Národní předsevzetí

Původně jsem nechtěl psát sváteční příspěvek, spíš později jakousi rekapitulaci roku. Vždyť na Silvestra by měl mít člověk na práci lepší věci než psaní... Počkat, beru zpět. Žádné lepší věci než psaní nejsou. (Nejspíš ani sex.) I tak jsem si po tom ohromném množství letošních článků „kam se dalo“ prostě jen dával svátek. 

To bych se ovšem při návštěvě obchodu nesměl stát svědkem další ze situací, jakých za ten rok člověk nashromáždí depresivně mnoho. Obzvláště při návštěvě obchodu.

Menší fronta, nic strašlivého. Jelikož mám košík spíše plný než naopak, pouštím před sebe chlapíka, jehož nákup zahrnoval pouze chipsy a kolu. Usmál se a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku byť jen o fous zlepšili den.

V tu chvíli zvýšený hlas. Odbarvená ženština v semišovém kabátku huláká na prodavačku, jejíž frontu jsem svou existencí obšťastňoval, že přeci použila čtyřicetikorunovou stravenku a ta v účtence není vidět a ona tak platila plnou cenu - kartou, zdůrazňovala, a že ji prodavačka, snad i cíleně (jak naznačoval její tón) okradla o čtyřicet (ta ohromná cifra!!!) korun. A mně zas a znovu došlo, jak málo stačí, abyste člověku den pořádně zkurvili.

Ženština si nechala zavolat vedoucího pobočky (čímž se nesmazatelným, nasíracím písmem zapsala do posledního dne roku dalšímu člověku), který s ní účtenku projel. Hádejte co? Součet položek v ní byl přesně o čtyřicet korun vyšší, než ženština nakonec zaplatila. Kartou. A znovu hádejte co? Neomluvila se. Jak už to tak bývá.

Při platbě jsem prodavačce popřál šťastný nový rok. Nálada se jí zvedla na první pohled a mně zas a znovu došlo, jak málo stačí...

Napadlo mě tedy napsat předsevzetí a poprvé je mi líto, že Pepandemonium nikdo nečte, aby mohl tento příspěvek vůbec něco znamenat. Nejde totiž o předsevzetí pro mě (i když i já bych se jej jistě mohl držet víc než doposud), ale o předsevzetí národní (nebo globální?):

Chovejme se k sobě, sakra, jako lidi. Nezaměňujme asertivitu s agresivitou, jak se často stává. Mávněte nad drobným problémem rukou, víc se usmívejte, buďte na lid pracující ve službách a obchodech a vlastně všude slušní a milí, přejte jim hezký den. Uvědomte si, že když vy na někoho prsknete špínu a hnus, jen málokdy je daný člověk finálním hostitelem - mnohem spíš tyhle parazity pošle zase dál a z vaší třeba jen jediné slabé pětiminutovky může mít zkažený den kvantum lidí. Je naší morální povinnosti téhle epidemii bránit už v zárodku.

A preventivní opatření? Šiřte dobrou náladu. Není snad potěšující, když vás někdo pustí v obchodě před sebe, nechá vás sednout si v tramvaji nebo vám podrží dveře, nebo píchne s píchlou pneumatikou? TAHLE epidemie za to stojí. A stačí doopravdy málo.

A když už jsem v tom kázání - začalo druhé čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Buďte více hrdí na to, kde žijete. Čechy jsou krásným místem. A kdo má pořád poslouchat, jak je tady naprd.

A čtěte Pepandemonium!

PF  2015

Vloupání do vlastního bytu (text z 2011)

Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale zabouchnuté klíče představují malou tragédii malých lidských životů.

A víte, co je ještě horší? Když máte klíče u sebe, ale další klíč, ten záložní, kterým se zamykáme na noc a je třeba jej při odchodu povytáhnout, je v zámku, zevnitř, zaražený jako obtloustlý Američan do měkkého křesílka během show Oprah Winfreyové. Tento malý, hloupý kus kovu zcela vyřadí smysl existence onoho malého hloupého kusu kovu, který v ten moment držíte v ruce. (Inteligentní čtenář jistě pochopil, že z vnější strany je taková ta neotáčivá koule, která neumí splňovat i tak jednoduchou činnost, jakou zvládá klika. Nelamentoval bych přeci nad otevření-neschopnými dveřmi, kdyby stačilo uchopit za kliku.)

Cesta pro poštu se tak může impozantně protáhnout (věřte tomu, nebo ne – v té schránce navíc NIC nebylo!)

Hlavně nepanikařit! Říká první pravidlo řešení životních trablí. Pěstí proto vztekle mlátím do zdi, ramenem se snažím dveře vyrazit, nic. (Ti zloději mají ale složité zaměstnání, já se nedokážu dostat do odemčených dveří.) Nakonec zvítězil chladný rozum. Rozšroubování celého kování kliky se přede mnou zjevilo jako jediná reálná možnost. Čtyři šroubky a já – v ten moment nepřátelé na život a na vyšroubování.

S vervou jsem se do nich pustil pomocí klíče od schránky. Jeden sok byl na lopatkách, než bys řekl pozpátku: Nejneobhospodařovávanější sopkou je Eyjafjallajoekull.

Jenomže na další tři jsme byli (já a můj klíč) krátcí. Naštěstí, díky prozřetelnosti, jsem měl u sebe peněženku, takže jsem se rozhodl pro návštěvu nedalekého obchodního domu. Věřili byste tomu, že tam nemají šroubovák? Seženete tam cokoliv od štětky na záchod po náhradní pneumatiku k vojenskému transportéru, ale šroubovák nikde. Asi počítají s tím, že každý už jeden má.

Nakonec jsem zakoupil vývrtku s malým zavíracím nožíkem, který se jevil pro moje účely jako ideální. Takový také byl. Šroubky byly venku, kování sundáno, klika nahrazena vsunutými třemi klíči, otevřeno. Svoboda. V tu chvíli bych se cítil i na zneškodnění atomové bomby. Vše jsem vrátil na původní místo, kliku trochu více utáhl, vždyť bylo tak jednoduché se dovnitř dostat, bezpečí především.

„Ty jsi vůl,“ oznámila mi přítelkyně, když jsem jí obeznámil s mým příběhem.
„To by se mohlo stát každému,“ bránil jsem se.
„Jo, ale stalo se to tobě. Ten třetí klíč vyhoď, ať se to nestane znovu.“ Konec diskuze.

Všichni samozřejmě víte, co bylo dál. Dvě z těch největších životních pravd zní: “když ženská něco řekne, chlap neposlechne“ a “když ženská řekne, že by se něco mohlo stát, stane se to“. Ona to vlastně přivolala, je tedy vinna.

Jenomže podruhé jsem u sebe neměl peněženku, abych si koupil další vývrtku. Obešel jsem pár sousedních bytů, než jsem narazil na člověka se šroubovákem (obchoďáky se spletly – každý NEMÁ šroubovák!). Šrouby kování byly venku a Nic. Mnou utažená klika nechtěla povolit.

Co nejde silou, jde větší silou (a co nejde větší silou, jde izolepou). Celé kování jsem utrhl, rozlomil, zničil, a teprve pak se dostal dovnitř. Nato jsem spěchal sehnat nové kování, v naději, že ho přidělám dřív, než se ONA vrátí domů. (Samozřejmě jsem si jist, že si toho všimne, ženy na tohle mají nějaký šestý smysl, či co.)

Nebojte, třetí klíč jsem zahodil. Nemyslím však na nic jiného, než na to, jaký Já jsem vůl.

Můj betačtenář (nikdo jiný než přítelkyně) souhlasí.

Vztahová telepatie

Jste, nebo jste někdy v minulosti byli, ve vážném, spokojeném a dlouhém vztahu? Nebo máte skvělé vazby s rodiči? A zjistili jste při tom, že jste telepaté?

Tak tak, telepatie. Slovo, které patří většinou do brakové literatury nebo komiksovým postavám. Čtení mysli a komunikace skrze myšlenky. Na první pohled ohromná fantasmagorie.

Než se kolem vás a vašich bližních začnou dít věci, které při bližší reflexi zcela jasně vypadávají z kolonky „náhoda“.

Tak například: při jakékoliv činnosti vás napadne svým blízkým (nejčastěji partnerovi či partnerce) zavolat nebo napsat smsku. Zalovíte po mobilu a přibližně v tu samou chvíli CINK! Hovor nebo zpráva od člověka, jemuž jste zrovinka chtěli volat/psát. Poprvé tomu ani nevěnujete pozornost, po několikáté „náhodě“ si tím však hlavu jistě potrápíte.

Nebo z jiného soudku: rozhovor „beze slov“. Ta chvíle, kdy v podstatě ani nemusíte mluvit, naprosto jasně totiž víte, co si váš protějšek myslí a co cítí. A nejen to, vám je rovněž jasné, že on/ona ví totéž o vás.

Nedávno jsme šli s přítelkyní po ulici, proti nám atraktivní žena. Přítelkyně ví, že se za takovými rád otočím (očima to není nevěra) - pravda, dělát to poněkud okatě, nicméně, kdybych vrhl jenom tajný a kradmý pohled, tak tím v podstatě lžu, nebo? Každopádně mě za to špičkuje. Nikoliv žárlivě, spíše s humorem (ač jsem si jistý, že ostýnek žárlivosti v tom vězí také).

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl v plánu se otočit. S jistotou jsem v tu chvíli však věděl, že mě můj poklad bedlivě sleduje. A tak jsem se neotočil. Tím však záležitost ani zdaleka neskončila.

Během okamžiku mi totiž bylo jasné, že přítelkyně VÍ, že jsem se neotočil jen kvůli vědomí, že přesně na to čeká (ano, začíná to být trochu komplikovanější - já zvěděl, že ona věděla, že já věděl, že ona věděla...). Upření pohledů na sebe a smích. Co jiného mohlo následovat? Proběhl mezi námi rozhovor beze slov.

Takových případů je s přibývajícím časem, který spolu dvojice tráví, stále více. Synchronní vyslovení stejných slov, myšlenek, nápadů... Shoda ve výběru filmu, který si večer pustíte, dialogy tak osekané, že jim nikdo kolem vás nemá šanci rozumět:

„Tohle je-“

„Já vím.“

„A co-“

„Uvidíme.“

Nepřisuzuji tyhle situace nějaké superschopnosti nebo snad magii. Spíše zažité frázi: „Jízda na stejné vlně.“ Čím jsou si dva bližší, tím se zákonitě musí sbližovat i jejich uvažování. A po jisté době toto sblížení mozků vyjde najevo.

Dnes už se nedivím, když mi zavolá v tentýž moment, kdy mám rozepsanou zprávu pro ni určenou.

Umění rozsahu

Fejeton ve 3000 znacích? Ono se mnohem snadněji, než udělá, řekne: “Napiš to na takový a takový počet znaků.” Takové zadání je obzvlášť ve spojitosti s uzávěrkou textu skutečný oříšek. Pisatel se posadí před nepopsaný list, v dnešní době tedy spíše bělobou zářící textový soubor, a snaží se odkudsi ze vzduchu zachytit slinu nebo múzu (v závislosti na tom, v jakém stupni poetičnosti se momentálně nachází jeho letora), zatímco to vypadá, že spíše chytá lelky. Občas myšlenka doopravdy přijde, někdy je však nutné páčit ji hasákem. Pátrat na internetu po pracích podobného tématu, což vždy sklouzne k nevyhnutelnému prokrastinování, dopustit se lehkého eklektismu, ptát se dovednějších známých, snažit se přesvědčit dovednější známé ke splnění úkolu za pisatele, což se samozřejmě neobejde bez náležité odměny, vyhrožovat dovednějším známým špetkou toho násilí. Někdy nezbývá nic jiného, než se prostě modlit.

Nakonec se ve většině případů pisatel dostane k samotnému a osamocenému psaní. Spustí klávesnicový prstovalčík a převádí svoje velkolepé myšlenky do živoucí podoby. Zhruba každých dvacet úderů kliká na funkci textového editoru, která mu spočítá stávající počet znaků, odpočítává je jako vzdálenost k dosažení cíle maratónu. Velice záhy mu dochází, že na daný rozsah nemá šanci dosáhnout, vrací se proto v textu zpět, přidává tu slůvko, tu větu, natavuje text jako kaši, což mu často ubírá na čitelnosti a smysluplnosti. Ale stanovený rozsah, slovní spojení stvořené jakýmsi zlovolným božstvem, však představuje neoblomnou překážku.

Každý chléb je však o dvou kůrkách, každá mince má rub i líc, i dodržení rozsahu má svou alternativní stránku. Samozřejmě, je to ten moment, kdy pisatel doopravdy dostal nápad. Prstovalčík se změnil v pravé punkové prstopogo, text bezuzdně kyne, řádky sviští. Teprve po dokončení dokonalého díla pisatel zjišťuje, že stanoveného rozsahu hravě dosáhl...

... a o několik set či tisíc znaků jej i přeskočil. Co teď? Současná vláda velí škrtat, pisatel proto hloubá nad textem a přemýšlí, jakou část po vzoru filmových režisérů sestříhat. Jelikož však není profesionálním škrtem, nemá nejmenší ponětí, jak do textu zasáhnout, aniž by mu to ubralo na velkoleposti.

Zažíval jsem takové situace především ve chvílích, kdy jsem měl začít psát do jistého magazínu filmové recenze na ploše bratru neveliké - 1900 znaků (včetně mezer a zhruba 150 znakového infoboxu). Navyklý psát texty tohoto typu na zhruba dvojnásobném rozsahu, píšící si při sledování daného filmu dokonce i poznámky čítající vyšší počet znaků, musel jsem se, jak se říká, “za provozu” naučit vysokému umění zkratky. Další krušný moment pak přišel ve chvíli, kdy se jistý magazín graficky vyvinul a textová plocha ještě více ustoupila té obrazové. Vepsat recenzi do 1100 znaků tak, aby měla hlavu, patu, vypovídající hodnotu a ještě byla alespoň trochu nápaditá, to už vyžaduje náležitý kumšt.

Zakládám tímto odboj proti fixním rozsahům. Členy nabírám každé pondělí v 17 hodin na adrese