ Právě proto je ono masově sdlené zaklínání v podstatě hoaxem.

Každý uživatel totiž používáním facebooku s těmito podmínkami souhlasí, jak říká ona notifikace. Uživatelé tak mají dvě možnosti:

a) Změnit dres, odhlásit se z facebooku a přejít na jinou sociální síť. Nebo nikam.

b) Smířit se s tím.

Ovšem ad. a) - Facebook ještě nějakou (blíže nespecifikovanou) chvíli data uživatelů i po smazání profilu ukládá. A navíc - jakmile vaše data (statusy, fotky, videa, cokoliv) nasdílel jiný uživatel, jsou v podstatě součástí i jeho profilu - tato data tedy „takto jednoduše“ nesmažete.

Zbývá dodat jediné - facebook svou novou „aktivitu“ vypustil na veřejnost. Ovšem doopravdy si uživatelé myslí, že teprve teď dochází ke ztrátám jejich soukromí? Že schopný jedinec by o internetově aktivních lidech nezjistil mnohé z toho, o čem by neřekli ani nejbližším? Zkrátka, Velký bratr Internet se dívá. Takže přestaňte vyhledávat to nelegální porno!

Aktuality letem rychlíkem (23-11-14)

Jelikož se pomalu adaptuji ve své nové práci, času na psaní doopravdy mnoho nezbývá. A témat je přitom tolik!

17. listopadu

Ne, nebudu se znovu zabývat Milošem Zemanem, tedy ani akcí Červená karta Milošovi či házením vajíček na Albertově (ač je podivné, že na českého prezidenta se píská, zatímco tomu německému se tleská. My se tou spolkovou zemí prostě staneme!). Událostí je pro mě státní svátek samotný.

Je tomu pětadvacet let, co jsme svobodní. Pravda, já se k tomu mohu sotva vyjadřovat osobně, když jsem jen o pár měsíců starší, než svoboda v Čechách, mnohé však znám z vyprávění. Čtvrtstoletí si Češi mohou rozhodovat o své zemi, a přitom je tu stále takový bordel. Jsme obeznámen s teorií, že všechen nepořádek pramenící z dob minulého režimu a převratu zmizí, až zmizí i politici, kteří komunismus v našich zemích zažili.

Pro mě je však důležitějším tématem stav, v jakém se český lid a jeho vztah k Česku nachází. Negativismus, kam se podíváš. Neustálé koukání za hranice ve stylu: „Jo v Německu (doplň jinou západní zemi), tam se mají.“ 

Nikdy jsem nepochopil proč.

Jsem rád za zemi, v níž žiju, za to pěkné malé místo na světě, kde sice nemáme moře, ale zato přívětivé podnebí, dobré půdy, krásnou krajinu, nádherná města a bohatou kulturu, žádná tornáda, tsunami, zemětřesení (myslím ta markantní), sopečné erupce nebo tvory, kteří jsou schopní dát si člověka k baště (různé výplody pekel, které se plazí po zemi nebo chodí na osmeru nohou). Zkrátka - Zemský ráj to napohled. Kde jinde by měla být svoboda šťastnější?

Nebezpečné tričko

Nevím jestli jste o tom slyšeli, ale poprvé v historii se výdobytek lidské civilizace dostal na kometu. Jules Verne chrochtá blahem a Karel Zeman tancuje kozáčka. Součástí týmu, kterému se podařilo přistát sondou Rosetta na kometě 7P/Čurjumov-Gerasimenko (což znamenalo výběr přesného místa přistání, několikanásobný oblet komety a přistání - samozřejmě v plné rychlosti letu komety) byl i Matt Taylor, chlapík, který na sebe velice záhy jen nerad strhl kvantum pozornosti. 

V reportáži totiž vystopil v tričku potištěném bandou polonahých blondýn a na sociálních sítích se strhla pravá feministická mela. Ta se dostala až k vědcovi, který se posléze ve speciálním videu omluvil za svůj módní (ne)vkus - přičemž svůj projev končil v slzách.

Jen těžko se dalo v poslední době najít něco absurdnějšího a směšnějšího, než banda bezvýznamných feministických trapek, jimž se omlouvá kurevsky boží nerd, který přistál kurevskou sondou na kurevské kometě!

Déčka kam se podíváš

Nebojte či netěšte se, nepůjde o nadstandardní velikosti dámských hrudníků. I když déčka to jsou také pořádná. Zdůrazněná, často doplněná o nějakou tu efektní číslici a zařazená na vrcholné položky kinoprogramu. Zkrátka nové rozměry zážitků z filmu. Nebo?

Tenhle text ve mně dřímal poměrně dlouho. S každým dalším filmem, zhlédnutým v naprosté většině případů ve zbytečném 3D, se však pomalu probouzel. A po návštěvě kina 4DX (to už zní jak nějaká útočná puška!) zkrátka musel ven.

Možná víte, že 3D filmy nejsou bůhvíjaká novinka. Lépe řečeno – jejich koncept je starší než naprostá většina lidí na světě. Patent na stereoskopické filmy byl totiž zaregistrován Angličanem Williamem Friesem-Greenem již v závěru devatenáctého století. Efektu třetího rozměru bylo dosaženo pomocí dvou filmů promítaných na jedno plátno, které divák sledoval pomocí stereoskopických brýlí.

Za tu dobu vznikla spousta spoust (odborný termín pro jejich skutečný počet je „hafo“) 3D filmů. Prvním byl americký snímek Síla lásky (The Power of Love) v roce 1922, jeho 3D verze se však v průběhu let ztratila. S třetím déčkem koketoval dokonce i slovutný Alfred Hitchcock, který v tomto formátu natočil thriller Vražda na objednávku (Dial M for Murder). Po dlouhá desetiletí pak bylo 3D jakousi atrakcí, doplňkovým zbožím. A pak přišel Avatar.

Snímek s nejvyššími tržbami všech dob pak změnil tvář filmového světa. Díky němu má takřka každý blockbuster dneška svoji „trojrozměrnou“ (uvozovky vysvětlím) verzi. Několik z nich bylo ve 3D přímo natočeno speciálními kamerami, většině se prostorový efekt dodá v postprodukční fázi. Děti na magickou formulku „třidé“ slyší a rodiče za lístek do kina vypláznou větší cifru a děti jsou spokojené, rodiče jsou spokojení a filmoví producenti jakbysmet.

U nás poměrně novým zážitkem pak je 4DX nebo dokonce 5D kino. Při sledování bijáku sedíte v sedačce, která sebou hází v akčních scénách, do ksichtu vám valí jakýsi aerosol, před vámi i za vámi občas prudce vyfoukne vzduch v jakože vítr-efektu, plátno občas zahalí mlha-kouř, z bočních stěn kinosálu občas zableskne jasné světlo, a při tom všem ještě máte 3D brýle!

Jako nic proti, pokud jdete do kina v podstatě jen pro tenhle efekt, tedy jako do lunaparku. Ale zajímá-li vás film samotný, sedněte si v bůhvíkolikDX sálu snad raději na schody. Všechny z výše zmiňovaných efektů mají totiž nepříjemnou společnou vlastnost – ruší. Díky nim se zkrátka nedokážete nechat vtáhnout do děje, což je koneckonců to největší kouzlo, jaké film (a s ním i další narativní média) má. Jednou jsem to ale zkusit zkrátka musel.

Podobným způsobem ovšem v naprosté většině případů ruší i samotné 3D. Plátno je kvůli brýlím tmavší, akční scény méně přehledné, a v IMAXu, kde je samotný efekt snad nejdokonalejší, musíte po celou stopáž filmu držet hlavu pod co nejpřímějším úhlem. Což je po pár desítkách minut s jejich poměrně těžkými brýlemi docela problém. A nosíte dioptrická skla? No, s tím se nějak poperte, žejo…

Jasně, tu a tam se vyrojí film, v němž ten „třírozměrný“ (vysvětlení uvozovek se blíží!) efekt doopravdy stojí za to. Třeba ten Avatar… Ale u většiny z nich je to jen zbytečné pozlátko. Ostatně (je to tady!), sám velký Christopher Nolan říká, že 3D technologii na své snímky nikdy nepoužije a opovrhuje jí. Podle něj totiž byly filmy trojrozměrné vždycky. Pod to se podepíšu. Co nezvládla hloubka pole v jednotlivých záběrech, to dokonala představivost.

P.S.: Než se spustí hlasy v duchu: „Tak proč na ty filmy chodíš?“, musím podotknout, že pokud má biják svého 3D sourozence, filmoví distributoři nám na novinářských projekcích pouštějí právě jeho. (V častých případech dokonce v dabingu, protože 3D je pro mlaďochy, žejo, a ti nechtějí číst titulky, žejo. Ale to už je na další, samostatný hejt.)

Aktuality letem rychlíkem

Není nic horšího, než nedostatek nápadů na další a další plnění blogu. Snad kromě přebytku nápadů a témat, ale nedostatku času k jejich rozepisování. Ztráta práce, hledání nové práce, následná nová prozatimní práce, psaní předem domluvených honorovaných článků - na hobby nezbývá čas. A především aktuality trpí, není dobré se k nim vyjadřovat příliš zpětně. A jelikož se k většině z nich toužím vyjádřit, vezmeme to hopem.

Kupící se ostudy Miloše Zemana - po diktátorském sjezdu na Rhodosu, služební cestě v Číně, kde prohlásil, že občané ČR uznávají celistvost Číny, včetně ne zcela spokojených částí Tchaj-wanu a Hongkongu, aniž by se občanů ČR někdo kdy ptal, přibylo pár dalších: návrat soukromým érem movitého českého podnikatele, vyznamenání v rámci oslav výročí založení republiky opět tak trochu v duchu „tys mi pomohl, tu máš metál“ (režiséři Renč a Sedláček, kteří pro Zemana točili buď předvolební spot nebo dokument o něm), zatímco Sir Nicholas Winton neměl ani sluchátko s tlumočením ceremonie, a nakonec ultimátní Hovory z Lán pro Český rozhlas, kde si dovolil mluvit jako žumpa.

„A víte, co je ‘pasy’, pane redaktore? Kunda.“ - A víš, co je to Dick, Zemane? Čurák. Ty jsi Dick a já si (kdo by čekal, že to kdy řeknu) stýskám po lupiči propisek Klausovi. Protože prezident, který dělá takovou ostudu své zemi, že o něm opakovaně píší i v zahraničním tisku - to je kunda. Takže - po zbytek tvého období se budu, Miloši, modlit, aby na druhé nedošlo.

A tak mě potěšila alespoň Spartička, která po nevalném výkonu ve v Plzni vypráskala kožicha Slovanu Bratislava v Evropské lize výsledkem 4:0 a není úplně daleko do jarních kol evropské soutěže. Takhle se reprezentuje Česko.

Sparťanský vrchol podzimu?

Přinejmenším v rámci české Synot ligy ano. Dnešní utkání v Plzni proti sobě postaví největší rivaly posledních let - a to jak na hřišti tak i mimo ně.

Za poslední čtyři sezóny nasbíraly oba týmy jasně nejvíce bodů, Plzeň získala dva tituly a několikrát nakoukla do Ligy mistrů, Sparta pak v minulé krajízdné sezóně titul, pohár i superpohár (obé když ve finále porazila právě Viktorku). Velké soupeření však visí ve vzduchu i mimo trávník, míč a dvaadvacet hráčů - v médiích či fotbalových zákulisích.

Pro fanoušky tak nemůže být většího zápasu. Což si někteří fanoušci letenštích v protiplzeňské zášti ani nechtějí přiznat. Proto stále proklamují větší důležitost klasickému derby, tedy zápasu Sparty se Slavií. To má sice jistě výrazně bytelnější historický význam, ale v rámci několika posledních sezón je jeho výsledek díky Slávistickému trápení přinejmenším očekávatelný.

Největší náboj tak přináší právě tohle utkání. I letos se v něm popasuje současné duo na špici tabulky a zároveň nejžhavější adepti na ligový titul. Oba týmy dělí jediný bod. A nikdo nemůže s jistotou očekávat nějaký výsledek, zápas může skončit jakkoliv.

Tak hlavně ať nerozhodne nějaký podivný moment, jako kdysi nafilmovaná Limberského penalta. My chceme férový a hezký fotbal. Děkujeme za pochopení.

Celebrití blbost online

Jsem si vědom toho, že jdu s křížkem po funuse. Nyní se nicméně dá říct, že neblaze proslulá aféra s únikem hanbatých fotek celé sestavy zahraničních celebrit, již vzala za své. Což je ideální čas na ohlédnutí.

Rád bych si k události, která si mezi fanoušky vybojovala přízvisko The Fappening 2014 (což by se dalo volně přeložit jako „čas na masturbaci“), zauvažoval hned z několika směrů a rovin. Tak jak si ostatně zaslouží většina událostí.

Lidé, kteří si s bulvárem nikterak netykají, se možná ptají: Co se vlastně stalo?

Stalo se to, že parta hackerů nabourala cloudové úložiště fotografií velkého množství hereček, zpěvaček, modelek a dalších celebrit, u nichž vlastně ani nevíme, jak svého statutu nabraly. A samozřejmě, důsledek tohoto nabourání se nedotýkal fotek, na nichž se dané slečny procházejí s čtyřnohým mazlíčkem. Do centra dění se dostalo porno ve své soft i hard verzi s nimi v hlavních rolích. Dívky vystavují svá těla a pořizují mobilní selfies, nebo se nechávají fotit někým jiným. Anebo s někým jiným poctivě souloží a nechávají se fotit při tom. Zkrátka radosti života.

Nutno ovšem dodat, že The Fappening2014 notně překročil hranice pouhého bulváru, problém je to notně komplexnější, než se zdá z pohledu na webové stránky typu super.cz či extra.cz, které z něho pouze tyly - a to dokonce v míře obludně masivní, když takřka jednorázovou (s důrazem na ono takřka) záležitost roztáhly do časového období několika týdnů, v nichž publikovaly jednotlivé články.

Fappening 2014 se otřel o desítky celebrit, některé však postihl v přeci jen výraznější míře. Velkou popularitu získala třebas kůzlata slavné modelky Kate Uptonové. Nebo melouny Kim Kardashianové. Ale nechtěnou královnou se bez debat stala Jennifer Lawrence.

Mladá talentovaná (však už se pyšní jedním Oscarem) herečka byla doslova v centru všeho dění. Fotky jejího poprsí a dalších neméně přitažlivých partií velice rychle obletěly celý svět. Za Jennifer se postavilo mnoho přívrženců (veřejně kupříkladu herečka Emma Watsonová), mnoho lidí zkritizovalo celou událost, mnoho z nich nemělo daleko k slovnímu spojení „sexuální zločin“. A takřka všichni se na inkriminované fotomomentky podívali, jak rád věřím.

Samozřejmě, jde o zločin. Takovéhle nabourání do soukromí nemůže zůstat nepotrestáno (pokud se vyšetřovacím útvarům podaří hackery dopadnout). Nicméně pod pojmem sexuální zločin si představuji přeci jenom něco diametrálně odlišného. Přesto mě jakási zvrácená moc těchto hackerů děsí.

Jenomže. Velice záhy po zveřejnění prvních fotek vyšlo najevo, že tento leak - únik se týkal pouze mizerně zabezpečených účtů. Tedy těch, na které se dané celebritky přihlašují pomocí podobně inteligentního hesla jako „heslo“.

Přičiny

Jste celebrita. Oblíbená, což je v podstatě vaším cílem. Podle všeobecného mínění krásná a sexy. Nikdy jste se - a tohle je  podle mého skromného názoru velice důležité - nesvlékla ve filmu (takže jestli chcete zabránit hackerským útokům na vaše fotky, svlékejte se ve filmech častěji!), lifestylovém magazínu či jiném médiu, tím pádem je o vaši nahotu zájem nepoměrně vyšší než v případě hereček či modelek, které odhazují spodní prádlo mnohem ochotněji. Nafotíte se nahá. Úplně nahá. Často na hraně porna, nebo dokonce za ní. Nafotíte se tak, že je vám zároveň vidět do obličeje.

A nafotíte se na iphonu. Vaše fotky se automaticky odesílají na cloudový server. Který máte zabezpečený dementně tupým heslem.

To si o nějaký leak takřka prosí.

A pokud takováhle kombinace slečny nepraštila do očí, měly si přinejmenším vzpomenout na případ Scarlett Johanssonové, které hacker ukradl hanbaté selfies v roce 2011! Nebo si slečny myslely, že za tu dobu se schopnosti hackerů zmenšily?

Důsledky?

Teď už jsme ve vodách mojí vlastní, malé, úchylné teorie. Asi je na čase přiznat, že mi Fappening 2014 udělal převážně radost. Rozhodně jsem se nahatým fotkám Jennifer Lawrence a dalších nevyhýbal, naopak. A víte co? Necítil jsem se ani jako sexuální kriminálník.

Přišla mi však na mysl vize: před únikem výše zmíněných fotek se Scarlett Johanssonová ve filmu nikdy nesvlékla. Po incidentu ukázala full frontal ve snímku Pod kůží (2013). Jako by už nebylo co před světem tajit.

Na další filmy Jennifer Lawrence je tedy třeba se těšit nejen kvůli jejímu nespornému talentu.

A rovněž nezbývá než doufat, že si nejen inkriminované slečny notně zabezpečily svoje cloudové účty. Anebo se rozmyslely fotit na telefon nahé tak, aby jim bylo jasně vidět do obličeje. Je mi jasné, že jsou takováto omezení nespravedlivá, ale jak se říká: sláva něco stojí. A otázka veřejně známých osob a jejich práva na (jakou míru) soukromí je v médiích dodnes ožehavá a nezodpovězená. A dost možná i nezodpověditelná.