Kdepak je fantasy filmům konec?

Sloupek do filmové sekce červencového čísla 2018 časopisu Pevnost.

Hele, já nechci být za nositele špatných zpráv, ale všimli jste si, jak málo je v poslední době v kinech fantazáren? V probíhající dekádě se s nimi pytel rozhodně neroztrhl – a když už se nějaký objevil, nedosáhl kvalit, aby se stal nesmazatelnou klasikou žánru. Filmová studia teďka jedou na jistotu, to je do očí bijící kladivem (Thorovým). Frčí komiksovky? Vytvořte jich víc, dokud se jimi trh nepřesytí. Roboauta trhla miliardu? Sežeňte tlupu scénáristů a nechte je napsat pětici pokračování... 

Občas se sice najde nějaký odvážlivec, který narve nemalou kopu prachů do nějakého sympatického fantasy projektu, ale jelikož si nejspíše nepřečetl scénář, mnohý takový projekt dopadl nedobře kvalitativně i tržebně a producenti tak mají ještě více staženou řiť z myšlenky na investice do fantazárny. Začarovaný kruh.

Kromě Hobita a Fantastických zvířat, kteréžto tituly měly výdělky tak nějak jistý, se kapsy hlavounů na těchto filmech moc nenapakovaly – třeba Warcraft na sebe vydělal jentaktak, 47 Roninů byl propadák (i přes svou béčkovou sympatičnost), loňský Král Artuš: Legenda o meči v podstatě to samý. Dokonce i Pirátům tak nějak došel rum.

A je jenom otázkou, jestli je dobře, že jakousi pověst žánru zachraňují pouze animáky – a to jak ze západu či z Evropy, tak z východu. Na anime byl spoleh tak nějak vždycky, Hollywood se v tomhle směru v poslední době taky notně polepšil, a tak se fanoušek ze všeho nejvíc těší, až bude moci vytáhnout ratolest na další pecku.

Ale, slovy klasika: Není to málo, Antone Pavloviči?

 

Ty geekovské radosti

Žijeme si v krásnejch časech, my fanové/geekové/nerdi. My blázni do knížek, komiksů, filmů, seriálu, her deskových i počítačových, cosplayů… Fakt že jo.

A to dokonce i tady v Čechách, v – dle globálního měřítka – koutku světa, kde jsme dlouhá léta mohli spravedlivě podléhat pocitu, že jsme oproti hlavním výspám popkultury pozadu a naprosto mimo pozornost. Což sice pořád trochu platí – ale pomalu a jistě platit přestává.

Začalo to před několika lety, kdy jsme přestali mít zpoždění v kinopremiérách filmů. Teď tuzemský běžný divák (tj. ne novinář nebo host speciálních premiér) vidí většinu z nich dokonce o den dříve než běžný divák ve Spojených státech, neboť náš kinotýden začíná ve čtvrtek, zatímco jejich v pátek. Tedy alespoň, co se blockbusterů týče, menší snímky vidíme oproti světu pořád později (pokud vůbec) – a můžeme jen doufat, že se i tahle situace zlepší.

Díky Netflixu a HBO GO už není potřeba každý seriál pirátit. Jasně, třeba zrovna prvně jmenovaný u nás díky právům a dalším okolnostech rozhodně nemá tak velkou databázi titulů, jakou nabízí v zahraničí, ale pořád byste potřebovali kus života na to vidět všechny ty zajímavý seriály a filmy, které nabízí.

V Čechách nemáme pořádnou popkulturní akci? V posledních letech Festival Fantazie spíše uvadá, dalších alternativ je však  nemálo a ve fanouškovském ohni se objevuje nové želízko – Praguecon. Ten má neskromně velké ambice stát se největším Conem kontinentální Evropy a bude to jenom radost, pokud je i naplní. Už teď jsou potvrzení zajímaví hosté – herci ze Strážců Galaxie (třeba béčkovej král Michael Rooker!), z prvoligových seriálových hitů jako Hra o trůny či Vikingové, nebo komiksoví tvůrci – a to prosím žádná ořezávátka, ale legendy jako světoznámý ilustrátor Jim Lee, který makal třeba i na Batmanovi (a že to byla práce k pokoukání)… Tohle bude zkrátka a dobře velký a program na závěr září je tak víceméně jasný – uvidíme se na Výstavišti v Holešovicích.

Což pořád není všechno. Teď  totiž slzíme radostí nad společným projektem Crwe a BB Artu. Ti se rozhodli k odvážnému kroku a ve vysokém tempu vydávají komiksy z řady DC Rebirth, navazující na události z New 52 nebo Flashpointu, v češtině coby Znovuzrození hrdinů DC. Jistě bude těžké vytrvat a udržet si pozornost kupujících, ale fandíme jim ohromně. Vždyť tímhle projektem máme proti světu zpoždění jenom dva roky!

Je libo filmová hudba? Nějaký koncert je za rohem snad každý měsíc. Žánrové knižní tituly nakladatelství chrlí v takových počtech, že byste se potřebovali naklonovat, aby bylo možné stíhat ty, které vás zajímají (natož třeba všechny). Ještě pořád také jsme (v porovnání se svou velikostí) mimořádným trhem, na kterém se dokáží udržet hned 2 žánrové časopisy, za což patří Pevnosti i XB-1 velká úcta.

A třeba pokud nestíháte číst, jak byste rádi, boom audioknih rozhodně nepolevuje, takže můžete prostě jenom poslouchat. O množství novinek na herních trzích přitom snad ani není třeba psát, množství deskovek i počítačově-konzolových pařeb nezadržitelně roste.

Jo jo, krásný časy geek má. A snad bude mít i nadále.

Jak se (ne)dělá žurnalistika, aneb fakt se teď točí tolik komiksových filmů?

To jsem zase jednou narazil na článek, jehož zpracování mě nadzvedlo ze židle. A přitom téma působilo docela zajímavě.

Jde o text „Vážně se dnes točí tolik komiksových filmů, nebo se nám to jen zdá?“ na webu Kinobox. Odkaz dávat nechci, protože si nezaslouží referral, kdo chce, určitě si rád najde.

Jak říkám: Téma dobrý. Ale ne moc zvládnutý. Je pravda, že žehrání na přemíru komiksových adaptací v kinech slýchávám nemálo, autor textu (Tomáš „Hardy“ Chvála) je na tom pravděpodobně nejinak, jinak by se do jeho sepisování nepustil.

Blbý je, že si podle všeho neudělal domácí úkoly dobře. A to buď nevědomě (což je nakonec ta lepší varianta), nebo vědomě, tj. data si přiohnul tak, aby odpovídala jeho tezi.

Ta je jednoduchá: průměr natočených komiksových adaptací v letech 2015-2017 (podle článku 7 ročně) není o tolik vyšší než stejně definovaný průměr z let 2002-2004 (5 ročně).

Jenomže…

Nedalo mi ani moc práce zagooglovat si. V letech 2015-2017 jsem přitom napočítal komiksových adaptací celkem 30. A to jsem do této sumy nepřičetl direct-to-video věci, nehollywoodskou produkci (počítám, že tu nezahrnul ani Hardy) nebo třeba filmy z DC animovaného vesmíru. A samozřejmě komiksové seriály, se kterými se také roztrhl pytel a ten dojem "teď se točí vše komiksové" logicky umocňují.

30 (slovy: třicet). O skoro 50 % více, než se povedlo najít Hardymu. 30 filmů, to je v průměru 10 na rok. Což je dvojnásobek oproti době před patnácti lety.

A při výhledu známého na další dva roky vám vyjde průměr stejný. (Známého – to znamená, že výsledek bude ještě vyšší...).

Je mi jasné, že svou práci dělá pan Hardy spíše z lásky, než za peníze. I tak by se podle mě měla dělat pořádně – a když už si nějaké téma vyloženě říká o data a jakous takous „studii“, bylo by záhodno ji udělat důkladně.

Statný osmdesátník Superman

V komiksových světech se pohybuje tolik superhrdinů (a superpadouchů), kolik jen spočítáte hvězd na nebi. Někteří jsou výtečně vytrénovaní jedinci, jiným změnila nějaká významná událost jejich život a dodala jim nadpřirozené schopnosti, další jsou mutanti a další zase z jiné planety. Tisíce a tisíce superhrdinů. Ale jen jeden je Superhrdina. S velkým S.

18.4.1938. To je datum, kdy se na pultech a v trafikách objevilo první číslo nové komiksové série nazvané Action Comics. Na jeho dnes již kultovní obálce je chlapík v modrém spandexu s logem „S“ na hrudi a s červenou kápí, který v rukách drží auto. Nad hlavou, jako nějaký Herkules. Takhle se světu poprvé představila legenda, prototyp a otec a nejklasičtější případ ze všech komiksových superhrdinů: Superman, Clark Kent, Kal-El.

 Mimochodem, tohle číslo samozřejmě není věnované jenom Supermanovi, obsahuje devět dalších příběhů. Pozornost na sebe ovšem strhnul primárně ten Supermanův, jak dokázala také historie (po těch ostatních dnes neštěkne ani geek). A to tak, že po prvním nákladu v množství 200 000 kusů se doslova jenom zaprášilo. Přitom se odhaduje, že do dnešního dne přežilo mezi 50 a 100 sešitů – i to je odpověď na otázku, proč je tenhle komiks nejdražší na světě. Jeho cena se v aukcí pohybuje kolem 2-3 milionu dolarů. Jeden 64 stránkový sešit tak stojí víc, než kolik většina lidí na světě vydělá za celý život.

Kdybyste si jím chtěli zalistovat alespoň virtuálně, můžete si posloužit zde (v AJ): http://www.reading-room.net/Action1/Action1P01.html

Kdo stojí za tvorbou nejikoničtějšího z hrdinů? Spisovatel Jerry Siegel a kreslíř Joe Shuster, dva kluci (v době vydání prvního Supermana jim nebylo ani 24 let), potomci židovských přistěhovalců. Právě to se logicky promítá i do DNA hrdiny, koneckonců jde o přistěhovalce, který se snaží integrovat do americké kultury, což se mu nakonec podaří tak, že je její hvězdou. Aluze na Mojžíše (děťátko poslané do jiného světa) je také poměrně zřejmá, byť v posledních letech se ze Supermana úspěšně stává hrdina více Ježíšovského tónování.

Není bez zajímavosti, že Superman, tak jak jej známe, byl jejich až druhou postavou s tímto názvem – v roce 1933 vyšel ve třetím díle Siegelova fanzinu Science Fiction představili záporáka se stejným jménem, který byl holohlavý, geniální a telepat k tomu. Úspěch neměl, a tak nebyl problém jméno použít znovu. A jistou charakteristiku původní postavy věnovat jinému padouchovi s holou hlavou a antipatiemi k hlavnímu hrdinovi „nové“ série.

Hned v prvním sešitě dostal Superman některé typické propriety, které mu zůstaly v prakticky nezměněném stavu dodnes: mimozemský původ a lidské adoptivní rodiče, ohromná síla a rychlost, chuť pomáhat slabým a bezbranným a vlastně vůbec komukoliv, kdo je v trablích, čest, zpracování kostýmu s rudými trenkami navrchu (inspirace cirkusovými siláky) a Lois Laneovou. Už od začátku je známé také jeho alter-ego, ne zcela obratný novinář Clark Kent.

Mnohých dalších nabýval až v průběhu roků – včetně kupříkladu létání (v prvních sešitech jenom krutopřísně skákal, kupříkladu přes mrakodrapy – krásná pocta tomuto létání je udělaná ve Snyderově Man of Steel, kdy Superman s tváří Harryho Cavilla, nejprve také jen tak „hopsá“, než se poprvé pořádně rozletí) a definice dalších superschopností, Lexe Luthora, sestřenky, psa, dalších obvyklých sidekicků, nemesis a padouchů a vedlejších postav, či detailněji rozepsané kryptonské historie. Nebo třeba Justice League, týmovku, ve které se nejoblíbenější superhrdinové DC dali dohromady k potírání padouchů, na které jako jednotlivci nestačí – poprvé v roce 1960.

Za osmdesát let Superman prošel mnohými dobrodružstvími, ať v hlavních, nebo v alternativních vesmírech (výjimečně dobrý je ten v komiksu „Rudá hvězda“, ve kterém Superman přistane v sovětském Rusku a pracuje tak pro tamní diktát). Mnohokrát zachránil svět, Galaxii nebo celý vesmír, párkrát se zamiloval, občas dokonce i oženil… nebo i zemřel. Svedl bitvy s plejádou padouchů (s mnohými opakovaně), příležitostně i s vlastními přáteli. Občas prohrál, většinou vyhrál.

A ne vždy tomu tak bylo pouze na stránkách komiksu – už od čtyřicátých let si svými dobrodružstvími podmaňoval posluchače rádií, stejně tak i diváky filmové a televizní v animáčích slavného Fleischerova studia, kvůli nimž se naučil létat – bylo totiž snazší jej naanimovat při letu než při skoku. První hraný spatřil světlo světa v roce 1948 (hrál jej Kirk Alyn), za tu dobu jej ztvárnilo hned několik herců v čele s Christopherem Reevem z adaptací Richarda Donnera a současným Henrym Cavillem. 

Ne každému z nich přitom přinesl štěstí – dokonce se traduje, že existuje jakási „Supermanova kletba“: George Reeves spáchal sebevraždu, Christopher Reeve byl paralyzován po pádu s koně, Lee Quigley, který hrál Supermana-dítě ve filmu z roku 1978, zemřel jako čtrnáctiletý. A mnozí další herci nedokázali po ztvárnění Supermana svou kariéru dále rozvinout.

Jakousi neoficiální Supermanovou kletbou je i fakt, že není vůbec snadné jeho příběhy psát. Těžko totiž nastolit drama kolem hrdiny, který je prakticky neporazitelný a povahově ohromný skautík. Několik autorů ukázalo, že nemožné to není (Geoff Johns, Grant Morrison, Mark Millar, Alan Moore, Mark Waid…), mnohem více si jich na něm však vylámalo zuby.

Na každý pád Superman dodnes zůstává onou „výkladní skříní“ vesmíru DC komiks. Jedním z nejslavnějších a nejznámějších symbolů popkultury (v tomto směru mu z komiksáků můžou konkurovat pouze Batman a Spider-Man). Postavou, která prožila Zlatý i Stříbrný komiksový věk, byla symbolem naděje i nástrojem propagandy během Druhé světové války (ostatně, s Hitlerem a Stalinem Superman zatočil ještě dříve, než se američané do války vůbec zapojili: strana 1, strana 2), byla ztělesněním žánru a stála i u zrodu moderních grafických románů a dospěláckých komiksů (byť v ne úplně kladné roli v Návratu temného rytíře Franka Millera).

Ale hlavně je tím, který bude už navždy známý jako první velký Superhrdina.

Hra o trůny, aneb Všude samej prezident

Kandidáti, kandidáti, kandidáti… Jejich marketing se na vás sype ze všech stran. Stojí za to?

Někdy je tý vlády lidu tak nějak dost.

Třeba před každejma volbama, kdy se na člověka ze všech stran sypou výsledky průzkumů (o jejichž relevantnosti se dá výrazně pochybovat po prezidentských volbách v USA, Brexitu a nakonec i posledních parlamentkách u nás), volebních hesel, vlogů, záznamů debat a megadebat a záplav statusů sociální bubliny na faceboocích a twitterech v duchu: „Hele, nechci vám radit, koho volit, je vaše právo vybrat kohokoliv, ale tenhlecten kandidát, ten je nejlepší, protože…“

Nakonec se člověk prostě jen těší, až to celé skončí. Dokonce ho i lehounce přestává zajímat, kdo toho hradního bludišťáka vyhraje, pokud bude konečně klid. Tedy, tentokrát mě vlastně všeobecně mnohem spíš zajímá, kdo utře. A ideálně se vrátí na Vysočínu.

A teď si vlastnoručně natluču hubu o vrata, protože si budu protiřečit.

Jedno z těch pro mě zajímavých témat dneska už v podstatě každých voleb je marketing, hlavně ten sociální. To, jakým se kandidáti – a hlavně ti nejsilnější – prezentují, na jakou „útočí“ cílovku, jakými kanály a sděleními. Mám totiž pocit, že v tomhle směru jsme se v Čechách posunuli rapidně kupředu – nakonec skvěle to ukázal příklad knížete Karla v minulých prezivolbách, kdy se z jasného ne-favorita stal vyrovnaný oponent Milouše.

V mnohém za tenhle pokrok můžou sociální sítě, které přeci jen vyžadují jiný druh přístupu, plus taky skutečnost, že je díky klasickým i novým médiím ten svět tak nějak… menší. Takže je snadné opisovat od zkušenějších.

Jak si s tím kteří poradili tentokrát?

Podotýkám, pány Hanniga, Kulhánka a Hynka jsem nesledoval, protože ti podle mě neměli už od počátku mnoho šancí, a proto mi to ani nedávalo smysl. Samozřejmě, že Hannigovi dělá kampaň nácek Adam B. Bartoš, to je dobrej bizárek, leč zapadá do intencí naší současné politické žumpy. A Miloš žádnou kampaň nedělá, žejo.

Ze života s kočkou 2: Je pojmenováno!

Kočičák nám dělá radost. Tedy většinou. Pokud zrovna vytrvale nemňouká, což tedy dělá docela často – vlastně tím vyplňuje čas mezi spánkem, jídlem a hraním si (DIY kočičí hračka z třásně a tkaničky dostává neskutečnou sodovku), ke kterému se ještě dostanu. A tahle mezifáze nastává nejčastěji  - překvapivě – v noci. První noc jsem proto spal s ním, tu druhou zvládl už docela sám.

 

S důrazem na ono docela.

Když jsme jej v předsíni „opustili“ (předpokládám, že tohle slovo přesně popisuje jeho úhel pohledu), začal nás vymňoukávat, což doprovázel šmátráním pacičkou pode dveřmi. Druhý zvuk zněl jako několikatisícihertzová roztomilost, ten první jako vuvuzela. Především jejich neotřesitelná pravidelnost pak má účinky, které podle mě musí mít i mučení kapající vodou.

Takže jsme se nechali ukecat. Ne, pořád jsme ho nepustili dovnitř ložnice (otázka je, jak dlouho tenhle intenzívní psychologický nátlak vydržíme), zase jsme šli raději my k němu. S knížkou a lahvinkou vína jsme si tak udělali epilog hezkého sobotního večera s tím, že půjdeme spát, až kočičák usne.

První odpadla žena.

Někdy mezi druhou hodinou ranní a středou nakonec i kočičák. Byl jsem vysvobozen a mohl to jít taky zalomit.

Jo, a abych nezapomněl. Konečně jsme vybrali jméno. Jak jsem psal v první epizodě, chtěli jsme se rozhodnout na základě toho, jaký vlastně kočičák bude – v tomhle má člověk přeci jen volnější ruku než třeba u dítěte. (Ale bylo by fajn říkat ratolestem prvních 15 let jejich života třeba jen „Potomku“ a otitulovat je až potom, ne?)

Osobnost se projevila rychle. Ono hraní si, decentně nakousnuté v úvodu, představuje nejen honbu za opelichanou třásní, ale také zběsilé lítání odněkud někam, které nejde nazvat jinak než jako zlobení. Druhou osobitou vlastností je potom kočičákovo časté odpovídání. Mnohdy na zvuk, který mu směřujete, reaguje mňauáním. A obzvláště, pokud mu něco vyčítáte, to má tendenci neustále odmlouvat.

A nakonec vizuální indicie vedoucí ke jménu – ta kočičí ladnost pohybů při hraní si, šelma v něm prostě pořád je. Nebo spíš šelmička. (Nepoužíval tohle slovo Nabokov v Lolitě?)

Takže – voilá – seznamte se: kočičí pán Calvin Hobbes.

Říkal jsem už, že jsme popkulturní magoři? 

A neprodává se někde kočičí rohypnol?

Ze života s kočkou 1: Domů

Tak dlouho jsme zvažovali, že si pořídíme psa, až jsme si pořídili kočku. Respektive kocoura, abychom byli genderově přesní. Zlatý whiskas, zajímají-li vás ty věci jako čistokrevnost a rodokmen. Pro nás je to především ztělesněná chlupatá roztomilost na nožičkách.

Vyzvedávali jsme jej u jeho dočasné rodiny, které na první pohled vládne paní domu - blonďatá, hlasitá cca čtyřicítka, jež očividně občas pomůže rodinnému rozpočtu prodejem koček. Ale proč ne, žejo. Moje mamka takhle kdysi prodávala jorkšíry.

V přepravce v MHD i mimo ni se minikočičák tvářil jako uzlíček nervů, který každou chvíli vyskočí z kožichu (dle jeho vykulenosti nejspíše očima) a zdrhne, zatímco zbytek těla dostane infarkt. Tep měl v rytmu tvrdého techna, řekl bych tak 220 BPM.

My se ženou jsme po cestě probírali alternativy, kterak to malé stvoření uctít adekvátním jménem. A jelikož jsme oba popkulturní magoři, možností se nabízela celá plejáda:

-          Al Pačičíno

-          Mňautin Tarantino / Quentin Mňautino

-          Clark Kent. Nebo taky Clark Kočkent.

-          Nějaká postava z Červeného trpaslíka. Třeba „Dave Lister“. Nebo kreativněji „Kocour“.

-          Když Kocour, pak samozřejmě také: „Pejsek“. Ale to mu nemůžeme udělat, všechny ostatní kočky by se mu za tuhle dehonestaci vysmňauly.

-          Humphrey Bogart. To protože jsme nedávno znovu viděli Casablancu.

-          Whiskas. To protože zdrobnělina – Whiskey.

Co jsme nakonec vybrali? Nic. Rozhodli jsme se, že počkáme na to, jakou bude mít osobnost, a teprve podle toho jej vhodně pojmenujeme.

O zhruba hodinu a patnáct kilometrů později se kočičák seznamoval se svým novým domovem. Nejprve jsme jej nechali v otevřené přepravce, aby se sám mohl rozhodnout, kdy vyleze ven. A po dvacetiminutovce bez pohybu jsme ho, trochu netrpěliví, popostrčili. A vytáhli ven. Ukázali mu, kde bude jíst. Kde bude spát. Kde bude kadit and stuff. Kocoura však nejvíc zajímalo, kde se může schovat.

Jelikož jsme mu zapomněli předem koupit hračku, vyrobili jsme jednu z chlupaté třásně z ženiny starší šály a z tkaničky. Díky téhle „hračce“ a naší trpělivosti začal pomalu, hodně pomalu pookřávat a osmělovat se, což obnášelo i vydávání se na průzkum. Velice postupný průzkum. Vždy ušel jen pár kroků do neprobádaných končin značky „Hic sunt Leones“, načež vzal rozum do hrsti a zdrhnul zpátky do krabice, kterou si stihl pronajmout jako svou Cat-cave. (Jasně, je to narážka na Batmana.)

Nakonec se přeci jen rozhodl poznat všechna dostupná teritoria, mezitím nás stihle vele-potěšit, když si šel odskočit na kýžené místo určení. A stihl vlézt do knihovny a položit se na knihy k Vonnegutovi a Connie Willisové, takže je jasně náš a navíc má vkus. Na sbírání koulí do tlapky, nutné k probuzení kolumbovské touhy objevovat, mu přitom stačilo jen pár hodin. Což taky znamená, že se přiblížila doba spánku.

Alespoň pro lidi.

To se kočičákovi nelíbilo – i především proto, že jsme se rozhodli mu teritorium ložnice prozatím nezpřístupnit. Své pocity přitom dával najevo hlasitě a s železnou zarputilostí. Což je pochopitelný, brečet první den bez mámy. Mně se to stává dodnes…

A jelikož jsem páníček měkosrdcatej, rozhodl jsem se, že tedy jakože budu spát s ním, do předsíně jsem si proto nainstaloval matraci z „pokoje pro hosty“.

Za noc kňourl jen párkrát. A na matraci na podlaze se spí mnohem lépe, než jsem čekal.

Možná mu stejně nakonec budeme říkat „Kňoural“ nebo „Kvíčala“.

Hevesyho medaile

Takový ty příběhy, o kterých normálně neslyšíte.

Tohle je George de Hevesy.

původem maďarský radiochemik, objevitel hafnia (protože prvek s protonovým číslem 72 podle geniální Mendělejovy tabulky prostě musel existovat!) a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1943 za objev izotopů jako značkovačů.

A chlápek na svým místě.

Když německá armáda vtrhla do Dánska, kde tou dobou žil, hrozilo, že zlaté medaile jeho kolegů, Maxe von Laua a Jamese Francka, kteří před nacisty z Němec tak nějak pochopitelně zdrhli, by mohly být zabaveny. Vyvážet z führerovy otčiny zlato bylo totiž zakázané.

Dá se tak předpokládat, že Lau a Franck by přišli o víc než o medaile.

Hevesy to však vyřešil a medaile rozpustil v lučavce královské, jedné z mála látek, které ani vysoce stabilní zlato neodolá. A baňky s roztokem nechal stát v laboratoři, kde tak nějak nepůsobily nepatřičně. Pod svícnem je největší tma, nebo jak se to říká.

Po válce zlato prostě vysrážel zpět a Nobelova společnost z něj nechala medaile znovu odlít.
Lau a Franck tak i nadále měli "tu svou".

Jak jsem prvně LARPoval

Tak nakonec i na mě došlo a zahrál jsem si svůj první, nefalšovaný LARP. Tedy tu odnož popkultury, o které jsem samozřejmě věděl, ale raději se od ní držel v uctivé vzdálenosti. Myslel jsem si, že tohle pro mě prostě není. A taky, že ti lidé, co se kolem LARPů točí, jsou trochu divní. Takoví divnolidé.

A pak to přišlo a část redakce časopisu Pevnost se dohodla, že tedy poprvé ten LARP, jehož evangelium mezi námi dlouho hlásal apoštol Leoš Kyša, vyzkoušíme, abychom zjistili, nakolik ten zážitek dokáže nabourat naše stereotypní představy. Dohodli jsme termín, usnesli se, jaký typ hry si chceme zahrát a nervózně se těšili. Volba padla na Moon, komorní hru ze světa seriálu Firefly, který všichni milujeme. Takže dobré.

Rozebrali jsme si postavy (vybral jsem si kněze Josepha - jo, to abych si nemusel pamatovat jméno) a v několika posledních dnech před samotnou hrou jsme pro jejch pochopení a uchopení dostali podklady - minulost, motivace, zásady, vztah k jiným postavám. Kněz Joseph mě na první pohled zaujal vnitřním konfliktem, o němž jsem si myslel, že jako LARPová prvnička jej přeci nemůžu přesvědčivě uhrát a dirigovat. A co mě děsilo především:

- dokážu se do té postavy vžít, nebo budu já i nadále... já?

- nezkazím to špatným sehráním ostatním hráčům?

Pro jistotu jsem si podklady k postavě několikrát přečetl a udělal si i další přípravu - správný kněz přeci cituje pasáže Bible, tedy jsem si pár těch nejzajímavějších vyhledal a sepsal. A pár čínských sprosto-hlášek z Firefly k tomu. Rovněž pro jistotu.

Sešli jsme se v prostorách nakladatelství Epocha u Staroměstského náměstí, chvíli si přátelsky povídali. Přeci jen jsme se takřka všichni velice dobře znali, což s sebou přinášelo i nesporné pozitivum - nebudu se tolik stydět. Ale jak tomu tak bývá, souviselo s tím nejspíše i jedno negativum, ke kterému se dostanu později.

Poté trochu „přituhlo“, když jsme si po jednotlivcích šli pro poslední instrukce k postavám. Hra mohla začít.

Pokud jsem to pochopil správně, účelem LARPu není projít hrou bez konfliktů, smířlivě, přátelsky a jednohlasně, bez dramatu. V takovém případě jsme hráli správně. Postavy se hádaly, snažily se najít uvnitř sebe odpověď na zapeklitá témata a tu pak podpořit dalšími lidmi na své straně. Hádky, konflikty, politika a intriky, třenice, zrady... Taková Hra o trůny v prostředí sci-fi, bez sexu a bez zabíjení. 

LARPové prvničky po ztrátě věnečku

Překvapilo mě, jak se člověk i bez LARPových nebo divadelních zkušeností do postavy nejen vžije, ale zároveň v její kůži rychle nalezne cestu k vyřešení nějakého vnitřního konfliktu. Zároveň jsem však záhy dospěl k dvojímu poznání:

- skutečně nejsem moc dobrý (a necítím se moc komfortně) v konfliktních situacích, u ostřejších hádek jsem vydržel tak dvě-tři argumentační kola a pak raději utichl

- je trochu těžší nevnímat v těch postavách kolem sebe své přátele - jak překvapivě dobře hrají, jak suverénně působí, jak těžké je být s nimi v přeostřených konfliktních situacích. V tomhle směru by možná neznámí spoluhráči a protihráči byli „přívětivější“. Možná.

Hra skončila, postavy z nás postupně opadávaly, dostavila se i jakási katarze v momentě, kdy jsme si o hře a svých nových zážitcích vášnivě povídali. Jaké scény se nám líbily, co nás překvapilo, co naše postavy cítily v závěru, jakou postavu bychom si vybrali, kdybychom měli Moon hrát ještě jednou, dohodneme se na další LARP?

Naprostá většina z nás tam u Staroměstského náměstí přišla o svoje LARPové panenství a panictví. A jak se o prvním sexuálním styku říká, že stojí většinou za pendrek, pro LARP tohle neplatí. Že Moon nebude poslední hrou, kterou jsme si zahráli, bylo rozhodnutí prakticky jednohlasné.

Tímto se omlouvám všem divnolidem. Stereotypní představy padly jako domeček z karet.