Drabble: Kousek nebe

Něžně zkoumal kůži na jejích zádech, až jí začala vibrovat očekáváním. Prsty prorazil vlny vlasů, škrábal a hladil a ona si uvědomila, že jí koutek úst svlažuje slina, jak rozkoší zapomněla polykat.

„Tohle je nádhera,“ upozornila ho, když začal škrábat její kříž, zadek a stehna.

„Líbí se ti to? Doufám, že mi to potom vrátíš.“

„Jistě, jistě. Hlavně pokračuj.“

A tak pokračoval, sjel na lýtka, políbil kotníky, masíroval chodidla.

„Ježíši, to je jako kousek nebe.“

„A proč jej chceš mít jenom kousek? Proč ne celé?“

„Cože?“

Přemístil svoje prsty výš, ale jenom o trochu. Nebe totiž začíná vlastně docela nízko.

*co je Drabble?

Avengers: Age of Ultron - temnější, dospělejší, povedenější

Avengers: Age of Ultron, 2015, r.: Joss Whedon

V rámci komiksové okupace kin komiksovými superhrdiny (obzvláště těmi ze stáje značky Marvel) se po třech letech vrací ultimátní týmovka, Avengers. Postavy jako Iron Man, Captain America, Thor či Hulk jistě není potřeba příliš představovat. Jak se jim ve společném filmu dařilo podruhé?

První Avengers byli ohromným kasovním úspěchem, dodnes zaujímají pozici třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Což ovšem neznamená kvalitu: při druhém zhlédnutí se při nich člověk nejednou přistihne s tendencí mlátit hlavou do stěny. Za vší tou barevností, třeskutou akcí a slovním humorem totiž... není nic. Prázdno. Hlouběji než pod povrch režisér Whedon zkrátka nevlezl.

Ve vzduchu tak visela otázka - půjde druhý díl Avengerů stejnou cestou, nebo se vydá novější z marvelovských šablon, v níž si nelze nevšimnout snahy své hrdiny „potemnět“ (Iron Man 3 a Captain America: Návrat prvního Avengera)?

Naštěstí je odpověď B správná. Whedon se tentokrát vypravil i pod povrch a kromě svého tradičního hláškování, kterého oproti předchozímu dílu notně ubylo, namíchal i nějaké ty emoce, jež doopravdy fungují. A samozřejmě nezapomněl na akci, která je opět patřičně lebeda. Whedon v ní skvěle těží nejen ze spolupráce členů týmu (kladivo+štít!), ale i z jejich rozporů (Hulk vs. Hulkbuster) a bonbónky pro oko trousí v každé větší bitce.

Tentokrát Whedon Avengery postavil proti Ultronovi, „oživenému“ hříchu Tonyho Starka, který chtěl světového míru dosáhnot pomocí umělé inteligence, ovládající jeho bojové roboty. A jak už známe ze všech těch Matrixů, Terminátorů, Transcendencí a dalších, umělá inteligence došla k logickému závěru - mír na světě bude, když na něm nebudou lidé. A že to Ultron myslí pekelně vážně, dává tušit i jeho budování armády plné robotů a doplněné o dva „mutantí“ (pst, tohle slovo se nesmí používat, vždyť práva na mutanty vlastní Foxové!) sourozence: Quicksilvera a Scarlett Witch.

Právě Scarlett Witch je nejsilnější Ultronovou zbraní - její schopností je kromě telekineze také schopnost nabourat se hrdinům do hlav a namíchat jim v nich solidní guláš. Na prvním úspěchu postavené pevné týmové vazby se tak pomalu ale jistě začínají bortit a Avengeři se nejprve musí dát dohromady, než budou moci čelit další výzvě.

Příjemným překvapením filmu je na Marvel nebývalá práce s vedlejšími postavami. Tedy s těmi, které v minulých filmech byly vedlejšími postavami a na vlastní biják podle studia nemají dostatečný cool-factor. V první řadě jde především o Hawkeye, který se jakýmsi kouzlem dostal přímo do centra dění a dokonce je v podstatě tím hlavním hrdinou, jenž táhne vyprávění filmu kupředu. A rovněž i postavou, se kterou se divák naprosto nejsnáze sžije. 

 

Mistrnou práci předvádí Whedon ve střídání velkých-epických scén (kupříkladu záběr celého útočícího týmu v úvodních scénách jako by vypadl z efektní komiksové dvojstrany) s malými a intimními, postavenými na specifických vazbách některých postav. Můžeme tak sledovat narůstající vztah mezi Hulkem a Black Widow, jejíž dlaň se zdá být jediným uklidňujícím prostředkem pro zeleného vzteklouna. Či decentně filozofickou genezi Visiona nebo vztah sourozenců Maximoffových.

Naopak problém ve druhých Avengers nastává při komponování humoru. Whedon se opět snaží velkou scénu tu a tam odlehčit nějakým vtípkem - narozdíl od předchozího dílu však tentokrát často pouze jen ruší. Což je způsobeno především právě tou skutečností, že po většinu stopáže působí Avengers: Age of Ultron oproti staršímu sourozenci o tolik dospěleji.

Hodnocení: 80%

Jak zní stromy?

Dlouho jsem nenarazil na něco tolik zajímavého, jako je projekt německého hudebního experimentátora s prakticky neskloňovatelným křestním jménem Bartholomäa Traubecka.

Ten dal dohromady gramofon připomínající senzor, který dokáže „přečíst“ stromové letokruhy - respektive analyzovat jejich sílu, barvu, intenzitu a texturu, a následně je pomocí algoritmu přeložit do pianových not. 

Bartholomäus vydal dokonce celé „stromové album“ s názvem Years. Na něm je možné si poslechnout skladby „nahrané“ rozličnými druhy stromů - javorem, ořechem, dubem či olší. Celé album je k poslechu zde (odkaz).

Data pro tuto stromovou hudbu - výšku, délku a důraz tónů - tedy předdefinovává hardware a software, který převádí charakteristiku letokruhu na charakteristiky zvuku, ale určují je letokruhy samotné.

Ergo můžeme z nich zjistit nejen kolik je danému stromu let, ale i jakou písní „tam uvnitř“ zpívá.

Nádherný nápad - a koneckonců i výsledek.

Pravda, Traubeckův projekt je trochu EKO a trochu hippie, což jsou termíny, dnes mnohými považované takřka za sprostá slova, ale na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Takže, už jen sestavit totožný přístroj a skočit na pilu pro nějaké ty "gramodesky"...

20+1 nejlepších filmů dva-desátejch let (so far)

Přečetl jsem si v online verzi magazínu Rolling Stone čtenářský výběr dvacítky nejlepších bijáků desátých let 21. století. (Desátá léta - zní to mnohem divněji než třeba zlatá šedesátá, že?) A jak to u žebříčků vybíraných širokým publikem bývá - je to nebetyčná srágora.

Nejenže v něm figurují filmy, které jsou „jen zábavné“ (Avengers, Guardians of Galaxy), „jen Oscarově nudné“ (12 let v řetězech, American Hustle) nebo prostě jen plné hloupostí (Temný rytíř povstal), ona i ta pořadí jsou taková dost pofidérní. Rozhodnutí udělat si vlastní žebříček (což je můj převelice oblíbený formát) na sebe tedy nemohlo nechat dlouho čekat.

Zaujalo mě: Žena, která chrání dnešní bojovníky

Para-aramidová vlákna. Většině z vás toto označení mnoho neřekne. Ovšem příslušníci ozbrojených složek a fanoušci akčních filmů jistě budou znát jejich druhý název: kevlar. Materiál přibližně pětkrát silnější než ocel.

Nejznámějším využitím této látky je bezesporu výroba neprůstřelných vest. Nebo výztuží do letadel či nádrží Formule 1. Co už se však o kevlaru příliš neví, je skutečnost, že pod jeho vznikem je nejvýrazněji podepsána ženská ruka.

Stephanie Kwoleková

Zlatá šedesátá

Laboratoře, věnující se vývoji polymerů a syntetických materiálů, měly v šedesátých letech minulého století doslova zlatý věk. Objevy byly objevovány jako na běžícím pásu - stejnou rychlostí jako patenty patentovány.

V laboratořích společnosti DuPont tehdy pracovala Stephanie Kwoleková (1923 - 2014), tichá dáma s bakalářským titulem z chemie, která se ke svému místu dostala jednoduše proto, aby si vydělala na studia medicíny. V roce 1946 absolvovala pohovor - a to dosti netypickým způsobem, když na klasickou frázi: „My se vám ozveme,“ odpověděla, že nabídku potřebuje hned. A tak ji dostala. A brzy nato zjistila, že právě laboratoř je to její místo.

Jejím cílem bylo objevení vlákna, které by zesílilo pneumatiky automobilů. Po takřka dvaceti letech od nástupu do DuPontu však narazila na něco docela jiného.

„Výsledek byl neobvyklý - málo viskózní, zakalený se vzhledem podmáslí. Konvenční polymerní roztoky jsou obvykle čiré nebo průsvitné a mají viskozitu zhruba jako melasa. Moje řešení vypadalo jako disperze i po filtrování přes jemné filtry.“

Právě vzniklý krystalický roztok polymerů, který spíš než průsvitný med připomínal zředěné mléko, se stal základem pro kevlarové vlákno. Materiál, který dnes chrání policisty, vojáky, hasiče, dokonce i vás - je obsažen ve stavebních materiálech i v hubicích u benzinek.

„Nemyslím, že vám může cokoliv přinést takové uspokojení a pocit štěstí, jako zachraňování lidských životů,“ řekla kdysi Stephanie Kwoleková, nenápadná dáma, která těch životů zachránila více než kdokoliv jiný.

Čtenářský deník 2015 - 3.

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady jsou postřehy k některým titulům ze třetí desítky:

Laura Joh Rowland: Shinju

Jako historický román a jakýsi průvodce Japonskem v období Edo... prosím. Rowlandová je barvitá, rozhodně nešetří s prodáváním svých znalostí o tomto prostředí, a tak poměrně věrohodně přibližuje zvyklosti, termíny, postavy, aj.
Jako detektivka - nic moc. Hlavní hrdina "vyšetřuje" zpočátku v podstatě tím, že se jde k někomu zeptat, zpovídaný jej pošle za někým dalším a tak se jde hlavní hrdina zeptat onoho dalšího, který jej pošle ještě za někým jiným a dál a dokolečka, než hlavní hrdina v podstatě deusexmachinovskou náhodou nezaslechne nejdůležitější stopu.

Ve výsledku jde tedy o poměrně čtivou historickou knihu (obzvláště pro fanoušky prostředí Japonska v období Edo), ve které se snad náhodou ocitla veskrze naivní detektivka.
 

Kim Newman: Anno Dracula

Vítejte ve světě, kde holandský učenec nesejmul transylvánského knížete noci a stěžejní postavu krvesajných dějin. Ve světě, kde si hrabě Dracula skutečně dokázal podmanit Londýn - tím, že si nabrnknul ovdovělou královnu Viktorii, udělal ji upírkou a skrze svou správcovskou moc chce diktovat nejen Ostrovům, ale celému starému kontinentu.

Na stránkách Anno Dracula pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Muž jménem Ove je v podstatě jako Eastwoodův film Gran Torino, ze kterého někdo odstranil všechen ten "thrill" ohledně gangů, nahradil jej kýblem laskavosti a citu, dalšími skvělými postavami a humorem. A nechal jej zrežírovat nikoliv Clintem, ale Frankem Caprou. Už dlouho (pokud někdy) se mi nestalo, že bych knihu během jednoho dne: - koupil - přečetl - převrátil - a rozečetl znovu To snad mluví za vše. Zkrátka jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje – Sonáta pro Azazela

Tedy, přiznám se, čekal jsem o Sonáty pro Azazela více. Fabianův (mnohými profanovaný) díl je takový nemastný-neslaný. V někteých scénách sice slušně staví atmosféru, ale tím výčet pozitiv zhruba končí. Akce nudná, jazykově také nedosahuje kvalit (rozuměj vtipu) páně Pavlovského. Po většinu stránkáže šeď, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne.

Rju Murakami: Piercing
 

Spíše povídka než román, v níž Murakami vypráví neuvěřitelně cynický příběh o zlu, zloduších a obětech.

A vypráví ho s takovou porcí černočerného humoru, že si čtenář jen těžko nenajde zalíbení. Murakami však exceluje i v těch mnohem temnějších pasážích.

Chuck Palahniuk: Strašidla

Snad první dílo, jímž se Palahniuk definitivně proslavil… a snad první dílo, v němž se zcela kompletně míjíme. Strašidla jsou jen lacinou módní přehlídkou hnusu, která se snaží za každou cenu šokovat.

Při takovém množství postav, které si po vzoru Dekameronu či Canterburských povídek vyprávějí příběhy, se navíc ukazuje největší mezera v Palahniukově talentu – slabý cit pro postavy. Když pracuje jen s jednou či dvěma, ještě jej dokáže jakž takž zakrýt, při takovém počtu však ani zdaleka. Postavy jsou si tak podobné a navrch výsostně nesympatické.

Superhrdinové v kongresovém centru

Koncert Superhrdinů, Pražský filmový orchestr, 7.3.2015, Praha: Kongresové centrum

Návštěva Pražského filmového orchestru patří mezi moje oblíbené kratochvíle. Symfonický orchestr, který fidlá noty oblíbených filmových milodií, je pro milovníka soundtracků, za něhož se považuji, zkrátka povinností.

Tentokrát hrálo „PéeFÓčko“ v novém prostředí - v Kongresovém centru nedaleko Vyšehradu. Rozdíl mezi ním a tradičním Rudolfinem návštěvníka uhodí do očí hned při vstupu - místo klasických divadelních sedaček pouho-prosté židle (a tedy žádná vzestupnost napříč jednotlivými řadami).

Človek si však říká: hlavně jde o hudbu, žejo.

Koncert plný melodií ze superhrdinských filmů má oproti předchozím vystoupením velkou nevýhodu: tyto melodie nejsou tak zažité a naposlouchané, jako skladby z Pána prstenů či Hvězdných válek. Williamsův Superman či Elfmanův Batman mezi největší hity sice patří, ale skladby typu X-Menů: Posledního vzdoru již mnohem méně. Ani to však tolik nevadilo - skladby hrané tolikahlavým orchestrem mají ohromnou sílu i přes menší proslulost.

Ale parta rozjuchaných cosplayerů v superhrdinských oblečcích, ta mi vadila. Tematické kostýmy se na koncertech PFO již objevily (postavy Středozemě), ale šlo o obyčejnou a krátkou přehlídku - nastoupení před pódium a odchod. V tichosti a poklidu.

Tentokrát jsme to měli i s choreografií - cosplayeři se strkali, naháněli, tancovali a produkovali další a další skopičiny.

Které člověka, který si jde poslechnout hudbu, rozhodně nezajímají. Ba dokonce mu přijdou lehce přihlouplé a přitraplé. A co víc - velice rušivé.

Co do stránky hudby, ani tentokrát Pražský filmový orchestr nezklamal. Jeho provedení filmových skladeb je povětšinou bezchybné, program působivý.

V otázce pořadatelské však tentokrát výrazně klopýtl.