Pětihvězdí v roce 2015

Jsem sice fanoušek setavování žebříčků, ale napadlo mě, že letos se tomu vyhnu. Místo toho sestavím seznam všech těch filmů, knih a komiksů, které jsem v loňském roce viděl poprvé a obšťastnil plným hodnocením na těch oblíbených serverech - CSFD a Goodreads. Takže pokud sháníte tip na pořádnou počtenici nebo podívanou, tady jsou. 

Filmy

Co se diváckých zážítků týče, splnil jsem si obě předsevzetí - vidět 200 nových filmů (což bylo předsevzetí pro rok 2015, stejně jako rok předtím a rok poté) a vidět všechny filmy, které získaly Oscara v kategorii Nejlepší film (což bylo předsevzetí dlouhodobé). K těm Oscarovým bych se rád vrátil v samostatném textu.

Sicario: Nájemný vrah (2015)

Farář u svatého Dominika (1944)

Eso v rukávu (1951)

An Inspector Calls (2015)

Hádej, kdo přijde na večeři (1967)

Ghost Dog: Cesta samuraje (1999)

Mr. Holmes (2015)

Odtud až na věčnost (1953)

V hlavě (2015)

Rituál (1973)

Oceány (2009)

Píseň moře (2014)

Diamanty jsou věčné (1971)

Kingsman: Tajná služba (2015)

Zodiac (2007)

Údolí včel (1967)

Whiplash (2014)

V součtu jsem viděl 228 nových filmů a jen dva seriály - Kovboje Bebopa a Awake: Probuzení. Asi moc nejsem na roztahané příběhy. Ale zkouším to napravit a doháním - pomalu - své televizní resty. A že jich je.

Knihy

Jedediah Berry - Příručka pravého detektiva

Jo Nesbo - Krev na sněhu I.

Fredrick Backman - Muž jménem Ove

Komiksy

Daniel Majling - Rudo

Bill Willingham - Mýty 4: Pochod dřevěných vojáčků

Neil Gaiman - Sandman: Lovci snů

Kurt Busiek - Marvels: Zázraky

Mark Millar - Starej dobrej Logan

Grant Morrison - Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě

Mark Millar - Superman: Rudá hvězda

Alan Moore, Ed Brubaker - Kameňák a další příběhy

Juan Diaz Canales - Blacksad

Neil Gaiman - 1602

Co se čtení týče - stručné statistiky roku 2015 jsou:

- přečteno 66 knih a 60 komiksů, celkem 30 506 stran (jo, až takovejhle magor jsem, když přijde na statistiky)

- jedinou knihu jsem přečetl hned dvakrát: Fredrick Backman - Muž jménem Ove (takhle dobrý to je)

- 16 knih jsem přečetl v elektronickém formátu (což je přibližně 25 %), komiks pouze jeden

- 3 knihy jsem přečetl v angličtině, komiks - opět - pouze jeden (Richardson, Sakai - 47 Roninů - jo, je to tentýž jediný čtený v elektronické podobě)

A v roce 2016 ve čtení a sledování rozhodně nepolevím.

Čtenářský deník 2015 - 3.

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady jsou postřehy k některým titulům ze třetí desítky:

Laura Joh Rowland: Shinju

Jako historický román a jakýsi průvodce Japonskem v období Edo... prosím. Rowlandová je barvitá, rozhodně nešetří s prodáváním svých znalostí o tomto prostředí, a tak poměrně věrohodně přibližuje zvyklosti, termíny, postavy, aj.
Jako detektivka - nic moc. Hlavní hrdina "vyšetřuje" zpočátku v podstatě tím, že se jde k někomu zeptat, zpovídaný jej pošle za někým dalším a tak se jde hlavní hrdina zeptat onoho dalšího, který jej pošle ještě za někým jiným a dál a dokolečka, než hlavní hrdina v podstatě deusexmachinovskou náhodou nezaslechne nejdůležitější stopu.

Ve výsledku jde tedy o poměrně čtivou historickou knihu (obzvláště pro fanoušky prostředí Japonska v období Edo), ve které se snad náhodou ocitla veskrze naivní detektivka.
 

Kim Newman: Anno Dracula

Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn - tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.

Na stránkách Anno Dracula pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Muž jménem Ove je v podstatě jako Eastwoodův film Gran Torino, ze kterého někdo odstranil všechen ten "thrill" ohledně gangů, nahradil jej kýblem laskavosti a citu, dalšími skvělými postavami a humorem. A nechal jej zrežírovat nikoliv Clintem, ale Frankem Caprou. Už dlouho (pokud někdy) se mi nestalo, že bych knihu během jednoho dne: - koupil - přečetl - převrátil - a rozečetl znovu To snad mluví za vše. Zkrátka jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje – Sonáta pro Azazela

Tedy, přiznám se, čekal jsem o Sonáty pro Azazela více. Fabianův (mnohými profanovaný) díl je takový nemastný-neslaný. V někteých scénách sice slušně staví atmosféru, ale tím výčet pozitiv zhruba končí. Akce nudná, jazykově také nedosahuje kvalit (rozuměj vtipu) páně Pavlovského. Po většinu stránkáže šeď, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne.

Rju Murakami: Piercing
 

Spíše povídka než román, v níž Murakami vypráví neuvěřitelně cynický příběh o zlu, zloduších a obětech.

A vypráví ho s takovou porcí černočerného humoru, že si čtenář jen těžko nenajde zalíbení. Murakami však exceluje i v těch mnohem temnějších pasážích.

Chuck Palahniuk: Strašidla

Snad první dílo, jímž se Palahniuk definitivně proslavil… a snad první dílo, v němž se zcela kompletně míjíme. Strašidla jsou jen lacinou módní přehlídkou hnusu, která se snaží za každou cenu šokovat.

Při takovém množství postav, které si po vzoru Dekameronu či Canterburských povídek vyprávějí příběhy, se navíc ukazuje největší mezera v Palahniukově talentu – slabý cit pro postavy. Když pracuje jen s jednou či dvěma, ještě jej dokáže jakž takž zakrýt, při takovém počtu však ani zdaleka. Postavy jsou si tak podobné a navrch výsostně nesympatické.

Čtenářský deník 2015 - 2

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je druhá desítka:

Gay Hendricks: The First Rule of Ten

První Tenovo pravidlo (název je zkrátka nepřeložitelný) je detektivka, která příběhově nepřichází s ničím novým: hlavní hrdina končí v LAPD, chce se dát na dráhu soukromého očka, zastaví se u něj ženská, která chodila s předchozím majitelem jeho bydla, druhý den je nalezena mrtvá a Ten se pustí do vyšetřování. Postupně rozkrývá notně obšírnější komplot, zahrnující: pojišťovácký podvody, podivnou sektu, mafiány, záhadná úmrtí, nabrání nové přítelkyně, rozchod s novou přítelkyní ad.
Velkým plusem je ovšem hlavní hrdina: bývalý buddhistický mnich z Tibetu. Dodává příběhu šťávu a neotřepaný prvek. A hlavně i trochu "fantastična" - má schopnost jakési nižší úrovně telepatie (anebo je to blázen a ty věci si jen představuje, což je také dost možné :) ).
Ve výsledku žádná hitparáda, ale bezesporu zábavná oddechovka. K Tenovi bych se jednou klidně rád vrátil.

Charles Bukowski: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali vedeni

Poslední Bukowského deníkové texty jsou v podstatě přesně takové, jaké člověk čeká: plné vzpomínání, sázek na koně, alkoholu, nadávání na všechno a všechny kolem (kromě počítačů!) a úvah o životě, umírání a nesmrtelnosti.

Což je zprvu zábavné, občas milé a po několika desítkách stránek, na nichž se moudra starého muže opakují a opakují a opakují, poněkud zbytečné. 

Jsem však rád, že jsem díky těmto textům mohl vidět posun, jaký kapitán Bukowski za ty roky svého plodného života ušel.

Neil Gaiman: 1602

I jednoho dne přišel Neil Gaiman k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green Goblinem.“ 

Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém: v rámci tradic žánru i nakladatelství a zároveň jako by „z druhé strany“, jak je jeho zvykem u Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská ručka sáhne. Více zde.

Zděnek Křížek, Ivan Crha: Jak psát reklamní text

Nastal čas na trochu toho selfstudování. Pro začátečníky je Crhova&Křížkova kniha o reklamní textařině možná poměrně fajn uvedením do tématu, zkušenějším dozajista mnoho nedá. Vlastně spíše nic.

Zarážela mě ovšem ta ohromná četnost žehrání autprů na "současná reklama je uřvaná" či "angličtina tluče češtinu" atd. - jako by čtenář jejich názor na tato témata nepochopil po první či druhé repetici.

 

Alan Grant: Lobo – Kostěj nesmrtelný

Lobák je vždycky zárukou poctivé oddechové zábavy. Jeho ultimátně drsňácké hlášky a široké portfolium ultrabrutálního hypernásilí dost možná nikdy neomrzí.

Ovšem na druhou stranu, po několika společných rande ani nepřekvapí.

Kostěj nesmrtelný obsahuje hned čtveřici příběhů: Pěkně prsatý propadák, Gauneři, Lobo dobývá Hollywood a Kostěj nesmrtelný – z nichž jenom za Lobovo hollywoodské dobrodružství bych strčil pařát do ohně. Narážky a odkazy na filmy, režiséry i herce, kam se podíváš, jsou zárukou zábavy.

Ostatní? Průměr a průměr. Pobavilo, potěšilo, za týden si člověk na mnoho nevzpomene.

Tom Rob Smith: Dítě číslo 44

I přes dobré hodnocení je třeba zmínit, že Dítě čislo 44 je knihou, která vás donutí zaplakat - v tom špatném slova smyslu.
Smith totiž hrozně válí - (bohužel) po většinu stránkáže. Stalinistický Sovětský svaz mu dodává prostředí tak chladné, že vás napadá přibrat k četbě rukavice a nejednou vzpomenete na Orwellovo 1984. Hlavní hrdina je ohromný sympaťák, Smith skvěle pracuje nejen s ním, ale i s dalšími postavami, jejich motivacemi, vztahy a osudy. Detektivní linie (která není tak důležitá jako v běžných krimi knihách) funguje poměrně spolehlivě, ale prim hrají právě postavy a všudypřítomný strach ze spárů režimu.
A pak, po takřka třech stovkách skvělých, ohromně čtivých stránek, přijde Zvrat. Zvrat, který předchozímu obsahu pomáhá zhruba jako hemoroidy sedavému zaměstnání. V podstatě mě přiměl vymyslet teorii, že ta kvanta lidí, uváděných v závěrečném poděkování knihy za to, jak ji pomáhali tvořit, jsou jen imaginární jména. Protože kdyby Dítě číslo 44 kdokoliv četl, musel by přeci autorovi říct: "Tenhle Zvrat je debilní, taháš si ho z prstu - a navíc ani není potřeba. Vykašli se na něj, knížka bude fungovat mnohem víc."

Juan Díaz Canales: Blacksad 

Po Gaimanově 1602 další komiksová megaparáda, ke které jsem se konečně dostal. 

Canales (a kreslíř Guarnido) vytvořili temné noirové povídky v antropomorfním světě, kde hlavní hrdina je štramácký panter - soukromé očko Blacksad, který si může s čistým svědomím potykat s Marlowem.

Příběhy jsou skvěle vypointované, nechybí jim špinavá městská poetika americké drsné školy, zábavné postavy (tvůrci si s antromorfismem umí vyhrát jako málokdo) a atmosféra. Všechno správně.

David Lagercrantz: Já jsem Zlatan Ibrahimovič

Nepatřím zrovna mezi čtenáře biografií – a obzvláště ne sportovců, jejichž příběhy mi přijdou často příliš podobné: talent, spousta dřiny, trocha štěstí. Zlatan Ibrahimovič patří mezi výjimky potvrzující pravidlo.

A rozhodně to není jeho nezpochybnitelným čutálistovským nadáním. Na vině je jeho naprosto nespoutané ego – a právě jím je kniha doslova naflákaná – dojde i na hlášky jako: „Co jsi dal přítelkyni jako dárek k zásnubám?“ - „Jak to myslíš, dárek? Má Zlatana!“ Baví i jeho začátky - nelehké dětství v mälmském ghettu a vášeň pro kulatý nesmysl.

S přibližujícím se závěrem se však mění v pouhou vyprávěnku o tom, kdo za kolik Zlatana koupil, kdo ho sral a kde dal kolik gólů, což se po chvíli tak trochu zajídá.

Sergej Lukjaněnko: Nanečisto

Jelikož jsem chvíli před Lukjaněnkem dočetl knihu o Zlatanu Imrahimovičovi, nemohl jsem se zbavit potřeby vyjádřit dojmy z Nanečisto „fotbalovou metaforou“.

První díl Lukjaněnkovi dilogie o začínajícím funkcionálovi Kirillu Maximovi je jako mač, ve kterém vaše mužstvo vlítne na soupeře s neskutečnou lehkostí, během patnácti minut nasází tři banány a působí dojmem, že půjde o jednostrannou záležitost. (Jinými slovy: úvodní zápletka s „lidé a svět na hlavního hrdinu zapomíná“ je dechberoucí a doslova nutí číst dál.)

Jenomže pak hráči poleví a soupeř ještě do konce poločasu stihne dvakrát zaskórovat a váš tým je nakonec rád za hubené vedení a patnáctiminutovou přestávku před výměnou stran.

Sergej Lukjaněnko: Načisto

Poté, co se váš tým s jednobrankovým náskokem vrátil na hřiště, vypadají jeho hráči, jako by jim někdo během pauzy zalil nohy do betonu. Jako by se soustředili jen na ubránění náskoku.

Což se nepodaří. Soupeř vyrovná a v závěru zavěsí rozhodujícího banána.

Jinými slovy – i přes parádní úvod a neuvěřitelnou čtivost stojí tahle Lukjaněnkova dilogie ve výsledku dost za prd.

Čtenářský deník 2015

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je první desítka:

 

Robert W. Chambers: Král ve žlutém

Při hodnocení bych knihu rozdělil na tři části:
- úvodní třetina patří mysteriózním příběhům o záhadné knize "Král ve žlutém", která v lidech rozdrnčí struny příčetnosti až k prasknutí. V těchto příbězích je rozpoznatelný inspirační zdroj Lovecrafta. Chambers je však neprodává s takovou grácií jako Mistr, dokonce ani jako jeho předchůdci Poe či Ambrose Bierce. Přesto slušné počtení.
- ve druhé třetině dojde na překvapivě (v porovnání s předchozí částí) citlivé romantické fantazie, z nichž některé vůbec nepůsobí zestárle - tady jsem si knihu užíval nejvíce
- závěrečné povídky patří nedávné (pro Chamberse) historii Paříže a americkým studentům umění - s těmihle texty jsem měl největší problém, nepřinášejí nic zajímavého po stránce formální i obsahové.

Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii – Život, vesmír a vůbec

Stopař u mě začíná trpět podobným neduhem jako "konkurenční" Zeměplocha - po několika knihách už ty geniální vtipy zkrátka toliko neokouzlí. 

Třetí kniha je v jejich kladení navíc lehce střídmější a naředěnější - přesto mám tucha, že si už napořád budu pamatovat, v čem tkví umění létat.

Alissa Nutting: Tampa

Tentokrát trochu říznější názor, ale vzhledem k povaze knihy...
Nakonec ne tak provokativní, jak jsem čekal (i když, berte toto tvrzení od člověka, který do vyhledavače zadává termín MILF i několikrát týdně, s rezervou), ale zase o mnoho chytřejší satira na školský i soudní systém a vlastně i společnost jako takovou.
Hrdinka je bezcitná sociopatka, která lidi kolem sebe vysává jako upírka, aniž by se nad svým počínáním kdy pozastavila - k snídani do sebe nechá manžela - svůj finanční zdroj vymasturbovat (její vlastní termín), aby k obědu zničila život nějakému čtrnáctiletému kloučkovi, kterých má kolem sebe coby učitelka poměrně dost.
Nelze v Tampě nevidět anabázi na procesy s podobně "postiženými" učitelkami, na nichž se vždycky rád přiživí bulvární tisk. Nutting navíc hned ve své prvotině vykazuje zábavný a hravý styl, ve kterém je trochu cítit inspirace Palahniukem.
Perličkové P.S.: Při porovnání s Lolitou (která by se mohla zdát - chybně - tematicky podobná) vychází najevo, že zlo je vždycky na stranách žen - nezávisle na věku. :D

Před Strážci: Ozymandias/Karmínový korzár

Chápu (a chápu i proč), že jdu v tomhle případě trochu proti proudu, ale pro mě osobně je Ozymandias/Karmínový korzár nejlepším svazkem téhle diskutabilní série. Veidtovo košaté komentování a myšlenkové pochody mě nenudily, naopak - bylo zajímavé sledovat jeho minulost, každý ten krůček za krůčkem až k velkolepému cíli. 

Karmínový korzár je příběhově postaven na pirátských historkách (proto připomíná i třebas Piráty z Karibiku), takže nepřekvapí ani motivy, ani líbivou, i když dnes už poměrně klasickou pointou. Ale ta parádní kresba z něj dělají pěkný zážitek. 

Jednohubka o Dollarové Billovi je pak nádhernou satirkou s poměrně silným koncem.

Robert J. Sayer: Flashforward

Příjemné překvapení. Tvorba Roberta J. Sawyera je mi známá, leč nikdy jsem se s ní neseznámil blíže, což do budoucna dozajista napravím. Ke knize jsem se dostal v podstatě díky znalosti seriálové adaptace, která na Sawyerově zápletce staví, jak je zvykem, docela jiný příběh.
Při spuštění velkého pokusu v CERNu dojde k neočekávané události - všichni lidé na světě (a další tvorově s vědomím, třebas opice) na dvě minuty omdlí a každý vidí sebe sama v budoucnosti za 20 let. Následky jsou samozřejmě katastrofální, především na dálnicích a v letadlech, která zrovna neměla to štěstí být tak vysoko, že fungovala jen na autopilota a tak jim dvouminutový výpadek v kontrole nevadil.
Bavilo mě, jak svůj nápad Sawyer vytěžil téměř na maximum - kromě dějových linií samotných jsou před každou kapitolou titulky novinových zpráv (a leckdy je v nich mnoho humoru). Zábavný byl i koncept jedné z ústředních linií - detektivka naruby, kdy postava ví, že zemře, a tak pátrá po vrahovi, aby jej mohl zastavit předem.
Ve zbytku kniha stojí na klasickém sci-fi tématu - nervozitě z rychlosti vědeckého a technologického pokroku. Máme si hrát na Boha? Je to, co víme, skutečně pravda? Sawyer poměrně obratně míchá fyziku (jejíž pravdivost v textu naštěstí nejsem schopen úplně posoudit, díky čemuž jsem nebyl při čtení srážen, ale zněla mi poměrně košér) a "masovou filozofii" - nenáročnou a snadno pochopitelnou. Ani jedno z toho neubírá knize na čtivosti - a je to vysoká čtivost, dlouho jsem se takto nezačetl.

Michael J. Sullivan: Královské spiknutí

Do čtení téhle knihy mě v podstatě dotlačil kamarád, jehož vkusu si poměrně vážím - leč tentokrát jsme se nesešli.
Královské spiknutí je totiž jen čtivá a svižná jednohubka - nic více, nic méně - nic, z čeho by měl být člověk nějak extrémně nadšený. Postavy jsou sice zábavné (především svými netušenými schopnostmi), ale neskutečně ploché a klišovité, zápletka je triviální a okořeněná jen tím, že protagonisté patří mezi nájemné zloděje (což už ale není kdovíjak originální postup). Potěšil dobrý překlad.
Jako odpočinkovka před spaním fajn, ale nic více.

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.

V našich žánrových vodách hojně opěvovaná kniha, na kterou jsem měl proto spadeno už nějaký ten pátek. A Poláček potěšil a zklamal zároveň.

Dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně - kniha je krásně napsaná, s důrazem na detaily a libozvučnost, je zasazená do alternativní reality v nejlepším duchu mého oblíbence Philipa K. Dicka (jehož občas i připomíná) v kombinaci s rodinnými mindráky, chytře nabaleno na naši pravou realitu (první polovina padesátek pod nadvládou nácků vlastně nepůsobí o mnoho jinak než první polovina padesátek pod nadvládou komančů). A doplněno o - a tady přichází, jak jsem zpětně dobádal, můj problém - magii. Vím o Hitlerově vášni v okultismu a spiritualismu, dokonce i o Thulské společnosti, propojení oné doby s magií mi připadá v pořádku (třebas v textech Tomáše Bandžucha), ale ve Spěšném vlaku mi tyto fantasy prvky jednoduše neseděly a jenom mě rozrušovaly.

Na naše poměry jde bezesporu o parádní dílko - ovšem já očekával (a přehnaná očekávání vložená do Spěšného vlaku knize jistě nepřilepšila), že při jejím hodnocení nebudu muset dodávat ono entrée "Na naše poměry".

Alejandro Jodorowsky, Moebius: Incal 

Těžko psát o Jodorowském, ten člověk je snad z jiné dimenze. Jak ukazuje skvělý loňský dokument Jodorowského Duna, Incal obsahuje mnoho prvků z připravované adaptace veledíla Franka Herberta, která vlivem připosranosti šéfů hollywoodských studií padla. Jen těžko si těchto prvků poté nevšímat. 

Jodorowsky s Moebiem však stvořili svébytné sci-fi dílko, obratně balancující na hraně parodie. Jejich fantazie se zdá být bezbřehá - ač mnohé nápady dnes působí již úsměvně naivně. I přesto je (především díky parádní kresbě) Incal Dílo (s velkým).

Jeff Smith: Kůstek 6 – Hledači pokladů

Tak jako takřka každá rozsáhlá série, i Kůstek má svůj "připravovací" předposlední díl. 

Ten, v němž se toho zase tak moc nestane, figurky se zdánlivě bezcílně pohybují po šachovnici, nenachází mnoho odpovědí (spíše zakopávají o další otázky) a připravují se na bouři.

A bouře se blíží.

Jeff Smith: Kůstek 7 – Koruna z rohů

Velké kůstčí finále!

Epické bitvy přibaleny. Poslední Kůstek je doslova narvaný akcí, aniž by Jeff Smith zapomínal na prvky, které jeho sérii zvedají mezi legendy: roztomilost, vtip, dojemné scény a Trnčina stehýnka. Snad jen ten závěr nemusel být tak natahovaný - ale chápu, ani autorovi se s postavami nechtělo loučit. 

Byl jsem na tom podobně.