Sparťanský vrchol podzimu 3 - a zase NE.

Už je to takový smutný evergreen. Fotbalová Sparta prostě ty doopravdy důležité zápasy nezvládá. Jenom letos prohrála snad všechny.

Nejde však o trend poslední sezóny. I v dřívějších ročnících Sparťané ostrouhali v nejméně vhodný čas - s Žilinou či Häckenem v kvalifikační fázi Ligy Mistrů. Häckenem se však „švédský černý mrak“ nerozplynul. Letos jsme ve stejné části nejproslulejší týmové soutěže světa vypadli s jiným „Tre Kronor“ týmem - Mälmem. Brána Ligy mistrů tak zůstává na další rok (a že jich už bylo!) zavřená, zatarasená a ustřežená vikingy. A my museli vzít zavděk jejím menším sourozencem, Evropskou ligou.

V půli sezóny pak Sparťané vyhořeli v souboji se svým největším konkurentem, Plzní, za níž těsně zaostávají v boji o čelo ligové tabulky. Možná se mohli vymlouvat na „rozpolcenost“, narozdíl od Plzně totiž bojovali na dvou frontách.

Za což byli dozajista rádi.

Výmluvy však padly v posledním mači podzimu sezóny. Po poměrně slušných výkonech ve skupině Evropské ligy (výhra doma s Berns, remíze tamtéž s Neapolí a dvě jasné výhry nad Slovanem Bratislava) přišlo finální utkání o postup do jeji jarní fáze se švýcarskými Young Boys Bern. Nutno podotknout, Sparta měla výhodnější pozici, v tabulce byla bod před YBB a k postupu jí tedy stačila remíza.

První hořkou zprávou ještě před samotným utkáním bylo nenasazení zraněného kapitána Sparty a jejího nejlepšího (a mnohdy vlastně i jediného) střelce, Davida Lafaty. Druhou fakt, že se hraje na umělé trávě, na niž české kluby rozhodně nejsou zvyklé (což je znát především v obratnosti pohybu).

Třetí pak skutečnost, že když už se jednou z deseti útoků Sparta dostala na dostřel soupeřovy branky, zazázračil brankář Švýcarů. Nebo hráči v rudém poslali míč do míst, které si s brankou soupeře rozhodně netykají. A navrch měla sparťanská obrana v jistých chvílích den otevřených dveří, což jen díky parádnímu výkonu brankáře-hasiče Štěcha dlouho neskončilo tragédií.

Co tak nedokázali Švajcové z Bernu ze hry, zvádli penaltou. Trochu přísnou, pro nás trochu smolnou (Štěch si na pumlíč sáhl), trochu nemile moc mezi třemi tyčemi a za brankovou čarou. Patnáct minut před koncem.

Úkol zněl jasně - nahnat VŠECHNO, co má nohy na svém místě, do útoku. A málem to vyšlo. Nebýt dalšího mega-hustě-super zákroku Mvoga po Hušbauerově hlavičce. A mega-hustě-pokřivené mušky Holka, který z metru přestřelil, snad v mylném dojmu, že hraje fotbal americký.

Při úporné snaze o útok a s tím související dokořán otevřenou obranou je druhý banán v podstatě jen otázkou času. I ten si Štěch nakonec - za svůj výkon notně nezaslouženě - utrhl.

Evropská sezóna pro nás tak končí a s ní i čas výmluv. V domácí lize už MUSÍME jen vyhrávat a skončit na jejím peletonu. A naučit se těžké zápasy - ty nejsou v nohách, ale v hlavách. Nebo se po dnešku notně rozkymácená lavička pod trenérem Lavičkou převhrne. 

A to nechce žádný příznivec letenského klubu.

Aktuality letem rychlíkem

Není nic horšího, než nedostatek nápadů na další a další plnění blogu. Snad kromě přebytku nápadů a témat, ale nedostatku času k jejich rozepisování. Ztráta práce, hledání nové práce, následná nová prozatimní práce, psaní předem domluvených honorovaných článků - na hobby nezbývá čas. A především aktuality trpí, není dobré se k nim vyjadřovat příliš zpětně. A jelikož se k většině z nich toužím vyjádřit, vezmeme to hopem.

Kupící se ostudy Miloše Zemana - po diktátorském sjezdu na Rhodosu, služební cestě v Číně, kde prohlásil, že občané ČR uznávají celistvost Číny, včetně ne zcela spokojených částí Tchaj-wanu a Hongkongu, aniž by se občanů ČR někdo kdy ptal, přibylo pár dalších: návrat soukromým érem movitého českého podnikatele, vyznamenání v rámci oslav výročí založení republiky opět tak trochu v duchu „tys mi pomohl, tu máš metál“ (režiséři Renč a Sedláček, kteří pro Zemana točili buď předvolební spot nebo dokument o něm), zatímco Sir Nicholas Winton neměl ani sluchátko s tlumočením ceremonie, a nakonec ultimátní Hovory z Lán pro Český rozhlas, kde si dovolil mluvit jako žumpa.

„A víte, co je ‘pasy’, pane redaktore? Kunda.“ - A víš, co je to Dick, Zemane? Čurák. Ty jsi Dick a já si (kdo by čekal, že to kdy řeknu) stýskám po lupiči propisek Klausovi. Protože prezident, který dělá takovou ostudu své zemi, že o něm opakovaně píší i v zahraničním tisku - to je kunda. Takže - po zbytek tvého období se budu, Miloši, modlit, aby na druhé nedošlo.

A tak mě potěšila alespoň Spartička, která po nevalném výkonu ve v Plzni vypráskala kožicha Slovanu Bratislava v Evropské lize výsledkem 4:0 a není úplně daleko do jarních kol evropské soutěže. Takhle se reprezentuje Česko.

Sparťanský vrchol podzimu?

Přinejmenším v rámci české Synot ligy ano. Dnešní utkání v Plzni proti sobě postaví největší rivaly posledních let - a to jak na hřišti tak i mimo ně.

Za poslední čtyři sezóny nasbíraly oba týmy jasně nejvíce bodů, Plzeň získala dva tituly a několikrát nakoukla do Ligy mistrů, Sparta pak v minulé krajízdné sezóně titul, pohár i superpohár (obé když ve finále porazila právě Viktorku). Velké soupeření však visí ve vzduchu i mimo trávník, míč a dvaadvacet hráčů - v médiích či fotbalových zákulisích.

Pro fanoušky tak nemůže být většího zápasu. Což si někteří fanoušci letenštích v protiplzeňské zášti ani nechtějí přiznat. Proto stále proklamují větší důležitost klasickému derby, tedy zápasu Sparty se Slavií. To má sice jistě výrazně bytelnější historický význam, ale v rámci několika posledních sezón je jeho výsledek díky Slávistickému trápení přinejmenším očekávatelný.

Největší náboj tak přináší právě tohle utkání. I letos se v něm popasuje současné duo na špici tabulky a zároveň nejžhavější adepti na ligový titul. Oba týmy dělí jediný bod. A nikdo nemůže s jistotou očekávat nějaký výsledek, zápas může skončit jakkoliv.

Tak hlavně ať nerozhodne nějaký podivný moment, jako kdysi nafilmovaná Limberského penalta. My chceme férový a hezký fotbal. Děkujeme za pochopení.

Jdi, řekni sparťanským

Ac Sparta Praha vs. Viktoria Plzeň. Můj milovaný klub a jeho v současnosti (ať si sešívaní myslí, co chtějí) největší rival. Zápas jara. A ono jo.

Loni, když se jejich utkání takto označovalo, výsledek rozhodně nebyl tak kvalitní podívanou (ač dopadl stejně jednobrankovým vítězstvím Sparty). Tentokrát však srdce fotbalového fanouška nejednou zaplesalo, převážně však v prvním poločase. A převážně srdce sparťanského fanouška.

Sparta do utkání vstoupila na výbornou s hvězdičkou. Třikrát podtrženou. Agresivně napadala, roztahovala hru do stran, přecházela do útočné fáze rychlostí, jaká se u ní často nevidí (za což mohl především skvělý Marek Matějovský, na jehož výrazu bylo několikrát jasně vidět, jak si utkání užívá). Nebylo divu, že se do vedení dostala hned v úvodu, v desáté minutě. A po dalších čtrnácti minutách mohl být její náskok dvougólový.

Zaskočení Plzeňáci byli všude o krok pozadu, což vyústilo v několik žlutokaretních „odměn“. Zkraje druhého poločasu však přišla první červená a utkání dostalo docela jiný směr. Sparta hrála chytře, nikam se necpala, zahrávala si se svým soupeřem jako s myší. Plzeň se k ničemu nedostala.

Po druhé červené bylo jasno.

Samozřejmě, na něco takového nejsou Viktoriáni zvyklí. To oni jsou většinou tím aktivnějším, proti němuž se soupeři brání za cenu faulů. Dohrávat v devíti – nevídané. A to měl rozhodčí Jech (mimochodem – emočně nabité utkání odpískal skvěle, nezáviděl jsem mu) ještě mírnou, Limberský s Čišovským jej některými svými zákroky o druhou žlutou přímo prosili (dokonce by si červenou na semaforu zasloužili víc než třeba první vyloučený, Hořava).

V závěru se sice Plzeň zmohla na jednu šanci-nešanci, kdy Horváthův přímý kop nečekaně proklouzl až k Vaclíkovi, nicméně to bylo všechno. Teprve v poslední desetiminutovce se však ukázala plzeňská vyzrálost: ochotně si chodili pro fauly ve středu hřiště, hra tak byla kouskovaná a jim se hodila možnost nakopávaných balónů. Popravdě, byla to taky jediná šance, jak změnit nepříznivý výsledek.

A tak jako možná i někteří z hráčů, i já v té době poměrně trnul. Úplný opak euforické první půle, kdy jsem byl na svůj tým nebetyčně hrdý. 1:0 je však málo. Obzvlášť, když měla Sparta tři a půl (Hušbauer z úhlu sám před brankářem) dalších velkých šancí a druhá branka byla jen otázkou času. Bohužel nakonec nepřišla, za což mohli být plzeňští a fanoušci napínavých konců rádi.

I přesto vítězství zůstalo tam, kde mělo.

A jen zaslepenec by tvrdil, že nezaslouženě.

Přeplzníno!

Ač fanoušek Sparty, v evropských pohárech je třeba držet palce jakémukoliv českému klubu. Zaprvý kvůli koeficientu ligy, zadruhý z čistýho patriotismu, žejo.

Proto to byla radost převeliká, když Plzeň senzačně vyhrála (tím myslím, že ta výhra je senzace, ne, že by Plzeň tak senzačně hrála) na silném ukrajinském Šachťaru Doněck a dostala se do osmifinále.

Díky tomu, že Basilej vyřadila Maccabi Tel Aviv, tým z izraelské ligy, kterážto naší gambáčsoutěži dělá v žebříčku koeficintů nejbližšího konkurenta, česká liga má jistotu 15. pozice v tomto žebříčku a tím pádem i nasazení dvou nejlepších týmů příští sezóny do kvalifikace Ligy Mistrů (při zachování 3 týmů v Evropské lize, takže se počet týmů jdoucích do pohárové Evropy ještě o jeden navýší).

Velebení plzeňského týmu ze všech stran se dalo čekat. "Experti" prohlašují, že Plzeň má reálně na to, vyrazit v příštím kole Olympique Lyon, někteří jí prorokují postup do finále!

Koukali na stejný zápas?

Podle všeho si nevšimli dvou věcí:

1) Šachťar byl marnej, žádné střelecké pokusy zpoza vápna, centry na úrovni Gambáč ligy, brazilští technici si v útoku dávají přednost, místo aby šli do míče na krev. Ke konci jim tekly nervy. A stejně Plzeň několikrát slušně rozebrali.

2) Tohle byla klika příslověčně z prdele. Když už se Šachťar dostal ke střele, pomohl buď zázračný zákrok gólmana nebo fakt, že se "hvězdy" ukrajinců prostě netrefily. Kdežto Plzeň vystřelila na bránu snad jen dvakrát - dvakrát s tečí bránících hráčů Šachťaru - dvakrát gólově, když brankář na změnu směru míče po teči nezareagoval.

Navíc: Lyon je minimálně na stejné úrovni jako Šachťar. A rozhodně se nedá čekat, že by naši Plzeň podcení poté, co mohli jeho trenéři vidět pohádku o tom, kterak Viktorka Ukrajince vyřadila.

Ale pořád je to jen fotbal. 11 chlapů proti 11 chlapům, zelenej trávník, dvě brány a kulatej míč. Stát se může úplně cokoliv. Ostatně, to je na tom sportu nejkrásnější, žejo.

Hlavně se, kucí, nenechte vodit!